
„Tomi, odvezu tě domů a ještě musím na chvíli někam odjet, ale pak hnedka přijedu a můžeme vzít Sorbonka ven k vodě, co ty na to?“ usměju se, když se posadíme do auta. Tom si zvyknul jezdit se mnou autem. Je to mnohem rychlejší. Pohodlnější. Když si Tom začal uvědomovat, když se začal měnit, tak mi to sám navrhl, zda bych ho vzal na nějaký výlet. A tak jsme jeli. Od té doby jezdíme jenom autem a Tomův otec mi dokonce pomohl sehnat lepší auto. Takže alespoň Tomovu prdelku vozím v něčem luxusnějším, než byl můj starý Fordík.
„No, to ti to ale trvalo, to si sem jel dva dny?“ sprdla mě kamarádka hnedka ve dveřích.
Lusknu prsty.

„No hlavně, že máš radost a že ji bude mít Tom,“ poplácá mě po zádech. Pustíme se a moje oči se znovu snesou na onen kus vzácného papíru.
„Tohle je dokonalé! Chápeš, ty nic nevíš, detaily, a on už vůbec ne, a zrovna vybere obrázek, kde je s Rihannou!“
„Ten klip bude i s ní, nějaká nová pecka.“
„Cože?!!“ Vykřiknu. „A… ale… ale… to jsem nevěděl!!!“ srdce mám až v krku, že bych ho mohl vyplivnout.
„Tak teď už to víš, můžeš to povědět svému poupátku,“ zasměje se. „A co seš tak hotový?“
„Ty vole…“ odložím plakát, honem se napiju. „Chápeš, prostě on… Vždycky má takové hlášky, jako že Chris Brown dal Rihanně do držky, má na ni různé vtipné připomínky! Bude dvojnásobně šťastný!“
„Ále, víceméně nic, slib mi, že vyhrajete. Já na tý soutěži teda sice nebudu, ale budu u natáčení, ráda bych ten tvůj ksichtík dostala pod ruku.“ Zasmála se a plácla mě po koleni. Dopiju kafe a pousměju se
„A mohl bys mě s tím svým poupátkem seznámit!“
„Ha, hm, tak to nevím,“ našpulím rty. „Sice se teď chová jinak, ale nevím, zkusím se ho zeptat. Musím na něj pomalu, jsem vděčný za to, že se tak snaží, ale poznám, že ho to dost unavuje. Námahá se,“ jak takhle mluvím o Tomim, začíná se mi stýskat. „Už bych měl jet, Tom na mě čeká…“
„Tak jeď,“ oba dva vstaneme. „Máte něco v plánu?“ ptá se mě, když míříme do předsíně, kde si obouvám boty a z věšáku si beru bundu.
„Slíbil jsem mu, že vezmeme jejich psa k rybníku. Tom se na to těší a… já taky,“ na rtech se mi objeví něžný úsměv. Zasněně se zadívám do blba. Po těle cítím takové to zamilované šimrání.
„Co-cože? Jak si to pozna- totiž, chci říct, jak si na to přišla?“
„Bille, už tě nějakou dobu znám. Když takhle mluvíš, takovýmhle tónem, mluvíš o klukovi, je to jasné. Může ti tvoje city opětovat?“ koukne na mě a vezme mě za ruce. Lehce přikývnu a nesměle se usměju. „Pak ti přeji hodně štěstí, broučíne.“ Usměje se, a pak mě vyprovodí ze dveří. Rozloučíme se dvěma krátkými polibky na každou tvář a rychle nasednu do auta, abych u toho svého poupátka byl co nejdřív. Ještě stáhnu okýnko a zaječím: „A děkuju moc!“
„To já tebe taky!“
„Tak už jeď! Měj se!“
Když jsem dorazil domů, tedy k Tomovi domů, v domě byl docela klid. Naučil jsem se tomu tady říkat domov, v podstatě tu bydlím, jsem tu častěji než doma. Sice mi to je i líto, kvůli tátovi, ale ten má společnost, alespoň se… osamostatní? Ne, to není vhodné slovo. Prostě potřebuje své soukromí a já taky. I když… tady ho v podstatě moc s Tomem nemáme, vlastně vůbec. Musíme se hlídat, Tomovi by to bylo jedno, možná mu ani nedochází, že na naší lásce je něco špatného. Kdyby se to dozvěděla jeho matka, ztratil bych u ní důvěru. Ona mi tak moc důvěřuje, to nelze ani popsat. Kdybych měl takto postižené dítě a vzal si do svého domu asistenta, který mu pomáhá, a dokonce jej dokáže zčásti změnit, byl bych mu neskutečně vděčný, nenapadla by mě ani hloupost o nějakém vztahu, lásce… Možná lžu, Simone měla zmínku, ale já vše popřel. Myslím, že mou osobu by to ani nenapadlo. Vážně ne, někdy nepřemýšlím nad takovými věcmi, kolikrát mi Andreas nebo táta něco pověděli a mě ani nenapadlo nad něčím takovým přemýšlet. Mám malý přehled nebo mozek, vážně nevím. Každopádně, kdybych se dozvěděl, že moje dítě má pletky s asistentem, na kterého je zvyklý, nebránil bych jim v lásce. Vždyť… to by byla Simone hloupá! Tom mě potřebuje a já potřebuju jeho. Stejně to jednou praskne, nebudeme se moct skrývat věčně, nachytají nás nebo to poznají z chování.
Vejdu do obýváku, kde na gauči sedí Jörg se Simoninou hlavou v klíně. Oh, to znělo blbě, leží mu v klíně a dívají se na televizi.
Ne, ne, ne, ne, ne!!! Prosím, ať se mě neptají na mě a na Toma! Na to, jaký vztah k sobě chováme, nedokážu jim lhát do očí, teď už to nejde. Bojím se jejich reakce, bojím se, že mě odtud vykopou jak prašivého psa, hodí mi kufr ke dveřím a zakážou se setkávat s Tomem. Mohl bych je přinutit, že tím Tomovi ublíží, ale vypadal bych jako ještě větší svině, která je vydírá. Proč musí být všechno tak složité, proč? Nějak nevěřím tomu, že by nám lásku schválili a byli šťastní.
„Povídejte,“ jsem ztuhlý. Zvedá se mi žaludek.
„Tok, tok, to jsem já, můžu?“ pousměju se. Tom leží na posteli na zádech, poslouchá hudbu, má zavřené oči a sladce se usmívá. Nevím, jak popsat svoje pocity, když ho vidím se takhle spokojeně usmívat, ale je to něco mezi: „:-Q_______________“ a „Cutieeeabcyd, jhkfvb,dhjfbvkhrfhjxyvbhjdfbvb, jfdhvuhdfv“, moje reakce na něj dokážou být velmi inteligentní, smysluplné, ale hlavně láskyplné. Vím, že Tom je ten pravý, koho chci mít po svém boku do konce života, teď jsem si tím absolutně jistý.
„Víš… jak jsi mě… no… v šatně, jak jsi mě…“
Tom vstane a nechá plakát tak, roztažený na posteli. V přehrávači vymění cédéčko, pokojem se tedy rozvinou tóny lehkých romantický ploužáků. Vezme mě za ruku. Ruku mi dá na bok a vlastně celkově náš postoj spíše připomíná ten valčíkový. Pak se mnou začne opatrně pohupovat do rytmů hudby, celou tu dobu se mi dívá do očí.
„Najednou jsem cítil tvoje doteky, jako kdyby mi říkaly, že si opravdu moc přeješ najít si ke mně cestu, že chceš být kamarád a že jediné, co chceš, je dávat a ne brát. Najednou jsem začal cítit tvojí vůni. Ale ne parfém, ale tvoje pižmo, moje srdce začalo bít mnohem silněji, když jsme spolu tančili. A ten večer v altánku, když jsme trénovali, jak jsi mi dal pusu. Ten všechno změnil a já si uvědomil, že ty jsi to, o co nechci přijít.“ Brouknul a mně utekla slzička dojetí. „Promiň, jak jsem se k tobě choval na začátku, choval jsem se takhle celý život a myslím, že se tak ještě budu chovat, protože tohle všechno je pro mě hrozně těžké, ale dokud jsem tady, s tebou, a dokud mám tu sílu to říct, tak jsem ti to říct musel.“ To už jsem nahlas vzlyknul a přitiskl se k němu. Pevně jsem ho objal. „Jediné, co si přeju je, abys tu byl se mnou, protože ty jsi ten, co mi nejvíce pomáhá.“ Pošeptal mi do ouška. „Jsi můj lék na autismus, Baby.“
Tiskl jsem tvář do jeho krku a vzlykal. Jediné, co jsem chtěl, ho nikdy nepouštět. Jeho náruč byla tak… měkká, jemná, ale zato pevná a teplá, tak… smyslná a hlavně příjemná, dávala mi to, co nikdy žádná jiná, hrozně uklidňovala.
„KLUCI, POJĎTE SI DÁT SVAČINU!“ zaječela, až se Sorbon rozštěkal.
autor: S & Lenna W.K.T.
páni 🙂
jen škoda,že ve skutečnosti to vyléčit nelze….bylo by to moc krásné,kdyby to šlo….
Díl od dílu je to lepší a lepší:-).
ježiě to je tak dokonale! to se prostě nedá nečíst!!
oh, bože! *.* to je ten nejkrásnější díl zatím ♥ to nádherné Tomovo vyznání…úplně se mi rozbušilo srdíčko 🙂 tohle je tak nádherná povídka, holky 🙂
Nádherný díl, tak strašně dokonalý byl. Tom je opravdu úžasný, že se takle mění, už se těším na další díl 🙂
A ako obvykle aj túto kapitolu si čítam znovu a znovu ju prežívam a lapám po dychu. Neuveriteľne krásne. Keď sa Tom mení a správa sa normálne je úplne nádherne rozumný a nežný a tak veľmi zvláštny, do takého chalana neexistuje možnosť nezamilovať sa. Ani sa nečudujem, že Bill rumádzgal dojatím. Bola to krásne emotívna chvíľka.
u toma je normální člověk! 😉 ♥ krásný díl
[1]: My jsme si přávě o autismu zjiš´tovali dost informací před tím, než jsme tu povídku začali psát a víceméně je možné, aby autistický člověk na sobě pracoval natolik, aby se témeř uzdravil 🙂
bože!! to je nádherný ♥♥♥ :*** moc se těším na pokračování :))) opravdu krásné, moc, moc :)))
[8]:áno, nedávno o tom bol na stv2 dokument a v poslednom čase dosahujú pekné výsledky, niektorí ľudia, keď sa s nimi pracuje od malička sú normálne zaradení do života a vedome sa dokážu sebaovládať.
Z téhle povídky už jsem pár dílů četla na asi původním blogu předpokládám a jsem z ní naprosto unešená….! ^-^'
krásnééé 🙂 taky jsem brečela dojetím jako Bill 🙂 těším se na další dílek..skvěléé ^^
Tom co říkal Billovy řekl tak krásně,že nemám slov.Povídka je nádhérna.
kedyyyy bude pokračovaniee,???? už sa nevieem dočkaaaťť 🙁
[14]: Souhlasím!
Kedy bude pokračovanieee???? Už mi je dosť dlho smutno bez novej časti :(:(:(
Holky, myslíte že se můžeme těšit na pokračování? Povídka je skvělá.
Prosím,prosím,prosím ja chcu pokračování 🙁
Jooooojjjj to ako už nebude pokračovanie??? Keď už to je v tom najlepšom??????? :(:(:(:(:(:(:(:( Protestujeem!!
Ksakru holky!!! na tuhle povídku jsem narazila dnes úplnou náhodou a.. nemám slov.
Přísahám, že prostě neumím psát delší komentáře, ale tahle povídka, i když je již dlouho nedopsaná, ve mě zanechala tolik pocitů a emocí, jako žádná jiná, a já ji nemůžu jen tak přejít. Nechápu, jak někdo může tak úžasně popsat a napsat příběh, aby čtenáře vtáhl do děje natolik, aby vyloženě prožíval popisované přívaly smutku, radosti, vzrušení, napětí… Asi z toho budu ještě dlouho naměkko fakt 😀 . Ani nedokážu plně popsat, co všechno ve mě povídka vyvolávala, ale já jsem to fakt všechno cítila s kluky! A ještě navíc při poslechu klíčové písně Undisclosed Desires.. Pro mě víc než dokonalé, opravdu. Děkuji za tuhle povídku, myslím, že si ji zítra stejně přečtu znovu:D <3 a jestli se v budoucnu objeví pokračování, asi se zblázním radostí:D
Ked nebude pikraxko tak ma picne