autor: Janule
„Doktore Neumanne, pacient na dvojce se probral,“ zacloumala ve tři ráno sestřička z jipky ramenem mladého chirurga, aby ho vzbudila. Byl svobodný, bezdětný, tak na něj automatiky vyšla štědrovečerní služba, stejně jako na ni.
„Ta fraktura lebky?“ zamumlal ještě ze spaní doktor. „No to je dost… už jdu, sestři,“ dodal a pomalu se posadil na staré proleželé pohovce. Někdy měl pocit, že jsou doktoři vážně masochisti. Nejenže slouží dobrovolně směny, které se nedají fyzicky ani psychicky vydržet, aniž by se z toho člověk po letech nedopracoval k infarktu, ale ani pohovku na spaní si nejsou schopni pořídit takovou, aby z ní nebolela záda. Když se na to jednou zeptal staršího kolegy, jen pokrčil rameny, a pak pronesl něco v tom smyslu, že by místní masér jinak neměl kšefty. Zvláštní spolek, tihle doktoři.
„Dobré ráno,“ pozdravil tiše při pohledu na hodiny, když dozíval. Pokoj jednotky intenzivní péče byl jen spoře osvětlený, přístroje sledující stav pacienta na lůžku tiše bzučely. Sestra mu hned podala kartu pacienta, který nervózně těkal očima po místnosti, zřejmě netušil, kde je.
„Jsem doktor Neumann,“ naklonil se lékař nad pacienta, mluvil klidně a potichu. „Jste na neurochirurgii Univerzitní kliniky v Hamburku, operoval jsem vás, když vás přivezli. Měl jste otřes mozku a frakturu lebky. Jste napojený na přístroj, který vám pomáhal dýchat, za chvíli vám ho vyndám. Nebojte se, když budete spolupracovat, bude to rychlé, i když trochu nepříjemné,“ celou dobu sledoval vyděšené oči pacienta, u kterého nikdo z lékařů nebyl schopen odhadnout, jak na tom bude, až se po masivním otoku mozku probudí. Operace byla komplikovaná, v jejím průběhu došlo dvakrát k zástavě srdce a mozek mohl být poškozený. Kdyby měl na tenhle případ sázet, nejspíš by to bylo padesát na padesát. Doktor Neumann byl mezi těmi, co nevěřili v zázraky, ale už to, že se pacient probral, slibovalo, že by mohl konečně jeden zažít.
„Nadechněte se, a až kývnu, pořádně vydechnete,“ vydal lékař pokyn a snažil se vyčíst z očí pacienta, jestli mu rozumí. Nic neviděl. Nemělo cenu čekat na souhlas, rutinním pohybem vytáhl při výdechu trubici z pacientova hrdla. Ten zachrčel a vzápětí se rozkašlal. „Hotovo,“ usmál se konejšivě doktor a rychle mrknul do karty. „Sestřičko, dejte prosím pacientovi trochu napít,“ pokračoval dál v naučené rutině, zapsal do karty provedený výkon a chvilku počkal, až si muž na lůžku zklidní podrážděné hrdlo. Teď se rozhodne, kdo z lékařů měl pravdu a kdo na celé čáře prohrál.
„Můžete mi říct, jak se jmenujete?“ padla rozhodující otázka. Následovalo ticho, jen přístroje dál pípaly. Pacientovy vyděšené oči těkaly ze sestry na lékaře, aniž by se v nich objevil jakýkoliv záblesk vědomí nebo něčeho, co by naznačilo, že rozuměl. Pro jistotu lékař otázku ještě jednou zřetelně a nahlas zopakoval, ale reakce byla stejná. „Dobře…“ vzdychl po chvíli zklamaně, vlastně to čekal, zázraky se přece nedějí. Jeho obavy se definitivně potvrdily, když z pacientových úst vyšel první pokus o komunikaci. Byl to jen nesrozumitelný zvuk charakteristický pro lidi s poškozeným mozkem. „Sestřičko, dejte panu Winklemu do infuze 5 miligramů diazepamu na uklidnění, a kdyby se cokoliv dělo, jsem na lékařáku,“ vydal ještě poslední pokyn a zapsal medikaci do karty, než se pohledem rozloučil s pacientem. „Další doživotní ležák,“ potichu poznamenal, když kartu podával sestře a odcházel. „Dejte vědět policii, příbuzné myslím žádné nemá.“
~*~
Toma vzbudil plný močák. Zamžoural na svůj starý budík, bylo něco po desáté dopoledne. Nechal hlavu spadnout zpátky na polštář, cítil se rozlámanější, než když šel spát. Chvilku uvažoval, jak dlouho je ještě schopen ležet, aniž by se počůral, a když situaci vyhodnotil jako kritickou, opatrně, aby nevzbudil Billa, se posadil. Hlava ho nebolela, jak s uspokojením konstatoval, zato jeho dvojče na tom nejspíš bude hůř. Pootočil se, aby ho letmo zkontroloval. Bill ležel na boku, dýchal pusou kvůli zacpanému nosu, a klidně spal. Rozmazaný make-up vykouzlil na Tomově tváři pobavený úsměv, ale příroda volala, takže se zvedl a jen v trenkách se odebral na záchod.
Když ranní erekce konečně trochu povolila, vykonal svou potřebu a šel se umýt, ale neměl v úmyslu se nějak zvlášť probudit, plánoval návrat do postele. Jeho roztomilý bratr tam tak hezky ležel, zahříval mu pelíšek, už se k němu těšil zpátky. Opatrně, aby si máma v kuchyni nevšimla, že už je vzhůru, zavřel a zamkl dveře svého pokoje, a než vlezl zpátky do postele, sundal si trenky. Cítil se bez nich líp, neviděl důvod, proč se v nich zbytečně tísnit, měl rád pohodlí, a krom toho, možná, až se Bill probudí, bude lepší, když je nebude mít na sobě.
„Billi,“ pohladil svého bratra po vlasech, aby zjistil, jak tvrdě spí. Když se mu nedostalo žádné odpovědi, přišoupl se ke svému dvojčeti trochu blíž. „Bille,“ zkusil to šeptem znovu, a tentokrát docílil toho, že se jeho bratr nervózně zakřenil, trochu chrápl a otočil se na druhý bok. To zase nebylo tak špatné, usoudil Tom po chvilce, když si uvědomil, že má proti sobě teď úžasný bratrův zadek. Přišoupl se, co mohl nejblíž, objal Billa kolem pasu, hlavu zabořil do jeho vlasů a svou znovu se probouzející erekci natiskl mezi jeho půlky. Sice cítil překážku v podobě Billových upnutých boxerek, které mu včera jako jediné nechal na sobě, ale i tak to bylo víc než příjemné. Nehodlal Billa znásilňovat ve spánku, ale trochu tření mu určitě neuškodí, a jemu se bude znovu příjemně usínat. Nepatrné kolébavé pohyby ho nakonec opravdu vrátily do lehkého ranního spánku.
~*~
„Ahoj, tobě taky šťastné a veselé,“ odpověděla Simone Andreasovi na tentýž pozdrav hned ve dveřích, „kluci ještě chrní, budeš je muset vzbudit.“ S Kazimírem v patách mířila zpátky do kuchyně, odkud předtím vyšla, aby ho přivítala, když informativně cinkl u branky, že je tady. „Bill se včera trochu opil, tak nevím, jak na tom bude,“ vykládala s úsměvem, když kontrolovala něco pod poklicí na plotně. „Oběd bude tak za hodinku,“ informovala Andrease, byl už tradičně jeho součástí od Tomových osmi let, kdy se seznámili v místní školce.
„Dobře, tak já se na ně jdu mrknout,“ usmál se Andy. Představa opilého Billa ho nějakým záhadným způsobem téměř rozněžnila. Tak moc by chtěl být při tom.
Vydal se chodbou k Tomovu pokoji, kde prožil polovinu svého dětství. Byl zvyklý chovat se v tomhle domě jako doma, pokud v něm byl jeho nejlepší kamarád. Vzal opatrně za kliku, chtěl kluky překvapit, vzbudit je nějakým drsnějším způsobem, ale dveře nepovolily. Bylo zamčeno. Existoval jen jeden důvod, proč se Tom v pokoji zamykal, a to většinou spolu s Andym – když si pouštěli na počítači porno a báli se, že jim tam Gordon nebo Simone nenadále vrazí. Jinak byl tenhle pokoj vždycky odemčený. Andy se zašklebil.
„Hej, kluci,“ zaklepal důrazně na dveře, „co tam děláte, kaňouři? Vypněte to péčko a vstávat, jsou Vánoce! Santa je tady!“ Hulákal za dveřmi s úsměvem, dobře se bavil. Dělal si legraci, ale krabičku pro Billa cítil v kapse kalhot zcela zřetelně, a nemohl se dočkat, až mu ji bude moct předat. Pro Toma nic neměl, nikdy si vzájemně dárky nedávali, byli chudí, peníze utráceli za něco jiného. Teď ho ale napadlo, jak divně to asi bude vypadat, až obdaruje jen jedno dvojče. No… snad to Tom pochopí a nebude na bratra žárlit. „No tak! Chlapi! Přestaňte si je honit, čekám,“ pokračoval ve vtipkování a přitiskl přitom ucho na dřevěné dveře. Zaslechl mumlání, sem tam nějakou ránu, než se konečně dveře otevřely a v nich se objevil Tom.
„Neřvi, vole? Uslyší tě máma,“ dostal lehkou herdu pěstí doprostřed hrudníku, a následně byl za tričko vtažen do pokoje. „Jsem úplně zapomněl, že přijdeš,“ omluvil se tak nějak Tom, vlasy rozpuštěné, jeden dred přes druhý, tváře mírně zčervenalé, jak byl ještě rozespalý. Tmavé závěsy, které Simone koupila kvůli Billovu citlivému zraku, byly zatažené, a pokojem se nesl nasládlý pach alkoholu. Zřejmě nebyl opilý jen Bill, ale obě dvojčata, napadlo Andyho, když natáhl do nosu odér pokoje.
„Se tady nemáš zamykat… nemusel bych řvát,“ poznamenal s úsměvem Andy. „Veselé Vánoce, chlapi,“ rozhlédl se po pokoji a jeho oči přistály na ustlané posteli na druhé straně. „Bill tady není?“ udiveně pohlédl na Toma, na jeho tváři bylo vidět zklamání. Než však stihl Tom cokoliv namítnout, ozvalo se táhlé zaúpění z jeho postele. „Sorry,“ ztišil hlas Andy, když pochopil, že druhé dvojče je v Tomově posteli zavrtané pod peřinou, „tvoje máma říkala, že jste se včera pěkně upravili,“ posadil se s úšklebkem na Tomovu židli k počítači a sledoval ho, jak se obléká.
„Jo, Bill chtěl pořád „ještěěěě“, a pak jsem ho musel odnést do postele,“ zašklebil se Tom, zatímco si natahoval ponožky. Když přišel otevřít, měl na sobě jen své obr tepláky, jinak nic. Andreas chvilku ztichl, aby nerušil kocovinou postiženého Billa, který mu svou indispozicí cekem kazil plány. Těšil se, jak mu předá svůj dárek, a on si zatím skučí s bolestí hlavy v posteli. V Tomově posteli, přesněji řečeno. Andymu to v hlavě cvaklo až ve chvíli, kdy si všiml Tomových trenýrek válejících se vedle postele. To ale znamenalo, že pod teplákama nic nemá…
Co se to tady dělo? Zamčené dveře, nahý Tom v jedné posteli se svým dvojčetem… Andreas zmateně zamrkal.
„Jdu se umejt,“ přerušil jeho myšlenky Tom, když zvedl ze země inkriminované trenýrky a odešel do koupelny. Co to mělo znamenat? Je Bill v posteli taky nahý? Pokud věděl, Tom vždycky spával v boxerkách nebo trenkách, podle toho, na co měl zrovna náladu, ale nikdy ne nahý. Alespoň pokud u něj spal Andy. Tohle bylo fakt zvláštní, uvažoval, docela rád by nadzvedl peřinu a podíval se, jak je na tom se spodním prádlem Bill, ale to by mu nejspíš neprošlo. Trochu se v židli zaklonil, aby se podíval na druhou stranu postele, jestli se tam neválí něco, co by mu napovědělo, ale nic neviděl. Hromada pod peřinou se zamlela a zpod jejího horního okraje vylezl pramen černých vlasů.
„Bille,“ zašeptal Andy, „vstávej, přinesl jsem ti dárek,“ snažil se, aby objekt své touhy nepopudil silným hlasem, ale hromada pod peřinou nijak nereagovala. Asi zase spí, v duchu si posteskl. Nic mu nevycházelo, sakra.
„Jsem tu,“ objevil se ve dveřích Tom, šeptal, „pojď do kuchyně, necháme ho spát,“ kývl hlavou k Billovi, čímž dal Andymu jasně najevo, že se s ním jen tak nesetká.
„On není na chlast zvyklej, tam dole pili maximálně jedno pivo za rok nebo šampáňo, a to mu stačila sklenička a už vyváděl,“ usmíval se Tom, když za nimi zavíral dveře. „Musí si na všechno zvykat,“ vysvětloval cestou do kuchyně Andymu, vypadal při tom, jako by s pýchou vyprávěl o svém úžasném dítěti. Alespoň tak to na Andyho dělalo dojem. „Mám hlad jako herec,“ sehnul se Tom, aby vzal do náruče Kazimíra, který se mu připletl pod nohy, ale ten zrovna neměl náladu na mazlení, a během chvilky se z jeho náruče vymanil a utekl někam do obýváku.
„Dobré ráno,“ pozdravil Tom mámu, když vešli do kuchyně, a jakmile jeho zrak padl na stůl, v jehož středu se vyjímal tác s nakrájenou štolou, hned se k němu usadil. „Sedni, dej si se mnou,“ pobídl Andyho, zatímco jim Simone nalévala čaj z konvice.
„Bude oběd, tak se nepřejezte,“ nabádala je, když viděla, s jakou vervou se do jídla Tom pustil. „Tak jaká byla noc?“ zeptala se. „Bill ještě spí?“
„Jo,“ kývl Tom s plnou pusou. „Myslím, že na oběd s ním asi počítat nemusíš,“ zašklebil se, když polkl. Simone jen chápavě přikývla.
„Spalo se vám dobře?“ neodpustila si malinké rýpnutí, když si vzpomněla na obrázek objímajících se dvojčat, než šla v noci spát.
„Ale jo, Bill ani moc nekopal,“ pokrčil rameny Tom a napil se teplého čaje.
„Kdybych věděla, že vám to takhle bude stačit, mohli jsme ušetřit za postel,“ usmála se Simone.
„Hmmm,“ přikývl Tom, teprve teď mu došlo, že jeho máma ví o jejich spacím uspořádání, a radši už o tom nemluvil.
„Cos to hulákal, že seš Santa?“ obrátil se na Andyho, aby odvedl řeč jinam.
„No…“ zaváhal tázaný, „mám pro Billa dárek,“ zvedl oči k Tomovi, ale ke své úlevě nezaznamenal žádný náznak údivu nebo nesouhlasu.
„Vážně?“ rozjasnil se naopak Tom. „Billi miluje dárky,“ vzdychl, jako by se nemohl dočkat, až bude pozorovat své dvojče při rozbalování dalšího pestrého balíčku. Včera u stromečku si to užíval plnými doušky, celá rodina se snažila Billovi jeho první Vánoce udělat co nejkrásnější. Tom byl šťastný, když viděl na jeho tváři úsměv, a měl pocit, že si jeho dárky užívá daleko víc než ty svoje.
„Tak dost, chlapi,“ zarazila je Simone, když si všimla, že půlka štoly zmizela. „No nekoukejte tak…“ dodala, když štolu schovala do skříně a otočila se na ty dva. „Já se tady s tím nevařím pro srandu králíkům. Už tak je o jednoho strávníka míň…“
~*~
Karl hodil klíče na botník, zavřel vnitřní bezpečnostní zámek a zul si unaveně boty. Bundu pověsil na věšák, nazul si pohodlné bačkory a zhasl předsíň. Prošel pokojem, který mu sloužil jako pracovna i ložnice dohromady, tašku s nákupem postavil na kuchyňskou linku a automaticky začal uklízet jídlo, kam patřilo. Byl po noční ospalý, těšil se do postele, ale ještě než do ní s chutí zaleze, chtěl se mrknout, co je nového. Ohřál si hrnek mléka, jak byl zvyklý ještě od maminky, ukrojil kousek vánočního štrůdlu – samozřejmě dle receptu vídeňské babičky – a zapnul počítač.
Odpověď na inzerát č. 1005897 zněl předmět nového e-mailu, ostatní byly samý spam, který automaticky smazal. Vzpomněl si na svou včerejší štědrovečerní zpověď, vlastně mu došlo, že udělal ve svém životě obrovský krok. Řekl vůbec prvnímu bližšímu člověku, že je gay. Měl za sebou svůj coming out. Ten vnitřní proběhl samozřejmě už dávno, ještě v pubertě, kdy si poprvé uvědomil, že je s ním něco jinak, ale vnější zažil včera poprvé, a nebylo to tak zlé, jak se vždycky bál. Rodiče byli už pár let po smrti, s příbuznými se nestýkal, takže vlastně ani neměl komu se svěřit. Měl pocit, jako by z něj spadl nějaký vnější obal, cítil se zároveň zranitelně, ale ke svému údivu i silně. Jako by tím přiznáním získal nějaké svaly navíc, jako by sám sobě dokázal, že je ochoten za sebe bojovat. Za svou identitu, kterou tak dlouho musel potlačovat. Byl spokojený.
Rozklikl e-mail s odpovědí na svůj nedávný inzerát, vlastně byl překvapený, že mu na něj vůbec někdo odpověděl. Byl v něm totiž naprosto upřímný. Rozhodl se, že nebude nic tajit, nic zastírat a napíše o sobě holou pravdu. Pokud na tu někdo zareaguje, nemusel by pak utéct, až ho uvidí naživo.
Ahoj :-),
jmenuji se Martin a je mi devětačtyřicet, jsem rozvedený, mám dvě děti – dceru 20 a syna 15 – žiju sám a hledám partnera pro život. Rozhodl jsem se odpovědět na Tvůj upřímný inzerát, rád bych se s Tebou seznámil. Myslím, že bychom si mohli rozumět. Celý život jsem skrýval svou orientaci, a teď, když jsem konečně znovu svobodný, bych rád poznal někoho, kdo nehledá jen chvilkové uspokojení, ale trvalý vztah. Doufám, že mi brzy odpovíš, budu doufat. Krásné Vánoce, Martin
Karl chvíli mlčky zíral na obrazovku. Je to možné? Martin… skoro stejně starý jako on, hledá partnera pro život… je snad jeho vánoční dárek? Únava, kterou předtím cítil, jako by z něj spadla, a on bez váhání klikl na odpovědět.
Milý Martine… začal psát s úsměvem. Naděje přece jen umírá poslední…
autor: Janule
A hele, já Karla minule nějak přehlídla, páni, to jsou věci! Jenže já se tak soustředila na toho roztomilého Billa s ucpaným nosíkem a s opičku za krkem, že jsem nic jiného nevnímala. 🙂
Tak Andreas přinesl dárek pro Billíka, hmmm… z toho budou jen samý komplikace. 🙂 A co maj dobrýho k obědu? Bylo mi jasný, že jim, chuďátkům, nedopřeješ o Štědrým dnu salát s kaprem, ale co tak asi Němci jedí druhý den? 🙂
Karlovi prajem veľa šťastia 🙂 Aj Andymu ale určite nie s Billom. Bože, nech rýchlo z tej zamilovanosti do Billího vytriezvie, pretože nechcem aby sa niektorí z nich trápil. Simone je tak zaslepená, alebo tak tolerantná 😀 Jej asi vôbec nedošlo čo sa medzi bratmi deje.
Ďakujem za kapitolu jednej z mojich najobľúbenejších poviedok.
[1]: Počkej, počkej… ty chceš říct, žes to přečetla celý až sem? Nebo si zase děláš jen výlety do povídky, aniž bys znala to předtím? Já myslela, žes sem naposledy jen tak nakoukla jako vždycky.
No.. a co vaří Simone, to fakt netuším 😀 Stačí, když se šťourám, co žerou na štědrej večer :-D, ještě budu zjišťovat co druhej den 😀
Ne, ne, ještě nečtu, jen nakukuju. 🙂 Většinou tajně, abys mě něčím nevzala po hlavě, když přeskakuju děj, jak je mojí specialitou, ale u šestadevadesátky přece nemohu mlčet, že? 🙂 A navíc, Bill s Tomem jsou na svobodě snad ještě roztomilejší než v podzemí! Hlavně tedy Tom, jak nadšeně zasvěcuje brášku do všech pozemských radostí. To se čte samo. 🙂
Když jsem viděla štědrovečerní menu, dusila jsem se smíchy, protože jsem si okamžitě vzpomněla na jednu naši debatu o tom, jak twincestní spisovatelky nechávají dvojčata pojídat slavnostní večeře té které autorčiny rodné země, aniž by si zjistily, co že se to vlastně v tom Německu objeví na štědrovečerní tabuli. :)))
[4]: No já už se lekla, žes to snad přelouskala 😀
Jojo, to víš, že jsem šla opět hledat, co se v Německu nejvíc konzumuje, tam jsem taky narazila na tu bowli, ale nemohla jsem si odpustit řízek se salátem, tak jsem milému Karlíkovi zařídila vídeňskou babičku, abych tam pořád necpala nějaký ty čechy 😀 vienner schnitzel je přece jen tradičnější než česká flákota 😀 Němci jsou stejně dobytek, když smaženej řízek zkazej tím, že na něj nalejou nějakou svojí fujtakslovou omáčku. 😀 To bylo první, co nás učil vedoucí na táboře v NDR, abychom se naučili říkat "ohne sose" u výdejního okýnka v kuchyni. 😀
Šestadevadesátky se už naštěstí nedočkáš 😀 tohle je devětašedesátka 😀 hodlám to skončit někdy před vánocema, už je to moc dlouhý a nikdo už to nečte. :-)Mládež je líná 😀
Asi skončim s psaním. Nechce se mi vymejšlet něco novýho, protože by to bylo zase šíleně složitý, tak si dám pár let voraz a pak napíšu rodinnou kroniku. 😀 To bude tragikomédie. 😀
A to ani dneska nic nepiju! :)))) Co nadělám, matika mi nikdy nešla. :)))
Já tě úplně vidím, jak sháníš reálie. :))) V NDR jsem nikdy nebyla, tak znám řízek s omáčkou jen z vyprávění, naštěstí, ovšem byla jsem v Polsku a taky dobrý kombinace. 🙂
Ale tak to se nedivím, že se ti do psaní nechce, vůbec si nedokážu představit, jak to musí být náročné, nikdy, opravdu nikdy by mě nenapadlo něco podobného zkoušet. 🙂
A tak uvidíš, dokončíš tuhle podzemní povídku, odfrkneš si a za chvíli se ti bude po psaní stýskat. Teda doufám. 🙂
Diskutovat zrovna se mnou o líném a nekomentujícím čtenářstvu je poněkud kontraproduktivní, kdopak je tu za nejlínějšího čtenáře, co povětšinou čte jen komentáře a sem tam nakoukne do příběhu? :)))
Ovšem rodinná kronika, to vůbec nezní špatně. 🙂
[6]: no jasně, paní účetní, čísla nejsou váš obor, že? 😀 to bych chtěla vidět ten švicuňk u vás, když přijdou auditoři 😀
Ano, už mám v hlavě titul "O mé rodině a jiných úchylech" 😀 všichni tam budete se mnou 😀 jmenovitě 😀
Ale kdeže, všechno mám v nejlepším pořádku, ono ani vlastně nejde o čísla, spíše o to, kam s nima a správný účetní program za tebe všechno udělá sám. Pak si klidně můžeš plést 69 a 96. :)))
Kronika by byla vážně skvělá, to by se to četlo, klidně jmenuj, já se ničemu nebráním. 🙂 Tý jó, už tě vidím v Luxoru na autogramiádě. :)))
[8]: No, já se už spíš vidim v pelechu :-D, dobrou 🙂
jééé, to je krásné, mám z Obříka radost. 🙂 ale naopak mě zase mrzí, jak dopadl Noe. kulka do hlavy by mu určitě přišla milejší. brr, mrazí mě z toho, jestli skutečně zůstane takovým ležákem.
Andis je dobře střelenej. mě by teda spíš napadlo, že na zemi ležely starý spoďáry než to, že byl Tom nahatej. ale škodolibě se mu směju, jak mu nevychází se k Billovi dostat. 😀 stejně si myslím, že jen co nějak naznačí své úmysly, Bill se ho nějak zbaví sám. 😀
Jsem zvědava jak zareaguje Andreas až zjisti jak je to z Billem a Tomem.
Jejda, Janule! Tak tohle mi udělalo takovou radost! Já jsem za Karla vážně děsně šťastná. Normálně jsem šťastná stejně jako když se všichni dostali z podzemí! Moc to Karlovi přeju a budu mu držet palečky ať mu to vyjde. On si tu lásku taky zaslouží 🙂
Jinak mě malinko mrzí, že tady nebyl víc popsán Billův první Vánoční večer. Protože to jeho nadšení, co si představuju, je prostě dokonalé! On musel být úplně u vytržení, když viděl ty dárečky a když si rozbaloval ty svoje. Úplně vidím, jak mu ty očka musela zářit 🙂
A taky jsem zvědavá, jestli kluci řeknou někdy Andymu, že se milují. Osobně si spíš myslím, že asi ne. Ale nevím. Beru to jen podle sebe – já bych měla děsný strach, a ani nejlepšímu kamarádovi bych to nikdy nejspíš neřekla.