Zeiten ändern dich II 2.

„Co má být s dvanáctým květnem?“ zeptá se nechápavě Gordon a všichni se na mě upřou pohled.
„Nic,“ řeknu, zavrtím hlavou, sundám ruku z čela a pocítím, jak se mi sevře žaludek.
„Dobře, tak to zkusím znovu – co se stalo?“
„Ne, zapomeňte na to, vážně, všechno v pořádku, jen tady dneska nemůžu zůstat.“
„A proč ne?“ zakňourá Nelly.
„Zůstanu tu do večera a půjdu ti něco pěknýho přečíst na dobrou noc, hm?“
„Hm. A kam pojedeš potom?“
„Pak se musím někomu omluvit,“ špitnu si víceméně pro sebe. Jak jsem mohl zapomenout! Tom nemá špatnou náladu jen z toho, že ho čeká zkouška. Dvanáctého května má narozeniny Joy, přece. Je jasné, že se od rána tváří tak, jak se tváří. Vím, že ho to ještě neopravňuje k tomu, aby musel být na všechny hnusný, ale svým způsobem budu muset být ten, co mu to odpustí. Pro dnešek. Nevědomky přikývnu a Gordon nechápavě pozvedne obočí, protože ze mě ještě nespustil pohled.
„Co?“
„Nic, fakt je všechno v pohodě?“
„Jo, všechno,“ přikývnu, a hned na to strčím sousto večeře do pusy.
„No nechci ti radit, ale asi byste si vážně od sebe měli odpočinout.“
„Vím, ale teď jde vážně o něco jiného,“ ujistím ho a už s úsměvem pochválím Miriam večeři.

„Nechceš si to ještě rozmyslet? Tomovi prospěje chvilka samoty.“
„Já vím, Gordone, ale vážně je to trochu jinak. On má dnes celkem právo být naštvaný, a to teď nemyslím kvůli zkoušce. Prostě se mu musím omluvit, věř mi. A tahle mi pomůže,“ usměju se na Malou dámu v mém náručí. Přeci jen už se mi tam tak lehce nevejde.
„Tak se nám ozvi, až dojedeš domu, hm?“ ozve se tiše s úsměvem Miriam po jeho boku.
„Ozvu se,“ mrknu a s oběma se rozloučím.

Po necelých dvaceti minutách dorazím konečně na místo. Nejsem si jistý, jestli chci okamžitě běžet nahoru a začít Tomovi vysvětlovat, že jsem přece pro něj tady. Ne, takhle to přece nechceme ani jeden.
Je něco po půl desáté, a když se potichoučku dostanu do bytu, prvního, čeho si všimnu, jsou všude rozsvícená světla. Tom se bojí tmy? Jenomže když dojdu až do obýváku, mám co dělat, abych se udržel z té roztomilosti, jakou tam najdu. Postavím Malou dámu na podlahu, která si okamžitě odťapká pod gauč, na který hodlá vyskočit, což jí ale zakážu, protože by tím vzbudila Toma. Toma, který spokojeně oddechujíc, stočený zcela do klubíčka, k sobě tiskne jeden ze sešitů. Natáhnu se pro nedalekou deku a pomaloučku ho s ní přikryju.
Bohužel ale, tak jak jsem se snažil, aby ho nevzbudila Malá dáma, se ho podaří vzbudit mně. Prudce otevře oči, podívá se na zmačkaný sešit ve své náruči, a teprve pak zvedne pohled ke mně.

„Není už čtvrtek, že ne?“ vylekaně se zeptá, posadí a teprve pak, jako by jeho ospalé oči zaznamenaly světlo až nyní, zamžourá do světla nade mnou. S úsměvem se k němu posadím a jemně ho obejmu.
„Neboj, není.“ Oběma najednou jako kdyby došla slova. Jen tam tak sedíme, objímáme se, než se zase Tom odhodlá jako první promluvit.
„Proč jsi přijel?“
„Protože mě to štve.“
„A já už se bál, že se neukážeš.“
„Ale nechtěl jsem.“
„Já vím.“
„Tome,“ lehce se odtáhnu, abych mu pohlédl do očí, a jemně ho pohladím po tváři, „promiň, já zapomněl, že má Joy narozeniny.“ Tom na to ale nic neřekne, a jen s výdechem uhne pohledem.

„No jo, ale stejně promiň, prostě už mi to jen někdy leze krkem,“ řekne po hodné chvíli a usměje se, když zase zpátky ke gauči přiťapká Malá dáma a začne si prohlížet gauč, aby obhlédla prostor, kam by si mohla vyskočit.
„To je v pořádku,“ s úsměvem mu lípnu pusu na tvář a natáhnu se pro Malou dámu, kterou usadím mezi nás. „Malé zpestření.“
„To je dobře, žes jí vzal s sebou,“ jemně Malou dámu pohladí a nechá si ji vylézt do klína.
„Musím zavolat domů a skočit si do sprchy, neusnete mi tady, že ne?“ vstanu s úsměvem.
„Když si pospíšíš,“ mrkne Tom, ale pak mne nečekaně chytí za ruku a přitáhne si mne k sobě, aby mne mohl políbit.

Později v noci sedím na posteli a jemně na zádech škrábu ležícího Toma. Nejsem vůbec unavený, takže se snažím alespoň Tomovi zpříjemnit usínání. Malá dáma se mu spící tulí k nohám a mám pocit, že on usne brzo po ní také. Přeci jen mu vážně poslední měsíc učení zabíralo více času než spánek.
„Tomi?“ zkusím potichu.
„Hm?“ ozve se až po chvilce, a Tomova hlava se unaveně, se zavřenýma očima přetočí ke mně.
„Zapomněl jsem ti říct, že tady byl dneska Andreas,“ vzpomenu si, ale hned pokračuji, aby Tom nemusel přemáhat únavu mluvením, „ale říkal, že přijde jindy. Ptal jsem se ho, jestli potřebuje něco určitého, ale nic neříkal, tak se asi prostě staví jindy.“
„Hm, ještě něco?“
„No vlastně jo,“ usměju se a zajedu dlaní lehce i na jeho krk, „byla tu i tvoje mamka.“
„A?“
„Uhm, kvůli jedný věci…“
„Kvůli tý oslavě.“

Zarazím se. „Moment, jak o ní víš, když to pro tebe mělo být překvapení?“
„Překvapení… naši to vždycky dělají strašně nápadně,“ zívne si Tom a pak se přetočí na bok a ruku, kterou jsem ho doposud škrábal, si přivlastní, takže jsem nucen si k němu lehnout.
„Měl jsem ti to říct až zítra, že? Teď bys měl spát, abys měl zítra dost energie.“
„Hm, stejně mám pocit, že absolutně nic neumím, tak nepotřebuju energii.“
„Normální pocit.“
„Nehraj si na zkušenýho, byla to zatím jedna maturita,“ usměje se a znovu se přetočí, čímž probudí Malou dámu, která se uraženě odebere na gauč. Tom otevře oči, podívá se za ní a pak věnuje nevinný pohled mně. Usměju se, políbím ho na čelo a pevně ho obejmu. Jsem strašně rád, že nám hádky nevydrží nikdy příliš dlouho.
„Co si mi ještě zapomněl říct? Že se tu stavil prezident?“
S úsměvem zavrtím hlavou. „To tě zklamu, ale to bohužel.“
„Ještě že ty ses mi vrátil,“ zavrní a já mu věnuju krátký polibek.

„To už musíš?“ probudí mne tichý šum v bytě a donutím se otevřít oči. Tom pobíhajíc jsem a tam, oblečen tak napůl v obleku se ke mně otočí.
„Cože? Vzbudil jsem tě? Sorry.“
„Ne, ptal jsem se, jestli už musíš jít. Kolik je hodin?“
„Půl osmý.“
„Uah,“ padnu hlavou zpět na polštář a snažím se nevnímat, že je ta část dne, kterou výslovně nesnáším. Donutím své tělo se protáhnout, a když se chci vysoukat z postele, už nade mnou stojí zcela oblečený Tom, aby mi věnoval polibek na dobré ráno a zároveň na rozloučenou.
„Uvidíme se odpoledne.“
„Ne, ne, ne,“ hbitě vyskočím z postele a rozeběhnu se směr koupelna, „počkej! Půjdu s tebou. Malá Dáma stejně potřebuje ven.“
„Bille, už takhle jdu na čas!“
„Vždyť už jsem,“ narazím na hlavu kšiltovku, abych zakryl svou ospalost, a do pusy strčím kartáček. Nasoukám se do prvního oblečení, co najdu, přejedu si kartáčkem urychleně zuby, a s úsměvem vyběhnu z koupelny zase ven, kde už postává nervózní Tom. „Vidíš? Dvě minuty.“
„Kéž by to tak bylo pokaždý,“ uchechtne se a pak zaraženě pozvedne obočí, „moje mikina?“
„Sluší mi viď?“ se zasmáním mu lípnu polibek, „ty bys taky měl takhle oblečenej chodit často,“ mrknu na něho, zálibně si ho celého prohlédnu v obleku a pak připnu pobíhající Malé dámě obojek. „Můžeme jít.“

„V kolik musíš do práce?“
„Až v půl jedenácté. Ale ve dvě budu zpátky.“
„Uhm.“
„Tome, žádný nervy, máš to v kapse. Víš co? Až mi budeš chtít zavolat, že to máš, tak mi to nevolej. Chci si to nechat jako překvapení.“ Tom se jen usměje, ale nic neřekne. „A než dorazím, tak ty už tam budeš. Jste dneska jen tři, to bude rychle hotové.“
„Hm.“
„Tomeee,“ stisknu mu ruku, „kdo jiný by to měl zvládnout, když ne ty?“
„Ty.“
„Měl jsem jenom velký štěstí.“
„To říkáš při všem, i při testech.“
Se zasmáním ho políbím, když dorazíme před školu. „Nech si to pesimistický smýšlení na jindy, dneska tam vtrhni s úsměvem a uvidíš, že všechno půjde hladce.“
„Jo, říká ten, co se hroutil při každé uběhnuté minutě.“
„To jsem ještě nevěděl, do čeho jdu,“ ujistím ho, a z ruky si stáhnu náramek, který zapnu na ruku jemu. „Přinese ti štěstí.“
„Já bych si raději kolem ruky namotal tebe,“ zakňourá vesele Tom a než se definitivně vydá dovnitř, ukradne mi ještě jeden polibek.

„Haló, kdepak je ten, co mi chce něco oznámit?“ dorazím kolem půl třetí domů a musím se začít smát, když se rozhlédnu kolem. Všude se válí kusy obleku a mezi tím se povalují sešity. Vydám se ho hledat po bytě, když se mi sám neozývá, a zaseknu se u dveří v kuchyni. Nejen překvapeně, ale i nadšeně si prohlédnu Toma, který si div netancuje u sporáku.
„Tome?“ zkusím podruhé, jestliže mě třeba nezaznamenal. Ten se prudce otočí a podle jeho úsměvu je mi jasný, že musel všechno dát na sto dvacet procent.
„Hm?“
„HM?!“ nechápavě se na něho podívám, a pak se dám znovu do smíchu. „Děláš si ze mě srandu, ten bordel tady?“
„Jsem jen hledal, co by bylo vhodný prohodit první oknem,“ pokrčí rameny, ale nespouští z tváře úsměv.
„Řekni, že to máš.“
„Prosím tě, kdo by to nedal,“ rádoby nepochopeně zavrtí hlavou, ale to už mu se smíchem vlítnu kolem krku. „Jasně že to mám.“

„Gratuluju! Ty jsi to nejšikovnější stvoření na světě. Určitě si dal všechno na sto procent.“
„Hm, ájinu mám jenom na devadesát šest, jsem tam zapomněl nějaký předložky, ale v matice jsem neztratil jedinej bod.“
„Děláš si ze mě srandu?“ vykulím na něj oči.
„Ve fyzice jsem ztratil dva body.“
„Tome,“ zastavím ho se smíchem, „neříkej mi, že máš vážně všechno s plným počtem bodů.“
„Vždyť ti to říkám, v ájině…,“ začne znovu, ale to už se začne smát i on.
„Jupííí,“ znovu ho pevně obejmu a nepustím ho do doby, než se k mému nosu donese příjemná vůně. „Copak vaříš dobrýho?“
„Úplně jsem dostal chuť vařit, když jsem to dneska viděl,“ se smíchem mne políbí a vysadí si mne na stoličku vedle linky.
„Hm?“ s úsměvem pozvednu obočí s nadějí, že dostanu odpověď, ale marně. Místo toho si budu muset nechat oběd jako překvapení, a prozatím si jako předkrm vychutnat Tomovy polibky.

autor: Mintam