Wish you were here 18. (konec)

Byl tu jeden z krásných teplých červencových dnů a Bill s Tomem byli u černovláska doma. Poslouchali spolu písničky a dělali kraviny v podobě válení se na zemi a bitky. Za půl hodiny už byla situace však jiná. Do právě přehrávaného seznamu naběhly ploužáčky, konkrétně Avril Lavigne – Wish you were here. To už oba stáli v objetí a pomalu se pohybovali do rytmu písničky. Oba cítili ten text, to, co autor chtěl vyjádřit. A přesně to vyjadřovalo jejich společný život. Když spolu nebyli, přáli si to. Byl to nepopsatelně úžasný pocit, i když se tomu jejich tancování nedalo říct ani ploužáček, jim to však nevadilo, ani jednomu. Užívali si toho, že můžou spolu být, protože to se ani ne za hodinu mělo změnit. Už za hodinu měli být odděleni tou dálkou. Teď na to však nechtěl myslet ani jeden…

Bohužel, černovláskovi to moc nešlo. Vždycky měl zvláštní pocit, když jej měl nechat jít. Nedělal to rád. Nejraději byl s ním, věděl, že kdyby se něco stalo, Tom by se za něj postavil, tak, jako to dělal doteď, že tu bude vždycky pro něj. Pořád mu to nějak dokazoval i maličkostmi v podobě náramků, plyšáků nebo malinkých lístečků, kde mu něco napsal nebo nakreslil. Bill měl vždy něco z toho u sebe. Připomínalo mu to, že není sám. A pokaždé, když mu to tak připadalo, stačil se kouknout na jednu jedinou věc nebo zavzpomínat na to, co spolu prožili, a musel se usmívat.

Na nic nečekal a jednoduše spojil jejich rty v jeden jediný polibek. Miloval, když se mohl dotýkat jeho růžových polštářků, které byly ozdobeny piercingem. Ruce obmotal kolem Tomova krku a užíval si té chvíle. Té chvíle, kdy patřili jenom sobě a nikomu jinému. A tak to i bude. Slastně zavřel oči, aby si to mohl zapamatovat do konce života. Ostatně to dělal vždy, nechtěl na to zapomenout… nikdy. A zapomenout se ani nedá. Tom si jej taky pěkně držel, aby mu nikam neutekl. Jenže to černovlásek neměl ani v plánu. Hodlal u něj zůstat, co nejdýl to jen bylo možné. Nejlépe navždy.

„Už musím jít.“ Věta, kterou tak nesnášel! Věta, která zničí tak krásnou chvíli… a nejen tuhle. Pomalu se odtáhl od Toma a vzal do kapsy mobil. Dred si pobral všechny své věci, aby si nic nezapomněl. Ostatně, i kdyby, nevadilo to, nebyl přeci u černovláska naposledy.

Poslední ohlédnutí za odjíždějícím autobusem a potom se už jen tiše rozešel domů. V očích jej jako vždy pálily ty dotěrné slzy. Věděl, že jakmile dojde domů, Tomovy věci už tam nebudou, a hlavně tam nebude on. Čekal jej naprosto prázdný byt.

Jakmile otevřel dveře, vyzul se a zpět je zavřel, udělal si z nich skluzavku a svezl se po nich dolů. Ty malinké perličky v jeho očích měly konečně povoleno překonat hráz a dostat se tak na svobodu. Stékaly po jeho tváři a nakonec končily na jeho tričku. Pomalu se zvedl a vydal se do svého pokoje, kde se usadil na postel a koukal na místo, kde ještě před přibližně patnácti minutami stáli v objetí. Teď to byla minulost.

Přitáhl k sobě jednoho z plyšáků, které dostal od něj, a nechával se unášet vzpomínkami. Jejich první pusa, první líbání, první spaní u černovláska doma, spaní na zahradě, kde odmítal chodit i přes den… společné nakupování, kdy si zakazovali kupovat si oblečení jen kvůli nápisům, dohadování se, co udělat na oběd, sezení v parku na lavičce, kde si jenom povídali o všem, to, jak Tom seděl před ním s kytarou v klíně, hrajíc písničku od Bruna Marse Just the way you are, nebo kdy Tom opět hrál na kytaru a oni si společně zpívali Enriqueho Hero a Somebody’s me… A taky se navzájem poprvé spojili v jedno tělo a důvěřovali si, jak jen nejvíce to šlo.

Bill zkrátka věděl, že Tom je ten pravý pro něj, s ním zažil úplně vše poprvé a vůbec toho nelitoval. A ani nebude, tím si byl jist. Miloval jej, věřil v jejich společnou budoucnost. Přeci jen, kdyby se k sobě nehodili, neslavili by už spolu devět měsíců a nebyli by spolu už podruhé, no ne? Nedokázal by jej podvést s nikým, ať už by byl dotyčný přitažlivý, jak chce, Tom je Tom a jej nikdo nikdy nenahradí, on už měl své místo v Billově srdíčku, a tak to bude navždy…

KONEC

autor: Kiki