Wish you were here 8.

Uplynulo přibližně čtvrt roku, kdy byli kluci spolu. Oba byli spokojení a šťastní. Nebyl tu nikdo, kdo by je chtěl rozdělit nebo měl něco proti nim. Vše vycházelo tak, jak mělo. Ale byla tu jedna chyba. Bill měl na jazyku spousty otázek. Dlouho, už od začátku jejich vztahu a dlouho před tím, chtěl vědět, proč byl Tom zadaný s někým jiným a zda to bral vážně. Tak moc ho to zajímalo, ale měl strach se zeptat. Strach, ani nevěděl z čeho. Z Tomovy reakce na otázky nebo snad z odpovědí? Z něčeho ano a on netušil…

Bill s Tomem si to mířili k černovláskovi domů, když Tom pořád mlčel. Bill jej chtěl nějak rozpovídat, tuhle náladu u něj neznal. Všechna jeho snaha mířila pryč. Nedařilo se mu to. V přibližně tři čtvrtě cesty se postavil před něj, aby se zastavil a nemohl jít dál. Koukl mu zhluboka do očí. Hodlal to z něj dostat, co jej trápí. Není možné, aby tak ukecaný člověk, jako byl právě Tom, mlčel přibližně dvacet minut v kuse a šel se sklopenou hlavou.

„Co ti je?“ Zeptal se minimálně po desáté za celou cestu.
„Nic.“ Typická odpověď. Bill to čekal, ale jen tak se nehodlal vzdát.
„Nekecej, vím, že ti něco je, tak mi to řekni.“
Tom se nadechl. „Já jen, že… mě to mrzí.“
„Co?“
„To, že jsem tě nechal a ty ses trápil.“

Bill tohle nečekal. Nevěděl, co na to má odpovědět, samozřejmě by byl radši, kdyby spolu byli pořád, i bez toho, jak se tehdy rozešli, ale stát se to mělo, tak se taky stalo. Nerad na tohle období vzpomínal, byl rád, že je to za ním a snad i zůstane.

„Ale ty, je to pryč, dobře?“
„Já vím, ale…“
„Proč jsi s ní byl?“ Ani nevěděl, jak z něj vypadla tahle otázka, jak rychle ji vyslovil.
„Protože jsem se bál, že mě odmítneš, když se tě zeptám znova. Já nedokážu být sám. Teda, není to tak, že bych teď byl s tebou jen kvůli tomu, to ne, já tě miluju.“

Černovlásek na nic nečekal a okamžitě jej objal. Netušil to, ani v nejmenším.

„Já tebe taky, ale tys musel vědět, že bych tě neodmítnul.“
„To právě že nevěděl,“
„Vždyť jsem dost naznačoval.“
„Jak?“
„Ty písničky, dokonce jsem ti to tehdy napsal, že tě pořád miluju.“
„Tak jsem pak blbej, promiň.“ Objetí opětoval.

Bill byl rád, že už to tak docela všechno ví. Věděl, proč byl s ní, a taky si z toho odvodil, že to s ní Tom nemyslel vážně. I tak ho to mrzelo, když si vzpomněl, jak jí komentoval fotky, dával „To se mi líbí“ ke statusům a podobně. Ale na co se teď trápit, když je to vše nadobro pryč a před nimi je jen šťastná budoucnost? Nebylo třeba vzpomínat.

Chytil si Toma za ruku a vedl si jej domů. Alespoň na tu chvíli, než mu zase odjede. Tak moc to nesnášel! Pokaždé se mu chtělo plakat, ale nemohl, nešlo to a on netušil proč. Před Tomem to nedokázal.

Doma Bill dělal večeři – rohlíkáče. Jejich specialita, kterou Tom sice prvně opovrhoval, ale pak to zkusil, a teď to vyžadoval snad pokaždé. Nebylo to vůbec složité, prostě jste si rozkrojili rohlík, ale ne úplně, dali tam, co chcete a nechali zapéct v toustovači. Jednoduchý, rychlý a dobrý.

Jakmile byla večeře hotová, společně s ní si zalezli do pokoje, kde si povídali. Opět bylo o čem kecat, tak nehrozilo, že by bylo ticho.

Bohužel, pokud jste s někým, koho máte rádi, čas utíká strašně rychle, a tak nebylo divu, že za chvíli už oba stepovali na autobusové zastávce. Měli k dobru ještě pět minut, které nehodlal ani jeden z nich promrhat, tak si stačili říct ještě pár věcí, domluvit se na zítřek, vyměnit pár polibků, letmých doteků a autobus byl tady. Během pár sekund zmizel dred v něm a mířil domů.

Bill ten večer mohl konečně spokojeně usnout. Všechno měl prozatím vyjasněné, kdyby jej něco napadlo, nebude váhat se příště zeptat a nebude se trápit. Příští dny se zdály o tolik lepší…

autor: Kiki