Transemotions 1.

Pohublá dívka s černými vlasy spadanými přes ramena až do tváře seděla v nejspíše nepohodlném červeném koženém křesle a s trochou obavy v očích pohlížela na muže sedícího naproti ní přes velký pracovní stůl. Nezajímalo ji jeho jméno a ani to, proč tam vlastně je a tváří se přitom tak znechuceně. Chtěla jenom jeden jediný podpis na nemožný papír, na který čekala už několik měsíců, dalo by se dokonce říci, že skoro celý rok. Muž v bílém plášti si jenom poupravil brýle na nose a dál zarytě hleděl do papíru, kde bylo jen pár řádků doktorských slov.

„Takže…“ rozsekl muž v plášti tu dlouhou chvíli ticha. „Budu mít na vás pár otázek. Nejdřív mi řekněte, cítíte se teď dobře, pohodlně?“ Pokusil se ten v bílém plášti pousmát a přitom vycenil svoje nevzhledné přední zuby.

Mladá dívka sebou jenom trhla a ještě pár vteřin přemýšlela nad odpovědí. Nejradši by mu vmetla do tváře, že je to nejhorší místo, kde doposud byla, ale to by určitě ten podpis nedostala.

„Samozřejmě,“ usmála se a dala si nohu přes nohu, přitom si poupravila sukni na stehnu, kde se začal jeden růžový volánek až moc krčit.

„Dobře tedy, začneme. Takže paní… slečno… ehm, Müllerová, chtěl bych-„

„Říkejte mi, prosím, Betty, všichni mi tak říkají,“ dovolila si skočit mu do řeči.

„Dobře, takže Betty, cítíte se jako žena?“ Vypadalo to, že muž dlouho nad touto otázkou přemýšlel.

„Ovšem,“ dívka hned odpověděla. „Vždycky jsem se jako žena cítila, bylo to, jako bych byla uvězněná v nesprávném těle, v těle někoho jiného.“ Mluvila tiše, ale přitom zřetelně. Příliš se soustředila, aby její hlas zněl více žensky.

„Proto jste se pokusila o sebevraždu?“ Muž v plášti si sundal brýle, které vzápětí odložil na stůl, a pečlivě si mladou slečnu prohlížel.

„Já se… já… ne! Nesnažila jsem se zabít, byly to jenom mé léky na uklidnění. Bylo to nedopatření. A už je to více než pět let, nemyslím si, že to s tímhle nějak souvisí… ne?“ Posledních pár slov dodala s obavami, v jejím hlase byly stopy zoufalství.

„Ehm. No, cítíte se teď šťastná?“ Pokusil se zase pousmát.

„Ano,“ pronesla dívka sebejistě. Pohled muže v bílém ji ale rozhodil. „Ne,“ opravila se. „Chci říct, budu opravdu šťastná, pokud mi podepíšete ten papír a budu moct podstoupit tu operaci.“

„Betty, jen bych vám chtěl říct, že žádná odpověď tady není správná nebo špatná. Odpovídejte tak, jak se opravdu cítíte. Práci posoudit, zda vám doporučím tu operaci, nechte prosím na mně.“ Usmál se a nasadil si staromódní mohutné kostěné brýle zpátky na oči. Černovláska nevěděla, co říct, tak jen mlčela. Chvíli mlčeli oba, až doktor nadhodil další otázku, která jako by ho pálila na jazyku. „Jaký máte vztah ke svému penisu?“

Dívka pohoršeně zamrkala očima, které měla orámované snad nejtemnějšími černými líčidly, a přitom ji dlouhé černé řasy pošimraly pod okem. „Nenávidím ho.“ Hodila na doktora ostrý pohled. „Nechci ho, nerozumím si s ním… a právě proto jsem tady.“ Řekla rozhodně.

Ještě několik málo minut pobývala u doktora v kanceláři, odkud posléze odcházela trochu rozhořčená, ale hlavně s podepsaným papírem. Až venku před komplexem nemocničních budov se hrdě usmála a s odhodlaným výrazem kráčela na autobusovou zastávku.

*

Za pár chvil už Betty položila papír k ostatním dokumentům na hromádku na stole a chystala se, že se k večeru připraví za svojí terapeutkou. Posadila se k líčícímu stolku s velkým zrcadlem a začala se jen tak prsty prohrabávat svými hustými vlasy, později si vzala kartáč a lehounce je pročesávala. Když se i neposedné pramínky usadily, uhladila si prameny vlasů přes svá prsa a zadívala se na sebe se svůdným úsměvem do zrcadla. Nahnula se blíž a poupravila si červenou rtěnku, která už po celém dni vypadala jinak než ráno. Soustředila se na pečlivé prohlížení svého obličeje, jestli se náhodou někde na tváři nebo na bradě neobjevil nějaký chloupek, nebo nedej bože přímo pod nosem, když v tom ji ze snažení vytrhlo zvonění telefonu. Vstala, ještě se upravila v zrcadle a zvedla telefon.

„Haló?“ připravila si svůj ženský hlas.

„Dobrý… je tam někde Bill?“ zeptal se nějaký neznámý mladík v telefonu a Betty jenom vykulila oči nad tou otázkou.

„Ne, Bill tady už dlouhou dobu není.“ Řekla trpce a protočila očima. „Kdo volá, proč ho hledáte?“

„Jsem jeho bratr. Potřebuju s ním mluvit.“ Betty se zahleděla do tapetované zdi před ní a dlouho mlčela. „Haló, jste tam? Potřebuju najít svého bratra a já… hej, vraťte mi ten telefon!“ Ozval se nějaký křik, a potom více mumlajících hlasů. Betty pořád jen mlčela v překvapení. „Dobrý den, u telefonu je policista Haus, tohle číslo jsme našli tomuto chlapci v seznamu telefonním čísel, mělo být na jeho bratra Billa Kaulitze. Je u telefonu nějaký jeho příbuzný?„

„A-ano, jsem příbuzná…“ dostala ze sebe po chvíli a ani nevěděla, proč to vlastně říká. Nejspíš jenom ze zvědavosti. „Co se děje?“

„Tom Kaulitz se nachází ve státní věznici pro mladistvé v Berlíně, byl zadržen z důvodu krádeží a držení podivně vyhlížejících neznámých látek, po zaplacení pokuty a kauce si ho můžete vyzvednout… Haló, paní, jste ještě u telefonu?“ Policista už mohl slyšet jenom pípání u svého ucha.

*

„Maggie?“ Betty zaklepala na dveře a vešla do známé místnosti, kde si povídala se svojí terapeutkou.

„Oh, pojď dál, Betty, už jsem na tebe čekala. Jak to dopadlo u toho doktora?“ Starší žena okolo čtyřicítky se s Betty objala a pobídla ji, ať se posadí. Betty jí pak hned podala složku papírů.

„Všechno bylo v pořádku, teď už chybí jenom jeden podpis. Tvůj.“ Usmála se dívka a nervózně si třela ruce o sebe. Byl to velký okamžik. Věřila, že Maggie jí doporučení podepíše bez problémů, byly spíše kamarádky, které si povídaly o problémech, než doktorka a její pacientka. Maggie bez váhání načmárala svůj nacvičený doktorský podpis a posadila se do křesla naproti Betty, ale pořád složku papírů držela v rukou, důležitě se dívala.

„Je to tvůj velký okamžik, Betty. Jsi opravdu připravená?“ Usmála se a pěstěnými nehty se poškrábala na krku.

„Jsem,“ řekla Betty natěšeně a zářivě, a opravdu šťastně se usmála.

„Opravdu? Pověz mi nějaké novinky, co se staly v posledních pár dnech, od té doby, co jsme se neviděly.“ Maggie se pořád usmívala, prožívala tu radost s mladou dívkou.

„No, splnila jsem si, co jsem slíbila. Vydělala jsem v restauraci dost peněz na to, abych si mohla koupit ty nové černé šaty s růžovou stuhou. Objednala jsem je včera, měly by přijít příští týden.“ Betty si vesele zatleskala, toužila po černých krátkých šatech už dlouho a tyhle měla vyhlédnuté v časopisu několik týdnů. „Jo, a taky mi volal nějaký kluk a tvrdil, že je Billův bratr.“ Řekla jen tak ledabyle a pohodila přitom rukou, jako by to nic neznamenalo.

„E-ehm, co jsme si říkaly? Nemluv ve třetí osobě.“

„Můj bratr,“ opravila se Betty a sklopila oči.

„Myslela jsem, že už nemáš žádnou rodinu. Říkala jsi to.“

„Nevím o něm. Neznám žádného. Určitě je to nějaký podvodník, co se ze mě jenom pokouší vytáhnout peníze. Je ve vězení a chce zaplatit pokutu a kauci.“ Protočila Betty očima.

„Podvodník? Z věznice by ti nevolali jen tak, Betty.“ Maggie nevěřícně zakroutila hlavou a odložila papíry s podpisy na svůj stolek vedle křesla.

Betty vykulila oči a hned se napřímila.

„To nemyslíš vážně? Snad mi ty papíry nechceš vzít, mám na operaci nastoupit už příští týden! Musím je tam do zítřka přinést, jinak mě znovu posunou na konec pořadníku. Budu zase čekat celý další rok!“

„Betty, vidím, že nejsi připravená. Tvůj bratr je ve vězení a tobě to nevadí. Zjisti si nějaké informace, třeba tam zajeď. Ale nemůžu tě poslat na operaci, když nebudeš mít vyřešeny všechny okolní problémy.“ Maggie vstala a odložila složku s papíry do šuplíku svého pracovního stolu. Když pohlédla zpátky na mladou dívku, jen si povzdychla a přinesla jí kapesník.

Betty se dala do breku, čekala na tenhle okamžik tak dlouho a kvůli nějakému pitomci se toho musí vzdát. Začala si utírat obrečený obličej papírovým kapesníkem, který se po chvilce začal drolit, a měla tak celou tvář pokrytou slzami a drobnými bílými chomáčky kapesníků.

„Maggie, to mi nemůžeš udělat… je to moje jediná šance, jak můžu být sama sebou. Nesnesu být další měsíce taková, jaká jsem teď. Už ani jeden jediný den to nevydržím!“ Brečela nahlas a celá červená a ulepená. Starší žena si přitiskla její tvář k sobě, byla už na takové výlevy zvyklá. Hlavně u Betty, byla opravdu psychicky labilní člověk, ale tak nějak doufala, že operace změny pohlaví jí pomůže k tomu, aby se už cítila opravdu dobře.

*

„Tak fajn… fajn, dobře.“ Říkala si sama pro sebe Betty, když chystala do cestovní růžové tašky nějaké své věci. Připravovala se na cestu do Berlína, a i když to přes celé Německo bylo celkem daleko a lepší dopravu než vlakem si dovolit nemohla, sbalila si nějaké oblečení jen na pár dnů. Přece nebude s nějakým potrhlým klukem v Berlíně tak dlouho.

„Hormony, nezapomeň si svoje hormony, zlatíčko…“ prozpěvovala si, snažila se tak uklidnit a nemyslet na to, že jí možná uteče jediná šance stát se opravdovou ženou. Jednu fialovou pilulku si zrovna strčila do úst a zbytek sbalila do příruční tašky. Rázně vykročila ven z malého bytu, zamkla za sebou dveře a hrdě se nesla ve svých nových lodičkách s klapajícím vysokým podpatkem rovnou na autobusovou zastávku.

autor: Clarrkys