Someone like you 33.

„Nemůžu uvěřit, že jsem opět tady,“ Bill vyběhl z auta rychlostí blesku, nápadně připomínajíc malého chlapce. Šťastně se usmívajíc, udělal několik kroků vpřed a zadíval se na jednoduchý bungalov, který sice pozbyl jakýkoliv luxus, přesto byl pro Billa tím nejkrásnějším místem na světě. Samozřejmě kromě Tomovy náruče.

I Tomovi přišel dům Billových rodičů skutečně krásný, přesto se nedokázal nabažit pohledu na Billův úsměv a radost vepsanou ve tváři. Ještě nikdy mu nepřišel tak kouzelný. V jasném svitu slunce jako by zářil, a Tom se mu vůbec nedivil. Kdyby mohl on ještě jednou spatřit své rodiče, radostí by se zřejmě rozplakal.

Kdyby…

Raději rychle zavrtěl hlavou, zhluboka se nadechl a pokusil se zahnat vzpomínky na rodiče do nejvzdálenější části své mysli a soustředil se pouze na krásu kolem sebe. Bylo opravdu nádherné moct alespoň na několik dní uniknout realitě a vrátit se na místa, kde se před několika lety poprvé potkali. Bylo to, jako by utekli do ráje. Nebyly tady žádné starosti ani problémy, žádný Andreas ani nikdo jiný, kdo by jim mohl ublížit.

Když se kolem sebe rozhlédl, skutečně se Billovi divil. Na jeho místě by nikdy neopustil tak krásné místo. Jistě, rozuměl Billovým důvodům, ale kdyby byl v jeho kůži, nikdy by si nevybral to otřesné město, které si po tolika letech ani on sám nedokázal zamilovat. Nezůstávalo mu nic jiného, než zvyknout si. Neměl na výběr.

„Už jsme tady?,“Alwin se po dlouhé cestě strávené spánkem probudil štěkotem sousedova psa, kterému se zřejmě noví návštěvníci nelíbili. Tom mu pomohl ven z dětské sedačky, vzal si jej do náruče a společně došli k Billovi, který již postával u dveří a zářivě se na ně usmíval. Přesně jako malé dítě i on netrpělivě poskakoval na místě a nemohl se dočkat chvíle, kdy opět uvidí své rodiče.

„Co když se jim nebudu líbit?“ Bill překvapeně pootevřel rty a zadíval se do posmutnělých očí své lásky.

„Proč by ses jim neměl líbit? Jsi výjimečný kluk s obrovským srdcem na pravém místě a mí rodiče si tě jistě zamilují úplně stejně jako já,“ Bill k němu došel tak, aby se mu mohl zadívat přímo do tváře, a láskyplně jej pohladil po čelisti.

„Stejně mám strach. Myslím, že jim bude stačit ten monokl, aby si o mně udělali obraz. Vůbec bych se jim nedivil,“ mluvil tiše, přesto se ze všech sil snažil, aby jeho slova nepůsobila smutně. Už jenom kvůli Billovi si to nedovolil. Neodpustil by si, kdyby se kvůli němu trápil.

„Myslím, že když se ti zadívají do očí, žádná modřina je zajímat nebude. Lásko, oni vědí, jak moc pro mě znamenáš. Ani nevíš, jak moc se oba těší na to, až tě poznají. Vím, že máš strach, ale věř mi, že se ničeho bát nemusíš. Jsem tady pořád s tebou, a kdyby se cokoliv dělo, spolu to zvládneme, ano?“dlouze jej pohladil po vlasech a vzápětí jej měkce políbil.

„A já jsem tady taky a mám tě moc rád,“ Alwin se ozval mnohem dřív, než Tom vůbec stihl promluvit. Ještě pevněji jej objal kolem krku a silně se k němu přitiskl. Bill je s úsměvem pozoroval a děkoval Bohu za to, že Tom potkal tak skvělého kluka, jako je Geo, a tím poznal i toho malého andílka, kterému se prostě nedalo odolat.

„Já tě mám také moc rád, Alwine,“ Tom se po dlouhé chvíli konečně dokázal usmát. Ukazováčkem mu dloubl do špičky nosu a přitulil jej k sobě způsobem, jako by držel na rukou vzácný poklad.

„A tebe miluju,“ vydechl a se vší láskou se ještě jednou vpil do Billových rtů.

Pouze zlehka, téměř neznatelně se dotýkali rtů toho druhého, prostřednictvím nesmělých polibků. Billovi se během několika vteřin zdvojnásobil tep a na rukou téměř okamžitě pocítil husí kůži. Ani po několika týdnech vztahu s Tomem nerozuměl kouzlu, které v sobě ukrýval. Nerozuměl, čím to bylo, ale přitahoval jej jako magnet a on se v jeho magnetickém poli cítil naprosto nádherně. Vůbec nepostřehli, kdy se dveře, u kterých delší chvíli postávali, pomalu otevřely, a nebýt Alwina, který překvapené tváře, upínající se na líbající dvojici, tiše pozdravil, pokračovali by ve své činnosti i déle.

Tom se prudce odtrhl od Billových měkkých rtů a vyděšeným pohledem prolétl tváře Billových rodičů, kteří k jeho překvapení nevykazovali žádné známky pohoršení.

„Dobrý den,“ roztřeseným pohybem si otřel naběhlé rty a byl vděčný za to, že se jim Bill okamžitě hodil kolem krku a oběma věnoval dlouhé objetí.

Na chvilku si oddechl, položil Alwina opatrně na zem a silně stiskl víčka. Ta takhle si jejich první setkání opravdu nepředstavoval. Jistě si o něm nemysleli nic hezkého. Překvapeně zamrkal, jakmile se Bill vzápětí otočil k němu a zlehka jej vzal za ruku.

„Tati, mami, tohle je Tom.“ Bill to vyslovil tichým, spokojeným hlasem a jeho zamilovaný úsměv značil pouze jediné. Byl zamilovaný až po uši…

Seznamování s Billovými rodiči mu přišlo opravdu příjemné, protože se ukázalo, že měl Bill úplnou pravdu ve všem, co o nich řekl. Simone s Benem byli dva milí, skromní lidé, se kterými si opravdu rozuměl. Stejně jako Billa je uměla potěšit každá maličkost. I jednoduchá kytice a lahev vína oběma udělala velikou radost.

Z toho, že je našli v zamilovaném objetí, nedělali vůbec žádnou vědu, Tomovi se dokonce na krátkou chvíli zazdálo, že je pohled na ně dva potěšil i rozesmutnil zároveň. Znal je sice jenom několik minut, přesto mu okamžitě, jakýmsi zvláštním způsobem přirostli k srdci. Simone byla neskutečně milá, usměvavá žena, které Bill jakoby z oka vypadl až na hluboký, upřímný pohled, který zdědil po svém otci.

„Mohl bych si vzít ještě jeden koláček?“ Alwin se Billovi roztomile vrtěl na klíně a svou prosbu mu zašeptal do ucha hláskem, jako by mu právě prozrazoval jedno veliké tajemství.

„Jistěže ano,“ Bill mu věnoval něžný úsměv a sám se naklonil pro čokoládovou sladkost.

Vzápětí opět pohlédl na své rodiče, kteří mezitím společně s Tomem rozebírali jeho práci. Srdce mu přímo zaplesalo radostí, jakmile si uvědomil, že se všichni po celou dobu jenom usmívali, což značilo jenom jediné. Tom se jeho rodičům zalíbil zřejmě úplně stejně, jako se oni zalíbili jemu. Při pohledu na ně nenacházel slova.

Cítil se opravdu krásně.

Nepotřeboval mluvit. Stačilo mu jenom to, že se na ně mohl dívat, mohl být s nimi, a to bylo pro něj to nejdůležitější.

„Zlatíčko, a co tvoje práce?“vůbec si neuvědomoval, že se mu úsměv, jenž do té doby zdobil jeho tvář, pomalu vytrácel a nahradilo jej zmatené pootevření rtů. Cítil na sobě pohledy všech, věděl, co chtějí všichni slyšet, ale nebylo tak snadné jim lhát.

Zejména Tomovi lhát nedokázal, nechtěl.

„No,“ zhluboka se nadechl a s myšlenkou, že to všechno dělá jenom pro ně, se odhodlal ke hloupé lži. „Opravdu se mi tam líbí,“ pousmál se a rychle sklonil tvář k Alwinovi, který si hrál s knoflíky jeho košile. Nedokázal by se na ně déle dívat.

„Takže jsi zapadl do kolektivu, to je skvělé.“ Simone se spokojeně zadívala na svého muže a on její pohled stejným způsobem opětoval. Tom se však příliš spokojeně netvářil, jako jediný si totiž všiml potlačené bolesti v očích své lásky. Naklonil tvář ve snaze vyhledat Billův pohled, ale ten se jeho očím záměrně vyhýbal.

„Co kdybyste si šli vybalit věci? My bychom zatím prostřeli stůl a pohlídali Alwina,“ Ben jaksi intuitivně vytušil, že by oba přijali chvilku soukromí, a právě proto vstal a s veselým úsměvem natáhl ruku směrem k Alwinovi. Ten se sice na jeho nataženou dlaň nedůvěřivě zadíval, když mu však Bill slíbil, že to bude jenom chvilka, vyskočil z jeho klína a poslušně se chytil nabízené dlaně.

„Za chvilku jsme u tebe,“ slíbil mu Bill ještě jednou a měkkým pohledem sledoval své rodiče, jak jej pomalu vedli do kuchyně.

Jakmile v pokoji osaměli, sklonil tvář a tiše si povzdechl. Byl si jistý, že Tom jeho lži neuvěřil. Ve chvíli, kdy se jeho tvář ocitla v sevření Tomových dlaní, pevně stiskl rty a konečně mu pohlédl do očí.

„Co se děje? Proč jsi mi neřekl, že se ti v práci nelíbí?“ oddaně se vpíjel do páru medových očí, ve kterých se zcela marně snažil nalézt odpovědi.

„Tak to není. Líbí se mi tam. Opravdu je všechno v pořádku,“ bylo mu špatně ze sebe samotného. Nechtěl mu lhát, opravdu se nechtěl tvářit, že je všechno v pořádku, když nebylo, ale také nechtěl, aby mu ta holka zkazila víkend, na který se těšil od chvíle, co svůj dům poprvé opouštěl.

„Ještě před malou chvilkou jsi přímo zářil. Nechápu to.“

Bill už na to nic neřekl. Opatrně se mu posadil na klín, hlavou se opřel o jeho zvedající se hrudník a zavřel oči. V tu chvíli dokázal vnímat pouze Tomovy dlaně, ukrývající jej ve vřelém objetí, vůni, která během několika vteřin naplnila vzduchoprázdno kolem nich a tichý tlukot srdce. Tak pokojný a uklidňující.

„Ani nevíš, jak moc jsem šťastný, že jsi tady se mnou,“ konečky prstů jej hladil po klíční kosti, zatímco se, šeptajíc, ještě více nořil do jeho objetí.

„To já taky. Tví rodiče jsou neuvěřitelní, Bille. Všechno mi to připadá jako zázrak.“ Tom se bradou opřel o Billovu hlavu a zlehka jej líbal do vlasů.

„To jsem rád. Opravdu se jim líbíš,“ Bill se spokojeně zaculil a pomalu omotal své nohy kolem Tomových boků. Jejich rty se potkaly téměř okamžitě. Chtěli si věnovat pouze několik něžných, zcela bezpečných polibků. Bylo to však příliš těžké. Bill s tichým výdechem pootevřel rty a neslyšně zasténal, jakmile Tomův jazyk proklouznul dovnitř. Jejich líbání se měnilo z jemného v divoké a nenasytné.

„Lásko,“ Bill málem omdlel ve chvíli, kdy Tom nevědomky přirazil proti jeho bokům. „Měli bychom si jít vybalit,“ sténal proti jeho rtům.

„To měli,“ Tom se od něj odsunul, dlouze mu pohlédl do očí a neustále svírajíc jeho tvář v dlani, ji pokrýval toužebnými polibky.

„Takže půjdeme nahoru?“ opatrně vstal a všemožně se snažil potlačit narůstající tlak ve svých kalhotách. Tom mu věnoval pobavený úsměv a také rychle vstal. Nemohl se dočkat chvíle, kdy společně zmizí za dveřma Billova pokoje, i když jenom na chvilku.

„Ale slib, že budeš hodný a o nic se nepokusíš,“ Bill našpulil rty jako malé dítě a pod Tomovým pohledem se ještě více roztřásl.

Nebyl si jistý, zdali mu mohl věřit, když jej přímo svlékal očima.

„Ani se tě nedotknu,“ Tom mu věnoval nevinný pohled a nedočkavě k němu natáhl obě ruce, kterých se Bill s velikou radostí zachytil.

Z jeho tváře se neztrácel pobavený úsměv, jak společně mizeli za dveřma jeho pokoje.

Tentokrát již alespoň nebyl Bill tím, kdo lhal…

autor: B-kay