Zeiten ändern dich II 3.

„Tomi, nezapomínej, že vaříš,“ řeknu s úsměvem proti jeho rtům, rukou zajedu pod jeho triko a jemně ho obklíčím svýma nohama, tudíž se musí ke mně přiblížit a já si tak mohu vychutnat jeho těsnou blízkost.
„To počká,“ ujistí mne s úsměvem a sjede svými rty na můj krk, čímž způsobí, že mi po těle přeběhne vzrušeně mráz. Přivřu oči a rukou pod jeho trikem sjedu ze zad přes pas na bříško, až doputuji k jedné z jeho bradavek, kde jemně stisknu.
„No já nevím, ale mám hlad,“ zasměju se.
„Hm, já mám taky hlad,“ řekne natolik patřičně, abych pochopil, že jeho hlad touží zcela po něčem jiném než po jídle. V tu chvíli ale zpod pokličky začne syčivě vytékat obsah hrnce a já se dám do smíchu.
„Takže co bude muset počkat?“

Tom se prudce otočí ke sporáku a pak vrátí zamyšlený pohled ke mně. „Ty sis určitě strašně přál, aby to vyprsklo! Přivolal si to!“
„I to je možný,“ pokrčím rameny, a když se Tom vrhne k hrnci, seskočím ze stoličky a vydám se po bytě hledat Malou dámu. Je vůbec zvláštní, že mne nepřišla ani přivítat. Možná jí neudělalo dobře, že jsem ji odvezl z domova, z domácího prostředí, na který je zvyklá. Není tu sice poprvé, ale pořád je to jen tvor, který nemůže slovy vyjádřit, co chce.
Najdu ji na balkóně, jak sedí na jednom z lehátek a zírá zaujatě dolů na dění na ulici.
„Zlatíčko, copak tu děláš tak sama?“ Okamžitě ke mně stočí pohled a přísahal bych, že se i usmála. Seskočí na podlahu a vrhne se pod mé nohy, aby hned na to začala škemrat, abych ji vzal do náruče. Je prostě jasně poznat, že je moje.
Okamžitě, co podlehnu jejímu pohledu a vyzvednu ji do náruče, začne spokojeně mručet. Přesunu se s ní v náruči na gauč a začnu se s ní mazlit.

„Tak tohle ti chybí,“ usměju se, když spokojeně opře hlavu o mé rameno.
„Jo, přesně to,“ ozve se Tom hned na to ode dveří.
„Ty přijdeš na řadu jindy,“ vysměju se mu.
„Nevím, nemluví se mnou od tý doby, co jsem přišel. Hlad neměla, hladit nechtěla a jen sedí na balkóně.“
„Raději mi to ani neříkej, ještě aby byla nemocná.“
„Třeba je prostě jen moc zvyklá na to, být s Mikym a v tomhle prostředí a jen se jí stýská. Nebo se jí stýskalo po tobě natolik, že to nemůže unést,“ usměje se mile.
„Doufám,“ prohlédnu si ji pozorně, když ke mně zvedne pohled.
„Určitě.“
„Půjdu s ní pak ještě ven. Je zvyklá být venku neustále.“
„Jak ven? A moje odměna za to, jak jsem šikovnej?“
Rozesměju se a s Malou dámou stále v náručí k němu docupitám a náležitě ho políbím. „Počkej si na pátek.“
„To je oslava, ne odměna. Já chci odměnu!“
„Já jsem s tebou přece maturitu už oslavil,“ upozorním ho s lehkým úsměvem, abych mu připomněl sobotní noc, na kterou asi zase dlouho budu vzpomínat.
„No jo, ale to byla tvoje maturita.“
„Ne, i tvoje, já věděl, že to zvládneš, to tys mi nevěřil,“ mrknu. „Kromě toho v pátek je oslava maturantů a v sobotu dělají tu oslavu vaši. Jde to dohromady? Dvě noci?“
„Byl jsi někdy na nějaký oslavě, co pořádají naši?“
„Ne až tak zcela.“
„Tak to jde dohromady, věř mi, žádné obavy.“

„Zlato, myslím to vážně.“
„Tvoje škoda.“
„Jestli chceš jít domu pěšky…?“
„Existují taxíky proboha.“
„Tomi, prostě dneska nemám náladu pít, chápeš?“
„Jop.“
„Děkuju.“
„Ale…“ Dřív než stihne říct něco víc, přikryju mu dlaní pusu a protočím očima.

Je pátek a dnes naši spolužáci uspořádali pomaturitní párty. Není to tak, že bych neměl dnes náladu na ty lidi, jak je u mě zvykem, naopak, se všema jsme si vytvořili pěkný vztah, ale jen dnes vážně nemám náladu jásat a opíjet se. A vůbec mi nevadí, že tu budu jediný střízlivý. Alespoň nad sebou budu mít kontrolu. Ne, že by to byla potřeba, nesnažíme se s Tomem zbytečně extrémně krýt, že jsme spolu, ale zároveň to ani nijak extrémně ukazovat. Ve škole jsme jednoduše jen něco jako nejlepší přátelé, a tak nás i vnímá celá třída.

„Dobře,“ odstrčí mi mou ruku a usměje se, „musíš vědět ty sám, co chceš.“
„Nikdy jsem tě neslyšel mluvit rozumněji,“ rozesměju se.
„Co vy dva, nebude se připíjet?“ upozorní nás Mia, když jsme poslední dva, kteří si u baru nevyzvedli skleničku.
„Už, už,“ obdaruje ji Tom úsměvem a jemně do mne šťouchne, když si všimne, že se ušklíbnu, „jenom přípitek, Bille! S jednou skleničkou za volant můžeš.“
„Bill je dneska tvůj řidič?“
„Jop, jsme tu na tom velbloudovi, co stojí venku ve stojánku na kola.“
„A já si říkala, kterej to blázen,“ rozesměje se Mia, „tu deku na něm jsi vyšíval ty?“
„Tu deku na něm jsem pletl sám!“ opraví ji, načež se už já dobrovolně zvednu, než dojde na nějaké další umy Toma a vydám se k baru pro skleničku

„Ne, Tome, nechci jít tancovat,“ zavrtím hlavou, když mi hodně pozdě v noci, téhož dne, opilý Tom nabídne tanec.
„Billi,“ zakňourá u mého ucha a jemně skousne. Nejprve se trochu starostlivě rozhlédnu po okolí, ale myslím, že v této společnosti opilých, je to asi všem jedno. A kromě toho, je tu téměř neznatelné světlo, takže jsme jistě ztraceni.
„Vážně, nechci tancovat,“ jemně ho od sebe odstrčím, ale aniž bych ho pustil, a usměju se na příchozí opilou Marthu ke stolu. Tom, sice opožděně, jí věnuje taky jeden úsměv, ale všichni zůstanou mlčet. Je vtipný to sledovat z pohledu střízlivého. Až když si to Tom zcela srovná v hlavě a asi si trochu uvědomí realitu, rozšíří se jeho úsměv více a bez ptaní odtáhne k tanci Marthu. Musím mlčet, odmítl jsem ho, ale když ty dva pozoruju během tance, začnu pomalu litovat a modlit se, aby Martha byla alespoň trochu odmítavá jako já dnes. Ta se k němu naprosto stejně tak vine a oba se bezbranně opilecky smějí sami sobě. Ne, vážně musím mlčet, vybral jsem si to. Sakra!

„Tome, je půl čtvrté, nemohli bychom jet už domů?“ nakloním se k němu o pár hodin později, a jemně ho políbím na tvář.
„Mně se asi ještě nechce,“ zasměje se a upije ze své skleničky. Mám pocit, že Tom se dnes musel propít naprosto do střízlivosti. Prohlédnu si okolní opilou společnost, která se právě baví nad nesmyslným hovorem.
„Pamatuješ na to, že i zítra máš tu oslavu?“
„Vypusť to z hlavy,“ poradí mi, dopije svou skleničku a zvedne se k odchodu.

Jenomže z klubu odjíždíme nejen s Tomem, ale i s dalšími třemi lidmi, které musíme v pořádku odvézt domu, jak mě obeznámil Tom, když nasedali. Rád bych, ale to by musel zůstat jen tak sedět na sedadle spolujezdce a ne hladit mé stehno a poťouchle se začít usmívat pokaždé, když se mu podaří zajet hlouběji. Nechám ho ale jen do doby, než to naprosto vyhrotí, že jsem nucen si skousnout jemně spodní ret, a taktně mu ruku odstrčit.
„Co je?“ koukne po mně Tom ublíženě, a já mu krátký, zato všeříkající pohled věnuji nazpět. Vůbec se nebojím, že by nás někdo ze zadních sedadel sledoval, protože ti mají co dělat sami s tím, aby neupadli do tvrdého spánku.
„Vím, že jsi teď opilej, a že je ti všechno jedno, ale prostě přestaň.“ Tom se ale jen usměje a pozvedne pobaveně obočí, což mi naznačí, že absolutně tuší, co způsobil, i přesto, že je opilý.

„Tome, prosím,“ usměju se na něj, když se ho po chvíli doma snažím dostat do postele.
„Ale vždyť je ráno, tak proč bych měl jít spát?“
„Protože spánek je to jediný, co tě už dneska konečně umlčí.“
„Bla bla bla,“ ušklíbne se a trucovitě si sedne na podlahu. Se smíchem si ho prohlédnu.
„Kolik ti je let?“
„Hm, pořád dost na to, abych s tebou mohl spát.“
S neustávajícím smíchem nad ním zavrtím hlavou a cestou do kuchyně si neodpustím: „Taky že dosud nechápu, že jsem k tomu kdy svolil.“
„Billi, ty my přineseš něco dobrýho k pití?“
„Jo, voda je výborná.“
„Říkal jsem k pití.“
„A já říkal, že jdeme spát. Vstávali jsme v šest ráno, jsem odrovnanej.“
„Já ne.“
„Já se tě neptal.“
„A tak ti to říkám, protože si se mě zapomněl zeptat.“

Zastavím se se skleničkou mezi dveřmi a zůstanu si ho prohlížet, jak si v tureckém sedu pohrává s tkaničkou na své vyzuté botě. Smíchu se ale opět neubráním, když ke mně zvedne o chvilku později pohled s úsměvem od ucha k uchu.
„Tomi, je mi jedno, o co se pokoušíš, ale já jdu rozhodně spát.“
„Chtěl bych jít ještě do sprchy,“ utrousí, načež já okamžitě zavrtím hlavou.
„Ne. Teď si mi málem usnul jen cestou do třetího patra ve výtahu, nebudu riskovat, že usneš ve sprše. To pro jednou počká do zítra.“
„Usnul? To jsem nemohl být já,“ zavrtí vehementně hlavou.
„Ne, to si nebyl ty, to byl ten rozumnější Tom. A vůbec, proč si na té tkaničce děláš uzel?“
„Protože bagr vajíčko neoloupe?“
„Cože?“ zarazím se nad jeho odpovědí, ale pak to vzdám. „Nevím, kdo z nás dvou je tu víc opilý, nicméně ti oznamuju, že jdeme oba spát,“ dojdu k němu a vysvléknu mu násilím mikinu, a když se už dobrovolně nechá vysvléknout z trička, už je jen otázkou pěti sekund, abych ho dostal do postele.

„A pusa na dobrou noc?“ zakňourá, když vyčerpaně ulehnu vedle něho.
„Asi si jí dneska nezasloužíš.“
„Ne, ne, to nemůže být možné,“ přisune se natěsno až ke mně a ukradne si polibek sám. Neubráním se tomu, abych se usmál nad jeho roztomilostí. „Vidíš, zasloužím.“
„Krádež a zásluha je rozdíl.“
„Cože?“
„Spi,“ s úsměvem ho pohladím po tváři a nemusím čekat ani dlouho, abych za chvíli slyšel jeho pravidelné oddechování. Vždycky když je opilý, tak usíná strašně rychle, ale vždycky až když dojde domů. Celkem mu to závidím, užije si celou párty, bez toho, aby mu bylo špatně, a doma se hezky vyspí a ráno může začít znovu. A kromě toho umí být neskutečně roztomilý. Prohlédnu si ho, políbím ho na čelo a zavřu oči taky.

autor: Mintam