Haus Für Ungewollt 22.

Nervózně jsem si do kabelky narval první blok a tužky, které mi padly pod ruku. Přihodil jsem si tam i malé občerstvení, kdybych měl náhodou hlad nebo žízeň. Dnes mě čekala první hodina zpěvu na konzervatoři, takže já byl už od rána samozřejmě jako na trní, přestože se mě Anis snažil uklidnit snad všemi možnými i nemožnými způsoby.

„Měli bychom jít, Bille, potřebuju stihnout ještě jednu schůzku,“ kouknul se Anis na hodinky, upíjejíc ze své kávy.

„Jasně, už jdu,“ s kývnutím jsem si do kabelky strčil ještě jakousi čokoládovou tyčinku, na cestu. Jakmile tam byla, odcupital jsem k autu, do kterého jsem vzápětí usedl a hbitě se připoutal.

„Okey,“ dosedl vedle mě Anis s úsměvem a rovnou vyjel. „Takže, ty tvoje lekce jsou zhruba na dvě hodiny, moje schůzka zhruba na půl, ale stavím se v kanceláři vyřídit papírování a účty, takže to skvěle stihnu. Budu na tebe pak čekat před školou, dobře?“

„Cokoli řekneš,“ přikývl jsem, skousávaje si ret, když jsem si všiml, že se blížíme ke škole. „Takže, po škole tady?“

„Po škole tady,“ elegantně zaparkoval a naklonil se ke mně. „Všechno bude v pohodě, uvidíš. Jen se usmívej a uvidíš, že ti všichni padnou k nohám,“ krátce mě políbil.

„Miluju tě,“ s povzdechem jsem zašeptal, a nečekajíc na odpověď, zamířil dovnitř budovy.

Neměl jsem sebemenší ponětí, kde se nachází učebna zpěvu, jak se jmenuje můj profesor nebo cokoli jiného, tak jsem se postavil před ohromnou nástěnku v hale a snažil se vykoumat z ní alespoň směr, kudy jít.

„Co hledáš?“ ozval se vedle mě hluboký mužský hlas. Překvapeně jsem se na něj podíval, ale vzápětí obdivně pootevřel pusu. Vedle mě stál kluk, který nemohl být o moc starší než já, se smaragdově zelenýma očima a rošťácky rozcuchanými blond vlasy, ale ten úsměv!

„Ehm, učebnu zpěvu,“ nejistě jsem se na něj usmál.

„Myslel jsem si to,“ zasmál se. „No, nevypadáš ani jako tanečník nebo sochař a dnes už je jen zpěv, takže…“ dodal vzápětí, když si všiml mého nechápavého výrazu. „Takže mě následuj,“ pokynul rukou a líně se rozešel.

„Takže ty jdeš na co?“ zvědavě jsem se k němu připojil.

„Dnes zpěv, příští týden tanec,“ pousmál se. „A ne, oficiálně to nejde, ale ta škola je pod vedením mého bratra a ani na jedno nechodím úplně dobrovolně.“

„Nerad tančíš nebo zpíváš?“

„Kdepak, tanec miluju. Ale nesnáším studium techniky, vývoje a tak. Myslím, že se něčemu naučíš nejlíp sám, v průběhu života. Já se nikdy nenaučil taneční kroky lépe než na ulici, ať si bratr říká, co chce. Ulice prostě hýří inspiraci, má v sobě ten správný náboj, který ti škola nedá.“

„To bohužel nemůžu posoudit, nikdy jsem tanec nijak blíž nesledoval,“ s úsměvem jsem pokrčil rameny. „Ale mluvíš o tom moc hezky.“

„Jo, mluvení mi jde,“ znovu se zasmál. „Mimochodem, já jsem Noah,“ napřáhl ke mně ruku.

„Bill,“ jemně jsem mu ruku stisknul.

„Takže, Bille. Co tě přivádí k nám na školu?“

„Můj bratr,“ zasmál jsem se. „Společně s přítelem mi domluvili hodiny zpěvu, chtěli, abych studoval to, co mě baví. Ovšem není jisté, zda mě to skutečně bude bavit, až to budu i studovat a nebude to jen koníček.“

„Ze sobeckých důvodů doufám, že ano,“ pousmál se, ale to už jsme vstoupili do „třídy“. Bylo to menší vyvýšené podium, nástroje a kolem pódia v půlkruhu rozestavěné židle se stolečky. „Pojď, tohle je nejlepší místo na sezení,“ pobídl mě, abych ho následoval. Mlčky jsem za ním zamířil, proplétajíc se mezi ostatními studenty. Nakonec jsme skončili ve třetí řadě zhruba uprostřed. Jakmile jsme se usadili, vytáhl jsem si pití a hltavě se napil, nedbaje zvědavých pohledů ostatních. „Nic si z nich nedělej, příští hodinu už nebudou mít ponětí o tom, že jsi nový,“ povzbudivě na mě Noah mrknul.

„Jo, to by bylo každopádně velmi milé,“ pousmál jsem se a přikývl. „Nesnáším, když se na mě upírají zvědavé pohledy,“ přehodil jsem si nohu přes nohu a složil ruce do klína.

„V tom případě budeš dnešní hodinu vyloženě nenávidět, protože jakožto nováček budeš muset něco zazpívat přede všemi.“

„Cože? Ale… Ale já nemám nic připraveného, vůbec jsem to nevěděl!“

„Klid, prostě si vyber jednu z těchhle písniček, k nim zná Maurius noty na klavír, doprovodí tě,“ vylovil z tašky seznam písní a vtiskl mi ho do ruky. Vděčně jsem se na něj usmál, načež jsem se střelhbitě probíral názvy písní, modlíc se, abych našel alespoň jednu, u které znám její text a dokážu ji vyzpívat.

„Díkybohu,“ s úlevou jsem vydechl, když jsem tam našel od Silbermond mou oblíbenou píseň Symphonie. „Děkuju,“ vrátil jsem Noahovi seznam.

„Za nic,“ usmál se. „Příště ale budeš muset nosit svůj seznam i s notami, vytahuje na podium namátkově, tak abys byl připravený. Je jedno, jestli to budou noty na klavír nebo kytaru, ovládá všechny nástroje, okey?“

„Kaulitz Bill?“ ozvalo se místností rázně, takže jsem Noahovi neodpověděl, ale otočil se za hlasem.

„Tady!“ křikl jsem, nejistě zvedajíc ruku a hledíc na přísně vypadajícího učitele.

„Tak nástup, nebudeme ztrácet čas,“ pokynul mi hlavou. Postavil jsem se a rozešel k podiu. Noah mě pohladil povzbudivě po ruce, ale já se jen soustředil, abych něco nezvoral. „Jakou píseň a jaký doprovod?“

„Symphonie od Silbermond a klavír,“ pousmál jsem se. Odpověděl mi pouhým kývnutím, načež se rozešel ke klavíru a bez zaváhání začal hrát. Po předehře jsem se, se zavřenýma očima, přidal k němu, vnímajíc jen klavír a mě. „Und es ist besser wenn du geht, denn es ist Zeit sich ein zu gestehen, dass es nicht geht. Es gibt nicht mehr zu reden, denn wenn es regnet, ist es besser aufzugeben,“ dozpíval jsem poslední sloku a s úsměvem otevřel oči, pohledem jsem přelétl třídu – pár lidí na mě překvapeně zíralo, pár se jich usmívalo, ale většina zůstala neutrální, jen Noah se vyloženě nadšeně usmíval.

„To bylo dobré,“ přikývl profesor. „Budeme muset zapracovat na výslovnosti, intonaci a dýchání, ale pro začátek to bylo dobré, můžete se posadit.“

„Děkuju,“ usmál jsem se a trochu jistější než před vystoupením jsem se rozešel ke svému místu.

„Nevěř mu ani slovo, byl jsi skvělý!“ zeširoka mi věnoval úsměv Noah, jakmile jsem se posadil. „A já nikdy nelžu.“

*

Po mém „vystoupení“ hodina utíkala překvapivě celkem rychle, i když za to možná mohl tak trochu Noah, protože mi celou dobu něco vyprávěl, díky čemuž jsem měl zhruba jen polovinu poznámek. Nehledě na to, že některé končily uprostřed věty.

„Za ty poznámky tě zabiju, Noahu!“ se smíchem jsem do něj praštil, když jsme vyšli z budovy školy a zamířili na parkoviště, Anisovo auto jsem ještě nikde neviděl.

„Každou hodinu říká víceméně to samé, klidně ti dám svoje,“ pokrčil rameny a usmál se. „Navíc ho nemusíš moc vnímat, nezkouší, a pokud ano, dá nám to vědět minimálně čtrnáct dní předem a my si mezi sebou povyměňujeme zápisky, které máme.“

„Tomu říkám kolektivní spolupráce,“ oplatil jsem mu úsměv s kývnutím, spokojeně zaznamenávajíc, že Anis přijel. „Já mizím, Noahu, můj odvoz je tady. Uvidíme se pozítří, ahoj.“

„Měj se, Bille,“ houknul. Po cestě k autu jsem se na něj ještě s mávnutím otočil, načež jsem vzápětí vlezl do auta.

„Ahoj zla…“ ani jsem nestačil doříct, Anis už mě tvrdě líbal, až mě zatlačil do sedačky. „Páni,“ udýchaně jsem se od něj po chvíli odtáhl. „Za co to bylo?“

„Za to, aby ten kluk támhle venku, co na tebe tak chtivě zírá, věděl, že nejsi k mání,“ zavrčel.

„Ty jsi blázen, Anisi,“ zasmál jsem se, ale přitáhl si ho pro další polibek, který byl sice lenivější, ale zato hluboký a dlouhý. „Pojeďme domů,“ zasténal jsem mu do rtů.

„Přesně tohle jsem chtěl slyšet,“ usmál se, zatímco se odtahoval a okamžitě šlápnul na plyn. Protočil jsem očima s úšklebkem nad jeho frajerským počínáním, ale popravdě jsem se neuvěřitelně těšil, až za námi zapadnou dveře domu.

Jen mlčky jsem sledoval ubíhající krajinu, prsty si nervózně bubnoval o stehno. Sotva Anis zajel do garáže a zaparkoval, oba jsme z auta bleskově vylezli a vystartovali po sobě, ani jsme se nesnažili dostat domů, Anis mě prostě opřel o kapotu, jazykem hluboce pronikajíc do mé pusy. Přitáhl jsem si ho za pas natěsno k sobě, hbitě ho zbavujíc trička, rukama mu zajíždějíc pod kalhoty.

„Anisi,“ zakňučel jsem, když mi rukou stisknul rozkrok přes kalhoty a skousnul mi spodní ret.

„Neboj,“ zavrčel a bleskově nás oba svlékl. Ani jsem se nenadál, když do mě začal prudce pronikat. Táhle jsem zasténal, pevně ho svírajíc kolem ramen, zatímco do mě tvrdě a rychle přirážel, drtíc moje rty vášnivými polibky.

„Bože můj, Anisi!“ vykřikl jsem, jakmile jednou rukou zamířil mezi naše těla a přejel jí po mém rozkroku. Oproti přírazům byl na mém penisu pomalý, jen líně palcem laskal můj žalud, což mě přivádělo k šílenství snad ještě víc. Po krátké chvíli, kdy jsem dokázal ovládat své dýchání natolik, že už jsem jen bezmocně nelapal po dechu, jsem se kolem Anise stáhnul, díky čemuž hlasitě zavrčel a začal do mě přirážet ještě rychleji, přičemž si mě na krku označkoval, ale žádným nenápadným flíčkem, nýbrž flekem, který všichni uvidí kilometr daleko. Nedlouho po mém, trochu hlasitém, orgasmu, i Anis dosáhl svého a s hrdelním zasténáním se na mě unaveně položil.

„No, moje auto je oficiálně pokřtěné,“ pobaveně se ušklíbl.

„A rozhodně naprosto úžasně pokřtěné,“ zasmál jsem se. „Pojď, udělám nám něco k večeři.“

„Máš hlad? Protože já ne, ale chce se mi šíleně spát, takže mám nápad – seberu v sobě všechny svoje síly a odnesu tě do ložnice, kde se zabalíme do peřiny, chvíli se budeme líbat a pak prostě usneme.

„Já jsem spořádal všechny svoje zásoby, které jsem si vzal do školy, takže budu jedině rád, když mě odneseš a já tak nebudu muset udělat ani krok,“ pohladil jsem ho po zádech. Vzápětí na to už jsem byl v jeho náručí, oblečení i věci nechávaje v garáži, mě Anis odnášel do ložnice. Po cestě jsem ho párkrát políbil, ale raději jsem cestu moc nezdržoval, protože bylo znatelné, že je Anis opravdu unavený.

Sotva jsem se ocitl v posteli, stáhl jsem si ho k sobě, věnujíc mu dlouhý polibek.

„Za co to bylo?“ usmál se.

„Za to, že jsem měl tu čest pokřtít ti rok staré auto,“ úsměv jsem mu oplatil. „A celkově tak nějak za všechno, za to, že jsem s tebou, a že je nám spolu dobře.“

„K tomu jsou vždycky zapotřebí dva, zlato,“ políbil mě na čelo. „A my na to dva vždycky budeme.“

„Upřímně v to doufám. Ještě nikdy jsem se s někým necítil tak dobře. Chci říct… Pár vztahů už jsem před tebou prožil, ale nikdy jsem nezažil ten hřejivý pocit, když jsem se vedle nich probudil nebo s nimi usínal. S žádným z nich jsem necítil, že by ten vztah mohl mít delší dobu trvání, než pár měsíců, ale s tebou všechny tyhle pocity mám a upřímně se jich nemůžu nabažit. Cítím se s tebou v bezpečí, mám jistotu, že mě nepřestaneš mít rád z hodiny na hodinu a opravdu miluju ten způsob, jakým se na mě díváš, třeba jako právě teď,“ prstem jsem ho s úsměvem jemně pohladil na vějířcích kolem očí. „Máš v očích jiskry a ty jsou úžasné, a taky miluju to, jak mě ráno hned po probuzení políbíš pro celodenní dobrou náladu. Mohl bych takhle pokračovat donekonečna a stejně bych měl pocit, že jsem ti toho zapomněl spoustu říct, ale… Vážně jsem vděčný osudu, že jsme spolu, ať tomu předcházelo.

„Tak teď já, dobře?“ usmál se. „Přestože tvého otce bych nejraději zabil kvůli všemu, co ti provedl, nikdy mu nepřestanu být vděčný za to, že tě zplodil, protože jinak bych každé ráno nemohl vstávat s úsměvem při pohledu na tebe, jak se mi spokojeně rozvaluješ na hrudníku a sladce oddechuješ, zatímco se ti ze spánku třepotají řasy jako motýlí křídla. Miluju, jak se kouzelně usmíváš při zcela obyčejných a často nudných událostech jen proto, že tobě se prostě líbí. Taky miluju, jak se ve tvých očích, ve kterých mám chuť utopit se pokaždé, když do nich pohlédnu, jak se ti v nich objeví jiskra vždy, když mluvíš o tom, co máš rád, což mě přivádí k tomu, že opravdu zbožňuju, jak dokážeš o něčem zapáleně mluvit klidně i hodinu bez zastavení. To, jak si tiše zpíváš, když vaříš, uklízíš nebo si hraješ se psy. To, jak s láskou a důrazem na detail zkoušíš péct podle každého nového receptu, který ti přivezu od mámy. A v neposlední řadě miluju to, jak se proti mně svíjíš pokaždé, když spolu spíme, protože pak nabývám dojmu, jako by snad naše těla pro sebe byla stvořena.“

„A taky byla,“ dojatě jsem ho něžně políbil. Opravdu bych nečekal, že se něčeho takového dočkám, protože Anis nebyl žádný velký příznivec romantiky ani rozsáhlého vyznávání citů, ale o to víc jsem si toho, co řekl, vážil.

„Miluju tě, Bille.“

„A já tebe,“ usmál jsem se. Přetočil jsem se na bok na znamení toho, že už bychom vážně měli jít spát, načež kolem mě Anis okamžitě omotal ruku a přitiskl se na mě. Chytil jsem ho s úsměvem za ruku, pomalu upadajíc do spokojeného spánku.

autor: Saline A.