autor: KaKiNkAaA ^_^
V Tomovi se v ten moment odehrával boj. Mísily se v něm všemožné pocity, a taky s ním cloumaly emoce.
Bill se probudil, znělo mu neustále v hlavě. Dech se mu zrychlil, točila se mu hlava. Nohy mu zkoprněly a on se nemohl na moment hnout, snad se ani nadechnout. V krku měl najednou vyschnuto a nemohl ani polknout, jako by v krku měl knedlík. Polilo ho horko.
Byl to jen okamžik, ale někomu to mohlo připadat jako věčnost, jako by se na chvíli zastavil čas, tak jako Tomovi to přišlo.
Konečně se mu podařilo vrátit se myšlenkami zpátky na zem a zatřepal hlavou.
„Musím za ním,“ vydal ze sebe, ač koktavě. Nečekal na nic, nedíval se na nikoho a jen co svá slova dořekl, opustil sesternu a zamířil k pokoji, kde ležel jeho bratr. Jeho láska, ač neměl dojedenou polévku, kterou mu připravila jeho kamarádka. Sotva se jí tknul, ale polévka bylo to poslední, oč se teď zajímal.
Nyní tady byla důležitější věc, než se najíst a zasytit tak svůj hladový žaludek. Šlo tady o Billa.
Tom ani neklepal, když došel ke dveřím pokoje. Snad ani nepomyslel na to, že ho jeho bratr možná nebude chtít ani vidět. Tom ho ale potřeboval vidět. Vidět ho, a konečně vědět, že je v pořádku, že se skutečně probudil. Tolik mu scházel, že ani slovy to vyjádřit nedokázal.
Přesto jak za Billem spěchal do pokoje, vešel pomalu a potichu, stejně tak za sebou zároveň hned zavřel dveře. Ztěžka polknul a otočil se čelem k posteli. Bodlo ho u srdce, tak jako pokaždé, když bratra takhle viděl. Ležet na posteli a být připojen k různým přístrojům. Jak děsivé, ale skutečné. Bill ležel na zádech a očkama těkal po stropě. Ani si nevšimnul, že už v pokoji není sám.
Nevěděl, co se stalo, kde to je a jak se sem dostal. Byl zmatený, když otevřel oči a uviděl kolem sebe bílé stěny, které mu jasně říkaly, že je v nemocnici. A přístroje, na které byl připojený, to potvrzovaly.
„Bi-bille?“ promluvil do ticha šepotem Tom, stále stojící nehybně u dveří. Měl pocit, jako by mu nohy vypověděly službu a on se nemohl pohnout. Srdce mu silně bušilo, že měl pocit, že mu každou chvíli vyskočí z hrudi.
V tu chvíli, kdy Bill uslyšel své jméno, polekaně sebou trhnul. Hned na to tiše zasyčel, jelikož si tím prudkým pohybem zapíchnul hlouběji jehlu do ruky. Když zvednul hlavu a podíval se tím směrem, odkud uslyšel hlas, zalapal ztěžka po dechu. Uviděl u dveří stát Toma. Člověka, kvůli kterému se to všechno stalo. Vlastně i kvůli kterému byl tady.
„Je to v pořádku, neboj se. Já… jak se cítíš?“ opovážil se tiše zeptat Tom, když si všimnul zmateného Billa, přičemž udělal pár kroku blíže k posteli. Když černovlásek zaregistroval, jak se Tom k němu přiblížil, vykulil jemně oči a snažil se na posteli posadit. Snad měl strach, sám nevěděl, jak popsat přesně, co cítí.
„Co… co tady děláš? Běž… běž pryč.“ Vydal ze sebe chraptivě Bill. Byl stále unavený a zničený, jelikož to bylo pouze pár minut, co se probudil. Necítil se dobře a Tomova přítomnost mu to nijak neulehčovala. Sám ani nevěděl, jak dlouho spal, co je za den nebo kolik je hodin. Toma bolelo u srdce a ztěžka přivřel oči. Bill ho vyháněl, nechtěl, aby tady byl. Co si vůbec myslel? Že bude Bill rád, když se probudí a uvidí Toma? Kvůli kterému to všechno? Přesto se ale nechtěl vzdávat.
„Neboj se, já ti neublížím, lá…“ včas se Tom zarazil, když chtěl Billa oslovit, tak jak to cítil. Nechtěl bratra ale teď zbytečně nervovat. „Bráško.“ Dopověděl nakonec tiše rasta kluk.
„Běž pryč. Já… já tě tady nechci. Běž pryč.“ Opakoval stále dokola rozhozený Tomovou přítomnosti Bill. Chtěl být sám, sotva se probudil a nepotřeboval tady vidět někoho, jako byl Tom.
Tomovi se chtělo plakat, ale držel to v sobě. Vydržel toho už tolik, musel vydržet i tohle. Měl očekávat tuhle Billovu reakci, ale přesto ho to bolelo.
„Billy, prosím uklidni se. Je to v pořádku. Nic se ti už nestane.“ Mluvil stále tiše Tom, jako by se bál, že by mohl svým hlasem někoho probudit. Kdyby to záleželo pouze na něm, skočí po Billovi a pevně ho přivine k sobě do objetí. Ale to nemohl.
Billovi se razantně zrychlil tlukot srdce a ztěžka lapal po dechu.
„Za-zavolám sestru. Jdi-jdi pryč!“ Vykřiknul hlasitě Bill, až mu přeskočil hlas.
Byl rozhozený a nevěděl, zda se mu chce křičet nebo plakat. Všechno to bylo kvůli Tomovi, a on se mu tady opovážil říkat, jak všechno bude v pořádku? A ještě měl tu drzost, být potom všem tady. Toma to bolelo, ale nemohl Billovi nic vyčítat. Za všechno tohle byl on ten vinný. Zrovna se nadechoval, aby promluvil, když v tom se otevřely dveře a do pokoje vešla Rachel.
„Co se tady děje?“ Zeptala se hned, a když viděla Billa rozhozeného a lapat po dechu, snad i sama si na svou otázku dokázala odpovědět. Okamžitě přistoupila k posteli a donutila tak Billa si lehnout.
„Uklidni se, Bille, už je to dobrý. Lež klidně a zhluboka dýchej.“ Promluvila k černovláskovi a jemně ho držela za rameno, aby ležel.
Stihla mu ještě zkontrolovat puls, který byl nečekaně vysoký. Otočila se na Toma a omluvně se na něj podívala.
„Tome, běž pryč. Bill teď potřebuje klid. Raději odejdi.“ Řekla tiše ke svému kamarádovi, ač nerada. Ale vzhledem k Billovu stavu neměla na výběr. Nechtěla Toma vyhánět, jelikož si uměla představit, jak těžké to pro něj musí být a kolik si toho vytrpěl. Ale nemohla jinak, než ho poslat pryč. Šlo tady především o stav Billa, který byl pacientem.
„Ale já…“ nestačil dopovědět Tom svá slova, jelikož mu do řeči skočila jeho dobrá kamarádka.
„Běž.“ Zopakovala tiše Rachel a kývla hlavou směrem ke dveřím. Stále stála u Billa.
Tom už neodpověděl a rovnou vyletěl z pokoje pryč se slzami v očích. Byl hodně naivní, když si myslel, že Billovo probuzení bude vypadat jinak. Že snad bude rád, že Toma vidí, ale namísto toho ho od sebe jen odháněl.
Když Tom opustil pokoj, otočila se Rachel s tichým povzdechem zpátky na Billa.
„Jak se cítíš?“ Optala se tiše černovláska. Viděla, že klidněji dýchá, když tady už nebyl jeho bratr.
„Co… co se stalo? Jak jsem se sem dostal?“ Zeptal se Bill rovnou, co mu leželo už od chvíle, co se probudil, na jazyku, namísto toho, aby odpověděl na položenou otázku.
„Díky Tomovi jsi tady a nám se tě podařilo včas zachránit.“ Vysvětlila lehce. To kdy se probudí, už záleželo pouze na samotném Billovi.
„D-díky Tomovi?“ Nakrčil lehce čelo černovlásek. Chtěl ukončit svůj život kvůli osobě, která ho vlastně zachránila? Jak poslouchal a pochopil.
„Ano. Byl to on, kdo tě našel u tebe v koupelně, když jsi…“ nedopověděla Rachel skutečnost, jelikož by tak mohla ohrozit stav pacienta, a to si nemohla dovolit. I když tušila, že Bill věděl, co tím myslela.
„Hned zavolal záchranku a ti tě sem přivezli.“ Dopověděla tiše.
Bill to všechno poslouchal a sám ani nevěděl, jak se má v tuhle chvíli cítit. Chtěl svůj život ukončit kvůli Tomovi a jeho činům spáchaných na Billovi. Ale nepovedlo se mu to, právě kvůli Tomovi, který jak jeho pokus o sebevraždu zavinil, tak ho i zachránil. Byl z toho všeho zmatený.
„Chci být sám. Chci být teď sám.“ Řekl jen Bill na slova sestry. Na slova Rachel. Nevěděl, co jiného teď odpovědět, a popravdě se ani moc necítil bavit se teď právě o Tomovi, který byl všeho toho viníkem, ale také zachránce.
Rachel si povzdychla, ale chápala Billa. Chápala oba kluky. Ani jeden to teď neměl lehké a bylo jí to líto. Chtěla by jim oběma nějak pomoct, jen nevěděla jak. A bez Billa těžko něco zmůže, pokud si to přát nebude. O Tomovi věděla, že by rád, jenže stále tu byl Bill, který sám nevěděl.
„Dobře, nechám tě tady, ale kdybys cokoli potřeboval nebo se necítil dobře, stačí zazvonit na tenhle zvonek.“ Ukázala Rachel na zvonek, který visel u Billovy hlavy a stačilo jen stisknout tlačítko, pro případ, že pacient něco potřebuje.
„A já nebo jiná sestra popřípadě hned přijdeme, ano?“ Koukla se na Billa. Ten jen souhlasně přikývl, i když ji pomalu ani nevnímal. Byl myšlenkami jinde. Poté se Rachel zvedla a raději Billův pokoj opustila. Nechtěla ho rušit, když si přál, že chce být sám. Respektovala to.
Hned na to, jak Rachel opustila místnost, kterou obýval Bill, vydala se zpátky do sesterny, jelikož na chodbě nikde Toma neviděla. A tak si vzala do hlavy, že bude tam. A nemýlila se. Jen co vešla do sesterny, uviděla Toma, seděl na pohovce, měl obličej v dlaních a tiše polykal slzy. Povzdychla si. Bylo jí Toma tolik líto. Potichu přešla blíže ke kamarádovi a sedla si vedle něj. Chytla ho kolem ramen a přitáhla si ho blíže k sobě.
„Notak, Tome, neplač. Víš, že mě to pak bolí, a navíc, slzy ti nesluší.“ Vydechla tiše Rachel, aniž by Toma pustila. Stále ho hladila po rameni, za kterého ho držela.
Tom sebou trhnu, setřel si slzy a vzhlédl ke své kamarádce, které si ani nevšimnul, že přišla. Vplížila se do sesterny jako duch.
„Co… co říkal Bill?“ Zeptal se Tom hned na Billa, svou lásku a brášku zároveň, aniž by odpověděl na položenou otázku na jeho osobu. Bylo mu vážně jedno, co mu sluší nebo ne. Teď na sebe opravdu nemyslel, tak jako už dlouho ne. Přednější tady byl Bill.
„Je unavený, chtěl být sám. Potřebuje si odpočinout.“ Špitla tiše Rachel. Chtěla, aby se oba chlapci usmívali, aby byli šťastní, ale v tuhle chvíli k tomu bylo daleko. Ani náznak po úsměvu, proč taky? Nic veselého tady nebylo a prostředím to nebylo. Jak smutný osud chlapce postihl.
„To nic neříkal? Neptal se na mě?“ Nedalo to Tomovi se nezeptat, i když si na svou otázku snad pomalu mohl odpovědět sám. Přesto se dál zajímal o Billa. Chtěl o něm vědět co nejvíc, když se už konečně probudil. Ale Tom za ním zatím nemohl. Nebo alespoň Bill si to nepřál.
„Ptal. Říkala jsem mu, co se stalo, a že ty jsi ho sem dostal. Jen díky tobě je naživu.“ Jemně se pousmála na svého kamaráda, který si ale jenom povzdychnul.
„A taky málem zabil, na to jsi zapomněla.“ Dodal tiše Tom a sklopil očka. Bylo mu hrozně, ale ne, nelitoval sebe. Jen doufal, že tahle noční můra brzy skončí. Už se pomalu ani necítil jako člověk. Tolik ho to užíralo.
„Tohle už neříkej,“ napomenula ho Rachel, a přitom mu dala malý pohlavek. Neměla tyhle řeči ráda, zvlášť když to říkal právě její nejlepší kamarád. Tom chtěl něco namítnout, promluvit, ale raději svá další slova polknul. Rachel měla pravdu, nesměl takhle mluvit. Měl by být šťastný, vždyť se jeho bráška probral z komatu a je naživu. Už je mimo ohrožení života. Ale přesto šťastný být nemohl. Stále mu něco chybělo. Bill mu byl blíže než kdy předtím, byl jen přes chodbu, ale zároveň mu byl tak příliš daleko.
„Promiň.“ Řekl jen tiše Tom a poté Rachel objal. Potřeboval cítit něčí objetí. Choval se jako malá holka, jako puberťák, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Rachel už nic neřekla a jen Toma na oplátku objala a přitiskla si ho k sobě. Vlepila mu drobnou pusu do vlasů.
Tom tiše vydechl, už neplakal. Pomalu zavřel očka, byl tak moc unavený. Snad si už ani nepamatoval, kdy naposledy se opravdu vyspal. Víčka mu klesla a on pomalu, aniž by si to uvědomoval, v náruči Rachel usnul. Ta když zaznamenala Tomovo pravidelné oddechování, poznala, že spí. Pomalu a opatrně, aby ho neprobudila, Toma položila celého na pohovku. Pod hlavu mu dala polštář, sundala mu boty, a nakonec ho přikryla.
„Jen spi, je to v pořádku.“ Špitla tiše k chlapci a pohladila ho po vlasech. Tom se jenom nepatrně zavrtěl a z úst mi vyklouzlo Billovo jméno. Ze spánku se jemně usmál. Alespoň když Tom spal, mohla Rachel vidět na jeho rtech drobný úsměv. S ohlédnutím na chlapce odešla ze sesterny a zavřela za sebou dveře. Oba bratři teď potřebovali odpočívat.
autor: KaKiNkAaA ^_^
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
tuhle povídku si 100% přečtu až bude dokončená :))
no ja jakoze normalne neverim :DD po roce dalsi dil?? 😀 Kaki ty jsi nemocna :DDD ne ja si rozhodne nestezuju. To bych byla blba. Priznam se teda ze jsem si musela projet vsechny predesle dily…teda jen tak od kazdeho nejky ten odstavecek abych se dostala do deje a doufam tedy ze nebudu cekat zase rok 😀 ale rikala jsi vlastne ze uz jsi to dopsala takze jsem klidna 🙂 A neco k dilku..ja teda Toma nelituju. Nebo…ne..nelituju. Je to jeho vina protoze byl sobeckej zaslepenej parchant kterymu slo jen o nejakou stupidni pomstu. Zcela zbytecnou. Takže at si to ted hezky vyzere. No presto doufam v nejaky uspokojivy konec :DDD
Chudák Bill, to je takové koťátko nešťastné…
Jeho reakce je pochopitelná a Tom byl hodně bláhový, když čekal něco jiného. To nejlepší, co teď může udělat, je dát Billovi čas, na zotavení a hlavně na uspořádání si svých myšlenek a potom už jenom doufat…:)
[3]: J jako Janča, v poslední době se mi to stává nějak často xD
Pro Billa to musel byt šok když tam viděl Toma.Doufám že mu to dokáže odpustit.