Boys Don’t Cry 5.

Teď slyším jen zvuk vzdalujícího se motoru a nějaké živočichy. Doufám, že tu nebudou nějaká divoká zvířata, protože můj život se může velmi rychle skončit.

Po dost dlouhé době se s obrovskými bolestmi, ale přece postavím na nohy. Sotva udržím rovnováhu, připadám si jako čerstvě narozená srnka. Také tak nemotorný.

Ten chlap říkal, že jedou všichni do Ameriky. I… I můj Billi. Ach… Za celý ten čas, co jsem od něj pryč, jsem neuronil ani jednu jedinou slzu. Proč? Protože jsem si doteď neuvědomoval, že toto je konec. Konec našeho vztahu a velké životní lásky. Konec všemu.

Ano, až teď to na mě dolehlo. Slzy, jedna po druhé, se mi spouštějí po tváři, rozmazávají mi pohled. Je tma, takže teď nevidím už vůbec nic. Musím se spoléhat jen na zlatou střední cestu, jinak to nejde.

Bože, co jsem ti udělal, že jsi nás musel navždy takto rozdělit? Kdo ví, co tam s ním udělají. A možná… Možná si to tak právě on přál. Můj černovlasý smysl života. Co když opravdu? Byla jeho slova jen další lži?

„Tome, vzpamatuj se, ty idiote!“ Nadávám sám sobě. Jak mě něco takového mohlo napadnout?! Bill mě miloval! Musel! Viděl jsem to na něm… Nebo jsem viděl, co jsem chtěl vidět? „Tome!“ Okřiknu se ještě jednou. Mám vyhrazené právo mluvit sám se sebou, protože tu nikdo není. Alespoň to nevypadá blbě, nemá pro koho.

Udělal jsem ještě pár kroků a už jsem na cestě. Prázdné silnici, není ani osvětlená. Co já si teď počnu? Sám?

Najednou proti mně jede jakési auto, okamžitě využiji asi jediné příležitosti a zastavím ho.

„Prosím vás! Moc prosím!“ Popojdu k oknu řidiče, je to nějaká žena.

„Co tu proboha děláte?“ Zhrozeně se na mě dívá, ale já nemám čas na vysvětlování.

„To je velmi dlouhý příběh, prosím nemohla byste mi aspoň říct, kde jsem? A vzít mě do Německa? Nemám ani cent, ale… Prosím,“ moje slzy, smutný pohled a úplná bezmocnost v očích neznámou přesvědčí k milosrdenství. Nejprve sice váhá…

„No tak si nastupte,“ kyvné hlavou a já si velmi rychle sednu na zadní sedadlo.

„Přísahám, nejsem žádný vrah ani nic podobného! Jen jsem se stal obětí a… a…“ zničehonic se zaseknu uprostřed věty. Ani nevím jak, ale vynořují se mi před očima Billovy obrazy. Jak se směje, jak nesměle mě líbá, jak se zlobí, vše detailně vidím před sebou. „Oh…“ povzdechnu a nově se mi spouštějí po tváři slané kapky, které nejdou zastavit. Právě naopak se jejich proud ještě více zesiluje.

„Já vám věřím, ale… No tak, proč pláčete?“ Soucitně se zeptá, snaží se mě pochopit v rámci svých možností. Ale to se asi nikdy nikomu nepodaří. Teď už ne, když jsem ho ztratil.

„Promiňte mi to… Jen… Nechci o tom mluvit,“ dlaní si utřu mokrou tvář. Doufám, že bude mít alespoň tolik pochopení a dále se mě nebude vyptávat.

„Aha… No, jak chcete. A kam vlastně potřebujete?“

„Já totiž ani nevím, kde jsem.“

„Přece v Německu a já mám namířeno do Hamburku,“ tak touto zprávou mě opravdu potěšila! Také tam potřebují jet.

„Ano! Přesně to potřebuji! Za jak dlouho tam budeme?“ V mých očích je malá jiskřička naděje, kéž bych se už dostal domů. Doufám, že zatímco tam přijedu, oni už odjedou a mě nechají konečně na pokoji. I když… Vyměnil bych klidný život za život na útěku, kdyby s ním mohl být.

„Možná tak za dvacet minut,“ oznámí mi. Chválabohu! Už chci být doma, přemýšlet nad svým neštěstím a utápět se v depresích.

*** End o Flashback ***

„Och Bože…“ dívám se na Toma dost nešťastně. Co si všechno kvůli mně musel vytrpět? Mám výčitky svědomí. A hlavně mě to moc mrzí, možná jsem ho neměl nikdy potkat! Teď by si spokojeně žil bez toho, aby ho hledala nějaká mafie a chtěla ho zabít. Možná by měl přítelkyni a dítě na cestě. O co všechno jsem ho připravil? Stydím se, a to moc. Sám před sebou za to, co jsem udělal. Doufám, že si ještě budou dlouho myslet, že je už mrtvý.

„Moc mi to promiň…“ vypadne ze mě, nemám ani tolik hrdosti podívat se mu přímo do očí. Raději sklopí pohled do země.

„Co? Billi, za co? Já ti nemám co odpouštět. Právě naopak ti moc děkuji, že jsem měl možnost tě někdy poznat,“ dvěma prsty mi nadzvedne obličej, abych se mu podíval přímo do očí. Cítím se velmi špatně.

„Ne… Je to moje chyba všechno. I to, že tě… Zastřelili. Jak jsi ale přežil? Já to pořád nemůžu pochopit! Přece jsem na vlastní oči viděl, jak tě ten hajzl surově zastřelil! Plakal jsem u tvého mrtvého těla…“

*** Flashback ***

Sedím stále v autě té ženy, co mě veze domů. Přemýšlím nad Billem. Ach můj Billi… Budu tě mít stále při sobě, slibuji. A že budu! Mám přece přívěsek s tvým jménem, ​​takto na tebe nikdy nezapomenu.

Sáhnu si pod tričko a vyndám „Billův“ přívěsek. Podívám se na něj, a téměř oněmím. Takhle jsem tedy přežil! To on mě zachránil! Můj strážný anděl… Jak moc ho miluji! Chci ho tady, teď hned!

V prstech si přehazuju stříbrnou destičku s vyrytými písmenky toho nejkrásnějšího jména na světě. Uprostřed se leskne kulka s pistole. Mám štěstí, že je tak silný a zabránil vniknutí kulky právě do mého těla. Rovnou do srdce.

On musel předvídat, že se něco takového stane. Proto mi to dal, i když si to možná neuvědomoval.

*** End of flashback ***

„Takže… To můj přívěšek?“ Zmateně jsem na něj vytřeštil oči. Až se mi tomu nechce uvěřit, že ho v podstatě moje láska zachránila od smrti. Protože já jsem mu ho dal z lásky. Z velké, čisté, krásné a jediné v mém životě.

„Ano. On to byl…“ usměje se na mě a obejme mě. Ach, jak strašně miluju jeho přítomnost, teplo. Vyzařuje z něj láska, moje druhá polovina.

„Vidíš… Ještěže tě mám,“ palcem mě jemně pohladí po líci. Trochu se ke mně nakloní a věnuje mi něžný polibek.

„Ještěže mám já tebe,“ jsem nucen ještě jednou ho políbit. Tedy… Nutí mě moje vlastní srdce.

„A jak ses potom dostal domů? Co jsi dělal celé ty dva měsíce?“

*** Flashback ***

„Tak a jsme tady,“ žena zastavila auto skoro přesně před mým bytem. Je od ní strašně milé, že mě přivezla až sem a že mi vůbec věří. Klidně jsem mohl být jakýkoliv vrah nebo zloděj nebo cokoliv jiného. No ona se i tak slitovala a odvezla mě skoro až domů.

„Děkuji pěkně, ani nevím, jak bych vám to měl vynahradit. Můžete mi nechat na vás kontakt? Já vám to jednou určitě vrátím, slibuji. Jen… Nevím, jak dlouho se ještě z tohoto budu vzpamatovávat.“

Fakt dopředu ani nechci myslet. Bojím se toho, že když budu sám… A všechno mi ho tu bude připomínat a… Mohl bych udělat něco velmi špatného.

„To je v pořádku. Jsem ráda, že jsem vám mohla alespoň takto pomoci. Je vidět, že máte dost problémů, nebudu vás více zdržovat. Tak se mějte, sbohem. A nebojte se, všechno bude dobré.“ Věnuje mi jeden optimistický úsměv a její auto se rozjede vpřed. Bylo na ní vidět, že mi upřímně přeje jen to dobré. Uff… Teď jsem tu už sám…

Kvůli klíčům jsem nejdříve musel za vrátným, aby mi dal náhradní, jinak bych se do vlastního bytu asi nedostal. Jen co jsem vešel, jsem si přesně vzpomněl na Billova slova: „Je dost možné, že je tvůj byt v katastrofálním stavu.“ A přesně tak to tu i vypadá. Vše rozbombardované, vyházené věci z poliček, papíry po celém bytě. Účty, dokumenty, všechno. Samé sklo porozbíjené po podlaze, židle na kousky dřeva. Apokalypsa.

Jediné dobré na tom bordelu bylo to, že mi aspoň chvilku umožnil nemyslet na nic jiného, ​​jen na úklid. Trvalo mi to hodiny. Jenže je tu večer a zas na mě přichází ten prázdný pocit věčné samoty.

Ležím na posteli, dívám se oknem ven. Záře měsíce dopadá přesně na mou tvář, čímž mi ještě brání klidně spát. Přímo mě až nutí přemýšlet.

Pamatuji si, jak jsem přesně na tomto místě ležel, Bill seděl nade mnou. To světlo mu vykreslovalo jeho jemné rysy obličeje. Na něco takového se nedá zapomenout, jsem si jistý, že to navěky budu mít v paměti. Možná kdybych ho opustil tehdy, možná bych zapomněl. Ale teď už prošlo příliš mnoho času, co jsme spolu strávili, a příliš moc ho na to miluji. Dnes už nezapomenu. Už ne…

Zavřu oči, ale moc mi to nepomůže, stále vidím před sebou jeho. Ten obraz, který se mi vynořuje ve vzpomínkách. Mám chuť umřít… Někdo by si pomyslel, že jsou to silná slova, ale nejsou. Já se tak opravdu cítím. Raději bych na něj shora stále dával pozor, než být teď sám jen se vzpomínkami…

*** End of flashback ***

„Opravdu jsem měl tehdy chuť se zabít. Ani nevíš jak strašnou,“ vypráví své vzpomínky, mně se při nich přímo lesknou oči. Přemýšlím nad tím, co jsem přesně v té chvíli dělal já. Nejhorší na tom je, že vlastně totéž. Ale s tím rozdílem, že já jsem věřil v jeho smrt a chtěl jsem jít za ním. A ne na něj shora dávat pozor. Je to tak smutné… Jako z nějakého velmi, ale velmi špatného filmu.

„No a tak…“

„Počkej, mně… nně je velmi… velmi špatně,“ přeruším ho uprostřed věty. Rychle si dám ruku na pusu, abych zabránil zvracení přímo v jeho obýváku, a utíkám do koupelny, kde vše vyvrátím do záchodu. Ach, je to nesnesitelné. Z čeho mi může být stále tak špatně? Leze mi to na nervy.

autor: Diana