Instruction to bad life – nothing is pink 6. (konec)

autor: Bína


Já vím, uspěchaný =oD ale tohle má být jen takové shrnutí Tomova života. Myslím, že tak za týden na tuto povídku navážu druhou částí, což je stručný život Billa a PAK bude třetí část, která bude navazovat na tento poslední díl a na poslední díl druhé série (takže jejich společný život – a to bude zajímavější) Bína

Tom

Času jsem nevěnoval pozornost, byla to jen nudná součást života. Nic zajímavého. Seděl jsem zase v baru a pozoroval toho záhadného kluka. Nikdy jsem se neopovážil jít k němu blíž nebo ho snad oslovit. To nepřipadalo v úvahu.

„Hele, kámo, sedíš tu každý den, co kdybych ti něco nabídl?“
„A co by to mělo být?“ Zadíval jsem se na barmana.
„Tady, že jsi to ty, tak první zadara. Když ti bude chutnat, přijď a domluvíme se na ceně.“ Podstrčil mi hnědý pytlík. Chtěl jsem se do něj podívat.
„Vem si to na záchody.“ Jen jsem vstal a poslechl. Zamkl jsem se v kabince a rozbalil onen dárek. V pytlíku byla injekční stříkačka s něčím.

Co když to udělám? Změní se můj život nějak? Budu šťastnější? Veselejší? Pomůže mi to od mého žalu? Přetáčel jsem ji v ruce a přemýšlel. Když si to teď píchnu, co ucítím? Jaký to bude? Už jen ta zvědavost. Udělám to jen jednou, víckrát ne. Přece by se nemělo začínat hned s tvrdýma drogama. Nechci umřít, i když… Byl bych s Bellou. Zase bych viděl mýho andílka, její roztomilou tvářičku, a mohl ji obejmout, přitisknout ji k sobě a už nikdy nepustit. Nikdy bych nedovolil, aby mi zase utekla. Už nikdy. Jenže co když to bude jen chvilkový a potom se ocitnu zase v téhle realitě? Realitě, kterou ani nechci? Jak by to se mnou asi dopadlo, kdyby máma nezemřela? Kdyby nezemřel táta? A nakonec i děda? Jak bych se teď asi zachoval, kdyby měl správnou výchovu? Kdybych poznal mateřskou lásku během celého svého života a ne jen na okraji. Skončil jsem jako matka, dala mi dobrý příklad. I jí zemřela milovaná osoba a ona nedbala toho, že má mě, že má dítě, a i přesto pila, i když jsem ji prosil, aby přestala kvůli mně, a kdo ví, co dělala, když jsem odešel. S jakýma drogama začala ona? Jak se k nim dostala? Nabídla jí je někdo jako mně, nebo je snad sama vyhledala?

Hlavou se mi honila spousta věcí, ruce se mi klepaly a dál jsem svíral v pravé ruce injekční stříkačku. Když to udělám, bude mi líp na chvíli, ale jednou to pomine. Nechci zemřít jako máma, sám ve vlastním bytě. Smrtí Belly jsem přišel o všechno, o rodinu, ženu, přátele, práci. Už nikdy nebudu ten stejný Tom. Změnil jsem se, tak jako mě změnila smrt táty, změnila mě smrt mé Belly. Co kdyby se ke mně Liz neotočila zády? Co kdyby mi pomohla, podala mi pomocnou ruku a nezanevřela na mě? Co bych udělal já, kdyby se ona dostala do stejné situace jako já? Kdyby na tom byla hůř, smrt naší dcery by ji zdrtila daleko víc než mě, dokázal bych to? Pomoct ji? Dokázali bychom spolu dál žít a založit novou rodinu? Počít nové dítě? Vychovat ho? Jak bych se mohl dívat na moje vlastní dítě, když bych věděl, že o jedno jsem přišel.

Miliony otázek a žádná odpověď. Nadechl jsem se a poprvé pocítil, jaké to je, užít drogu. Ten úžasný pocit, jako by ze mě všechno spadlo. Kdybych byl znovu volný, mohl volně dýchat, svobodně myslet, můj smutek byl pryč. Jednou jsem poznal, jaké to je, jaké je cítit se volně, a pak to šlo z kopce. Sháněl jsem peníze, kde se dalo na nový a nový drogy. Potřeboval jsem víc. Čím dýl jsem je bral, tím byl účinek kratší. Už jsem do baru nechodil kvůli černovláskovi, ale kvůli drogám a alkoholu. Nejdřív se opít a pak drogy. Můj každodenní rituál. Čekal jsem, kdy se to vymkne kontrole. Tahle nebezpečná kombinace se mi vymstila.

26.7.2013

Otevřel jsem oči, ale hned je zavřel. Ostré světlo mě do nich bodalo. Zkusil jsem to pomaleji, to už bylo příjemnější. Díval jsem se na bílý strop a kolem mě pípalo několik přístrojů. Nemohl jsem si vzpomenout, co se stalo. Všechno bylo daleko a v mlze. Najednou jsem vedle sebe ucítil pohyb. Otočil jsem hlavu a tam seděl černovlásek.

„Kde to jsem?“
„V nemocnici.“ Řekl a usmál se. Jeho hlas byl snad ten nejkrásnější, co jsem kdy slyšel, jako jemná melodie nějaká písně.
„Co na mě tak koukáš?“ Zasmál se, jako kdyby zvonila stovka zvonečků.
„Já jen, že… máš nádhernej hlas, celý jsi nádherný.“ Stydlivě sklopil hlavu.
„Co tady dělám?“
„Přišel jsi do baru, jako každý den, a pil jsi, hodně. Říkal jsi něco o nějakým výročí, že to je rok, co Bella zemřela. A pak jsi šel na záchod, když ses dlouho nevracel, šel jsem se podívat za tebou a našel tě, jak na podlaze ležíš v bezvědomí. Zavolal jsem záchranku, doktoři říkali, že to bylo jen tak tak. Mohl jsi zemřít. Už to nedělej, prosím.“ Najednou se v jeho očích objevily slzičky.

„Nene, neplakej prosím.“ Natáhl jsem k němu ruku, chytil mě za ni a malinko se usmál.
„Nechceš mi o sobě něco říct?“
„No, ehm… já ještě… nemluvil jsem o tom.“
„A není třeba na čase?“ Pozvedl obočí. Možná má pravdu. Možná je čas začít nový život.
„Dobře, já… no, když jsem byl malej, zemřel můj otec na moje narozeniny, matka začala pít, a když jsem se odstěhoval k dědovi, začala brát i drogy. V den mých 17. narozenin jsem šel k ní domů a našel ji mrtvou. Toho dne vlastně začala kapitola toho lepšího, šťastnějšího života. Oženil jsem se s krásnou ženou a v den naší svatby mi porodila dceru. Ona vypadala jako andílek, naprostej andílek. Ale měla nemocné srdce, tušili jsme, že bez transplantace přijde den, kdy zemře, ale pořád jsme se modlili a čekali, že třeba zemře jiné dítě, aby to naše mohlo žít. A před rokem zemřela. Prostě jsem ji šel ráno vzbudit a ona byla mrtvá. Předtím byla týden v nemocnici, a když ji pouštěli, říkali, že je v pořádku, ale zemřela. Pak jsem začal pít a Liz se se mnou rozvedla. Nejdřív jsem chodil do baru zčásti kvůli tobě, ale pak už jen kvůli drogám a alkoholu.“ Setřel mi slzy a usmál se.

„Víš, tvoje dcera je už na jiným místě, na lepším a asi by nebyla ráda, kdyby viděla, jak se její tatínek ničí. Myslíš, že by chtěla, abys umřel? To asi ne. Jsi moc krásný a je škoda, že se takhle ničíš.“ Pohladil mě po tváři.

„Já nevím, jak žít jinak.“ Položil jsem svoji druhou ruku na jeho tvář a setřel drobný slzičky.
„Víš, já chci dlouho začít jiný život, tak proč bychom to nezkusili spolu? Vezmem všechno, co máme, a odjedeme jinam. Do jakýhokoli města jen budeš chtít.“ Skláněl se nade mnou a šeptal tato slova. „Vím, že mě ani neznáš, ale za ten rok jsi mi tak přirostl k srdci, že tě nemůžu nechat zemřít. Vím, že jakmile by tě pustili, ty by ses tam vrátil. Vím, jaký to je, když potřebuješ drogu, ale musíš odolat a já ti pomůžu. Jen mi to dovol.“ Chvíli jsem o tom nápadu přemýšlel. Ale co mám ztratit. Nemám nic a můžu leda tak získat, a kdybych měl opravdu štěstí, získal bych tohle nádherný stvoření.

„Dobře.“ Odpověděl jsem.
„Oh.“ Vydechl. Najednou byl ode mě jen malinkatý kousíček, ruku, kterou jsem měl na jeho tváři, jsem posunul na zátylek a přitáhl si ho k sobě. Spojil jsem naše rty. Vůbec se nebránil, skoro to až vypadalo, že je štěstím bez sebe. Ale to jsem byl i já. Celý ten rok jsem v koutku duše po tomhle toužil. Ochutnával jsem jeho dokonale měkké rty a věděl, že jsem našel nového anděla. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi a po celém těle jsem cítil pocit štěstí. Pootevřel rty, a tak jsem mohl vjet jazykem do jeho pusinky. Líbali jsme se pomalu, ale vášnivě. Když jsme se od sebe odtrhli, oba jsme se usmívali.
„Mimochodem, jsem Bill.“
„Já Tom.“ Vesele se zakřenil a já se musel usmívat s ním.

KONEC 1. části

autor: Bína