Boys Don’t Cry 7.

„SSS!“ Zakňučím, ale líbí se mi to. I drastické způsoby mě vzrušují, přiznávám.

„Prosím…“ ruku mu položím na zapletené vlasy, kousnu se do rtu. Kdyby je měl volně, asi bych mu do nich proplétal prsty a sevřel v pěst. Ani nemůžu uvěřit, jaké nádherné pocity mi Tomovo řízení přináší.

„Už jen chvilku, opravdu,“ zamumlá mi Tom do kůže už na břiše.

„Ne, nemůžu. Neboť pak už neodejdu vůbec. A když mě chceš vidět i zítra, musím jít. Promiň,“ s velmi, ale velmi těžkým srdcem Toma zastavím, přitáhnu si jeho tvář do mé roviny. Věnuji mu něžný, ale dost lítostivý polibek na rozloučenou.

„Miluji tě,“ s přenádherným úsměvem na rtech mi řekne ta nejsladší slova na světě.

„I já tebe miluji. Moc,“ zopakuji mu je, cítím to stejně. I přes všechny ty otřesné problémy jsem tak šťastný. Našel jsem to, po čem toužím celý svůj život.

Zvednu se z postele, obleču triko a rovnou jdu ke dveřím. U nich počkám na dost skleslého Toma.

„Já… Přijdu i zítra dobře? Nebuď smutný,“ pohladím ho po tvářích oběma rukama, políbím ho nejdříve na čelo, nos, a nakonec mu věnuji dlouhý polibek na ústa, které mi už teď tak moc chybí.

„Tak dobře. Jinak, to zní teď vážně dost blbě, ale… Dej mi tvoje číslo,“ oba se začneme jeho slovům smát. To je ale blázínek. Opravdu to zní jako na první schůzce dvou teenagerů.

„Zavoláš mi?“

„Jasně. Protelefonuji s tebou klidně celou noc,“ zašeptá mi svůdně do ucha, nepatrně mi olízne ušní lalůček. Trochu se zachvěju. Nadiktuju mu svoje číslo a jen co si mobil dá zpět do kapsy, prudce ho obejmu.

„Už teď mi chybíš,“ zamumlá mi do krku, až se mi jeho horký dech odrazí od kůže.

„I ty mně, velmi. Miluji tě, tak… Ahoj. „

„Ahoj lásko, sladké sny,“ neodpustí si ještě jeden polibek na rozloučenou, s radostí ho přijmu.

Tak moc nechci odejít, ale musím. I tak jsem ale nesmírně šťastný, že žije. Je to přímo neuvěřitelné, v sekundě se mi opět změnil život.

Sjedu dolů až ke svému autu, celou dobu se jako blbec usmívám. Dokonce i během cesty mě stále omamuje Tomův úsměv, jeho přítomnost a touha líbat mě.

Zaparkuji auto před jedním ze svých bytů, do garáže se mi ho dávat nechce. I tak zde dlouho určitě nezůstanu.

Ach… Ty vzpomínky… Zde jsme prožili s Tomem první společné chvíle, které toto všechno vlastně odstartovaly. Chtěl bych vrátit čas, ještě před tím, než jsem se dostal do tak špatné společnosti, a najít ho. Nyní jsme mohli být klidně spolu, ničeho se nebát, jen si prostě užívat jeden druhého. Ale ne, já idiot musím dělat takové věci! Ach! Jak strašně se za to teď nenávidím!

Jen co jsem se svalil na gauč a veškerý obsah kapes vybalil na konferenční stolek, sklo se začalo jemně otřásat pod vlivem vibrací telefonu. Je to… Neznámé číslo. Já si to Tomovo vlastně neuložil, možná je to on.

„Prosím?“ Zvednu ho s jasnou dávkou očekávání.

„Bille?“

„Kdo je tam?“ Trochu se zamračím, to není jeho hlas. Ten bych poznal, i kdyby nevím co. Tenhle mi je povědomý, ale v rychlosti si neumím vybavit, komu patří.

„Kde prosím tě jsi?“

„Já… No… Doma. Proč?“ Odpovím, když zjistím, komu vlastně patří. Kdo jiný by to mohl být, než ten nejpodlejší člověk na světě? Vlastně… To ani není člověk. Je to monstrum.

„Kde doma? Neměl ses vrátit ke Karlovi? Hm? Kde si vůbec byl? „

„Ne! To, že pro vás pracuji, neznamená, že nemůžu mít i svůj osobní život! To kde jsem byl, vás vůbec zajímat nemusí, jasné?“ Teď už zním dost podrážděně. A taky že jsem! Nebude mi přece určovat i to, kdy mám přijít domů!

„Vždyť dobře… Jen aby ses nedivil, co všechno o tobě víme,“ s těmito slovy mi ten padouch položil telefon. Nenávidím toho hajzla! Jak rád bych ho viděl někde žebrat o peníze, jen aby si mohl koupit jednu pitomou snídani! Bože, jak mě umí jeden telefonát strašně vytočit.

Telefon se mi v ruce znovu rozezvoní, zase neznámé číslo. To si jakože myslí, že co? Že mu budu celý den zvedat telefonáty? Nebo co?!

„Poslouchej mě, já si chci žít i svůj život, alespoň trochu, jasné?! Tak mě laskavě aspoň dnes večer nech na pokoji!“ Spustím, jen co zmáčknu zelené tlačítko.

„Billi? Zlato, co se stalo?“ Ozve se z repráku pro změnu konečně někdo, koho opravdu v této chvíli toužím slyšet.

„Lásko?“

„Ano. Já… Udělal jsem něco špatného?“ Chudák, ptá se, jako bych to myslel na něj.

„Ne, ne to nemělo být tobě… Jen mi neustále ti parchanti otravují život. Jsem strašně rád, že tě slyším. Moc mi chybíš,“ skoro až stonavým způsobem mu vylévám situaci. Kdyby tu tak mohl být teď se mnou. Jaký šťastný bych byl.

„Aha… Ach ano, i ty mně. Co děláš, hm? Máš hodně práce?“

„Já? Ani ne, plánuji se jen nudit a zírat do blba jako obvykle.“

„Já jen… Možná mě něco napadlo, ale možná se ti to nebude líbit.“

„Ne, jen mluv,“ zvědavě ho podnítím k vyprávění. Už od malička jsem strašně zvědavý člověk, a když někdo vypráví tak tajnůstkářsky pomocí množství záměn, vždy mě to dokáže udělat zvědavějšího ještě více, než normálně jsem.

„Tak mě napadlo… Co kdybychom si dnešní večer trochu… Zpříjemnili?“ Poslední slovo řekl dost potichu, čili jsem si jen domyslel jeho opravdové znění.

„Zpříjemnili?“

„Ano. Ale pokud nechceš… Byl to jen obyčejný nápad, nevšímej si toho, takové moje zkraty.“

„Ne, zlato, počkej. Já nechápu. Jako zpříjemnili?“ Skutečně mi to není zcela jasné. Vlastně vůbec nevím, co tím chce říct.

„No víš. Spolu být nemůžeme, a navíc by to byla taková příjemná zkušenost v našem vztahu.“

Motá se kolem toho jako kolem horké kaše. Jsem opravdu hloupý, nebo mi to nedochází?

„Můžeš mi to už říct? Jsem kretén, nechápu to,“ zasměju se nad vlastní nevyspělostí. Jsem ale také velmi zvědavý, na co ten můj milovaný chlapec myslí.

„Billi, no tak. Pokud to nechceš, řekni to hned,“ až sem vnímám, jak se usmál. Jako by se usmíval hned na mě. Přesně do puntíku si umím představit ty jeho rty.

„Jsi tam?“

„Ano, promiň. Počkej. Ty… myslíš sex po telefonu?“

autor: Diana