autor: Janule
„Nazdááááár!“ zahulákal Paul radostně, když konečně na konci hotelové chodby spatřil známou tvář svého zachránce. „Už jsem myslel, že ses na to vykašlal,“ objal chlapsky Saschu kolem ramen, když seskočil z parapetu a doklusal k němu. Mladý novinář se Paulovi ozval předevčírem večer na mobil s otázkou, jestli by si na něj udělal chvíli čas, a on samozřejmě souhlasil. Rád ho viděl, byl to přece první člověk, se kterým se na povrchu setkal, ačkoliv jejich první kontakt nebyl zrovna nejjemnější.
„Čoveče, nemohl jsem to najít,“ zněl udýchaně Sascha, vyklusat čtvery schody starého hotelu mu dalo malinko zabrat. „Vůbec se nedivím, že vás tu ještě nikdo nenašel, jste tady perfektně schovaní,“ ohodnotil dobrou strategii těch, kdo sháněli pro lidi z Genesis co nejzapadlejší úkryt, aby měli na adaptaci klid od novinářů. Sascha měl samozřejmě výjimku, ale musel Benovi i Karlovi svatosvatě přísahat, že jméno a polohu hotelu nikomu neprozradí.
„No tak to doufám, že se sem zítra Svobodovi dostanou,“ zarazil se Paul. „Mají za mnou přijet na víkend,“ dodal na vysvětlenou. Ačkoliv neměl žádný zvláštní vztah ke své pěstounce z Genesis, která ho vychovala, nebyl prozatím schopen říkat jim „rodiče“, tak to byli prostě Svobodovi.
„Neboj, doptají se ve vsi, stejně jako já,“ uklidnil ho Sascha.
„No jasně,“ oddychl si Paul.
„Pojď zatím ke mně do pokoje, jsem tam teď sám, kluci šli do zkušebny,“ pobídl novináře Paul. „Já čekal, až přijedeš, a pak půjdeme za nima, je to ve vedlejší budově.“
„Jaký kluci?“ zeptal se Sascha, když se rozhlížel po pokoji, kde byly tři postele, tři židle, jedno okno, stůl, skříň, smrad a neuvěřitelný binec.
„Gustav s Georgem, bubeník a basák z naší kapely,“ vysvětloval Paul, zatímco smetl pár kusů Geova oblečení ze židle, aby se měl Sascha kam posadit. „Bydlíme teď spolu,“ začal hned vyprávět. „Když jsem přišel, Georg na mě chvíli bručel, že za všechno můžu já, protože jsem přivedl do Genesis poldy, ale pak když jsem mu nabídl, že mám tady pod střechou dvě volný postele, a že může místo s rodiči bydlet se mnou, přestal nadávat,“ ušklíbl se Paul. Chvilku mu to trvalo, ale nakonec ho Geo vzal zpátky na milost a už byli zase kamarádi jako dřív. „No a pak se nastěhoval i Gustav, a teď tady máme takový pánský hnízdečko,“ chrlil ze sebe Paul. Byl rád, že může bydlet s kluky, které tak dobře zná, přece jen mu to připadalo víc jako doma.
„Jo, pěkný hnízdečko,“ ušklíbl se s úsměvem Sascha. „Větráte vůbec někdy?“ ignoroval zatím nabízenou židli a přešel k oknu. Výhled z podkrovního pokoje nebyl valný, vzhledem k tomu, že kolem nebylo nic než les.
„Ale jo, občas… to víš, tři chlapi, ale venku je pěkná zima a topení tady nahoře moc nefachčí. Říkal správce, že prej je něco s tlakem či co,“ pootevřel Paul okno, bylo trochu rozvrzané, a jak mu sdělil tentýž správce, muselo se s ním zacházet opatrně, aby nevypadlo. Větrání bylo pro kluky něco naprosto nového, celý život žili v klimatizovaném prostředí, takže je něco takového v podstatě ani nenapadlo. Za chvíli už bylo cítit, že se do místnosti dostalo trochu ledového povětří, aby zředilo odér hnízdečka. Nejen větrat, ale ani prát si kluci neuměli, a protože systém prádelny jako v Genesis tu nefungoval, tak se všechno špinavé prádlo zatím válelo, kam oko pohlédlo, dokud jim někdo neřekne, co s tím. Začátky holt nebyly jednoduché.
„Jak se mají Bill s Tomem? Říkali, kdy se sem přijedou podívat?“ začal rozhovor Paul, když se konečně posadili ke stolu.
„Snad dobře, ani ti nevím, od tiskovky jsem je neviděl, budeš se jich muset zeptat sám,“ pokrčil rameny Sascha. „Budou Vánoce, tak předpokládám, že pojedou k rodičům,“ dodal.
„Hm, jo, o tom už jsem něco slyšel, ale nevím, o co přesně jde, zítra sem má přijet nějakej chlápek, co nám to všechno vysvětlí. No a co ty? Už ti někdo nabídl práci v novinách?“ zeptal se zvědavě Paul, když na sebe natahoval svetr, pěkně to táhlo. Znal Saschovy touhy, vyprávěl mu o nich v čase, kdy se chystala akce Svoboda.
„No…“ zaváhal novinář, „ještě ne,“ přiznal trochu zklamaně. „On ten článek vyšel teprve včera, tak doufám, že se někdo brzy ozve.“ Vytáhl z tašky nejnovější číslo časopisu Stern a položil ho na stůl.
„Gratuluju,“ reagoval Paul s úsměvem, vzal časopis a začal jím listovat, dokud nenarazil na první dvojstránku reportáže z podzemí, celkem byla na šesti stranách, takže mega úspěch. Na Saschovi ale viděl, že moc optimismu v sobě nemá, zřejmě čekal, že se mu telefon rozdrnčí hned, jak článek vyjde.
„Myslel jsem, že bych udělal další reportáž odtud,“ posadil se Sascha ke stolu sledujíc, jak Paul létá očima po řádkách reportáže. „Myslíš, že bys mi tu mohl zprostředkovat nějaký kontakty?“ Měl zkušenost, že s ním moc lidi z Genesis mluvit nechtěli, když za nimi přišli do podzemí, ale nebylo divu, tehdy byli nevítanými vetřelci v uzavřeném světě. Teď už by to snad mohlo být lepší, když mají za sebou pár dní adaptační pomoci. Doufal, že mu Paul pomůže proniknout trochu hlouběji do společenství.
„Ale jo, myslím, že to nebude problém?“ přikývl ochotně Paul, to bylo to nejmenší, co mohl pro svého zachránce udělat.
„Tak dík,“ usmál se na něj novinář. Snad bude pokračování reportáže z podzemí úspěšné. Bylo třeba na tom začít pracovat už dnes, Sascha se nechtěl tak brzy vzdávat.
~*~
„Heee… pšíííík!“ ozvalo se už potřetí za sebou hotelovým pokojem.
„Vidíš? Říkal jsem ti, že se máš pořádně oblíct? Teď to máš,“ skoro se zadostiučiněním káral Tom svého nastydlého bratra, ačkoliv mu ho bylo líto. Červený nos a oteklé oči uprostřed tak krásné tváře nevypadaly nijak vábně, a miliardy bacilů, které s každým Billovým kýchnutím letěly jeho směrem, ho moc neuklidňovaly. Jestli Tom něco nesnášel, byla to rýma. Nechápal, jak je možné, že ve dvacátém prvním století ještě nikdo nebyl schopen vymyslet něco, co by rýmu léčilo, stále trvala týden, ať člověk dělal, co chtěl. S tím vědomím podával svému dvojčeti hrnek horkého čaje, který před chvilkou přinesla pokojová služba, jako něco, co stejně nepomůže, ale ani neublíží. Včerejší vánoční nákupy se jeho bratrovi setsakramentsky vymstily.
„Já chápu, že nevíš, co znamená mínus deset stupňů, ani celkově, jak počasí funguje, ale od toho jsem tady, abys mi věřil, když ti říkám, že je to zatraceně kurevská zima,“ chodil po pokoji sem a tam a rozkládal přitom rukama jako starý fotr. „Ale ne, pán musí vypadat dobře, a místo aby si vzal mojí starou zimní bundu a kulicha s rukavicema, klidně si v tom mrazu vykračuje v sáčku a slunečních brejličkách, protože venku přece svítí slunce, nedělej ze mě blbce. To ani nemohlo jinak dopadnout,“ dál úspěšně převzal roli matky, která své dítě sice miluje, ale zároveň mu nemůže odpustit, že ignorovalo její moudré rady.
Místo odpovědi se ovšem z postele ozvalo jen další kýchnutí a následně troubení do papírového kapesníčku, jichž na Billovu nemoc padlo už druhé rodinné balení. „Objednám ti pořádnou bundu a beranici, a nechci slyšet ani slovo,“ zarazil Tom případnou odpověď, která by snad z jeho unudleného bratra mohla vypadnout, nehodlal o tom diskutovat. „Jediný, co si můžeš vybrat, je barva,“ připustil, když pohlédl do utrápených očí svého bratra, vykukujících vyděšeně zpoza peřiny, zatímco otevíral notebook a čekal na připojení k hotelové síti. Už se se svým neposlušným dvojčetem nehodlal párat.
„Tak jakou?“ zvedl hlavu, když našel e-shop známého zásilkového obchodu, kde bylo jisté, že bundu poslíček doručí už zítra. Značkovou bundu si po včerejším utrácení za dárky pro mámu a Gordona opravdu nemohli dovolit.
„Bodrou,“ zaznělo zpod kapesníčku, do kterého Bill vsedě zrovna dotroubil další nudli, „debo de, čerdou,“ rozmyslel si to rychle Bill, „já devim,“ rezignovaně rozpřáhl ruce a praštil sebou zpátky na polštář. „Bdě je to jeddo,“ zahuhňal, vypadal, že je mu to nakonec opravdu fuk.
„Tos mi teda pomoh,“ zabručel Tom a chvilku zíral na nabídku zimního oblečení. Sakra, všechno je to podobné, s kapucou, bez kapucy, s kožíškem nebo bez. Rozhodl se seřadit zboží podle ceny, to bude asi nejlepší.
„Vylez,“ zatahal Tom za peřinu, když po deseti minutách bezradného hledání dosedl i s notebookem na postel vedle schovaného bratra, sám si vážně nevěděl rady. „No tak,“ znovu po chvilce poplácal peřinu vedle sebe. „Budeš to mít ode mě k Vánocům.“
„Váždě?“ vykouklo zpod peřiny jedno oko. Zrovna včera Billovi vysvětloval, že vzájemně si dárky dávat nebudou, když nemají moc peněz, takže se nedivil jeho překvapení.
„Vážně,“ přikývl, usmál se, když viděl jiskřičku radosti v jinak červeném a opuchlém oku svého dvojčete. „Ale vybírej z těch levnějších, prosím tě, nebo nás máma zabije,“ dodal, když se Bill posadil, jako by se mu najednou zázračně ulevilo, a ještě trochu nemotorně uchopil do ruky myš Gordonova starého laptopu. Ještě s ní neuměl moc dobře zacházet, ale byl to teprve týden, co vylezli z podzemí, a díky výslechům a rozhovorům pro noviny neměli moc času a soukromí. Až dnes nikam nemuseli, a díky Billovu nachlazení vlastně ani nemohli.
Pozítří byl Štědrý den. Tomovi dalo hodně práce, než Billovi vysvětlil, co jsou Vánoce vlastně za svátek, a nebýt internetu, snad by mu to ani nebyl schopen podat srozumitelně. Sám Vánoce vnímal od dětství jako každoroční prosincovou zábavu plnou jídla a dárků, a protože nebyli věřící rodina, jejich původ znal pouze mlhavě ze školních učebnic, nikdy ho to moc nezajímalo. Zrzavý Weinachtsman v červeném plášti mu i díky televizi a filmům pomalu splynul se Santou, a bylo mu jedno, jestli jezdí na větru nebo na saních. Pro něj byly Vánoce hlavně bezva večeře a dárky. Včera, když Billovi líčil, jak výborná je domácí vánoční štola nebo kachna se zelím a bramborovým knedlíkem, kterou jejich máma každoročně připravuje ke štědrovečerní večeři, tekly mu skoro sliny. Nemohl se dočkat, až Billa opije tradiční vánoční bowlí, do které mamka dávala alkohol, už když byl malý kluk, a po které vždycky tak tvrdě usnul, když chodil potají brčkem usrkávat, aby rodiče nevěděli.
Vánoční stromek už prý Gordon koupil, ale byli domluveni, že pro ně ráno na Štědrý den do Berlína přijede a odveze je domů, aby ho mohli s Billem nazdobit, na což se Tom neskutečně těšil. Vždycky to byla jen jeho práce, teď na ni budou konečně dva. Billovy první Vánoce musí být prostě perfektní, rozhodl se.
Když si pak přečetl cenu zimní bundy, kterou si nakonec jeho bráška vybral, jen protočil nenápadně oči, a vzápětí ji objednal. Dárek je přece dárek.
~*~
„Tak. Tohle je Georg, basák, tohle Gustav, bubeník, a tohle je Sascha, ten novinář, o kterým jsem vám vyprávěl,“ představil je Paul vzájemně.
„Ahoj kluci,“ pozdravil Sascha, a oběma muzikantům podal postupně ruku. Byli v improvizované zkušebně, kterou jim poskytl správce hotelu, nacházela se ve sklepě jedné z hospodářských budov. „Máte to tady celkem útulný,“ rozhlédl se po sklepení, kde nebylo skoro nic než nástroje, nějaké technické vybavení, kterému nerozuměl, stará otrhaná pohovka, pár polic s konzervami bůhvíčeho, dvě židle a malý otřískaný stolek, nad nímž visela holá žárovka.
„No…“ ušklíbl se Georg, „nic moc, ale akustika je tu perfektní,“ hrábl do strun, aby to mladému novináři názorně předvedl. „Vždycky když to rozbalíme, všichni pavouci zalezou,“ zašklebil se. „Nám to stačí,“ dodal, když basové tóny dozněly.
„Zahrajete mi něco?“ usadil se Sascha na jedné z židlí, zatímco si Paul bral kytaru ze stojanu u zdi.
„Jasně, ale nemáme zpěváka, bohužel,“ komentoval to, když zapojoval kabel své kytary do komba. „Krom toho, už jsem dlouho nehrál, ve skupině mě nahradil Tom, takže musíš omluvit nějaký ty nedostatky,“ zakřenil se na Saschu. Když opouštěli Genesis, převezli do hotelu celé vybavení jejich staré zkušebny. Tom si vzal s sebou domů jen svou původní Gibsonku, se kterou do Genesis přišel, na víc stejně neměl místo. Paul se chopil své nejmilejší a vybrnkal pár tónů jedné z jejich starých písniček. Chvilku ladil, a když měl pocit, že je hotovo, kývl na bubeníka, že je připravený. Gustav odťukal čtyři doby a kluci spustili.
Sascha seděl na židli, poslouchal a nestačil se divit, jak perfektně tahle tříčlenná kapela zní. Nohou si poklepával do rytmu, a když Paul spustil sólo na kytaru, zatajil se mu dech. Sice tam slyšel pár nepřesností, ale stejně si připadal jak Alenka v říši divů. Jistě, bylo mu řečeno, že tam kluci hráli na mších, že měli i koncerty a spousty fanynek, dokonce i manažera Josta, ale doposud tomu nepřikládal žádnou váhu, protože se domníval, že budou znít amatérsky, jako ostatně většina kapel, které měl kdy možnost slyšet po garážích nebo starých skladech. Tohle byla ovšem už na první poslech jiná liga. David Jost byl zřejmě opravdu skvělý manažer, napadlo ho. Kdo by to byl do kluka z boybandu řekl?
„Wow! Perfektní!“ vykřikl, když kapela dohrála, zvedl se ze židle, zapískal na prsty a zatleskal. „Jste vážně dobrý, kluci,“ chválil je nadšeně. „Dejte tam ještě něco,“ pobídl je, chtěl slyšet víc. V hlavě se mu totiž už rodil plán na další článek. Tentokrát ovšem pro hudební časopis. Nemusel to být hned RolingStone nebo Popcorn, říkal si v duchu, pro začátek by stačilo třeba Bravo. Jo, tohle bude určitě pecka.
~*~
Lara vystoupila z autobusu na okraji města Mainz poblíž Frankfurtu nad Mohanem, kde vyrůstala. Bylo krásně, slunce sice svítilo a možná i trochu hřálo, ale mráz jí téměř pálil tváře. Přitáhla si svou starou zimní bundu blíž ke krku, zalitovala, že nemá šálu, čepici narazila víc na sluneční brýle, které stále ještě potřebovala, a vydala se do mírného kopce ke starému domu své tetičky.
Dalo jí práci, než přemluvila Güntera, vedoucího své adaptační skupiny, aby ji pustil samotnou tak daleko, ale nakonec se jí to podařilo. Byla dospělá, svéprávná a na povrchu strávila pětadvacet let svého života, tak nebyl důvod ji držet proti její vůli v izolaci. Zas tak moc se toho nahoře za tu dobu nezměnilo, aby nedokázala dojet sama do svého rodného města. To musel uznat i Günter, takže jí z fondu přidělil peníze na autobus, a dovezl ji do nejbližšího městečka na autobusové nádraží. Měla mobilní telefon, takže kdyby se cokoliv dělo, mohla mu zavolat. Tak trochu počítala s tím, že u tetičky dnes přespí a do hotelu Isabella se vrátí až zítra.
Dorazila k železné bráně strážící odjakživa pozemek honosné vily na kraji města, vyndala z kapsy bundy své staré klíče, a po malém zaváhání jeden z nich zasunula do zámku menší branky pro pěší. K její úlevě se starý zámek bez protestů otočil, cvakl a branka se s lehkým zavrzáním otevřela.
Lara váhavě vstoupila na pozemek, rozhlížela se, kdy na ni vyběhne jeden z tetiččiných hafanů, kteří vždycky dobře chránili jim svěřený majetek, ale nic se nestalo. Tetička už zřejmě nové psy nekupovala, když ti staří umřeli. Už když odcházela do Ameriky, byli většinou téměř ve výslužbě. Vydala se tedy po dlážděném chodníku k domu, obdivujíc upravenou zahradu, na které si tetiččin zahradník vždycky dával záležet. I teď v zimě, když na stromech nebyl ani lísteček, vypadala elegantně, bylo vidět, že se o ni stará odborník. Ještě krásnější bude, až ji pokryje souvislá vrstva sněhu a pečlivě ostříhané keře získají svoje „čepice“, jak jim říkávala, když byla malá.
Bez toho, aby ji kdokoliv vyrušil nebo zastavil, došla k hlavním domovním dveřím, tady už si ale nedovolila použít klíče, nechtěla způsobit jakékoliv potíže, nikdo ji nečekal. Zvedla tedy starodávné klepadlo, jež na masivních vyřezávaných dveřích bylo odjakživa, co je znala, a třikrát silně udeřila. V dětství si připadala jako na zámku, když občas zlobila služebnictvo a klepala jen tak z legrace, musela se při té vzpomínce usmát. Zvonek tu nikdy nebyl, tetička neměla novoty ráda, a vždycky říkala, že od toho má služebnictvo, aby klepání slyšelo a otevřelo.
Zatímco čekala, trochu si podupávala, aby rozproudila svůj zatuhlý krevní oběh, byla ráda, že má kapsy, ve kterých se dají hřát ruce. Za těch patnáct let odvykla výkyvům počasí, ale na druhou stranu, zase si to tak trochu užívala. Najednou měla pocit, že začal nový život, nová etapa, se kterou už nepočítala, a pokud měl Noe pravdu, a za šest let skutečně přijde armagedon, hodlala si tu dobu náležitě užít.
„Jo jó, už běžim, už běžim,“ uslyšela slabý ženský hlas a pomalé šoupavé kroky zpoza dveří, na které po minutě čekání znovu třikrát zaklepala, nebyla si jistá, zda ji někdo slyšel. „Starou ženskou takhle honit, že se ne-…“ dveře se otevřely a v nich stála malá šedovlasá stařenka s kočkou v náručí, „-stydíte,“ dořekla trochu zaraženě, zírala skrz silné brýle na cizí ženu.
„Jasmíno?“ vyhrkla Lara překvapeně. Jestli se nepletla, byla tohle jejich stará kuchařka, znala ji odmalinka a měla ji ze všech sloužících ve vile nejradši. Nevěřila vlastním očím, že stará paní ještě žije. Když odcházela, bylo jí už určitě přes sedmdesát.
„Co si přejete?“ pronesla stařenka trochu odměřeně, cizí lidi neměla ráda, většinou znamenali problémy.
„Jasmíno, to jsem já, Lara,“ nadzvedla sluneční brýle, aby starou kuchařku přesvědčila.
„Penenkomaria, Larinko!“ vykřikla žena, až se její kočka lekla, se zamňoukáním jí vyskočila z náruče na dlážděnou podlahu a zmizela v domě. „No to je dost, že ses konečně vrátila,“ otevřela dveře dokořán, aby Laru náležitě přivítala, a když za ní zavřela, aby teplo z domu neutíkalo pánubohu do oken, nechala se sevřít v jejím náručí.
„Jasmíno, já jsem tak ráda, že tě vidím,“ usmívala se Lara, když stařenku dostatečně poobjímala a pohladila po šedivém drdůlku. Všechno kolem včetně staré kuchařky jí najednou připomnělo dětství, to krásné, i to špatné po smrti rodičů, emoce ji začínaly pohlcovat.
„Já tebe taky, děvečko moje zlatá, ale pojď, pojď, nebudeme tady stát v chodbě, je tu zima,“ pobídla ji stará kuchařka s úsměvem dál do domu. „Konečně tě ten právník našel, já už myslela, že to vážně nestihne. Je to pašák. Sice mladej, ale šikovnej,“ štěbetala stařenka cestou do nitra domu, zatímco Lara se rozhlížela kolem sebe. „Lízo, kde jsi, čiči?!“ volala Jasmína na zatoulanou kočku a dál pokračovala ve vykládání. „Pořád se vymlouval, že prý ses v té Americe někde ztratila, že tě nemůže nikde natrefit, ale já věděla, že nakonec přijdeš. Vítej doma, dušinko,“ znovu se radostně otočila na Laru, když se ocitli v pokoji, kde tetička přijímala hosty.
„Děkuju,“ usmála se Lara, rozhlídla se po místnosti, aby se jen ujistila, že se tu vůbec nic nezměnilo, snad ani jedna z krajkových deček, které zdobily každou volnou plochu starožitného nábytku. Nejspíš to tak bude v celém domě, nikdy se na nic nesmělo sahat, všechno mělo své místo, to byla povaha majitelky domu. „Je tetička doma?“ zeptala se staré kuchařky, když si sedala na starodávnou polstrovanou židli k velkému kulatému stolu, jako dítě měla tyhle bohatě vycpané židle ráda, vždycky do nich zapadla jako do peří.
„Ale…“ zarazila se Jasmína. „On ti to pan doktor Borovski neřekl, Larinko?“ zatvářila se překvapeně.
„Co mi měl říct?“ zeptala se Lara zvědavě.
„No… že je… že tvoje tetička na jaře… umřela, přece.“ V místnosti nastalo ticho. „Já myslela, že ti to pan doktor řekl…“ dodala nešťastně kuchařka, když viděla překvapený Lařin výraz.
„Víš, Jasmíno, on mě žádný pan doktor nenašel. Já přijela sama,“ povzdychla si Lara, nechtělo se jí teď vysvětlovat odkud.
„Aha, no tak to pak jo,“ konečně pochopila kuchařka. „Tady seš, ty tulačko,“ sklonila se k šedivé angorské kočce, jež se jí otřela o nohy, a vyzvedla ji ze země zpět do náruče. „No… víš, Larinko,“ vrátila se k nepříjemnému tématu kuchařka, „tetička byla dlouho nemocná, zlobilo ji srdíčko, a ke konci už moc nemohla na nohy, tak jsme se o ni ještě s jednou mladou ošetřovatelkou staraly, a za to mi v závěti dovolila, že tady můžu dožít. Jinak to všechno bude tvoje, samozřejmě. On už ti to pan doktor Borovski všechno vysvětlí,“ pohladila Laru po ruce. „Ona byla tetička ke konci dost naštvaná, že tě pořád nemůže najít, vždyť víš, jaká byla, mluvila o něm jako o mladém nešikovném trdlu,“ obě ženy se vědoucně usmály, tetička holt byla svoje, málokdo se jí zavděčil. „Tak vyhrožovala, že jestli tě nenajde do roka od její smrti, všechno odkáže nějakému zvířecímu útulku. Nakonec to opravdu dala do závěti, a já už se bála, že sem na jaře přijdou nějaký lidi a udělaj tady z toho zoologickou. No… ale naštěstí jsi zpátky včas,“ usmívala se stará kuchařka spokojeně. „A kdepak jsi vlastně byla, Larinko, že se po tobě tak slehla zem?“
„Já myslím, že bude lepší, když se na to posadíš, Jasmínko,“ usmála se Lara na stařenku a pohladila kočku v její náruči. „To bude na delší vyprávění.“
autor: Janule
Jsem zvědava co pan novinař vymysly.Je zajímavé číst ja se snažej přispůsobit,ale není to nic lehkyho.
a tě pic podruhé! 🙂 Larinka dušinka se vrátila z podzemí akorát včas, aby shrábla bohatství. 😀 tak takhle se bude nový život určitě začínat líp, to jí přeju. 🙂 navíc se Lara rozhodně ve světě neztratí. nakonec na tom ze všech bude ještě nejlíp.
zato chudáček Billí umírá na rýmičku. 🙁 ňuňu, uplně vím, jak se cítí.. i já se s ní právě potýkám. navíc se u mě za ta léta vyvinula jakási kruto-forma, kdy se ze 7 dní léčené a týdne neléčené staly dva týdny na tvrdo, ať se stavím na hlavu jak chci. 😀 hlavně že dostane bundičku, určitě bude nějaká vypasovaná a se sexy kožíškem. 😀
páni hoši z podkroví by ještě mohli udělat díru do světa, až si je vezme Sascha do parády. jen mě mrzí, že tam nebyli dvojčátka, aby byli komplet. ti chtějí přeci taky hrát. leda že by se od nich separovali a prorazili třeba nějakou úchvatnou mobilní aplikací. :D:D to by taky šlo. 😀
a dej pokoj s Vánocema, víš jak se na ty svátky obžerství těším? 😀
Choručký Billí je chúďatko malé sopľavučké a veľký bráška naňho kričí 🙂 Sú sladučký a roztomilučký. Ja ich zbožňujem.
Lara nakoniec dopadla výborne a ešte som zvedavá čo bude ten mladý právni zač. Mohli by si padnúť do oka a aspoň by nemusela smútiť.
Sasha dúfam, že sa do toho Brava naozaj dostane a bude dvorným novinárom TH. Len čo bude s Paulom? Mohol by byť ich nový manager? A mne by sa Sasha k Paulovi hodil aj ako partner. Alebo to už preháňam? Mám Paula rada a priala by som mu niekoho kto by ho miloval 🙂
ďakujem za kapitolu mojej obľúbenej poviedky 🙂
úžasnéé 🙂 těším se na další 🙂
skoda ze Saschovi nevysla ta slava, na kterou se tesil, ale vsechno jednou prijde.. A kdyz na tom bude makat tak to dokaze :).
hehehee nachlazenej Bill to bylo roztomily jak mluvil s uspanym nosem. Heh to se jim v Genesis stat nemohlo, nejaka ryma ne?
a asi si vybral drahou bundu, dle Tomova protoceni oci.. Ale snad si nikdo nemyslel ze by Bill chodil v nejake obycejne bunde? 😀 Nas Billiii musi mit vzdycky neco extra.
je mi celkem lito Lary, asi si musi trosku vycitat ze se svou tetickou nebyla a misto toho delala pokusy na lidech v podzemi… me by to asi mrzelo no.
ted sem si vzpomela na ty jeji myslenky o tom ze by byla novej sef nove spolecnosti.. zajimalo by me jestli o tom bude jeste nekdy uvazovat a nebo jestli se na to vyprdne… no necham se prekvapit.
tesim se na prvni vanoce obyvatel Genesis… zajima me jejich myslenky a jak Vanoce prijmou … hmm ty to konzultujes s nejakym odbornikem a nebo to ctes na netu a nebo si to vymejslis..?? jako myslim ty jejich reakce na novy prostredi na novy lidi a tak…
a hlavne se tesim na vanoce u dvojcatek :).
[5]: 😀 odborníci jsou drahý 😀 co mě napadne, to napíšu, jen se prostě vžívám do postav a jejich myšlení. 🙂 A zrovna do těch vánoc se mi teď vůbec nechce. Všude vedro jak v peci a já se budu brodit sněhem 😀
[6]: jo je "zvláštní" číst v tomhle horku že je jim zima a že si zapoměli šálu doma :D. Sis to blbě načasovala :DD
[6]:
[7]: mne sa to práve páči, keď sa začítam tak je to príjemne osviežujúce a necítiť tak tú horúčavu. Je to ako keby niekto pustil klímu, ktorú doma nemáme 🙂
Saschovi moc přeju, aby se konečně proslavil a mohl dělat to, co ho baví. Upřímně doufám, že se mu to povede 🙂
Jinak když Tom huboval Billovi, že onemocněl..to bylo krásné 🙂 😀 I když jsem se u toho prostě musela smát 😀 Tom je vždycky děsně vtipný 😀 🙂
A teda koukám, že Lara to má hezky načasované, i když o tom sama nevěděla, jen co dojde, shrábne dědictví. 🙂 Ale Larě to přeju, je moc fajn 🙂