The Little Merman 6.

Zatímco lidé nad zemí se před bouřkou mohli schovat do svých útulných domovů a přečkat vše hezky v teple, klidu a bezpečí, pro mladého prince všechno nebylo tak růžové, jak se zdálo. Když se totiž konečně odvážil vrátit se zpátky domů, v paláci na něj už čekala pohroma, a to toho největšího kalibru. Hned co dorazil domů, v jeho pokoji na něj čekalo předvolání do trůnního sálu, že prý s ním chce mluvit jeho otec. Bill si povzdychl, něco takového čekal, muselo to přijít. Znamenalo to jedinou věc, a to, že si Andy pustil pusu na špacír. Ten jeden malý žalovníček. Mladík si povzdychl a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, nechtěl dát před nikým najevo to, jak moc se ho celá věc dotýká. Sebral tedy všechnu odvahu, kterou v sobě měl, a vyrazil z pokoje směrem k sálu, zanedlouho byl na místě a rozpačitě vyplul zpoza jednoho sloupu, se skloněnou hlavou doplaval až před svého otce, který seděl na svém zlatém trůně a v ruce třímal trojzubec jako známku své vlády a moci. Billovi bylo jasné, že je moc zle, kdyby se nic nedělo, tak by s sebou přeci jeho tatínek nenosil svou hračku.

„Bille…“

„Otče…“

„Buď tak hodný a podívej se na mě alespoň, když s tebou mluvím. A nemumlej si tak, víš, jak nesnáším, když ti není rozumět. Jsi jednou můj syn a možná i nástupce, tak se podle toho chovej!“

„Ano, otče.“ Řekl zahořkle Bill a zvedl pohled, jeho otec se nevýslovně mračil. „Co si ode mne přeješ?“ naschvál mluvil nijak emocemi zabarveným hlasem a snažil se mluvit co nejspisovněji, nebyl si jistý, jestli už jen z ješitnosti nebo jestli chtěl svého papá ještě víc naštvat.

„Tak ty se ještě ptáš? Doneslo se ke mně, kam si děláš výlety, a také s kým se tam nahoře bratříčkuješ!“

„Takže Andy žaloval…“

„Máš štěstí, že mi to řekl! Kdyby mi to neřekl, nemohl bych nijak zabránit tvému dalšímu počínání! Laskavě si uvědom, jak jsi ohrozil celé naše království, celý náš národ! Jestli se lidé dozví, kde bydlíme a že tu žijeme, pak sem přijdou a všechny nás pozabíjí nebo pochytají! Copak jsi zešílel?!“

„Nevím, kdo je tady z nás dvou šílený! Vždyť jsou hodní! Nic mi neudělali, jak vidíš, tak mi nepovídej ty svoje pohádky, už jsem velký, jsem už skoro dospělý a nejsme už malé dítě, abys mě mohl pořád ovládat!“ rozhodil mladík rozhořčeně rukama a připlul k otci blíž.

„Co si to dovoluješ?!“ zahřměl král.

„Já jen říkám svůj názor! Což se tady zřejmě nesmí, protože ty ses zasekl někde v 18. století! Ale to už není, chápeš, otče? Já nechci jen sedět a dělat to, co mi ostatní kážou, chci si plavat, kam chci, chci dělat, co chci a ty mi nezabráníš se s ním stýkat!“

„Nemysli si, že ti v tom nezabráním! Proč bych taky neměl?“ mračil se na něj.

„Protože ho mil-“ zasekl se uprostřed slova a rychle si dal ruce před pusu, jeho otec se poplašeně nadechl a zvedl se z trůnu.

„Cože?!“ rozkřikl se. „Můj syn nemiluje člověka, to není přijatelné, to není možné!“

„Nejsi spravedlivý! Já… mnohem radši bych byl s ním než tady s tebou…“ zabručel si sám pro sebe, ale tentokrát ho jeho otec slyšel.

„Ty nejsi můj syn…“ řekl zhrzeně král. „Pokud si to tak opravdu přeješ, posílám tě do vyhnanství! Jdi si za těmi rybožrouty a vrahy! Jdi si za nimi, když je tak miluješ! A až ti ublíží tak, jako to dělají, tak se už nevracej a nežadoň, abych tě vzal zpátky!“ A s tím napřáhl svůj trojzubec a vystřelil z něj proti svému synovi. Tomu se jen zatmělo před očima a celou jeho spodní část těla postihla neuvěřitelná bolest.

***

Bouře nad oceánem asi po hodině konečně přešla a Tom s Adrianou se vydali na slibovanou procházku po nábřeží. Šli, ruku v ruce, Tom poslouchal všechno, co mu jeho přítelkyně vyprávěla, a oddaně přikyvoval na vše, co mu řekl. Nebyl si jistý, jestli ji vůbec poslouchá, nebo jestli vypouští všechno druhým uchem ven.

„Tome, posloucháš mě vůbec?!“ obořila se na něj po chvíli, když ona zůstala stát na místě a on chtěl stále ještě pokračovat v chůzi, protože byl duchem nepřítomen.

„C-co? Promiň, co si říkala? Asi jsem se zamyslel…“ otočil se na ni a promnul si volnou rukou krk.

„Říkala jsem, že támhle se někdo válí na tvém soukromém pozemku!“ ukázala svým dlouhým nalakovaným nehtem směrem k vodě, kde se opravdu hned u vody někdo válel v písku a zřejmě se (ač dost zoufale a neobratně) pokoušel vstát.

„Oh, no jo… Asi se někdo vracel po včerejším flámu domů a zabloudil…“ pokrčil rameny.

„To si děláš srandu, ne? To toho člověka necháš znečišťovat váš pozemek? Co když tam nazvracel na písek? Co když tam udělal i něco horšího!“ pištěla. Tom protočil oči a pustil ji.

„Prosím tě, tak tady počkej, já se tam zajdu podívat.“

Když mladý dědic doběhl na pláž k moři, málem se zadusil vlastní slinou, kterou nestihl polknout. „Proboha! T-to jsi ty?!“ zrychlil krok a klekl si k ležícímu černovlasému stvoření. Chlapec tam ležel, opíral se o ruce, zoufale na něj koukal a byl nahý. „Ježiši Kriste, co se ti to stalo? Jak to, že už nejsi to… no víla, nebo co to jsi?“

„Já… Já totiž…“ Bill se rozvzlykal. „Otec se dozvěděl, že jsem s tebou mluvil a vyhnal mě… nadobro.“

„To jakože napořád?“ chlapec přikývl. „To je ale hajzl. Proč to dělá? Vlastního syna vyhnat z domova, to je zralý na sociálku! Tu ale pod vodou asi nemáte, co? Ani linku bezpečí?“ Vodní princ zavrtěl hlavou a ten pozemský si povzdychl. „Bože můj… Vezmu tě k sobě domů, ano? Dáme ti nějaké oblečení a… ale takhle se mnou nemůžeš, měl bych nějaký oblečení dát už teď…“ zamyslel se Tom. Pokrčil nakonec rameny a přetáhl si přes hlavu své triko a podal ho svému kamarádovi. „Tady máš…“ pomohl mu se obléci. Zvedl se na nohy.

„Můžeš chodit?“

Bill zavrtěl hlavou.

„To jsem si mohl myslet… Ach jo…“ zasmál se maličko Tom, zvedl Billa ze země a přehodil si ho přes rameno, Bill vypískl a pevně se ho chytil, kde mohl. To už se ale Tom vracel zpátky na cestu k Adrianě, na které bylo už z dálky poznat, že se asi zvrátí z toho, že její přítel nese toho (podle jejího názoru) opilce s sebou na rameni.

„Tome! Co to sakra zase děláš?!“ volala na něj deset metrů dopředu

„Beru ho domů…“ odpověděl jakoby nic.

„Ty bereš někoho, koho vůbec neznáš, domů?! Zbláznil ses?! Co když je to zloděj? Co když tě zabije?“

„Prosím tě mlč, zase přeháníš…“ prošel okolo ní a vyrazil k domu, s Billem stále přehozeným přes rameno. Adriana zaťala ruce v pěst podél těla a zavrčela.

„Já se z tebe jednou zblázním!“

Bill, který na ni koukal přes Tomovo rameno, na ni vypláznul jazyk.

***

„Pane!“ volala za Tomem jeho vychovatel, když se vydal s ex-vílem přes rameno po schodech nahoru do svého pokoje. „Počkejte!“ cupital za ním. „Pane! Počkejte!“ klopýtal po schodech.

Tom se v mezipatře zastavil, otočil a nakrčil jedno obočí, čekal.

„Koho to sem nesete?“

„Našel jsem ho na pláži, je raněný, bude bydlet u nás, jdu mu půjčit oblečení…“

„On byl nahý?“ vykulil vychovatel oči a opřel se zadýchaně o zábradlí.

„Oblečení mu ukradly mořský víly…“ protočil oči dědic a pokračoval v cestě. Jeho vychovatel se začal smát jeho skvělému vtipu.

Tom s Billem vešel do pokoje a sundal si ho ze sebe na postel. „Tak… Tady počkej, dám ti něco na sebe…“ usmál se a zašel do svého šatníku. Bill se usmíval jako měsíček na hnoji, rozhlížel se všude kolem sebe a snažil se toho pojmout co nejvíce, tolik věcí, co neznal, celý nový svět, konečně ten svět, kterého chtěl být tak dlouho součástí. Kdyby věděl, že bude stačit jen hodně naštvat otce, snažil by se víc. Přelezl po posteli na druhou stranu a začal nadšeně zkoumat lampičku na nočním stolku, vzal ji do ruky a převracel ji, zkoumal, a když našel vypínač, zmáčknul ho. Vyvalil oči, když se lampička rozsvítila a ozářila jeho oči.

„Páni…“ Vydechl a znova ji zhasl, rozsvítil, zhasl, rozsvítil.

„Co tam vyvádíš?“ zavolal Tom ze šatny, který slyšel cvakání.

„To je úžasné! Ty máš doma svoje vlastní malé slunce!“ Tom vykouknul a zasmál se.

„To je lampa, ty trdlo.“

„Lampa? To je divné slovo…“ položil to zpátky tam, kam to patří, a posadil se, houpal ve vzduchu nohama a se zájmem si je prohlížel. Tom konečně vyšel ze šatny a vrátil se za ním zpátky.

„Tady máš boxerky a tílko… kalhoty by ti asi nešly, takže skočím k Adrianě a nějaký ti tam půjčím, ona je stejně teď dole, takže o tom nebude vědět, a ty jí to prosím neříkej, nebo by nás oba dva zabila…“

Bill zbledl.

„Ježíši ne, to byl vtip, nezabije nás.“ Zasmál se Tom. „Oblíkni se, já se nebudu koukat… Jestli nechceš… Nebo budu, ba ne, dělám si srandu… Nebo nedělám?“ Tom se smíchem odešel k přítelkyni do pokoje.

Bill za ním zůstal nechápavě koukat, pak se podíval na kus oblečení, který mu Tom dal, chvíli ho zkoumal a nechápal kam, že si ho to má dát. Zkusil hlavu, ale to mu nepřipadalo správné, pak se zadíval na nohy, pak si ale něco uvědomil. Něco nebylo správné, něco nebylo takové, jakoby to mělo být. Zadíval se tam, kde se mu nohy rozdvojovaly, a zašklebil se. Nechápal co to je a na co to je, nebo co to dělá. Zkusil do toho šťouchnout prstem, zalechtalo to a Bill se začal smát. Udělal to znovu a smál se, až si z toho lehnul na postel. Šťouchal a šťouchal a nevšiml si Toma, který stál ve dveřích, pobaveně koukal a opíral se o futro. „Neruším?“

Bill celý zrudl, schoval se hlavou pod polštář a vystrčil na Toma svůj zbrusu nový zadek.

autor: LilKatie