Zeiten ändern dich II 4.

Následující den mne probudí šum a hlavně neustálý pohyb vedle mě. Jelikož je teprve dopoledne, jak zjistím díky hodinám na svém mobilu, cítím se ještě dost unavený, tudíž mi to hned nedojde, ale jakmile se otočím, a zaznamenám zeleného Toma, je mi vše jasné.

„Tome, tobě není dobře?“ nakloním se mírně k tomu stočenému klubíčku vedle sebe a jemně ho pohladím.
„Hm,“ mukne jen, a hned na to se zhluboka nadechne, takže nejspíš navštíví v nejbližší době opět záchodovou mísu.
„To je divný, tobě přeci nebývá zle,“ mluvím si spíše pro sebe. Tom je vždycky přece v pohodě, i kdyby měl vypít celý sud něčeho sám. A než stihnu cokoliv jiného říct, už se skutečně znovu zvedá, aby došel na záchod, odkud se ke mně donesou už jen nelibé zvuky. S výdechem se zadívám na zavřené dveře, a pak raději vstanu, abych se podíval po něčem, co by mu mohlo udělat dobře. Jenomže nenajdu nic, co by mohlo vypadat alespoň slibně, takže když sebou Tom opět praští do postele, přiklušu k němu s nápadem.

„Skočím pro něco do lékárny, hm?“
„Je sobota,“ namítne okamžitě, zády ke mně, a křečovitě si svírá břicho.
„Někde mít otevřenou budou.“
„Hm.“
„To máš z toho, že jsem ti říkal, aby ses najedl, než někam půjdeme.“
„Tys taky nejedl.“
„Ale já už předtím věděl, že nebudu pít.“
„Hm.“
„Vydržíš to tu půl hodiny?“
„Nejsem malý dítě.“
„Jo, ale je to nebezpečný.“ Na to už se mi odpovědi nedostane, a proto se rychle sbalím a vystřelím do města.

Domů už se vrátím se třemi různými věcmi, které by mohly pomoci, kde najdu Toma ležet na gauči. Asi aby to měl blíže.
„Je ti líp?“ Odpovědí mi jen nesouhlasné zavrtění hlavy. „Promiň, že to teď říkám, ale alespoň konečně víš, jaký to je, když se mi pořád vysmíváš.“ Tentokrát mi ale zelený Tom opět mlčky jen přikývne. „Na, zkus tohle. To prý zabírá nejvíc.“
„Už stejně nemám co zvracet,“ pokrčí rameny.
„Tome! Jen to zkus.“
„Hm.“
„No tak, obětoval jsem se kvůli tobě, až skoro k nemocnici jsem musel dojít, neříkej mi, že to do tebe nedostanu,“ usměju se. Když mi ale Tom stále neodpovídá, dojdu k němu, jemně ho políbím na čelo a předám mu všechny ty léky. „Tak, a teď si můžu jít zas lehnout.“
„Ne, to nemůžeš,“ zakňourá, a aby mi dal důvod, začne se dobývat do jedné z krabiček.
S úsměvem si ho prohlédnu. „Donesu ti vodu. A pak ti zkusím uvařit pořádný vývar, jako mi vždycky dělal Gordon.“
Kdyby měl Tom náladu, už přesně slyším jeho odpověď ve stylu, že jestli mu chci pomoc, ať hlavně nevařím, ale protože se ničeho takového nedočkám, usoudím, že je Tomovi asi vážně patřičně zle. Nejsem si tedy opravdu jistý, zda ho spíš neotrávím mou znalostí vaření vývaru, ale zkusím to vyčíst v nějakých chytrých knížkách.

Později večer Tom, dosud spící na mém klíně, otevře oči a zůstane koukat před sebe. Deku, kterou jsem ho předtím přikryl, mu lehce stáhnu a s úsměvem ho pohladím. „Cítíš se líp?“
„Je to lepší.“
„Je skoro osm. Vaši už se budou shánět, kde jsme.“
„Osm?“
„To neřeš, hlavně že ses vyspal a je ti líp.“ Což je dobře, protože ještě skoro celé odpoledne měl Tom neustále co dělat, aby vydýchal každý nával jeho žaludku. Naštěstí mu léky skutečně pomohly, takže s pocitem zadostiučinění jsem si ho uložil na klín, kde krátce na to usnul.
„Musím do sprchy.“
„Jo, to běž, já se zatím připravím.“
„Bude tam spousta jídla,“ už jen při vyslovení toho slova vidím, jak se mu udělá nevolno.
„Budeš mě muset začít poslouchat.“
„S čím?“
„Že se musíš najíst, když chceš pít.“
„Ale ty i když jíš, tak je ti druhý den vždycky zle,“ vrátí mi to Tom s již lepší náladou. S úšklebkem vstanu, aby musel vstát i on, a ještě se k němu nakloním, abych ho políbil na tvář, než se začnu připravovat.
„Já bych chtěl ještě hladit, prosím,“ ozve se za mnou.
„Takže je ti líp, to je dobře,“ otočím se za ním s úsměvem, než zalezu do ložnice, abych se oblékl na tu oslavu Tomových narozenin, kterou pořádají jeho rodiče a která podle jeho slov nebude stát za nic. A to ještě ani neví, že před očima jeho mamky a zbytku rodiny pro něho musím dnes večer být pouhým spolužákem, který mu přišel popřát.

Později na oslavě ale vypadá Tom už skutečně mnohem lépe, a proto se bez pocitu provinění vůči němu ujmu svého talířku s kouskem přiděleného dortu. Po trapném začátku, kdy nikdo kromě nás dvou nevěděl, že Tom o té oslavě ví, a kdy jsme se tudíž museli lacině přetvařovat, se konečně zase všechno trochu uklidilo a lidi se už pomalu začali rozmisťovat do různých falešně usmívajících se seskupení. K mému překvapení tu není jen Tomova rodina, ale i spousta jiných cizích lidí. S úsměvem k němu vzhlédnu, protože na to, že je oslavenec, se tváří ze všech nejhůře. Ale opět jen my dva víme, proč tomu tak je. Navíc jsem mu ještě v autě oznámil, že mne jeho mamka přísně upozornila, abych si hrál na spolužáka, což ho taky rozčílilo, takže se od té doby na ni skoro ani nepodíval. Hotel je sice nádherný, ale v duchu už počítám každou sekundu, kdy budeme moci odsud odejít.

Tom se ke mne nakloní: „Pojď,“ šeptne mi do ucha a pod stolem mne chytí za ruku. Nesvůj si ho prohlédnu, zda opravdu i po té hodině a půl, co jsme vydrželi dělat spolužáky, si chceme zadělat na problém u jeho mamky. Nemám vážně dnes náladu na její podezíravé a napomínající pohledy. I přes to ale Tomovu ruku stisknu v té své a oba vstaneme od stolu, abychom se vzápětí na to dostali kolem opuštěné recepce do jedné skryté místnosti za ní.
„Už je ti líp,“ zkonstatuji situaci, když za námi Tom zavře dveře.
„Ne, až teď mi je líp.“
„Co tady?“ rozhlédnu se.
„Chtěl jsem s tebou jen být chvíli zas sám.“
„To je milé, po tom, co jsme spolu dvacet čtyři hodin každý den.“
„Právě jsme ztratili hodinu a půl z naší dvacet čtyřky, takže si to chci vynahradit,“ usměje se.
„Aha,“ chápavě se zasměju a vydám se k obrovskému oknu s nadějí, že i přes padající tmu uvidím něco okouzlujícího. Lehce přivřu oči, když mi s výhledem dojde, jak bych měl být vlastně teď šťastný. Tak co mi poslední dobou, sakra, tak chybí?

Vrátím zas pohled na Toma, který se od našeho příchodu nehnul ode dveří, a vyskočím si na široký parapet, kde se usadím. „Copak, co se tak tváříš?“
„Jen se snažím pochopit, jak to, že tu seš jediná nefalešná osoba.“
„Můžeme jet domů“, pokrčím rameny, „anebo si to tady zpříjemnit jinak.“
„Zamlouvá se mi oboje,“ objeví se mu na tváři hravý úsměv a já spokojeně přikývnu.
„Možná bys mohl jít jen o něco blíže?“
V tu chvíli se ale rozrazí dveře, že Tom jen tak tak stihne uskočit, a v nich naštvaná jeho matka. Určitě nás sledovala přesně, kam míříme, jako nás sleduje pokaždé, když má možnost! Mám chuť po ní v tu chvíli hodit jednu z těch zbytečných sošek postávajících na parapetu vedle mne. Ale zachovám si díkybohu chladnou tvář a raději seskočím na pevnou zem.
„Můžeš mi, Tome“, nehledě na to, koho oslovila, sjede přísným pohledem mě, „vysvětlit, kam se dneska hodláš schovávat? Přijela Kiara a moc ráda by tě zase taky jednou viděla, mohl bys jí alespoň jít pozdravit.“
„Mohl, kdybych věděl, o koho jde.“
„Nedělej hloupého. Za pět minut tě očekávám.“ Zavře dveře opět za sebou a já musím jen hluboce vydechnout, abych ze sebe dostal všechny negativní pocity naráz.

„Je to tvoje narozeninová oslava! Za prvé si můžeš dělat, co chceš, za druhé nechápu, proč tu není jen tvoje rodina, a za třetí chci právě s tebou mít sex na tom parapetu!“ řeknu na jeden dech všechno, co nestihl pojmout ten naštvaný výdech. Tom si mne pobaveně se smíchem prohlédne a konejšivě mne uchopí do náruče.
„Máme pět minut.“
„Nestihnu se ani nadechnout.“
„Ona je schopná to stopovat na vteřiny.“
„Možná jsme měli začít dřív, než stihla přijít! Miluju diváky!“ řeknu ještě rázně, ale pak už to nevydržím a rozesměju se taky.
„Chceš tam jít se mnou, nebo tu na mě za odměnu, že to přežiju, počkáš?“
„Neřekla, ať jdu s tebou, tudíž chci jít.“
„Stává se z tebe ozbrojenec proti mé matce. Kde jsou ty začátky, kdy ses snažil přesvědčit ty mě, že bych se takhle vůči ní neměl chovat?“
Vydechnu, protože si uvědomím vlastně svou situaci a své chování vůči ní, ale právě mám na ni zlost a nějak to jde samo ze mě ven. Jo, asi bych se mohl trochu mírnit, není to fér.
„No tak, dělám si legraci,“ promne Tom jemně mé rameno, a pak proplete nazpět naše prsty, abychom se vydali zpět do hlavní slavnostní haly.

Jen co se ale objevíme ve dveřích, musí se naše ruce rozpojit, protože se na Toma vrhne horda lidí, v čele s jeho matkou, kteří se snaží předhánět v tom, kdo první mu potřese rukou. Snažím se netvářit nijak, aby mě nemohl někdo nařknout z toho, jak se tady pohoršuju nad všemi těmi falešnými lidmi, kteří Tomovi blahopřejí k narozeninám. Ví tady vůbec někdo, včetně jeho matky, že měl narozeniny už bezmála před dvěma týdny?

„A vy jste?“ Jedna z otázek padne na mne a já se z myšlenek okamžitě proberu do reality s již připravenou frází, jak s Tomem navštěvujeme jednu školu, a…
„To je Bill, můj přítel,“ ozve se ale místo mne Tom schválně hlasitěji, aby postřehla i jeho matka, a já jen pevně semknu rty a potlačím zděšení z toho, co přijde teď. Jenomže ta rusovlasá žena, co se mě tázala, nasadí jen další ze svých falešných a přemýšlivých výrazů a pak chápavě přikývne.
„Přítel. Je dobré mít přátele, je dobré že sis, Tome, na nové škole našel hned přátele, které…“
„My nejsme jen přátelé,“ neodpustí si Tom ji přerušit a opravit jí to, jak si vyložila slovo přítel. Bojím se zvednout pohled ke komukoliv z přihlížejících, a proto se nápadně natáhnu ke stolku vedle sebe pro sklenku čehosi a zadívám se na její dno.

„Tome, to by stačilo,“ mírně si odkašle jeho mamka, a na všechny přítomné hodí úsměv.
„Ne, Bill je můj přítel,“ zopakuje Tom, pevně chytí mou ruku a lehce ji vystrčí vpřed, kdyby někdo z přítomných neviděl. A když se i přesto rusovlasá žena tváří dál nechápavě, Tom ještě dodá: „Milenec. Žijeme spolu.“
„Tom byl vždycky vtipálek,“ usměje se rusovlasá žena na jeho matku a já jen rychle a nevěřícně zamrkám na Toma. Nemůžu zase říct, že by se mi to nelíbilo. Tím spíše oslovení milenec mi přijde vtipný, a zároveň mě to na druhou stranu dělá pyšným.
„Ehm,“ nervózně jeho matka přešlápne, a když rusovlasá žena konečně pochopí, že tohle vážně není nic, čím by se jí Tom snažil pobavit, s neskrytým zděšením si nás oba prohlédne.
„Tome, vážně by stačilo… stačilo říct, že spolu chodíte do školy, a…“
„My spolu chodíme do školy,“ zopakuje pobaveně Tom, a očividně mu dělá dobře, že má více diváků, než chtěl, „trvá to už rok, co jsme spolu. Nevím, proč bych měl všem do tváře tvrdit, že je Bill jen můj spolužák, když to sakra není pravda! Tomu chceš věřit ty.“
„Tome, přestaň!“
„Přestanu, až ty přestaneš s tímhle divadlem. Je mi jedno, co si o tom myslíš, co si o nás myslí všichni tihle tady! Je to všechno falešný a všichni jsou teď zděšený, protože konečně v týhle společnosti někdo někdy řekl taky něco, co je pravda!“
„Tome!“
„A teď si povolte ty svazující kravaty, stejně vás škrtěj, jako celá takhle společnost!“ doporučí Tom do davu a se zavrtěním hlavy zmizí z haly. Všechny pohledy se najednou upřou na mě, a já, špičkou boty dloubající v podlaze a doufající, že se mi třeba podaří vyhloubit díru, kterou bych mohl propadnout kamsi pryč, nasadím jen hloupý výraz a pomalu odložím skleničku zpátky na stůl.
„Omlouvám se,“ zabrblám, nechám všechny ty chtivé pohledy za sebou, když vzdám možnost, že bych se stihl někam prokopat, a zbaběle uteču za Tomem.

Nemusím jít daleko. Tom stojí ihned před vchodem a ne zrovna spokojeně si prohlíží zapálenou cigaretu. Vylezu ven a postavím se mlčky vedle něho. Oba jen chvíli koukáme před sebe do tmy, a až když se pod můj nos dostane kouř, neodpustím si Toma pokárat.
„Tady se přece nesmí kouřit,“ pousměju se.
„Nedáš si taky?“ potáhne z cigarety a pak nasadí lehký úsměv.
„Děkuju, že ses mě zastal. Teda zastal ses mě už několikrát a vůbec toho děláš spoustu, ale stejně to od tebe bylo hezký.“
„Tohle jsem měl udělat už dávno.“
„Nečekal jsem to. Cítím se teď skvěle, ale zároveň hrozně vůči nim.“
„Může nám to být ukradený.“
„Ale tvoji rodiče…“ Sotva vyřknu tento začátek věty, otevřou se za námi dveře a z nich vyleze mírně rozčílený Tomův otec.
„Tome, tohle vážně dnes nemuselo být.“
„Jo, muselo. Přišlo by to jednou tak jako tak,“ odpoví Tom, aniž by se na svého otce otočil.
„Ne, to by teda být nemuselo! Mohl by ses prosím jít dovnitř omluvit?“
„Co prosím?!“ Tomův hlas vyletí nahoru a nechápavě pohlédne na svého otce.
„Tome! Mohl by ses prosím okamžitě jít dovnitř omluvit?“
„Tak to bych teda nemohl! Řekl jsem to, co jsem chtěl, a stojím si za tím. Nemám se za co omlouvat! První kdo by se mi měl jít přijít omluvit, je máma! Tamti jsou mi ukradení, co si myslí. Ale já se za nic a nikomu omlouvat nebudu!“
„Tome, přehnals to, a když někdo něco přežene…“
„Ne! Přehání to jen ona! Seš teď najednou na její straně nebo co?“
„Nejde tady o to, na čí straně jsem! Mohl bys i přes to se vrátit dovnitř a…“
„Zapomeň na to,“ odhodí nevykouřenou cigaretu, „za to, že jsem s Billem, se vážně nehodlám v životě nikomu omlouvat.“ Velmi jemně, i přes svou jasnou naštvanost, mne chytne za ruku a udá mi směr, takže jeho velké rozčílené kroky musím rychle napodobit, aby mne za sebou netáhl za chvíli jak nějaký náklad. A když dojdeme až na parkoviště, aniž bychom se ještě o někoho zajímali, nasedneme do auta.

„A co bude teď?“ zeptám se, spíše vyřknu řečnickou otázku, protože Tom se ke slovům moc nemá. I přesto se k mému překvapení usměje a jemně mě pohladí po stehně.
„Teď můžeme mít sex třeba přímo uprostřed toho sálu. Už přece nejsme spolužáci, už to máme dovolený.“ Se smíchem ho jemně šťouchnu do boku, ale šťastný, že si Tom vážně stojí za vším, co dnes vyřkl, ho hned na to obdaruju polibkem.
„Miluju tě,“ špitnu proti jeho rtům.

autor: Mintam