Zeiten ändern dich II 10.

Mírně po čtvrté, kdy rozsvěcím mobil každou minutu, abych se ujistil, že nenalhávám sám sobě, že už je tolik hodin a Tom stále není u mě, se konečně ozvou dveře. V první sekundě chci okamžitě vyskočit na nohy a běžet ho obejmout, abych měl tu jistotu, že je celý a živý, ale vztek, který v sobě mám, kvůli tomu, že o sobě nedal vědět, mě donutí zůstat ležet. Ano, mám vztek na sebe, i na něj a nemohu si vybrat, který z nich dvou chci přemoci více.
Rozsvítí pouze v obýváku, takže se k mým očím dostane jen srpek světla, ale i to mi stačí k tomu, abych poznal, že je opilý. Nejspíš ne příliš, pokud je schopný se do dvou minut dostat sám do koupelny, ale při každém zvuku naznačujícím pád všelijakých věcí umístěných v koupelně, přeci jen s obavou trochu vždy povyskočím a přemýšlím, zda bych se za ním neměl dojít podívat.

Tom sám ale uklidní mé obavy a svede mne z mých myšlenek, když ulehne do postele vedle mne, a dokonce se tělem natiskne na má záda, s tím, že mne jednou rukou obejme kolem pasu. Vůni sprchového gelu a zubní pasty přebíjí pach alkoholu, což mne utvrzuje v tom, že jsem se ve svém úsudku, že je opilý, nemýlil. Celou dobu nehnutě ležím a dělám, že jsem v jakémsi hlubokém spánku, přitom mám chuť se okamžitě otočit, a ujistit se, že má opravdu všechny kosti v těle. Po tom neskutečném strachu přišlo najednou takové uklidnění, že nejsem schopný se pohnout, a jen si užívám toho objetí, které jako by pomalu každé buňce v mém těle vtiskávalo tu informaci, že se může o něho přestat bát. Zhluboka vydechnu, a konečně nechám své tělo bez napětí upadnout do spánku.

Po čtyřech hodinách ovšem oči zase otevřu a už se mi je nepodaří zavřít. Na to, že jsem byl téměř celou noc vzhůru a spal jen čtyři hodiny, se necítím vůbec unavený, takže se s výdechem mírně přetočím z polohy, která nám s Tomem vydržela celou noc. Poprvé ale od včera si konečně prohlédnu jeho tvář a jemně ho po ní pohladím prstem. Jsem rád, že je v pořádku. Opatrně ze mne sundám jeho ruku, ale pocit, že to dělám opatrně, mi vydrží jen do chvíle, co Tom s nespokojeným zabručením otevře oči.
„Nezapomeň, že za dvě hodiny jdeš do práce,“ upozorním ho, dokud si myslím, že je trochu při smyslech.
„Hm,“ zazní těsně před tím, než se zahrabe zpět pod peřinu a přetočí se ke mně zády. Vstanu tedy a dojdu si do kuchyně zapnout konvici. Během toho si vyčistím zuby, a pak s již horkým černým čajem usednu v kuchyni za stůl a jen si užívám toho rána, které na mne skrz okno zírá. A když se po dlouhé době donutím obléknout, a skočit pro čerstvé pečivo, už mám skoro obavu, aby Tom opravdu nezaspal. Když si ale uvědomím, že stále kvůli včerejšku mám trochu nutkání sám sebe upozorňovat, abych se o něj nestaral, přeci jen se vydám ven.

„Tome, děláš si srandu, že jsi včera řídil auto?!“ vyrukuji okamžitě s mým příchodem do kuchyně, s pytlíkem voňavého pečiva v ruce, a s opětovně naštvanou náladou, která se vrátila v době, kdy jsem před domem našel Tomovo auto. Tom sedící nad hrnkem kávy jen pokrčí rameny a ani se neobtěžuje ke mně zvednout pohled. „Zbláznil ses?“
„Co se mi mohlo stát, proboha?“
„Ty se ptáš co?! V tom nejlepším případě jsi mohl potkat policajty, v tom horším ses mohl zabít, uvědomuješ si to?!“
„Sem živej.“
„Děláš teď blbýho schválně?“
„Ježiš, nevlez bych do auta, kdybych to neměl pod kontrolou.“
„Jo, aha, tys to měl pod kontrolou.“
„Ach jo, Bille, o co ti jde?“ pozvedne konečně pohled.
„O to, že ses sakra celej večer neozval a já tu umíral strachy.“
„Říkal jsem ti, že se zdržím.“
„Jo, jenže odpoledne. Mohls v noci zvednout ten podělanej telefon a říct aspoň píp, abych věděl, že jsi v pořádku!“
„Nebyl tam signál a byl tam hluk, nic bych stejně neslyšel.“
„Super výmluva! Kdyby tam nebyl signál, tak bych se ti ani nedovolal. Nemohls prostě jenom dát vědět? Proč jsi to vůbec udělal? Za to, žes byl naštvanej? Fajn, uznávám, včera jsem to podělal, ale jestli jsi mě chtěl vytrestat tímhle, tak si to trochu přehnal!“

„Tak sem se prostě neozval! Nemůžu, sakra, se jeden pitomej večer neozvat, stane se toho hodně?!“
„Ne, sakra, nestane se vůbec nic!“ odhodím naštvaně pečivo na linku a opustím kuchyni. Úžasný, vážně úžasný! Nejen, že neuzná, že stačilo do toho pitomýho telefonu říct klidně i blbost, jen aby mě to uklidnilo, on ještě řekne, že mohl jet opilý autem, protože to měl pod kontrolou.
„Kdyby tě tak strašně nebavilo se hádat, tak by si z tohohle vůbec scénu dělat nemusel,“ řekne Tom, na cestě pryč. Pak se ale přeci jen ještě otočí. „Uvidíme se odpoledne.“
„Neuvidíme. Budu pryč,“ opravím ho, a pak si neodpustím utrousit dodatek. „A kdybych se nevracel do čtyř do rána, tak se o mě hlavně neboj.“ Na to je mi ale odpovědí už jen zabouchnutí vchodových dveří. Zaujmu trucovní posed a zamračeně se zahledím před sebe. Dobře, možná má Tom pravdu v tom, že někdy hádky vytahuji zbytečně, ale ve většině případů to pak zpětně přiznám, a kromě toho mi tahle situace vůbec nepřijde zbytečná. Mám právo vědět, že je v pořádku! Nežádám po něm přece, aby mi volal každých pět minut a ujišťoval mne, kde je a co dělá. Jen jeden blbý telefonát!

„Tak jak ty a Tom?“ zeptá se mne po hodné chvíli Mark, se kterým jsem se neviděl dva měsíce, když se konečně usadíme v parku v trávě, a jednomu ze psů odepne vodítko.
„Je to fajn,“ pokrčím s pousmáním rameny.
„To nezní moc přesvědčivě.“
„Ani se o to nesnažím, vážně je to fajn,“ podívám se na svůj mobil, který akorát začne vyzvánět. Mírně nespokojeně mlasknu. „O kom se mluvívá,“ utrousím, když na telefonu spatřím jméno Tom a jen utiším zvuky, aby nás to nerušilo, a telefon odložím.
„Klidně to vzít můžeš,“ okomentuje mé počínání.
„Nechci.“
„Právě jsi mi řekl, že je všechno fajn, už mám dva důvody, proč ti to nevěřit. Proč mu to nechceš vzít?“
„Byl bych sám proti sobě, kdybych řekl, že jsme se nepohodli, takže mi věř. Všechno je v pohodě, jen si občas lezeme krkem,“ aniž bych věděl proč, přijde mi to úsměvné.
„Budiž, jen bych někdy nerad zrovna jemu lezl krkem.“
„Viď? Paradoxní, taky mě to ještě po tom roce nějak nepřešlo, neuvažovat zrovna takhle,“ zavrtím hlavou s úsměvem a pohladím si lísavé štěně novofunlanďana. „Spíš mi řekni něco o Erice, absolutně mi nechceš nic svěřit.“

Na to se Mark usměje a složí pod sebe, do tureckého sedu. „Je to fajn, věř mi,“ pokrčí rameny mým stylem a pak se rozesměje. Lehce ho plácnu do ramene, když pokračuje. „Jen už teď začíná šílet z maturity, takže jí nechci vidět za rok.“
„A co ty a škola?“
„Hm, zatím je to pohoda, zatím se všechny zkoušky dařej, jenom se netěším na ty dvě poslední.“
„Budu na tebe myslet,“ upřímně ho obdaruji úsměvem a upiji z kelímku s kávou v ruce. Už abych i já mohl říci, že mám rok vysoké školy téměř za sebou.
„Jo, než se dostanu k tomu tvému focení, chci ti vlastně něco říct, když ses ptal na Eriku. Nevím, jestli ti to Tom říkal, ale na té škole se v polovině roku měnil ředitel. König odešel.“
„Díky bohu.“

„To ale není všechno. Andreas a ještě pár dalších lidí měli před maturitou, jako vy, a on je všechny vyházel. Takže kdyby Tom neodešel kvůli tobě, taky by ho vykopli.“
„Cože? Před maturitou.“
„Prej z toho bylo velké haló, většina lidí si na novýho ředitele šla okamžitě stěžovat, ale on si prý všechno tak dokonale obhájil, že mu všechno prošlo. Ačkoliv nevím, kde po té době vzal nějaké důkazy. Prej si vytvořili jakousi novou partu.“
„Tak tohle mi Tom vážně neříkal.“
„Je to docela pecka před maturitou, ale ať je to s Tomem, jak to je, musím i tak říci, dobře jim tak.“
„Jo,“ přitakám mu, „i přes to všechno s tebou souhlasím. Asi jo, ti z té školy měli vypadnout už dávno.“
„Tom měl jen štěstí,“ pokrčí rameny, „a tebe.“
„Ani nevím, zda to ví. Nevidí se s Andreasem teď tak často. Sice zrovna včera ano, ale jinak…“
„No tak to ta novinka.“
„Celkem drsná novinka,“ uznám.
„Tak raději k tomu tvému focení,“ mrkne Mark a nechá si štěně vylézt do klína.

Po dvou hodinách, co s Markem probíráme nevyčerpatelná témata, se mi Tom pokusí dovolat znovu. Tentokrát se ale nad ním už smiluji, a hovor přijmu.
„Přemýšlel jsem, že když jedu skrz město, jestli nechceš vzít,“ okamžitě začne, takže nemám šanci se ani nadechnout. Dojde mi, že Mark mluvil o tom, že v šest musí pryč, a protože je půl šesté, smiluji se během chvilky nad Tomem podruhé.
„Možná, že chtěl.“
„Fajn, a budeme hrát na schovávanou?“
„Jsem v Kolonce.“
„Před šestou jsem tam,“ ukončí hovor a já výjimečně přivřu oči nad tím, že si odpustil jak pozdrav, tak i rozloučení, ačkoliv se za chvíli uvidíme a ačkoliv hrajeme jeden druhému uraženého.
„Tom?“ zeptá se Mark a pozvedne se zájmem obočí.
„Tom,“ přikývnu a s jakousi úlevou a naivitou, že bychom to napětí mohli ukončit, ačkoliv si stále stojím za tím, že na Toma mám právo být naštvaný.
„Stále chcete oba utéct do Berlína?“
„Jestli uděláme přijímačky, tak na tom stále trváme. Mám ale spíše pocit, že tam uteču tak jako tak, i kdybych měl někam dojíždět denně,“ zasněně se usměju.
„Tak mi hlavně musíš včas dát vědět.“
„Určitě.“

„Před šestou znamená deset minut po?“ utrousím schválně, když nasednu do auta. Tom ale jen nehnutě zůstane sedět, stejně jako auto s vypnutým motorem. „Ok, promiň,“ špitnu a sám pro sebe, si s pohledem z okýnka protočím lehce očima.
„Bille, přestaň,“ vydechne Tom, „kvůli jednomu večeru se přece nezboří svět.“
„Ne, protože tys ten strach neměl, tys nebyl sám doma a naivně čekal.“
„Myslel jsem, že strach z toho, že jsi sám doma, tě už přešel,“ nahodí svůj vtípek Tom, ale když si ho jen prohlédnu a nic nedodám, uzná i on, že netrefil správnou vlnu. „Fajn. Jo, mrzí mě, že jsem se neozval, ale zrovna u tebe bych nečekal, že z toho budeš dělat takovou scénu.“
„Doprkýnka Tome, kdo ti dělá scény? Myslíš si, že je normální se neozvat dvanáct hodin, obzvláště v noci, a ještě přijet domů opilej autem?“
„Uznávám, tak normální to není, ale proč ti to tak vadí, když se nic nestalo. Ano, máš právo se zlobit, beru, že jsi musel mít strach, a moje blbost je, že jsem se opil, ač bych o mém stavu ještě polemizoval, ale nestačí, že se omluvím?“
„Ještě ses neomluvil.“
„Ok, omlouvám se, stačí?“
S výdechem k Tomovi stočím pohled a jen si ho jakoby unaveně prohlédnu. „Stačí, ale jen protože nesnáším, když se hádáme. Takže se omluv i za to, žes mi ráno lhal, když si říkal, že se rád hádám,“ usměju se.
„To nevím, jestli chci vzít zpět,“ zváží, a pak jen jemně stiskne mé stehno, „každopádně se na to vykašleme, hm?“
Propletu své prsty s těmi jeho na mém stehně a přikývnu. „Vykašleme se na to,“ přitáhnu si ho k sobě blíže, abych ho mohl obejmout.

„Tome, domů se jede druhým směrem,“ upozorním ho, když otočí auto, a vyjede.
„Já vím.“
„A kam tedy jedeme?“
„Nech se překvapit,“ mrkne a lípne mi rychlou pusu, když zastavíme na semaforu.

autor: Mintam