Novel of Dreams – My Nightmare 20.

BILL

Oběd stál vážně za to. Skoro celou dobu jsme spolu s Tomem nemluvili. Spíš jsme v tichosti jedli, jestli se tomu tak dalo říct. Po zbytek dne jsme byli doma, ovšem každý z nás zabraný do toho svého – já dělal něco do práce a Tom si studoval něco do školy. Snažil jsem se navázat konverzaci, ale marně. Stále mě odmítal. S tím bohužel pohnout nedokážu. Večer se sebral a odešel. Už jsem to neřešil. Nemohl jsem. Byl jsem z toho tak na dně, že jsem se zmohl jen na to, abych seděl a koukal kamsi do prázdna. Nemohl jsem udělat nic. Měl jsem chuť rozeběhnout se za ním, dotáhnout ho domů a říct mu tolik věcí, ale nešlo to. Nebylo to na místě. Šel přeci oslavovat, no ne?

Kolem půlnoci jsem si šel lehnout. Uznal jsem, že čekat na něj asi bude zbytečné. Starost jsem o něj měl, ale byl snad dospělý. Než se mi podařilo usnout, bylo už kolem třetí ráno. Avšak moc jsem toho nenaspal. Po páté ráno jsem zaslechl z obýváku hluk. Hned jsem proto vstal a šel se tam podívat. Jakmile jsem viděl Toma ležet nechutně opilého na gauči, jak spí, jen jsem sám pro sebe pokýval hlavou. Fajn. Tohle stačilo. Ať si tady přespí, když se takhle zřídil. Oslava zřejmě stála za to. S tichým brekem jsem zašel zpátky do ložnice, a alespoň mu došel pro deku. Přikryl jsem ho, prohlédl si ho. Poté jsem ale už zašel do ložnice a zavřel za sebou tiše dveře. Ulehl jsem zpátky do postele. Před očima jsem si promítal tolik věcí. Každý okamžik s ním se mi zdál krásnější, než ty okamžiky, které jsou tu nyní. Probrečel jsem zbytek brzkého rána. Doufal jsem, že mě ten pláč uspí, ale marně.

Dlouho jsem ráno přemýšlel, co mám dělat, ale všechny své závěry jsem házel z imaginárního okna ven. Nakonec jsem vstal, udělal si ranní hygienu a převlékl se. Měl jsem strach, jestli v noci nezvracel nebo mu nebylo špatně, ale když jsem viděl, že je rozvalený na gauči a celkem hlasitě chrápe, uklidnilo mě to. Je načase udělat malou změnu, můj drahý. Došel jsem do kuchyně a připravil mu snídani. Stačilo si jen dodělat kakao a vzít si čerstvě připravené jídlo. Nenechal jsem ho strádat, to rozhodně ne. Vše jsem mu připravil na tác a k tomu přiložil čokoládu, kterou jsem pro něj měl vždy schovanou. Došel jsem zpět do ložnice a vyndal si z tašky blok a propisku, co jsem u sebe stále nosil. Chvilku jsem uvažoval, co mu vlastně napíšu, ale nakonec jsem uchopil propisku a začal.

„Dobré ráno, Tomi =) Doufám, že ses dobře vyspal. Prosím, nasnídej se. Pokud bys cokoli potřeboval, stačí zavolat. Jsem v práci. Měj se hezky, a pokud můžeš, prosím, ozvi se mi. Měj se hezky. S láskou… tvůj Bill.“

Jen co jsem dopsal, propisku jsem zavřel. I s papírkem jsem se rozešel zpět do kuchyně a přiložil ho ke snídani. Tác jsem položil před něj na stůl. Chvíli jsem se na něj díval, až jsem ho nakonec něžně pohladil. Sice mě štve, ale nedokážu ten cit uvnitř sebe nijak zastavit. Nakonec jsem se přemohl a odtrhl se od něj, nechal jsem ho spát. Vzal jsem si tašku, notebook, potřebné papíry a šel se obout. Oblékl jsem si kabátek a vyšel ven. Tiše jsem za sebou zamknul, a poté se už vydal do práce. Cesta byla poměrně klidná, takže jsem tam byl za chvilku. Trhalo mi to srdce, že jsem ho tam nechal, ale nešlo to takhle věčně. Utrápil bych se a jemu bych lezl krkem. Vlastně, to už asi lezu.

V práci to pro mě bylo dobré. Jak jsem řekl, že se zřejmě na pár dní vracím, šéf mě zaměstnal takovým stylem, že jsem se nestačil divit. Chtěl jsem se starat o to, zda se Tom už probudil, jak se má, co dělá, ale nemohl jsem. Pan Bleibtreu mi nedal chvilku na odpočinek, stále za mnou chodil, jak je vše výborné, že je skvělé, že jsem se vrátil a že pro mě má skvělé zakázky. Už jsem měl chuť ho z kanceláře vyvést. Oh, málem bych zapomněl. Deborah. Tohle věrné stvoření mě zpovídalo dobrou hodinu. Byla k nezastavení. Stále mi vyprávěla o dítěti a manželovi, o tom co se ve firmě stalo, věděl jsem všechny drby z poslední doby. Všichni se kolem mě motali jako kolem nějakého vzácného zvířete. Nebylo mi to příjemné, jen mě to stačilo trošku zabavit a odtrhnout od ostatních myšlenek. Až později odpoledne jsem se rázem vrátil myšlenkami domů. Vzpomněl jsem si na mobil. Téměř jsem se po něm vrhl a hned začal číst sms, která mě již nějakou dobu čekala. Byla od Toma.

„Ahoj, tak se ozývám. Je mi docela špatně, takže jen ležím, ale nemusíš nic říkat. Chápu, je to můj problém. Jak se máš ty? Máš toho hodně?“

Jen co jsem si to dočetl, sklopil jsem oči. Dobře mu tak. Jo, to bych si měl říkat, ale mně je to ještě líto.

„Ahoj Tomi, to mě mrzí. Když tak běž do koupelny do lékárničky, jsou tam ty šumivé tablety, pomůže ti to. No, celkem ano. Je tu hodně práce. Odpočívej a dávej na sebe pozor, ano? Děkuju, že jsi napsal. Měl jsem o tebe starost, ale nechtěl jsem ti psát, abych tě neprobudil, když jsi přišel tak pozdě,“ odepsal jsem. Odpovědi jsem se však už nedočkal.

Vážně mě to štvalo, šéfovi jsem řekl, ať si nemyslí, že to tak bude každý den, že mám ještě jiné povinnosti, že jsem pracoval i doma po celou dobu. Všechno mi to odkýval. Dědula, už mu to taky tolik nemyslelo. Po šesté hodině jsem se dostal teprve domů. Stavil jsem se ještě v obchodě, chtěl jsem Tomovi koupit něco dobrého, co by mu spravilo chuť. Hned jsem odemknul a vešel do bytu. Jak bylo mým zvykem, zamknul jsem za sebou.

„Tomi?“ zavolám, ale nic se neozve. Proto jsem se rychle zul, vzal tašky a šel dál. V ložnici nebyl, v koupelně také ne. Vsadil jsem na balkon. Hned jsem dal tašky do kuchyně a podíval se na balkon, ale ani tam nebyl. Jednoduše už zase odešel. Kurva! Vzteky jsem dal pěstí do parapetu a nahlas se rozbrečel. Vrátil se namol, spal, nepromluvil se mnou, napsal mi jednu strohou sms, a teď je zase v prdeli. Už toho mám akorát tak dost. Člověk se snaží jako ten idiot. Dnes jsem ho prvně nechal doma a on není schopnej mi ani napsat, kde je. Sakra, on ani ten tác neuklidil! Ihned jsem vyšel na balkon a zapálil si. Nikdy jsem nekouřil rychleji.

Celý večer jsem strávil buď na balkoně, nebo v obýváku. Pustil jsem si nahlas svou oblíbenou hudbu, zavřel oči a snažil se uvolnit. Všechno bylo zbytečné, naprosto všechno. Připadal jsem si jako nějaký odpad, který je naprosto nepotřebný. Chtěl jsem si jít lehnout, ale nešlo to. Nikdy jsem uvnitř necítil takovou bolest a vztek. Měl jsem snad i zlost. Tohle mě dostalo. Jak tohle sakra jen může? Copak si neuvědomuje, že ho miluju?! Opět to skončilo jako vždycky. Tentokrát jsem ale vážně spát nešel. Kouřil jsem na balkoně jednu od druhé a jen čekal, až přijde. Když mi však kolem třetí ráno zazvonil mobil, překvapeně jsem se po něm natáhl a hovor přijal.

„Haló? Je u telefonu Bill?“ ozve se mužský hlas, v pozadí s hlukem. Kdo to sakra je?

„Kdo je to?“ řeknu celkem nepříjemně. „Ano, jsem Bill,“ vydechnu.

„Jste Tomův přítel?“

„Ahm, ano. Co je s Tomem?“ vyhrknu ze sebe a narovnám se.

„Já nevím. Tancoval tu s nějakými lidmi a najednou sebou seknul. Mohl byste si pro něj přijet?“ řekl dotyčný poměrně vystrašeně. Co se mu jen stalo? Kurva, tohle je už moc!

„Cože?!“ vyjeknu. „Řekněte mi kam, kde je? Prosím vás, postarejte se o něj. Já hned přijedu,“ ihned vyběhnu a dojdu si pro bundu.

„Jsme ve Starlight, chodí sem denně,“ odpoví mi ten muž. Ten naprosto nechutný gaybar? No tak to nemyslí vážně. V pozadí se ozve jiný hlas. „Už se probral?“

„Ne, já vůbec nevím, co je s ním. Snad mu nedali ty idioti taky extázi…“ Extázi? Tak a mám toho dost. Tohle je konec!

„Díky,“ vyhrknu do telefonu a položím to. Popadnu ihned klíče od auta, schody seběhnu a doběhnu k autu. Hned jsem nastoupil a rozjel se tam. Nebylo to naštěstí daleko, takže jsem tam do deseti minut byl. Nebudu se tajit tím, že jsem jel jako šílenec.

Zaparkoval jsem přímo před klubem a vběhl dovnitř. Nedbal jsem na ty chlapy, co se kolem mě vlnili a měli na mě ty jejich oplzlé řeči. Seběhl jsem schody a došel dolů, kde bylo ‚srdce‘ klubu. Tam však bylo podivně mrtvo. Uprostřed byl jen menší hlouček lidí a nad někým se skláněli. Rozešel jsem se hned k tomu hloučku.

„Uhni, sakra,“ prsknu na nějakého transvestitu. Hned, když jsem Toma viděl, jak tam leží, jsem se div nerozbrečel. Ale emoce jsem hodil stranou. „Jsem jeho přítel,“ podívám se na kluka, co se skláněl těsně nad ním a říkal něco tomu druhému. Podle hlasu jsem poznal, že je to ten, co jsem s ním mluvil. Nedokážu přemýšlet, nejde to. Cítil jsem se strašně. Měl jsem o něj hrozný strach.

„No konečně,“ podívá se na mě. „Zatím mi řekli, že mu dali nějak brzy večer extázi a on před chvílí zkolaboval. Nejspíš je dehydratovanej. Už jsme se do něj snažili dostat nějakou vodu. Mám zavolat raději záchranku?“ poví mi hned pohotově. Očividně si o Toma dělal starost.

„Díky,“ šeptnu a hned Toma podepřu. „Vezmu ho hned domů, jsem tu autem, postarám se o něj. Moc ti děkuju,“ podívám se na něj a ty ostatní odeženu už jen tím, jak se na ně podívám. Pořádně jsem se zapřel a Toma zvedl. Byl naprosto bezvládný. „Slyšíš? Tome?“ Maličko jsem mu propleskl tvářičky. Jenomže on jen vydechl. Byl úplně bledý a zpocený. Do prdele! Co jsi to jen udělal, ty idiote. Kdybych věděl, že si tu extázi dal, protože sám chtěl, ještě bych mu vrazil snad pár facek.

„Chceš s ním pomoct?“ nabídne mi ten blonďák.

„Asi… asi jo,“ řeknu naprosto vyřízeně. Hned mi ho pomohl vzít a šli jsme nahoru. „Pane bože, řekni mi, co tady denně dělá a popravdě,“ podívám se na toho kluka.

„Většinou spolu sedíme a povídáme si, tancujeme a pijeme ještě s pár kámoši. Dnes ale byl s nějakým starším chlapem na záchodech,“ řekne mi nevědoucně. Skvěle. Takže ho tam někdo vojel a kdovíco ještě. „Mohl bys mi, prosím tě, dát potom vědět, jak je na tom? Moje číslo máš, volal jsem ti…“ požádá mě starostlivě. Asi jeden normální kluk. Vzteky jsem zaťal zuby.

„Díky, jo… dám ti vědět, ale nezaručuju ti kdy,“ vydechnu. Pracně ho posadíme do auta. „Díky, ještě jednou díky… Ahoj,“ rychle jsem si nastoupil a Toma připoutal. „Sakra, podívej se na mě,“ chytnu ho bezmocně za bradičku. Nezachytil jsem ani nejmenší náznak toho, že by mě vnímal. Proto jsem na to hned šlápnul a rozjel se domů. Jel jsem opatrně, když jsem ho vezl, ale samozřejmě jsem spěchal.

Hned, co jsem dorazil domů, přímo jsem ho dotáhnul výtahem nahoru. Donesl jsem ho v náručí ke dveřím. Odemknout nebylo zrovna lehké, ale povedlo se. Neváhal jsem, kopnul jsem do dveří nohou a nesl ho rovnou do koupelny.

„Sakra, prober se, prosím, lásko,“ šeptal jsem. Opřel jsem ho o umyvadlo a podepřel ho. Přímo jsem z něj strhal oblečení, a hned pustil ledovou vodu do vany. Nechci, aby nastydnul, ale tohle je nutný. Svléknul jsem ho do boxerek a sebe taky. Udržet ho byla vážně síla. Nebyl těžký, ale když bylo jeho tělo bezvládné jako právě teď, bylo těžké ho unést. Vtáhnul jsem ho s sebou do vany, posadil si ho mezi nohy, a ještě ho začal sprchovat ledovou vodou. Proplesknul jsem mu tváře.

„Tome, no tak… Řekni mi něco, podívej se na mě,“ řeknu a pootevřu mu rty. Musím do něj dostat vodu. Hned jsem nabral do dlaně trošku naprosto čisté vody a aspoň mu potřel rty. Kdybych mu to teď nalil do krku, ještě by se zadávil. Takovou bezmoc jsem ještě nikdy necítil. Ten strach, jaký mi koloval v žilách, by se dal zvážit na tisíce kilogramů. Jak tohle mohl udělat, sakra. Za co?! Pod prudkým návalem té ledové vody konečně začal trochu vnímat. Začal kňučet a trochu se vrtět.

„Ššš, uklidni se, musíš se napít. Otevřu pusu, prosím,“ opřu si ho pořádně o sebe a opláchnu mu ledovou vodou obličej. Zasloužil by sis přes hubu, abys věděl.

„Mmmm,“ zakňučí, jako by ho někdo snad bodl ostrým nožem, ale pootevře pusu.

„Pomaličku pij, pomalu.“ Do dlaně si nechám natéct vodu a dám mu dlaň k ústům. Jestli do něj tu vodu nedostanu, tak budu muset zavolat záchranku, a to nechci. Vodu polkl a položil se na mě. Cítil jsem, jak se třese. Musím ho už vzít ven, jinak mi tu zmrzne a já asi taky.

„Ještě, musíš, Tome,“ řeknu a víc se narovnám, aby neležel.

„To tak studí,“ šeptne chraptivě.

„Já vím, vezmu tě už ven do tepla, ale teď se ještě napij,“ dal jsem mu znovu napít z dlaně. Když tohle zaslechl, začal konečně poslušně pít. Dal jsem mu ještě z dlaně několikrát napít, poté jsem vodu vypnul.

„Tak teď zůstaneš sedět a já tě vezmu ven, jo?“ řeknu a podepřu ho. Rychle jsem vylezl. Celý jsem se třásl a drkotal jsem zuby, ale přemohl jsem se. Vzal jsem ho zase do náručí a rychle ho postavil na nohy. Co nejrychleji to šlo, jsem ho osušil. „Můžu?“ řeknu, když mu chytnu lem boxerek. Akorát by nastydl, když by v nich zůstal. A jestli cekne, že ne, tak mu nasekám ještě na prdel. Díkyboku, že už vnímá. Dneska ho musím dostat do pořádku, a hlavně ho nechat vyspat, ale zítra si o tomhle tedy promluvíme. Tohle mu už neprojde. Sotva se držel na nohou, takže mu to bylo nejspíš jedno. Jen se bezvládně opíral o stěnu. Podíval jsem se mu do očí, rychle jsem mu boxerky stáhnul a hodil je do umyvadla. Zabalil jsem ho do osušky, trošku ho otřel, a hned ho vzal zase do náručí. Zanesl jsem ho rovnou do ložnice. Jakmile jsem ho položil na postel, stočil se do klubíčka. Drkotal zuby a třásl se zimou.

„Vydrž tady, hned se vrátím,“ zabalil jsem ho do peřiny a posadil ho. Přímo jsem doběhl do kuchyně. Nestačil jsem se ani utřít, takže mi to na podlaze podjelo, sotva jsem to vyrovnal. Vzal jsem ihned 2 litrovou lahev čisté vody, sklenku a šel zpátky k němu. Okamžitě jsem se k němu posadil, kašlal jsem na to, že jsem ještě sám mokrý.

„Musíš hodně pít, Tome,“ řeknu a přidržím ho. Otevřel jsem lahev s pitím a nalil mu vodu do sklenky. Přidržel jsem mu ji u úst. „Pij.“

Chvíli se mi vzpíral, ale nakonec začal vodu polykat jako malé neposlušné dítě.

„Musíš, jinak ti budu muset zavolat záchranku,“ řeknu naprosto vážně. Pořádně ho podepřu a nahnu sklenku trošku víc. Pane bože, nechci myslet na to, co všechno se mohlo stát a co se vlastně i stalo. Nedokážu si to všechno sesumírovat v hlavě. Jsem zmatený. Nechápu to. Zakňučel, ale dál pil. Sice se stále chvěl zimou a po těle měl husí kůži, ale už byl při vědomí. Začínal lépe vnímat.

„Nechce se ti zvracet?“ zeptám se a nechám ho sklenku dopít.

„Ne, ale je mi divně… Všechno se mi točí,“ hlesne a přikryje si dlaní obličej.

„Já vím. Tome, musíš ještě pít,“ řeknu a naliju mu další sklenku. Viděl jsem ten odpor v jeho očích, ale sklenku vzal do ruky a začal pít.

„Jen pij,“ pohladím ho po hlavě. Nemůžu mu teď nic vyčítat. Musí se uklidnit. Pouze se na mě podíval. Když sklenku dopil, otřel si pusu a vrátil mi ji.

„Už ne, prosím tě…“ povzdechne a protře si oko.

„Tak za chvilku,“ šeptnu a přitisknu ho zabaleného v peřině k sobě. Je mi ho líto. Už zase cítím ten pocit, kdy bych ho k sobě přitulil, i když vlastně to už dělám.

„Vůbec… nevím, co mi to dal,“ šeptne a víc se ke mně přivine.

„Asi extázi,“ řeknu rázně. „Proč jsi to udělal?“ vydechnu.

„Já nevím… Neřekl mi, co to je… Hlavně prosím nekřič, bolí mě hlava,“ zakňučí.

„Nekřičím,“ řeknu hned. „Nebudu to teď řešit, promluvíme si zítra,“ řeknu a tisknu ho k sobě.

Po chvilce ho ale pustím a dojdu ke skřínce. Vyndám mu čisté tričko a boxerky. Hned mu to tričko začnu oblékat. Snažil se mi alespoň trochu pomoct, ale byl slabý.

„Dobrý, jen trošku zvedni ruce,“ šeptnu, a konečně mu to tričko převléknu přes hlavu. Stáhnu mu ho. „No… ty boxerky,“ vydechnu.

„Děláš, jako bys mě v životě neviděl,“ povzdechne a začne lézt neohrabaně z postele. Ještě si stěžuj, akorát na tebe beru ohledy.

„O to mi nejde, jen vidím, že jsi slabý,“ ujasním mu a podepřu ho. Obléknu mu v rychlosti ty boxerky, trošku mu je urovnám a zase ho uložím do postele. Stočil se opět do klubíčka a přivinul si k tělu můj polštář. Stále se trochu třásl.

„Pořádně se přikryj,“ pošeptám a zachumlám ho. „Ale ještě jednu sklenku, aspoň jednu.“

„Ne, už ne,“ vydechne utrápeně.

„Chceš radši do nemocnice?“ podzvednu výhružně obočí. Ještě mě snad bude srát.

„…ne,“ povzdechne a natáhne se po lahvi. No proto.

„Okay, tak pij,“ podám mu rovnou tu flašku a nechám ho pořádně se napít. Pil poměrně dlouho. Zdálo se, že mu voda za chvíli poteče už i ušima. Nakonec mi podal prázdnou flašku a ruku si položil na břicho. Začal zase tiše kňučet. Už jsem tu flašku odložil a pořádně ho přikryl.

„Bolí tě něco?“

„Hlava… Ale to bude dobrý, to vyspím,“ pošeptá a víc se zahrabe do peřiny. Byly mu sotva vidět oči.

„Dobře… Dojdu se trošku osušit, jo? Pak přijdu, lež,“ pohladím ho po tváři. Pod mým dotekem zavřel oči. Smutně jsem svěsil hlavu a došel do koupelny i s čistými boxerkami a tričkem. Pořádně jsem se osušil a obléknul se.

Hned jsem zaběhl zpět do ložnice a zavřel za sebou dveře.

„Mám… si lehnout k tobě?“ zeptám se.

„Jo, buď u mě,“ podívá se na mě smutně zpod peřiny. Skvěle, aspoň něco.

„Dobře,“ vydechnu a dojdu k posteli. Přilehnu si k němu a pořádně se na něj namáčknu. „Nic ti neudělám… Jen… chci tě zahřát, tohle je nejlepší,“ šeptnu a přivinu se k němu. Obejmu ho kolem pasu a propletu si s ním nohy. Oba nás zachumlám do dvou peřin a vydechnu. Vím, že do zítra ze mě ten vztek vyprchá. Nejradši bych mu všechno řekl teď, ale to je nemožné. Ublížil mi tím. Ne, že to byla pěkná ostuda, ale on ublížil zase málem sobě, a tím i mně. Vysral se na mě a zase si odešel pařit. Nechci vědět, co s tím chlapem dělal. Holt jsem mu to asi neudělal, tak šel za jiným.

„Já se tě nebojím,“ vydechne a natiskne se ke mně ještě víc. Více si kolem pasu stáhl moji ruku, a poté mě za ni chytil.

„Včera to vypadalo, jak kdyby ses mě pak už i štítil.“ Zrak zaryju do peřiny a tulím se k němu. Hah, včera. Kdyby tohle tak viděl Brian, co by mu na to asi řekl. Trošku se o něj třu, abych mezi námi to teplo vážně vytvořil. Jenomže to se on začal přetáčet.

„Jak tě tohle napadlo? Neštítím se tě, mám tě rád,“ pošeptá s pohledem upřeným k mým očím. Jako by v ten okamžik na vše zapomněl a věnoval se jen mně.

„Choval ses tak,“ řeknu naprosto upřímně a podívám se mu do očí. Nebudu mu nic nalhávat. Jsem na něj naštvaný. Znovu přes něj přehodím ruku a pohladím ho po zádech. Smutně zavrtěl hlavou a schoval se mi do náruče. Stále se ke mně tiskl, takže jsem mohl cítit, jak se jeho třes pomalu mírnil. Aspoň, že tak. Za to ten můj ne a ne ustat. Nahlas jsem oddechnul a skousl si zevnitř spodní ret, abych zabránil dalšímu cukání své brady, ale bylo to zbytečné. On to cítil. Začal mě hladit dlaní po boku, jako by se mě snad snažil zahřát. Ještě víc se ke mně přitulil. Náhle mi přitiskl krátce rty ke krku. Ne, ne, ne, to nedělej. Přivřel jsem oči a celý se napnul. Byla mi hrozná zima, i když jsem měl už tělo celkem teplé. Všechno už to byl asi jen vnitřní třes.

„Promiň mi to, prosím,“ šeptne náhle provinile. Ohm, no tak teď mi málem přivodil infarkt.

„Co ti mám prominout?“

„Tohle všechno. To, že jsi o mě měl strach. Netušil jsem, že to takhle dopadne. Moc… mě to mrzí,“ vydechne a schová si hlavičku mezi můj krk a rameno. Nedokázal jsem mu na to hned odpovědět. Jsem rád, že si to uvědomuje, ale stejně to nikdy nepochopí celé. Nikdy nebude vědět, jak to bolí. Jak jsem si připadal a jak jsem trpěl, ale chápu to. Já se zase plně nedokážu vžít do jeho kůže, když si nic nepamatuje. Proto je načase si tohle vzájemně ukázat, jak řekl Brian. Jak jsem mu mnoho věcí zazlíval a naopak s ním nesouhlasil, v tomhle má pravdu. Až po chvilce jsem se trhaně nadechl. „Nebudeme to teď řešit, ale děkuju.“

Pohladil mě po paži a trochu se zachvěl. Náhle jsem však ucítil něco mokrého na rameni. Když promluvil, hlas se mu trošku třásl. „Já… Doufal jsem, že… že mě konečně zastavíš, že mi řekneš, abych… zůstal doma s tebou a… že můj úspěch oslavíme… společně…“

Celý jsem ztuhnul a zavřel na chvilku křečovitě oči.

Fajn, mrzí mě, že pláče, ale nebudu házet vinu jen na sebe. Měl jsem ho zastavit, ale to by se ke mně musel chovat trošku jinak. Nebudu se mu předvádět jako jeho autorita, která ho drží doma div ne na řetězu. Zvedl jsem mu hlavičku, a hned mu setřel slzičky, které mu tekly po tvářích.

„Taky jsem si přál, abys zůstal doma a společně jsme to oslavili, byli jsme spolu. Ale já tě nemohl držet. Uvědomuješ si, jak ses ke mně choval? Ne, nebudu to teď řešit a neplač. Stejně to nevrátíš. Taky mě to mrzí, chtěl jsem… být s tebou a… všechno ti říct, být s tebou,“ začnu už vzlykat také. Jen popotáhnul nosem, položil si hlavu na polštář a zavřel oči. Po tváři mu sklouzlo ještě pár drobných slziček.

„Neplakej už, prosím,“ přivinu ho k sobě. Sehnul jsem se trošku k němu a dal mu pusu na rty. „Potřebuješ se uklidnit a spát, všechno vyřešíme zítra.“ Bille, ty jsi vážně idiot. Bylo už marné to říkat. Opravdu napůl spal. Musel být naprosto vyčerpaný. Pohladil jsem ho po hlavě a přitiskl ho k sobě, aby mu bylo o něco tepleji. Už jsem byl tiše a jen ho hladil po zádech.

Během chvilky už upadl do hlubokého spánku. Začal pravidelně oddechovat a občas zatřepotal řasami. Byl jsem za to rád, protože tohle pro něj byl ten nejlepší lék.

Téměř celou noc jsem ho sledoval a vinul ho k sobě, vlastně jsem ani moc nemusel, dělal to sám. Rozhodl jsem se nad ním bdít do té doby, než se probudí. I kdybych usnout chtěl, starost a strach mi to stejně nedovolil. Nebylo mi dobře, ale všechno jsem házel za hlavu, pro mě tu byl hlavní on. Celou noc jsem přemýšlel o tom, co mu vlastně ráno řeknu, ale pak jsem si řekl… proč bych o tom vlastně přemýšlel. Stejně si řeč nenacvičím a ráno mu řeknu všechno od srdce a přesně tak, jak to budu cítit. Vím, že to bude bolet, ale tenhle andílek musí konečně pochopit, že tohle není ta pravá cesta a že ho miluji.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne