autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
„Jedna… Dva… T-ři…“ zírám na panel ve výtahu, „a… štyry,“ zmáčknu tlačítko. Výtah se rozjede a v tu chvíli se mi zvedne žaludek.
Ne, Tomi, klid. Už jsi zvracel venku dost. Opřel jsem se o stěnu a zavřel oči. Trvalo mi přibližně 10 minut, než jsem si uvědomil, že už výtah stojí v patře. Tak jsem tedy vyšel, přičemž jsem zakopnul a upadnul na zem.
„Do prdele,“ zamumlám. „Jééé, heh… To nebolí…“ Po čtyřech dolezu ke dveřím a začnu prstem šťourat do klíčové dírky. Nemůžu se tam však strefit.
„Billéééééééééé,“ bouchnu hlavou do dveří a pak zabuším. „Láskoooooo…“
Náhle se dveře prudce otevřely. Neudržel jsem rovnováhu a padnul hlavou dovnitř. „Simsalabim, to jsou čáry máry fuk…“ zasměji se a snažím se vyškrábat na čtyři.
„Pane bože,“ vydechne, a hned mi pomůže na nohy.
Opřu se o něj a zaculím se. „A ty jsi kdo, cizinče?“ píchnu mu prstem do ramene, přičemž se zachechtám. „Ty jsi Billovo ten… no… ten klon, viď? Přiznej se… Já to stejně odhalim,“ zakroutím hlavou.
„Tome,“ vtáhne mě rychle dovnitř a zavře dveře, „přestaň křičet,“ šeptne a vede mě do ložnice.
„I ty čunčo,“ začnu se smát. „Konečně mě vošukáš?“ spadnu na postel. „Vůbec ses mi nepochlubil, že je tu kousek tak pěknej klub. Oni byli tak hodní… Pořád mi kupovali pitíčko a já pořád pil a pil… Chtěls je pro sebe, ty chlípníku, viď?“
„Kolikpak jich tam bylo, hm?“ začne mi sundávat tričko. „Ježiši,“ zaslechnu ho.
„Moc, moc. A všichni mě milujou,“ usměju se se zavřenýma očima.
„Skvěle,“ strhne ze mě to tričko, a hned mi začne rozepínat džíny.
„Hůh, ty rád sado masíčko, jo?“ zasměji se. „To Sam taky. Ale Patrick je taková něžná dušička…“
Nic mi na to neřekne. Stáhne mi džíny a hodí je stranou. Potom mě chytne a položí mě. „Spi,“ řekne.
„A to je přesně ten důvod, hm… Seš na mě zlej, oni si mě umějí hýčkat,“ postěžuju si. „Prej i na rukách by mě nosili. Ty se mnou nechceš ani sex. Nezasloužíš si mě, abys věděl…“
Sobeček. Pf…
„Tak poslouchej,“ nahne se nade mě a chytne mě za ramena. „Já bych pro tebe i dejchal, udělal bych pro tebe všechno, ale ne takhle. Jsi vožralej jako to prase, smrdíš a jsi špinavej od líčidel. Tohle si zase nezasloužím já, chápeš?“ řekne a pak mě pustí. Zaslechnu, jak nahlas zavzlyká. Mě by mě litovat…
„Fajn,“ začnu se hrabat do sedu. Prdele, proč to nejde… Když se mi to konečně podaří, vyškrábu se na nohy. „Tom právě odchází…“
„Nikam nechoď,“ řekne a chytne mě. „Prosím,“ pláče.
„Najednou. Doteď jsem pro tebe byl nic, viď. Carmen říkala, abych tě přinutil žadonit na kolenou, že si to zasloužíš. Já tě ale furt bránil. Ani nevím proč…“ mávnu rukou a šourám se motavým krokem ke dveřím. Ale on mě chytne a stáhne mě k sobě. Posadí mě zpět na postel.
„Ty jsi pro mě všechno, ale teď si lehni a spinkej,“ zjemní a otře si oči. „Prosím tě o to.“
„Hm…“ seknu sebou do polštáře. Náhle se mi však zvedne žaludek. „Je mi… blbě. Budu… blejt.“
„Něco ti přinesu,“ řekne hned a zvedne se. Převalím se na bok, vydechnu a zavřu oči. Během vteřiny jsem nevěděl o světě.
BILL
Když jsem se k Tomovi vrátil, už spal jako zabitý. Jen jsem oddechnul. V tichosti jsem mu složil oblečení a to špinavé tričko odnesl do koše se špinavým prádlem. Kde má, sakra, mikinu?Pro jistotu jsem se vrátil ještě do ložnice, poté jsem šel na chodbu, ale mikinu vážně nikde neměl. Jen jsem nad tím už zakroutil hlavou a šel k němu do ložnice. Nechtěl jsem k němu, ale šlo mi o to, kdyby mu bylo špatně, abych byl u něj. Posadil jsem se na malé křeslo, co jsem tu měl, a prohlédnul si ho. I v té tmě šlo vidět. Z očí mi vyhrkly slzy. Byl celý špinavý od všech možných šminek, rtěnek a lesků. Smrděl jako… no prostě smrděl cigaretami, takovým tím zápachem z těch nejhorších pajzlů a zapadlých barů. Oblečení měl potrhané. Jak si mám tohle vysvětlit?
Že se opil, bych pochopil, to někdy holt udělá každý. To, jak se odpoledne choval, mi ublížilo, ale taky bych to smazal. Ale to, v jakém přišel stavu mimo to, jak byl opilý, asi nepřekousnu. Radši ani nechci vědět, kolik chlapů se po něm sápalo. Hledal zřejmě potěšení u někoho jinýho, nebo snad u pár jiných lidí. Bolí to. Vlastně, já musím držet hubu. On u mě jen bydlí. To jen já jsem ten, kdo ho miluje, ne on mě. On na ten cit zapomněl a já si ho nemůžu vynucovat. Nemám na nic právo. Jsem asi jen ubytovna, ještě k tomu špatná ubytovna. Ne, nevyčítám mu to. Je v těžké situaci. Bylo toho na něj moc, všechno zapomněl, a teď se snaží zase vrátit do života, který předtím žil, ale pokud chce v tomhle pokračovat, tak nevím, jak dlouho to vydržím. A hlavně, tohle není návrat do jeho života. Uhm, pění mi krev v žilách, když si představím, kdo na něj mohl sahat. Tohle je snad holé nic oproti jednomu Wernerovi, i když ten vydal za tři. Co když tam s někým… ohm, ne, nesmím na to myslet.
Setřu si slzy a popotáhnu nosem. Hlavně abych jej nevzbudil. Tohle musí vyspat, jinak bude zítra vyřízený. Trošku se schoulím v křesle a mlčky na něj koukám. Stejně neusnu, vím to. Nebudu dělat unáhlené závěry. No bóže, tak jednou přišel domů opilý a trošku… no… prostě ve špatném stavu. Komu z nás se to nestalo, že? Hah… jo. Konec humoru. Bolí mě to, trápí mě to a nejradši bych se neviděl, taková je realita. Chci si s ním v klidu promluvit. Pokud se bude zítra chovat tak jako dnes, no lépe řečeno včera odpoledne, tak už se asi neudržím. Vlastně to, co mi řekl, když jsem ho převlékal… utkvělo mi to v hlavě. Pokud tohle myslel vážně, tak jsem ztracený. Asi si ho vážně nezasloužím. Momentálně mám takový pocit viny, že se o něj nestarám, asi mu málo dokazuju, jak ho moc miluju, jak bych pro něj udělal všechno, co bych mu na očích viděl… Ale já jsem asi už takový, jsem špatný. A s tím musím něco udělat.
Proseděl jsem u něj celou noc. Ač jsem se snažil usnout, jaksi to nevyšlo. Sice jsem byl unavený, ale můj mozek prostě nedokázal vypnout. Nějak po osmé ráno jsem si zašel uvařit kávu. Potřeboval jsem trošku kofeinu, abych byl schopný vůbec trošku fungovat. Připadal jsem si jako před pár lety – v jedné ruce káva a v druhé minimálně třetí cigareta. Však proč ne.
Zbytek dopoledne jsem strávil tím, že jsem poklízel, pochodoval po bytě jako zombie a hledal neurčitý bod, do kterého bych se mohl dívat, ale vždycky jsem skončil v ložnici a ‚zkontroloval‘ ho. Měl jsem strach, že budeš zvracet ze spaní, což by moc fajn nebylo.
Bylo nějak po poledni, když jsem uslyšel, jak se hrabe z ložnice. Seděl jsem v obýváku a jen sledoval, jak vyjde. Jsou dvě možnosti – buď nebude moct ani jít, anebo poběží zvracet. Trošku jsem se narovnal. Jo, mám o něj holt starost, s tím nic nenadělám. S hlavou v dlaních se doburácel na záchod a následně se zavřel v koupelně. Jen jsem si sám pro sebe pokýval hlavou a dál seděl. Nevím, co udělat, co bude chtít. Po chvíli jsem zaslechl poměrně hlasitou ránu. Hned jsem zpozorněl. Rozešel jsem se v mžiku ke koupelně.
„Au, do prdele…“ zaslechl jsem zevnitř.
„Tomi?“ houknu na něj. „Co se děje? Jsi v pořádku?“
„Dobrý,“ řekne za dveřmi. Mám chuť být nepříjemný, ale po tom nočním uvažování nebudu. Třeba se z toho vyspal.
„Ahm, dobře,“ vydechnu. „Mám ti udělat kafe?“
„Né. Nedělej nic, vůbec nic, prosím tě,“ uslyším další tlumenější ránu. Okay, jak si přejete, pane.
„Co tam děláš?“ řeknu nechápavě.
„Nic, prosím tě,“ povzdechne a hlasitě vydechne. Aha, fajn, jak chce.
„Fajn,“ řeknu a odejdu pryč. Po chvíli už jsem uslyšel tekoucí vodu. Jen jsem oddechnul a zašel do ložnice. Ustlal jsem postel a všechno tam poklidil. V noci jsem ho nechtěl už budit. Trvalo mu to dlouho, ale už jsem to nechal být. Nejsem žádná stíhačka. Posadil jsem se v obýváku a začal si s ohromným zaujetím číst časopis. Po dost dlouhé době se otevřela koupelna, odkud se vyvalila pára. Až po ní se objevil Tom s ručníkem kolem pasu. Je sexy, jako vždycky, ale dneska je mi to snad i jedno.
„Ahoj,“ brouknu tiše a odložím časopis.
„Ahm… ahoj,“ řekne trochu rozpačitě. Od obličeje až po hruď byl zarudlý.
Od čeho to je… netuším. Sklopil trošku hlavu a zašel do ložnice. Jen jsem se za ním díval, ale nic jsem neříkal. I v ložnici strávil poměrně dlouhou dobu. Když vyšel, jako duch se přesunul do kuchyně. Už jsem se nadechoval ke slovu.
Žádné rýpání, ironie, ani vyptávání se, Bille! Poté jsem ale vzduch jen spolknul a mlčel. Za celou dobu nevyšel.
Tak ok.
Zvedl jsem se a zašel za ním. Stoupnul jsem si mezi futra a podíval se na něj. Hlavu měl položenou na stole, pod níž měl utěrku pravděpodobně s ledem.
Jo, chlapče, tohle jsi měl očekávat.„Můžu ti nějak pomoct?“ řeknu potichu.
„Ne,“ vydechne potichu. „Díky.“
„Dobře,“ pokrčím rameny. Tom už nic neřekl, jen si položil ruku na týl hlavy.
„Jak ses měl?“ řeknu naprosto klidně.
„…nevím, zato teď je mi blbě,“ broukne.
„Jo,“ vydechnu jen. „No, nedivím se.“ Tohle jsem si nemohl odpustit.
„Hm…“ šeptne.
„No, snad se ti udělá líp. Kdybys něco potřeboval, stačí říct,“ brouknu.
„Díky…“ povzdechne.
„Neděkuj,“ řeknu klidně a jemně ho pohladím po rameně. Neucukl, naopak se nechal. Za což jsem byl rád, proto jsem ho pohladil znovu. I tak málo mě potěší, i když jde prakticky o nic.
„…bude to dobrý, přejde to,“ šeptnu. Lehce pokýval hlavou na souhlas. „Nechceš si radši lehnout?“ nabídnu mu.
„Ne, to je dobrý, budu tady,“ odmítne.
„Dobře,“ šeptnu. Tom povzdechl a převrátil si utěrku stranou, která víc studila. Raději jsem ho nechal a jen jsem došel pro novou utěrku. Dal jsem do ní zmrzlou zeleninu a podal mu to.
„Na, ať máš čerstvou,“ brouknu.
„Díky,“ vydechne. Připleskne si ji na čelo a zase se položí.
„Není zač,“ uklidím tamtu utěrku a už rozmrzlý pytel s ledem dám do mrazáku.
Potom ale už odejdu. Stejně se mnou moc nemluví, nechci ho teď rušit, když mu není dobře. Usadím se v obýváku a jen si listuju dál časopisem. Po nějaké době se Tom přišoural do místnosti. Zastavil se u dveří, jako by tam snad byla průhledná zeď. Díval se na mě. Odložil jsem časopis a podíval se na něj. Snad mi něco poví?
„Um…“ podrbe se zezadu na krku, jako by nevěděl, jak začít, „ze včerejška si moc nepamatuju, takže… se ti chci omluvit, jestli jsem říkal nebo dělal něco nevhodného.“ Tiše oddechnu a skousnu si spodní ret. Nejradši bych ti teď vpálil, jak ses zachoval, ale ne, nebudu takový. Prostě… stalo se.
„Nic se neděje,“ šeptnu. Drobně se na mě pousmál. Ovšem můj výraz se moc nezměnil. Sice asi trošku zjihnul pod jeho úsměvem, ale ovládal jsem se. On si toho všiml. Chvíli mě pozoroval, až stáhl rty do přímky, otočil se a odešel.
„Tome,“ řeknu pak a rozejdu se za ním. Já prostě asi nedokážu být uražený nebo já nevím.„Počkej,“ šeptnu, když ho dojdu.
Povzdechl, zastavil a otočil se. „Hm?“
„Nechci, aby sis myslel, že se zlobím. Nezlobím se, je to jen… starost a strach, promiň mi to,“ pohladím ho po paži.
„Vždyť je to jedno,“ pokrčí trochu rameny a zajde do ložnice.
„Mně to není jedno,“ jdu za ním. „Tak ses včera opil, no. Nebudu řešit, co jsi mi řekl nebo udělal, stalo se.“
„Ale vždyť nikdo nic neřeší, Bille. Neřekl jsem ani slovo. I kdyby ses zlobil, tak můžeš. Já ti nic neříkám,“ zakroutí otráveně hlavou.
„O to tu vůbec nejde,“ šeptnu a nadechnu se. Vůbec to nechápe.
„Tak o co jde?“ rozloží nechápavě ruce.
„…to nic, není ti teď dobře, běž si lehnout,“ semknu rty k sobě.
„…ty taky nevíš, co chceš,“ zavrtí hlavou a sedne si k pracovnímu stolu.
„Moc dobře vím, co chci, ale teď není ta pravá chvíle.“
„Dělej, jak myslíš,“ řekne lhostejně a vyndá z poličky svoji učebnici. Bude se učit? Nebo o co tu jde?
„Jo,“ kývnu hlavou a rozejdu se pryč, abych jej nerušil.
Nechal jsem ho si v klidu číst a odešel na okamžik do kuchyně. Uklidil jsem si po sobě hrneček od kávy a přemýšlel. Možná bych mu mohl říct pár věcí. Chtěl bych, aby věděl, co a jak cítím, aby věděl, že to, co mi řekl včera, jsem si vzal k srdci. Sebral jsem veškerou odvahu a rozešel se směrem k ložnici, ale nakonec jsem to jako ten největší srab otočil a sedl si na pohovku v obýváku. Jsem srab, nebo spíš nechci zapříčinit další hádku. Po chvíli přemýšlení jsem si ale vzal notebook, který jsem tu měl a začal se hrabat v nějakých věcech do práce. Měl jsem tu pár nedodělaných zakázek, které ovšem měly ještě termín hodně daleko. Měl bych něco začít dělat, jinak se asi zblázním.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Doufám, že se to co nejdřív zlepší, protože oni jsou jako odjištěné granáty…:(
Páni.. vůbec Toma nepoznávám.. :o( je to možná i tím o co se pokusil.. ale i tak.. :o(
Tom je pěkně hnusnej na Billa někdy… docela obdivuju Billa protože já bych si určitě rejpla
ten Tom je takovááá píííí*p.. já bych ho kopla, idiota jednoho!!!!
Ten Bill je neskutečny ja vím že jej miluje,ale vše ma sve hranice.Možna děla chybu že mu vše ospoušti.
Tak netusim, jestli se Tom zmeni nebo ne .. i kdyz ho Billan miluje, mel by opusti na chvili ..
Sakra, nějak jim to skřípe 🙁 To se mi nelíbí :'( Tome, jak to tak vypadá, tak si spíš ty nezasloužíš Billa né naopak! Tak ale v každym vztahu je někdy krize.. snad se ta jejich co nejdřív vyřeší =) i když teda nevím, jestli se tomu jejich dá teď říkat vztah, když to Tom tak nejspíš necítí :(…
Ale jinak mě dost rozesmívala Tomova opilost 😀 😀 úžasně popsaný =)
nééé všechno se sere!
No jááj!.. Tom se choval jako naprostý kretén… a nejhorší je.. že si to ani nepřipustí.. =( je mi Billa moc líto.. a fakt nechápu jak to dokážete.. takhle napsat… a vzbuďit ve člověku tolik pocitů.. Jste skvělé autorky!.. já jen doufám.. že se Tom konečně sebere A OMLUVÍ SE MU!.. protože Bily je prdelka a tohle si nezaslouží.. x) Taky si myslím.. že ho mohl alespoň trošku sprdnout!!.. Ale ta láska mu to nedovolí že?..
Teraz by som Toma naozaj už najradšej nakopala. Takto Billovy ubližovať. Byť na Billovom mieste tak to Tomovy rovno vytmavím, zjavne Tom potrebuje terapiu šokom aby sa spametal.
Tom už teda docela dost přehání. Nelíbí se mi, jakým způsobem se k Billovi chová, ale doufám, že si brzy vzpomene a všechno se zase obrátí k lepšímu 🙂
"Doteď jsem pro tebe byl nic, viď."-to je tak hnusný :(! je mi Billa neuvěřitelně líto :(…opravdu se obávám,že se z toho zcvokne 🙁