LEGAL 9.

2. 1., 11:45

„Ujišťuji vás, že o nelegální zboží se v žádném případě nejedná. Bylo opatřeno obvyklým způsobem. Upřímně nechápu, proč se nad tím tolik rozčilujete,“ Tom si dvěma prsty promnul kořen nosu a podíval se naštvanému asiatovi přímo do očí. Měl problém. Panu 7 zjevně nějaký zlý jazyk prozradil něco málo o jejich nekalých praktikách a o faktu, že drahokamy, které se chystal koupit, nejsou tak úplně košer.

„Jestli jsou ty rubíny kradené, řekněte mi to, já zavolám policii a vy půjdete do vězení, vy si totiž nic jiného nezasloužíte!“ křičel nespokojený zákazník. Tom potlačil nutkání zasmát se jeho lámané němčině a po chvíli mlčení se vrátil k formální mluvě.

„Nevím, jaké informace jste dostal, každopádně jsou absolutně nepravdivé. Někdo se snaží nás pošpinit a evidentně se mu to daří, vy se ale nemáte čeho bát,“ usmíval se, představuje si, jakým způsobem se nepohodlného klienta zbaví. Jako by mu četl myšlenky, se slovy, že nikde nic neřekne, ale jeho kontakty s Tomovou firmou jsou u konce, se vypoklonkoval sám.

Tom složil hlavu do dlaní a chvíli je tak seděl. Tiše dumal, kde se co pokazilo a kdo mohl být ten hajzl, který se pokouší ho zničit.

„Pane? Všechno v pořádku?“ narušil ticho Felixův překvapený hlas. Tom jeho údiv úplně chápal. Nejspíš očekával oslavný pokřik a otevření další lahve šampaňského. On sám na tom ostatně byl podobně.

„Někdo mu řekl, že jsou ty kameny kradené. Udělal mi tady scénu a zmizel,“ procedil Tom skrz zaťaté zuby. Felix na to nic neřekl.

Tom si položil ruce do klína, narovnal se a pohlédl Felixovi přímo do tváře. „Svolej všechny. Tohle bude nejlepší probrat hned.“

„Mám je zavolat sem, pane?“

„Jo.“

Tom seděl za svým pracovním stolem, se sepjatýma rukama se o něj opíral lokty. Kolem stolu z opačné strany postávali členové obou elitních skupin. Felix se opíral o sklo ve dveřích.
„Vypadni,“ řekl mu Tom. Krátce sklonil hlavu a rychle odešel – vypadal, že je rád, že to nemusí slyšet.

„Přátelé,“ oslovil Tom své podřízené, ze všech sil se snažíc udržet svůj hlas klidný. „Vyskytl se takový, řekněme, kosmetický problém. Nějaký chytrák prásknul klientovi, že se mu pokouším prodat kradené zboží. Zajímalo by mě, jestli o tom někdo z vás náhodou něco neví.“ V místnosti se rozhostilo hrobové ticho.

„Tak co mi k tomu řeknete?“ zařval Tom – na pracně vydřenou sebekontrolu v tom okamžiku zapomněl. Nikdo neřekl ani slovo. Tom se prudce vymrštil do stoje; jeho kancelářská židle přejela místnost a za jeho zády narazila do zdi. Zaskřípal zuby.

Přestože byla většina mužů obou elitních skupin mnohem vyšší než on (a mnohem silnější – dokázali by ho přeprat s pravou rukou přivázanou k levému kotníku), bylo zřejmé, jaký respekt k němu chovají. Přeci jen to byl člověk, který jim přes jejich nepříliš čistou minulost dal práci. Nebo možná právě proto. Každopádně jim ji mohl zase velmi snadno vzít a oni si toho byli moc dobře vědomi.

„Víš o tom něco, Micke?“ zařval Tom na nejvyššího z nich. Poprskal mu přitom oblek, ale Micke se neodvážil ani zdvihnout ruku, aby sliny setřel, natož něco říct. S nechápavým výrazem ve tváři pomalu zakroutil hlavou.

„Delfe?“ stejná reakce. „Odette?“ žena pokrčila rameny.

Postupně vyjmenoval všechny, nikdo z nich však nebyl schopen dát mu kloudnou odpověď. Křikem si ulevil od vzteku; vystřídala ho hluboce zakořeněná frustrace. Začal si uvědomovat, že se mu vlastně nikdy v životě příliš nedařilo. Pomalým krokem přešel místnost, svalil se na svou židli a promnul si bolavé oči.

„Micke,“ řekl, když zase zdvihl hlavu, „běžte prozkoumat záznamy. Dokumentaci, kamerové záznamy a cokoli dalšího, co vás napadne. Kdybyste našli nějakého špeha nebo jakoukoli skulinu, kterou by mohly unikat informace. Jakmile něco najdete, ať je to cokoli, volejte mi. I kdyby to bylo o půlnoci. Jasné?“

Micke přikývl a společně s ostatními členy jednotky Beta opustil Tomovu kancelář. Jakmile za nimi zaklaply dveře, obrátil se Tom na Fritze.

„Běžte ven. Promluvím si s každým zvlášť.“

Počínaje Fritzem pověřil každého člena elitní jednotky Alfa prověřením údajů několika dalších zaměstnanců firmy. Osobní dokumenty, odposlech telefonních hovorů, prověření kontaktů. Nezapomněl každému zdůraznit, aby se o svém úkolu nikomu nezmiňoval.

Když dveře konečně zaklaply za Konradem, který přišel jako poslední, přesunul se Tom k pohovce, lehl si na záda a přitiskl si na tvář dlaně. Zmítala jím potřeba se rozplakat. Křičet jako malé dítě, máchat kolem sebe rukama a kopat do zdí, aby se uklidnil. Ale on byl dospělý. Musí se s tím nějak vyrovnat. Nepochyboval, že to dokáže. Kdyby jen měl po ruce někoho, na kom by si mohl dokázat, že je pořád ten, kdo má navrch.

Ozvalo se klapnutí dveří a do místnosti vešel Felix. Tom se ušklíbl.

„Nezaklepal jsi,“ řekl, aniž odhalil svůj obličej.

„Omlouvám se, pane,“ řekl Felix tiše.

„Pojď sem,“ vyzval ho Tom. Naslouchal jeho krokům, dokud se nezastavily. „Rozepni mi kalhoty. Potřebuju se trochu uvolnit.“ Složil ruce pod hlavu a pozoroval, jak třesoucíma se rukama plní jeho rozkaz. Věděl moc dobře, že to nezůstane jen u rozepnutí kalhot. Stáhl je Tomovi až po kolena společně se spodním prádlem a jemně se dotknul jeho ochablého penisu.

„Postav ho,“ poručil Tom. Felix si kleknul k pohovce, aby na něj pohodlněji dosáhl, a začal pomalu pohybovat rukou, jako by se bál, že když zrychlí, Tomovo přirození mu zůstane v ruce.

Pořád byl stejně nemožný.

Tom jeho ruce odstrčil, posadil se a začal se uspokojovat sám.

„Svlíkni se,“ rozkázal. Felix si pomalu přetáhl přes hlavu nátělník, odhodil ho na podlahu a rozepnul si kalhoty. Byly příliš úzké na to, aby z něj jen tak sklouzly, musel se tedy posadit na zem a trochu jim pomoci. Když je odložil a chtěl zase vstát, Tom ho pohybem ruky zarazil.

„Zůstaň tam. A sundej si ty slipy, nejsou moc erotické.“

Felix seděl na zemi, nohy si tisknul k hrudi a pokoušel se všemožně Tomovi zabránit v pohledu do svého klína.

„Roztáhni nohy,“ řekl Tom, spustil chodidla na podlahu a pokračoval v sebeuspokojování tak, aby na něj Felix dobře viděl. Vynutil si sice dokonalý přehled o jeho těle, ve skutečnosti se na něj ale skoro nedíval. Potřeboval z něj jen cítit ponížení.

Zrychloval pohyby své ruky, ale vytouženého stavu pořád nemohl dosáhnout. Nedokázal si vybavit nic, co by ho tolik vzrušilo (pohled na jeho asistenta moc nezmohl). Po několika minutách zoufalého snažení svůj penis pustil, svezl se do kleku na podlahu, chytil Felixova zápěstí a levou rukou mu je přitlačil k podlaze nad hlavou, čímž ho přinutil si lehnout.

„Pane?“ vyjekl Felix. Pokoušel se dát nohy k sobě, v tom mu ale bránil Tom, který klečel přesně mezi jeho koleny. Nedokázal pohnout rukama. Mohl se jen bezmocně svíjet pod vahou Tomova těla.

autor: Fabiana