The Little Merman 2.

Mladý dědic vešel do svého pokoje a znaveně se svalil na postel, vyčerpaně vydechl a zadíval se do stropu. V hlavě se mu to hemžilo myšlenkami na sňatek, do kterého ho všichni tlačili. Ano, měl Adrianu rád, opravdu měl, ale na ženění ještě opravdu nepomýšlel. Chodili spolu sice už skoro rok, ale vždyť mu bylo dvacet, chtěl si užívat a ne se ženit. Promnul si obličej.

„Něco tě trápí?“ prolomil ticho v pokoji vysoký hlásek a Tom sebou cuknul. Opravdu se lekl. Zvedl se na lokty a zadíval se ke dveřím, kde stála jeho přítelkyně.

„Adriano, co tady děláš? Vyděsilas mě!“

„To je mi opravdu krásné přivítání, Tome.“ Protočila oči a šla k němu, posadila se na postel. „Víš, jak moc jsi mi chyběl? Rozhodla jsem se, že za tebou přijedu, abys tu nebyl sám. Určitě se ti po mně taky muselo stýskat… Co, medvídku?“ usmála se a posadila se mu na klín, jemně ho pohladila po tváři.

„Jo, jasně… Stýskalo se mi. Neuvěřitelně, skoro jsem nemohl spát.“

„Ooh, my jsme nějaký nabručený.“ Chytla ho za tváře a promnula mu je, Tom ucuknul.

„Nech toho, prosímtě.“

„No tak, Tome, co je ti?“ podívala se na něj nechápavě a ublíženě zároveň.

„Co mi je? No já nevím! Možná to, že mi pořád všichni cpou, jak se musím oženit! Neslyším nic jiného, pořád jen svatba, svatba, svatba…“

„A ty se nechceš oženit?“ podívala se na něj zpod svých dlouhých černých řas.

„Ne, nechci se ženit. Přesně tak.“

Sundal si ji z klína, zvedl se z postele a šel pryč z pokoje.

Adriana zůstala celá tumpachová sedět na posteli, pak si povzdychla a složila ruce do klína. Tom byl prostě jen občas náladový, byla si jistá, že ji má rád, vždyť spolu byli už tak dlouho.

*

Bill se s nepřítomným úsměvem loudal po svém pokoji a tiše si broukal. Usadil se před zrcadlo a začal si rozčesávat vlasy. Jeho sestry ho se zájmem pozorovaly.

„Bille? Co to s tebou proboha je? Celý den chodíš jako ve snách…“ ušklíbla se Bianca a trošku do něj drcla. Její mladší bratr se na ni podíval, pokrčil rameny a pokračoval v rozčesávání svých dlouhých vlasů. Beata, která byla trošku víc od rány, svou sestru ale odstrčila.

„Jsi snad úplně pitomá? Vždyť je to naprosto jasné.“

„Co je naprosto jasné?“ zamrkala Bianca.

„Že v tom lítá…“

„Jak může lítat? Vždyť jsme pod vodou…“

Beata se plácla do čela. „Je zamilovaný, ty pitomá! Tak povídej, Bille, šup šup… která je ta šťastná? Hm?“

„Určitě je to ta blondýnka, kterou jsme ráno potkali při procházce, pořád na něj koukala…!“ vykřikla Britney.

„Ale ne, je to určitě služebná Victorie!“ holky se hádaly jedna přes druhou, Bill jen protáčel oči, ignoroval je a maloval si řasy, protože se mu začínaly slepovat. Měl opravdu velice dlouhé řasy, jako všechny mořské panny. I když u kluků to nebývá tak obvyklé, vyznačovali se tím jen dívky královského rodu, a on tohle zřejmě zdědil po své mamince. Když už jekot v pokoji byl naprosto k nevydržení, povzdychl si.

„Jste všechny naprosto mimo!“ rozkřikl se a položil kartáček na řasy na stolek. Zvedl se od zrcadla a proplul mezi nimi. „A nic vám neřeknu, jste hrozné drbny.“ Vypláznul na ně jazyk a vyplavala ven z pokoje.

Bill se rozhlížel na všechny strany, jestli ho někdo nepozoruje, a svižně plaval k místu, kde tenkrát uviděl to krásné stvoření. Jenže ještě než doplaval k onomu místu, zaslechl mdlou, tichou melodii, která se linula odněkud shora z nad hladiny. Rozhodně to zaujalo jeho pozornost, a jelikož byl nesmírně zvědavý, rozhodl se, že jeho nový oblíbený člověk bude muset počkat. Uculil se, spokojeně si promnul rty a plaval za zdrojem toho zvuku. Jak plaval blíž, viděl na hladině stín, nemohl to být stín větší než menší loďky, nemohlo mu tak hrozit žádné nebezpečí.

Vystrčil opatrně hlavu nad hladinu a málem ho trefil šlak. Tady, přímo nad ním v loďce seděl ten samý člověk, kterého dnes potkal u mola. Tohle nemohla být náhoda, tohle nemohlo být jen tak. Bill sám se sebou bojoval, nevěděl, zdali má připlavat blíž, aby mu viděl do obličeje, a riskovat tak, že ho člověk uvidí. Ale opravdu ho chtěl vidět, skousával si nervózně ret a jemně vraštil čelo. Opřel se při tom jednou rukou o loďku a jeho dilema bylo rázem to tam.

Jakmile se totiž opřel o lehký dřevěný člun, loďka se jeho (ač nepatrnou) vahou nahnula a melodie linoucí se z člověkova nástroje rázem ustala. I sám majitel nástroje ztuhnul, položil svůj nástroj na dno lodě a otočil se, aby zjistil, co mu to tak kymácelo s lodí. Bylo přeci naprosté bezvětří, a tak to nemohly být vlny. Otočil se tedy a překvapeně vyvalil oči. Pak si ale oddychl a položil si ruku na hrudník.

„Proboha, dneska už asi dostanu infarkt.“ Vždyť to byl jen nějaký chlapec, který se opíral o jeho loď. Zřejmě si šel zaplavat a už mu docházely síly, a tak se chtěl opřít a odpočinout si. „Mohl jsi něco říct, jestli chceš nahoru, tak řekni. Ale…“ podíval se směrem ke břehu. Byl přeci až moc daleko na to, aby se sem dalo jen tak doplavat. Nakrčil obočí. Ten chlapec proti němu na něj valil své obří oči, které byly orámované dlouhými řasami. Kdo by si sakra bral na plavání umělé řasy? A kdo by sakra plaval takhle daleko, aniž by s sebou někoho měl? Vždyť se mohl utopit!

Tom se přesunul ze své části lodi blíž k chlapci, který se na něj díval. Ten se ale okamžitě pustil lodi a rychle zacouval, z vody mu vykukovala jen hlava a ramena. Vyděšeně se na něj díval. Jelikož zde ale byla voda celkem průzračná, a hvězdy ozařovaly mořskou hladinu, Tom si brzy všimnul něčeho, co mu doslova vyrazilo vzduch z plic. Tam pod vodou, nebyly nohy, ale chlapcovo tělo se měnilo v zelenou ploutev pokrytou jemnými šupinkami. Mladík zamrkal, polilo ho horko a udělalo se mu temno před očima, hlava se mu zamotala, byl v naprostém šoku. Chtěl se opřít o stoličku, aby se zapřel a neomdlel, bohužel se mu to ale nepovedlo a ruka se mu sklouzla po kraji loďky a on přepadl přes její okraj.

Bill, který byl zprvu vyděšený z toho, že ho člověk spatřil, a že je mu tak blízko, se okamžitě oklepal a rychle se ponořil zpátky pod vodu. Zachytil zezadu pevně topícího se člověka, který kolem sebe splašeně mával rukama a kopal nohama, a snažil se ho co nejrychleji vytáhnout zpátky nad hladinu. Po chvilce se mu to podařilo, dalo to ale pořádně zabrat, protože člověk se stále zmítal. Oh bože, jak by mu jen jeho otec vynadal, kdyby zjistil, že zabránil smrti jednoho z těch, které ho učili od mala nenávidět.
Když se dostali oba dva nad hladinu, člověk se zběsile snažil popadnout dech a sápal se k lodi. Bill ho tedy pustil a ještě mu na jeho malou loďku pomohl. Sám se chytil jejího okraje a zvědavě přes něj na skoro utopence koukal.

Když Tom popadl dech a vykašlal poslední zbytky vody, které se mu dostaly do krku, celý roztřesený se otočil a podíval se na stvoření, které mu právě zachránilo život.

„P-proboha, co jsi zač?!“ rozkřikl se a trochu mu přeskočil hlas z toho, jak měl ještě podrážděný krk.

Bill na něj zamrkal, bohužel mu nerozuměl ani slovo. Poznal ale, že na něj křičí, nechápal proč, vždyť mu přeci zachránil život! Mladý princ polkl a maličko víc se nakrčil za krajem loďky, už už chtěl odplavat pryč, když ho něco chytlo za zápěstí. Vrátil se pohledem nahoru a uviděl, jak se na něj z opravdu velké blízkosti kouká jeho člověk. Byl překrásný. Jeho oči se v odrazu hvězd z hladiny zlatavě třpytily, měl krásně řezané rysy a vlasy barvy toho nejjemnějšího písku.

„Nechtěl jsem tě vystrašit, vlastně… Měl bych ti asi poděkovat, ať jsi cokoliv nebo kdokoliv, to je fuk. I když jsem se kvůli tobě málem utopil, tak jsi mě pak zachránil a…“ všiml si zmateného výrazu v jeho tváři. „Ty mi asi nerozumíš ani slovo, co?“ čekal na odpověď, pak mu ale došlo, že mu zřejmě ani na tuhle otázku nedokáže odpovědět a tak si povzdychl. Tom si promnul obličej a podíval se na nebe nad sebou. „Víš, už bych se měl vrátit domů, takže…. se asi budeme muset rozloučit… Ještě jednou děkuju, podivné stvoření… Beztak jsi jen výplod mojí fantazie, protože, co bys potom byl? Mořská panna? Nebo panic?“ zasmál se a mávnul rukou. Připadal si jako blázen, mluvil tady s něčím, co mu nerozumělo a o čem si ani nebyl jistý, jestli to vůbec existuje. Jeho smích ale netrval dlouho, protože jeho zachránce se vyškrábal trochu víc na loď a přitiskl se mu rty na rty. Tom vykulil oči a okamžitě se od něj odtáhnul. „Panebože! Co to děláš?!!“ vyjeknul.

„Teď už mi rozumíš?“ promluvilo stvoření tím nejmelodičtějším hlasem, který kdy Tom slyšel. „Takhle to funguje, nevím proč, ale… Říká se, že to funguje, zřejmě nějaké kouzlo, které v sobě nosíme…“

„Oh. Můj. Bože.“

„To slovo říkáš často…“ zamrkal Bill a svezl se zase zpátky do vody.

„J-jo, jasně. Já… proboha. Jsi skutečný?“ hlas se mu chvěl, ještě se nedokázal vzpamatovat z toho, že ho ten polo kluk právě políbil. Chlapec přikývl a usmál se.

„Samozřejmě že jsem. Myslíš, že kdybych nebyl, že bych tě dokázal zachránit?“

„Prosím nezabíjej mě.“ Vypískl najednou blonďák a znovu odlezl na druhou stranu loďky. Jestli to bylo skutečné, pak ho to tu mohlo klidně sníst, zabít, utopit, cokoliv! Jejich malý rozhovor ale přerušil ten samý zvuk, který Bill zaslechl, než člověka poprvé uviděl. To samé vrčení. Ohlédl se a spatřil za sebou válec světla, který se k nim rychle přibližoval. „Oh, už mě hledají…“ Bill polknul. Další lidé, to už nemohl riskovat, rychle se otočil, že zmizí, a ponořil se pod hladinu. „P-počkej!“ natáhl za ním ruku Tom, víl ho už ale neslyšel. „Ani jsi mi neřekl, jak se jmenuješ…“ zašeptal. To už k němu ale přijel motorový člun, na kterém seděl jeden z bodyguardů.

„Pane, jste v pořádku? Už jsme si dělali starosti, jestli se vám něco nestalo. Je už noc!“

„Oh, omlouvám se. Nějak jsem tu zapomněl na čas.“

„Jste celý mokrý…“ nakrčil nedůvěřivě čelo hlídač. „Jste si jistý, že jste v pořádku?“

„Jo, jen jsem měl chuť si zaplavat…“ usmál se nuceně princ. Bodyguard už to radši nekomentoval, bylo mu jasné, že mu něco tají. Protože, kdo by si šel zaplavat v oblečení? Pokrčil tedy radši jen rameny a společně s princem se vrátil zpátky na pevninu.

autor: LilKatie