Haus Für Ungewollt 24. (konec)

Od prvního soudního přelíčení se vztah mezi mnou a Anisem znatelně změnil. Valnou většinu času trávil v práci nebo ve studiu, přičemž já sám se zaobíral především studiem nebo prací. Měli jsme na sebe tedy mizerně málo času, ale ani jednomu z nás to nijak nevadilo, protože jsme si za celou dobu, co jsme mívali pro sebe, vyměnili sotva pár polibků, na sex neměl nikdo pomyšlení a já za to byl celkem rád. Ještě radši jsem ale byl, když mi přišla první výplata s takovou částkou, že jsem si mohl dovolit pronajmout malinký byt nedaleko pizzerie, jednopokojový. Anis se mě sice ještě snažil přemluvit, abych zůstal, ale já to rezolutně odmítl s ohlédnutím na uplynulé dny.

Dva dny před dalším soudním přelíčením mi Tom ochotně pomohl přestěhovat, takže v den konání soudu už mě Anis vyzvedával u mé bytovky.

„Ahoj,“ pousmál se. „Nervózní?“

„Ahoj,“ krátce jsem ho políbil do koutku rtů. „Ani ne, dneska už jsem v klidu. Vím, co mě čeká a o čem budu muset mluvit, jen už to chci mít za sebou a nechat minulost spát. Mám jí po krk.“

„Já předpokládám, že dnešní líčení je poslední, soudkyně sama už by to nejradši měla z krku. Můj právník s ní mluvil a s největší pravděpodobností tvého otce do vězení pošlou.“

„Vím, byla by naprostý blázen, kdyby ho pustila na svobodu po všech důkazech, které má k dispozici a vzhledem k tomu, že otec už je v podmínce za napadení. Nebojím se toho, že by ho do vězení neposlala,“ pokrčil jsem rameny. „Mnohem víc se bojím toho, co ten soud udělal s námi, Anisi. Jsme vůči sobě odtažití a nevídáme se, i když třeba máme oba volno. Vím, že je vina i na mé straně. A nechci to nechat jen tak být, už kvůli tomu, co všechno jsme spolu překonali.“

„Pamatuješ na tu svěřovací noc?“ zaparkoval před budovou soudu a počkal si, než kývnu. „Všechno, co jsem tehdy řekl, jsem myslel naprosto vážně, Bille. To, že jsme teď spolu nebyli, přičítám tomu, že, přiznávám, mám nervy nadranc. Ty fotografie, co promítali, mě upřímně vyděsily a ty máš můj upřímný obdiv, že jsi tohle všechno zvládnul, já jen… Nevím, jak se k tobě chovat,“ povzdechl si. „Cítím se, jako by ti měl můj sebemenší dotek ublížit.“

„Anisi,“ něžně jsem ho pohladil po tváři. „Jsem úplně stejný jako před tím, než jsi viděl ty fotky, dobře? Ty záběry jsou staré a já jsem v naprostém pořádku, krom občasných migrén mě nikdy nic nebolí a je mi fajn. Nemusíš se bát, že bys mi ublížil.“

„Dobře,“ přikývl a políbil mě, ale stále s takovou opatrností, až jsem sám musel polibek prohloubit a dodat tak tomu trochu víc energie. Zmučeně mi zasténal do rtů, ale za týl si mě přitáhl ještě blíž.

„Musíme jít, Anisi,“ s úsměvem jsem se od něj odtáhl a hbitě vystoupil, abychom se na sebe nevrhli. Po tomhle rozhovoru jsem se cítil o moc lépe než předešlé dny, měl jsem jistotu, že alespoň prozatím rozchod nehrozí, ačkoliv jsem ho v myšlenkách párkrát zvažoval. Ve společném objetí jsme s Anisem zamířili až před síň, kde už všichni čekali, tentokrát jsme se pozdravili jen s Tomem.

„Jak se cítíš?“ políbil mě na tvář.

„Dobře, protože konečně uzavřu minulost a budu moct jít dál, pořádně začít žít,“ usmál jsem se, ale to už nás volali dovnitř. „Anisi,“ zastavil jsem ho před dveřmi. „To, co jsi viděl minule, bude oproti dnešku nic. Připrav se na to, prosím.“

„Budu se snažit,“ přikývl a něžně mě políbil, načež jsme se už museli usadit. Po úvodní řeči soudkyně jsem byl znovu předvolán, abychom mohli dokončit mou výpověď z předchozího slyšení.

„Výborně. Bille, minule jsme měli k dispozici několik fotografií od tvého bratra i lékařské záznamy, které jsi nám osvětlil, a my tak získali odůvodnění, proč se tvůj otec choval tak, jak se choval, bohužel ale nikde nebyl žádný důkaz, že ti ty rány způsobil opravdu on, jen čestné prohlášení od tebe a tvého bratra. Nicméně máme k dispozici záznam z bezpečnostních kamer ve vaší jídelně, který nám taktéž poskytl tvůj bratr. Pustíme to, ale kdybys to chtěl stopnout, stačí říct, ano?“

„Klidně to pusťte, teď už jsem připravený,“ pokrčil jsem rameny a schválně se podíval na otce. Oči se mu rozšířily zděšením, když mu došlo, co za záznam to je. Nejraději bych mu něco řekl, ale raději jsem se pohledem vrátil k videu.

Byl to záznam starý zhruba čtrnáct dní před tím, než mě vyhodili. Přišel jsem domů z oslavy narozenin spolužačky, matka byla na Ibize kvůli rekreaci a já se chtěl nenápadně proplížit skrz kuchyni do svého pokoje, protože otec měl pánskou jízdu, tedy chlast od samého rána až do hluboké noci. Bohužel se mi ale proklouznout nepodařilo, omylem jsem totiž shodil vázu, která se samozřejmě roztříštila. Chvilinku poté, co jsem střepy posbíral, se objevil otec i s přáteli. Vzhledem k množství vypitého alkoholu se nijak nerozpakovali slovně mě napadat, ale pak na mě začali i sahat. Vyděšeně jsem se díval po otci, ale ten se jen chlípně usmíval a z šuplíku vytáhl kus nějakého špagátu. Za hlasitého povzbuzování ostatních mě svlékl, přestože jsem se všemožně bránil, a nakonec mě s jejich pomocí povalil na břicho na stůl a přivázal mě k němu.

„Pane bože,“ vydechl jsem a šokovaný se podíval na otce na lavici obžalovaných poté, co jsem na videu spatřil, že mě znásilnil i on. Tenkrát jsem měl bolestí pevně zavřené oči, myslel jsem, že to byli jen ti jeho přátelé, ale tohle mi vzalo dech. Celou dobu mi nadával kvůli tomu, že jsem byl trochu zženštilý, vyhodil mě z domu kvůli homosexualitě, ale sám mě znásilnil?!

Zbytek záznamu už jsem nesledoval, bylo mi špatně z toho zjištění, že mě znásilnil vlastní otec. To, že nechal kamarády, aby mě opakovaně zneužili, s tím jsem se naučil žít, ale tohle?!

„Ty jedna bestie, jsi vůbec člověk?!“ rozkřikl se najednou Anis a rozzuřeně se k němu rozešel. „Jak může otec znásilnit vlastní dítě a předhodit ho kamarádům?! Jsi nechutný prase!“ ječel na něj, až ho pevně chytili přítomní policisté.

„Okamžitě se uklidněte a posaďte se na své místo, pane Ferchichi, nebo vás nechám vykázat ze soudní síně!“ ozvala se soudkyně.

„Vám to snad přijde normální?“ otočil se na ni vztekle.

„Rozsudek vynesu za malou chvíli, do té doby se laskavě usaďte. Ještě jedno slovo a nechám vás zavřít za pohrdání soudem!“

Anis si vztekle zavrčel něco pod nos, ale vytrhl se ze sevření policistů a posadil se na své místo s hlavou v dlaních. Měl jsem sto chutí zvednout se a pevně ho obejmout, ale jen jsem seděl a útrpně ho sledoval.

„Takže Bille,“ přistoupila ke mně státní zástupkyně. „Předpokládám, že si tuhle událost pamatuješ. Přesto jsi nikdy nepodal trestní oznámení, proč?“

„Protože je to můj otec,“ s povzdechem jsem k ní vzhlédl. „Chci říct… samozřejmě, snažil se mě několikrát zabít a zřejmě by se mu to povedlo, nebýt včasných zákroků od Toma, znásilnil mě, což jsem do dneška nevěděl, ale pořád je to můj otec. Odmala mě babička vedla k tomu, že své rodiče mám respektovat a chovat k nim úctu, což po prožitých událostech nemám ani k otci, ani k matce, která všemu přihlížela, aniž by zakročila, protože by tak přišla o peníze, ale ani jednou jedinkrát mě nenapadlo udat je, protože jsou to moji rodiče. A já je tam někde hluboko uvnitř mě miluju a jednou určitě budu schopný jim odpustit.“

„Nemám další otázky, předávám slovo obhájci obžalovaného.“

„Bille, jak dlouho víš, že jsi homosexuál?“ okamžitě se chopil slova.

„Asi rok,“ pokrčil jsem rameny, absolutně netušíc, kam tím míří. „Předtím jsem měl pár vztahů s dívkami.“

„Kdy ti došlo, že ti dívky nestačí?“

„Myslím, že během nějaké oslavy, kdy jsme hráli flašku, a já se měl políbit se spolužákem, ale nevím přesně,“ nakrčil jsem obočí.

„Takže v době, kdy byl pořízený tento záznam, už jsi věděl, že jsi na chlapce. Provokoval jsi otce a jeho přátele?“

„Děláte si ze mě srandu?“ šokovaný jsem vydechl. „Vážně věříte tomu, že jsem chtěl, aby mě několik hodin znásilňovali?“

„Odpověz mi na otázku.“

„Námitka, tohle je naprosto nevhodné, ctihodnosti! Ten chlapec byl u několika psychiatrů, kteří se jasně shodli na tom, že je psychicky naprosto zdráv a já si dovolím tvrdit, že pouze psychicky labilní člověk by provokoval k tak hrůzným činům, které jsme viděli na záznamu!“ ozvala se zástupkyně.

„Námitka se přijímá. Pokračujte.“

„Bille, oba víme, že tvůj otec by nebyl schopný toho, co nám tu líčíš. Co kdyby…“

„Námitka!“ skočila mu do řeči státní zástupkyně. „Ctihodnosti, pan Straka absolutně ignoruje skutečnost, že chlapec byl celou dobu připojený na detektor lži, který ani jednou nepoukázal na nějaké nerovnosti!“

„Přijímá se. Máte další otázky, pane Strako?“

„Ne,“ zamumlal a odešel na své místo. Podíval jsem se na státní zástupkyni, jestli je to ode mě tedy všechno, a po jejím kývnutí jsem chvatně zamířil k Anisovi, který mě okamžitě pevně objal. Mlčky jsem ho hladil po zádech, ale zvědavě se otočil k otci, když ho vyzvala soudkyně.

„Je něco, co byste chtěl říct na svou obhajobu, pane Kaulitzi?“

„Ne.“

„Cítíte se být vinen?“

„Nevinen,“ rozhodně prohlásil, až jsem musel pevně sevřít Anise v ojetí, aby za ním nevystartoval.

„Vyhlašuji patnácti minutovou přestávku, po ní sdělím rozsudek,“ zvedla se, počkala, než se postavíme i my ostatní a odešla.

„Anisi, Anisi!“ rozrušeně jsem si k sobě natočil jeho tvář, když jsem si všiml, že se mu vzteky roztřásly ruce. „Polib mě, miláčku, no tak,“ naléhavě jsem se mu opíral o rty. Tiše zavrčel, ale nakonec mě pevně objal kolem pasu a polibek mi začal opětovat. Byl divoký a mé rty si bral hrubě, ale já bych v tu chvíli snesl cokoli, jen abych mu znemožnil jít za otcem a zbít ho, což se vsadím, měl v úmyslu.

„Hlavně teď nepřestávej, nebo ho zabiju,“ potvrdil mé domněnky zavrčením. Jednoduše jsem kývnul a znovu prohloubil polibek, který po chvíli přerušila až sama soudkyně. Odtrhl jsem se od něj a alespoň ho pevně chytil za ruku, když už jsme si stoupali pro vyslechnutí rozsudku.

„Když jsem do rukou dostala tento případ společně s hrubým nástinem situace, byla jsem překvapená, ale po přečtení všech šokujících detailů a vyslechnutí svědků jsem překvapená ještě víc hrůzností celého případu. S ohlédnutím k jednoznačným důkazům, vyslechnutím všech svědků a také tomu, že obviněný Gordon Kaulitz porušil soudem nařízený dvouletý podmínečný trest odnětí svobody, ho tímto odsuzuji jménem Spolkové republiky Německo k sedmi letům nepodmíněně ve věznici s dozorem. Chcete využít právo odvolat se proti tomuto rozsudku?“ podívala se na otce, ale ten jen zavrtěl hlavou. „Potom prosím přítomné policisty, aby vás odvedli a připravili na převoz do věznice,“ odklepla to a já jsem s obrovskou úlevou vnímal Anisovo pevné objetí, které po chvilce vystřídal Tom.

„Dokázal jsi to, Bille. Teď už budeš konečně v bezpečí,“ nadšeně mě objímal Tom.

„Co kdybychom si zašli na oběd? Všichni tři?“ s úsměvem se ozval Anis.

„Dobrý nápad,“ přikývl jsem, ale pohled se mi zadrhl na naprosto zdrcené matce. „Běžte napřed, dojdu vás, hm?“

„Nemyslím, že je to dobrý nápad, Bille,“ zamračil se Tom, sotva si všiml směru mého pohledu.

„Já musím, Tome,“ naléhavě jsem zašeptal. „Běžte,“ pohledem jsem je popohnal a s povzdechem zamířil k matce. Chvilku jsem jen nejistě přešlapoval za jejími zády, než jsem si k ní přiklekl a něžně ji chytil za ruku. „Mami…“

„Co?“ zvedla ke mně uslzený pohled. „Co ještě chceš, Bille? Nestačí ti, že už mě vidíš na dně?“

„Chci ti pomoct,“ upřímně jsem zašeptal a utřel jí pár slz. „Chci ti pomoct, protože než jsme začali žít s otcem, měl jsem tu nejúžasnější mámu pod sluncem a bezmezně jsem ji miloval. Já vím, že kdyby ses jen trochu snažila, tak bychom jí pod tou tvrdou slupkou, kterou otec vytvořil, znovu našli. Netvrdím, že si musíme být tak blízcí jako tenkrát, ale chci mít mámu. Nechci přijít i o tebe. Jsem ochotný odpustit ti všechna slova, která jsi proti mně použila, jen už mě prosím nezavrhuj.“

„Jak tohle můžeš říct po tom všem, co se stalo?“ překvapeně vydechla.

„Protože ten muž, který mě dostal z ulice a celou dobu při procesu mě povzbuzoval, mě naučil odpouštět, mami. Odpuštění je hrozně důležitá součást života a já chci, abys to pochopila.“

„Jsi gay!“ vydechla a zavrtěla hlavou.

„Ale jsem naprosto zdravý! Mám přítele, který mě miluje celým srdcem, zabíjel by pro mě a já vím, že tenhle vztah není žádná přechodná záležitost. Mám práci, vlastní byt, studuju. Vážně je pro tebe moje sexuální orientace tak velká překážka?“

„Já nevím, Bille,“ zašeptala.

„Dobře,“ přikývl jsem a z tašky vylovil propisku. „Tohle je moje číslo,“ napsal jí ho do rozevřené dlaně. „Buď si tu ruku umyj, nebo si číslo někam napiš a zavolej, když budeš chtít. Já budu rád,“ pomalu jsem ji políbil na čelo, než jsem se zvedl a spěšně zamířil pryč ze soudní síně. Do očí se mi hrnuly slzy, jak moc jsem se k ní chtěl vrátit a schoulit se jí v náručí jako malý kluk, ale se vztyčenou hlavou jsem mířil z budovy ven s úsměvem na tváři. „Půjdeme?“ objal jsem Anise kolem pasu a Toma pohladil po ruce.

„Čekáme jen na tebe,“ políbil mě Anis na spánek, načež jsme se všichni tři rozešli k pizzerii.

*

Od doby, co otce zavřeli do vězení, čas utíkal až příliš rychle. S Anisem se náš vztah díkybohu navrátil do starých kolejí, kdy jsme byli schopní promilovat celou noc i den, když ani jeden z nás nemusel do práce. Otcovo odsouzení si ale připsalo i další, pro mě velmi důležitý úspěch, a tím bylo konečné zakopání válečné sekery mezi Tomem a Anisem. Jeden večer si společně sedli nad sklenkou whisky a společně, jako normální dospělí lidí si probrali veškeré resty z minulosti, které je tak tížily na duších. Málem jsem je ulíbal k smrti, když jsem je po návratu z práce našel v obýváku rozesmáté a zabředlé v konverzaci.

Za další úspěch jsem považoval pokrok s mámou. Sice se nejednalo o žádné velesblížení, ale pár dní po soudu mi zavolala, my se sešli a vydrželi spolu v kavárně nad čajem asi dvě hodiny. Přiznávám, bylo to docela rozpačité a strojené, ale nakonec to tak příšerné nebylo, už kvůli tomu, že to slibovalo zlepšení našich vztahů, alespoň trochu.

Nic to ovšem nezměnilo na to, že jsem několikrát týdne docházel za Marií, se kterou jsem si vybudoval perfektní vztah, díky kterému jsem neměl problém rozebírat s ní sebemenší detaily ze vztahu s Anisem, přičemž jsme ho pokaždé láskyplně pomluvili až do morku kostí a občas se k nám nadšeně připojil i Sercan, který konečně přiznal, že má holku.

Nepříjemným překvapením pro mě však bylo, že Adrien se odstěhoval z Anisova domu. I když jsem byl samozřejmě rád, že se našel někdo, kdo byl ochotný vzít si ho pod svá křídla, skutečnost, že si ho pod svá křídla vezmou až do Španělska, jsem obrečel. Ale pokud právě Španělsko znamená jeho šťastný život, jsem ochotný spokojit se s már umolousanými dopisy a hovory na Skype za měsíc.

Takže… jak se to říká? Zazvonil zvonec a pohádky je konec? Žili šťastné až do smrti a pokud nezemřeli, žijí šťastně až dodnes? Možná, ale já neřeknu ani jedno, protože náš příběh rozhodně nekončí. Máme před sebou celý život plný radostí i strastí, a je proto zbytečné říkat něčemu konec, když to ještě ani pořádně nezačalo. Nehledě na to, s Marií máme podezření, že mě Anis požádá o ruku – a to by byl teprve pořádný začátek všeho!

KONEC

Tak a je tady již zmiňovaný konec, který pro mě osobně, přiznávám, přináší jakousi úlevu. Billovo trápení mě uvnitř sžíralo a já jsem ráda, že i přes veškerou rozpolcenost, kterou v sobě měl, našel víceméně rovnováhu, a konečně i to štěstí. Anis že našel někoho, s kým může sdílet život, Adrien že našel štěstí. Zkrátka a jednoduše, že každý našel to, co potřeboval. A já vám přeji, abyste i vy našli v životě rovnováhu, zdraví a lásku, protože to je důležité. A taky trochu štěstí. 🙂 Mějte se krásně, děkuji za čtenost a nádherné komentáře, které mě těšily, a brzy se uvidíme u další povídky. :)) Saline A.

autor: Saline A.