The Last Dance Step For Your Heart 16.

Jsem rychlá, že? Včera jste se mě ptali, kdy bude další díl Dance a máte ho tady. Tenhle díl je speciální, jak pro Billa, tak pro Toma. Možná že pro všechny. Ok, tak se roztékejte u čtení a… yeah, baby! 🙂

„Tomi, odvezu tě domů a ještě musím na chvíli někam odjet, ale pak hnedka přijedu a můžeme vzít Sorbonka ven k vodě, co ty na to?“ usměju se, když se posadíme do auta. Tom si zvyknul jezdit se mnou autem. Je to mnohem rychlejší. Pohodlnější. Když si Tom začal uvědomovat, když se začal měnit, tak mi to sám navrhl, zda bych ho vzal na nějaký výlet. A tak jsme jeli. Od té doby jezdíme jenom autem a Tomův otec mi dokonce pomohl sehnat lepší auto. Takže alespoň Tomovu prdelku vozím v něčem luxusnějším, než byl můj starý Fordík.

„No, to ti to ale trvalo, to si sem jel dva dny?“ sprdla mě kamarádka hnedka ve dveřích.

„A mohl bys mě s tím svým poupátkem seznámit!“
„Ha, hm, tak to nevím,“ našpulím rty. „Sice se teď chová jinak, ale nevím, zkusím se ho zeptat. Musím na něj pomalu, jsem vděčný za to, že se tak snaží, ale poznám, že ho to dost unavuje. Námahá se,“ jak takhle mluvím o Tomim, začíná se mi stýskat. „Už bych měl jet, Tom na mě čeká…“
„Tak jeď,“ oba dva vstaneme. „Máte něco v plánu?“ ptá se mě, když míříme do předsíně, kde si obouvám boty a z věšáku si beru bundu.
„Slíbil jsem mu, že vezmeme jejich psa k rybníku. Tom se na to těší a… já taky,“ na rtech se mi objeví něžný úsměv. Zasněně se zadívám do blba. Po těle cítím takové to zamilované šimrání.

Když jsem dorazil domů, tedy k Tomovi domů, v domě byl docela klid. Naučil jsem se tomu tady říkat domov, v podstatě tu bydlím, jsem tu častěji než doma. Sice mi to je i líto, kvůli tátovi, ale ten má společnost, alespoň se… osamostatní? Ne, to není vhodné slovo. Prostě potřebuje své soukromí a já taky. I když… tady ho v podstatě moc s Tomem nemáme, vlastně vůbec. Musíme se hlídat, Tomovi by to bylo jedno, možná mu ani nedochází, že na naší lásce je něco špatného. Kdyby se to dozvěděla jeho matka, ztratil bych u ní důvěru. Ona mi tak moc důvěřuje, to nelze ani popsat. Kdybych měl takto postižené dítě a vzal si do svého domu asistenta, který mu pomáhá, a dokonce jej dokáže zčásti změnit, byl bych mu neskutečně vděčný, nenapadla by mě ani hloupost o nějakém vztahu, lásce… Možná lžu, Simone měla zmínku, ale já vše popřel. Myslím, že mou osobu by to ani nenapadlo. Vážně ne, někdy nepřemýšlím nad takovými věcmi, kolikrát mi Andreas nebo táta něco pověděli a mě ani nenapadlo nad něčím takovým přemýšlet. Mám malý přehled nebo mozek, vážně nevím. Každopádně, kdybych se dozvěděl, že moje dítě má pletky s asistentem, na kterého je zvyklý, nebránil bych jim v lásce. Vždyť… to by byla Simone hloupá! Tom mě potřebuje a já potřebuju jeho. Stejně to jednou praskne, nebudeme se moct skrývat věčně, nachytají nás nebo to poznají z chování.

Vejdu do obýváku, kde na gauči sedí Jörg se Simoninou hlavou v klíně. Oh, to znělo blbě, leží mu v klíně a dívají se na televizi.

Ne, ne, ne, ne, ne!!! Prosím, ať se mě neptají na mě a na Toma! Na to, jaký vztah k sobě chováme, nedokážu jim lhát do očí, teď už to nejde. Bojím se jejich reakce, bojím se, že mě odtud vykopou jak prašivého psa, hodí mi kufr ke dveřím a zakážou se setkávat s Tomem. Mohl bych je přinutit, že tím Tomovi ublíží, ale vypadal bych jako ještě větší svině, která je vydírá. Proč musí být všechno tak složité, proč? Nějak nevěřím tomu, že by nám lásku schválili a byli šťastní.

„Povídejte,“ jsem ztuhlý. Zvedá se mi žaludek.

„Tok, tok, to jsem já, můžu?“ pousměju se. Tom leží na posteli na zádech, poslouchá hudbu, má zavřené oči a sladce se usmívá. Nevím, jak popsat svoje pocity, když ho vidím se takhle spokojeně usmívat, ale je to něco mezi: „:-Q_______________“ a „Cutieeeabcyd, jhkfvb,dhjfbvkhrfhjxyvbhjdfbvb, jfdhvuhdfv“, moje reakce na něj dokážou být velmi inteligentní, smysluplné, ale hlavně láskyplné. Vím, že Tom je ten pravý, koho chci mít po svém boku do konce života, teď jsem si tím absolutně jistý.

„Víš… jak jsi mě… no… v šatně, jak jsi mě…“

Tom vstane a nechá plakát tak, roztažený na posteli. V přehrávači vymění cédéčko, pokojem se tedy rozvinou tóny lehkých romantický ploužáků. Vezme mě za ruku. Ruku mi dá na bok a vlastně celkově náš postoj spíše připomíná ten valčíkový. Pak se mnou začne opatrně pohupovat do rytmů hudby, celou tu dobu se mi dívá do očí.

„Najednou jsem cítil tvoje doteky, jako kdyby mi říkaly, že si opravdu moc přeješ najít si ke mně cestu, že chceš být kamarád a že jediné, co chceš, je dávat a ne brát. Najednou jsem začal cítit tvojí vůni. Ale ne parfém, ale tvoje pižmo, moje srdce začalo bít mnohem silněji, když jsme spolu tančili. A ten večer v altánku, když jsme trénovali, jak jsi mi dal pusu. Ten všechno změnil a já si uvědomil, že ty jsi to, o co nechci přijít.“ Brouknul a mně utekla slzička dojetí. „Promiň, jak jsem se k tobě choval na začátku, choval jsem se takhle celý život a myslím, že se tak ještě budu chovat, protože tohle všechno je pro mě hrozně těžké, ale dokud jsem tady, s tebou, a dokud mám tu sílu to říct, tak jsem ti to říct musel.“ To už jsem nahlas vzlyknul a přitiskl se k němu. Pevně jsem ho objal. „Jediné, co si přeju je, abys tu byl se mnou, protože ty jsi ten, co mi nejvíce pomáhá.“ Pošeptal mi do ouška. „Jsi můj lék na autismus, Baby.“

Tiskl jsem tvář do jeho krku a vzlykal. Jediné, co jsem chtěl, ho nikdy nepouštět. Jeho náruč byla tak… měkká, jemná, ale zato pevná a teplá, tak… smyslná a hlavně příjemná, dávala mi to, co nikdy žádná jiná, hrozně uklidňovala.

„KLUCI, POJĎTE SI DÁT SVAČINU!“ zaječela, až se Sorbon rozštěkal.

autor: S & Lenna W.K.T.