Boys Don’t Cry 1.

autor: Diana

Ahojte. Viem, že trochu neskôr (ok, veľmi neskoro), ale konečne sem prichádzam s druhou sériou poviedky MY LIPS LIKE SUGAR. Sľúbila som, že to bude nasledovať po sebe, ale stali sa nejaké veci a okolnosti mi to proste nedovoľovali, proste mi do toho niečo nečakané prišlo. Neviem, koľkí z vás si ešte poviedku pamätajú, ale myslím, že na začiatok vám stačí prečítať si z nej posledný diel a pokračovať v tejto (samozrejme ak sa vám do toho chce :-)), ostatné už pôjde samo. Druhá séria skutočne nadväzuje a dopĺňa informácie z tej prvej, čiže je potrebné si ju prečítať, ak by vás náhodou táto zaujala 🙂 Bola by som veľmi rada za každý, aj maličký komentárik, aj keď som sa už zmierila s tým, že len málo z vás sa bude pamätať 🙂 Viem, sama som to pohnojila. Každopádne, ak by len náhodou predsa, tak vám želám príjemné čítanie.

Nervózně sedím za stolem v maximálně diskrétní a luxusní restaurace a poklepávám si prsty na dřevo.

„Oh, tady jste, pane Kaulitzi,“ ozve se zpoza mě zcela neznámý hlas asi staršího člověka. Prudce se otočím, abych zjistil, jestli je to opravdu ta osoba, na kterou zde čekám.

„Zdravím,“ nahodím už svůj dobře nacvičený úsměv a nastavím ruku, kterou mi následně potřese. Sedne si naproti mně.

„Tak, jakou jste měli cestu?“ snaží se působit co nejzdvořileji, ale to už při takových obchodech bývá. Nějak začít je třeba a jak jinak, když ne formálními otázkami.

„Šlo to. Trochu to kymácelo, ale jinak v pořádku. Nebylo zrovna nejlepší počasí na let, ale dalo se to přežít,“ jakmile dořekl, se u nás zastavil nějaký mladý číšník.

„Co si dáte?“ podá nám jídelní lístky, ale automaticky mu je vrátím zpět.

„Jen vodu prosím.“

„Pro mě kávu,“ oznámí mu chlap přede mnou. Číšník jen přikývne a odkráčí zase zpět na své místo.

„V tom případě, vítejte v Americe,“ usměje se na mě Madison, křestní jméno si nepamatuji. Myslím, že mi ho ani neřekli. Je to však zcela nepodstatné, ani přinejmenším mě nezajímá jak se ten chlap, kterého vidím poprvé a doufám naposled, jmenuje. Tento „výlet“ je dobrý jen na to, abych si oprášil své znalosti Angličtiny. Na nic jiného. Možná i na přenesení se do jiných myšlenek. Už téměř 2 měsíce myslím stále na totéž. Nejhorší čas v mém životě. Nejenže jsem se vrátil do starých kolejí, ještě mám i na srdci rány, které zůstanou otevřeny a krvácející už do konce života.

„Hej, jste v pořádku?“ zmateně se mě zeptá Madison. Až teď jsem si vlastně uvědomil, že jsem nějaký čas zíral do jednoho bodu.

„Ale ano, ano. Promiňte, jen jsem si na něco vzpomněl,“ rychle to zamluvím. Já už nemůžu přemýšlet. Ubíjí mě to čím dál tím víc! Lidé říkají, že čas všechno vyléčí. Ale u mě to tak nefunguje. Každým dnem je to se mnou horší. Bojím se, že jednou… Že jednou to bude už příliš a jednoduše to již dále nesnesu.

„Bylo to až tak zlé?“ dále se bez určitého výrazu vyptává. Proč by to mělo být špatné, tedy co ho to vůbec jeho napadlo?

„Proč?“

„Asi byste jen tak neplakal.“

Cože? Neplakal? A-jak to myslí, že neplakal? Přejedu si prsty po tváři, pod bříšky opravdu cítím kapky stále stékajících zbloudilých slz. Co se to děje? Jak se to mohlo stát… Toto už není normální. Už to nevydržím! Musím ihned odejít, i když mě Nathan zabije. Nezáleží mi na tom. Možná… Možná to stihne někdo jiný dříve než on.

„Promiňte,“ rychle se zvednu a odejdu pryč. Ještě slyším za sebou nějaké ohlasy k mému odchodu, ty mě však nezajímají, ani je nevnímám. Ať si říká, co chce.

Celou cestu taxíkem do hotelu přemýšlím, jak jsem si vůbec mohl neuvědomit, co dělám. Jako ty emoce na mě dopadly. Jako déšť z černého mraku, který je pode mnou neustále, možná už mou součástí.

Vejdu do hotelového pokoje, zabouchnu za sebou. Všechny nepotřebné věci hodím na podlahu, jsou zbytečné. Zajímá mě jen to, jak se teď svalím do měkké postele.

„Bože, proč mi to děláš… Proč?“ zničehonic mě popadne strašný záchvat pláče, lítosti, smutku. Vše na mě tak dolehlo, celý můj hnusný, odporný, promarněný život! A nejen to… Hlavně moje vina, kterou už nikdy nedokážu vrátit zpět, která mě jako noční můra všude neustále pronásleduje, a nejhorší na tom je, že já se tomu nedokážu bránit, uznávám svou chybu a… a chci, aby se tohle mé trápení skončilo. Upřímně řečeno, chtěl jsem odejít už mockrát. Ale ani jednou jsem neměl možnost.

*** Flashback ***

„No tak! Zabij mě také! Prosím, nemůžeš mě nechat naživu! Já tu musím být s ním… Bez něj ne! Prosím… prosím, prosím, prosím…“ dokola šeptám prosbu – nevyslyšenou prosbu. Ten hajzl mě neposlouchá. Tak co mám do prdele udělat, aby mě zabil?

Skláním se nad Tomovým tělem, které již život opustil… Bohužel nedokážu zastavit, slzy se mi prudce valí z očí, srdce přestává bít. Chci, aby skončilo spolu s tím Tomovým. Představa, že mám být opět sám… Udělám cokoliv, jen aby se probudil.

„Tome… Tome!!“ sténám jeho jméno, odnášejí mi ho. Dva chlapi ho jako kus hadru berou někam pryč, netuším kam. Nemohou mi ho odnést… Nemohou…

„Ale Bille, prosím tě! Snad nebudeš truchlit za takovým chudákem. Nesahá ti ani po kotníky, buď rád, že jsem tě takového otravy zbavil,“ prohlásí Nathan, jako by mi opravdu udělal nějakou laskavost. V této chvíli ani nechci zabít jeho za to, co udělal. Chci připravit o život sebe.

*** End of flashback ***

Vzpomínky se mi krutě vynořují jedna po druhé, pláč nechce ustat, srdce chce umřít.

„Proč se to muselo stát…?“ pěstí bouchnu do ložního prádla. Černé slzy se jako inkoust do papíru vpíjejí do naopak bílé látky. Až zoufale si přeji jít za ním. Za… Za Tomem… Když v duchu vyslovím jeho jméno, které jsem nemohl říct celý ten čas, co tu se mnou není, ještě více se rozpláču. Mám pocit, že víc to ani nejde, přímo až chytám záchvat. Těžko a trhaně vydechuju, vzduch mi ani nejde nasát. Teď jsem rád, že jsem tu sám. Kdyby mě někdo viděl, asi by mě bez váhání odvezl do blázince.

Myšlení se mi docela pomotalo, sám ani nevím, co dělám. Samovolně se moje tělo postaví z postele a zajde do koupelny pro věc, která mi, doufám, umožní se opět s Tomem setkat. Ach… s mým Tomem. Nutí mě to na chvilku pevně stisknout víčka k sobě. Okamžitě se mi ukáže jeho tvář. Jeho dokonalá tvář zdobená přímo až dětsky roztomilým úsměvem.

„Tomi… můj Tomi…“ zašeptám si do ticha místnosti a opřu se o chladnou dlážděnou stěnu. Náš první polibek… Jaké to jen bylo krásné někoho, jeho, líbat. Jak moc jsem si to vychutnával, jak moc mi tehdy učaroval. A jak moc jsem ho vždy miloval… Stále miluji. A jistě i navždy budu, slibuji.

„Slibuji lásko moje… Slibuji…“ celkem jako šílenec na pokraji zoufalství se po stěně svezu i se žiletkou v ruce. Ne, neudělám hloupost… Toto bude asi ta nejsprávnější věc vůči sobě samému, co dokážu udělat.

„Odpusť mi to… že jsem tě nechal tak dlouho čekat… Sejdeme se už za chvilku. Miluji tě…“

Slova vycházející z mých úst už ani nevnímám. Říká mi srdce, já jen vím, co teď chci udělat. Být s Tomem, a to se nedá jinak než takovým způsobem. Pro mě vykoupením…

Dva měsíce jsem tvrdě odolával skutečnosti, že bych opravdu byl schopen něco takového udělat. Ale teď? Nevím, jak se mi to dařilo. Teď už to prostě nejde odkládat, už mi nejde víc se trápit. Potřebuji ho zde jako kyslík. Aniž bych přežil déle, než takto…

Bez dalšího přemýšlení, pevně rozhodnut o mém životě, si projdu po modravé žíle na zápěstí, jasně vyčnívající. Sama čeká jen na to, abych ji konečně přeřízl.

Necítím žádnou bolest, ani náznak. Sleduji jen silný proud tmavočervené tekutiny spouštějící se po mé ruce dolů, na bílou podlahu. Pomalu začínám mít před očima opět Toma. Vše, co jsem s ním prožil. Každý nádherný okamžik, cítím na sobě každý jeho horký dotek. Cítím všechno… V uších mi zvoní jeho krásný smích, jeho hlas… Jak mi naposledy řekl slova Miluji tě. Budou v mé duši navždy…

Zavřu oči, čekám, co se bude dít. Pomalu se mi vědomí odpojuje od špatné reality. Konečně, na tohle jsem čekal…

***

„Věděl jsem, že tě sem nemám posílat samotného! Ty idiote! Myslel sis, že jakmile vypadne z našeho dohledu, tak při první příležitosti se podřízneš kvůli nějakému tupému kreténovi, co ti nestojí ani za náznak pomyšlení? Ne, můj zlatý! Takhle to věru nepůjde! Nenechám tě zdechnout dříve, než Nath sjedná všechny kšefty, jasné?“ Karlův monolog byl mnohem delší, než jsem stihl zaregistrovat. Pointu toho však vím. Nedovolí mi vzít si život dříve, pokud neudělám obchod. Ten hajzl… Poslal mě sem z nějakou gorilou, jen abych mu zpátky přinesl tlustý balík dolarů? Co jsem vlastně od něj čekal? Nic… Ale mohl projevit alespoň kousek soucitu a nechat mě na pokoji… Nechat mě být šťastným na onom světě.

„No tak odpovídej mi, když s tebou mluvím!“ střelí mi jednu facku, naštěstí to není až tak silné. A možná i je, jen já to už tak intenzivně nevnímám.

„Dobře, dobře… Nech mě!“ vystrčím před sebe ruku, ale zrovna tu poraněnou. Až teď si všimnu, že je sice obvázaná, ale zaschlá krev pokrývá značnou část pokožky.

„Ne, že nech mě! Já tě nechám, ale když tě Nathan potká, pochybuji, že ten tě nechá. Právě jsi mu zkazil dost důležitý obchod, a to se mu tedy líbit určitě nebude.“

autor: Diana