Profesor 21.

A byl tady opět nový týden, což znamenalo pro mnohé jít do školy nebo do práce. Bill stále s úsměvem vzpomínal na krásný víkend, který prožil se svým matematickým princem u nich doma. Byl rád, že ho všichni přijali a nevznikly žádné problémy.

Momentálně stál v chodbě a koukal se ještě naposledy na sebe do zrcadla, jestli vypadá perfektně. Jakmile uslyšel zatroubení, jako by do něj uhodil blesk, a hned se měl k dalšímu pohybu. Vzal si tašku a šel hned ven, kde už viděl bílou Audi jeho profesora. Nastoupil a hned jej na uvítanou políbil.

Během cesty ani moc nemluvili, spíš se na sebe jenom usmívali anebo dělali různé škleby.

„Co plánuješ na dnešek?“ zeptal se William, když už přijížděli ke škole.

„Chtěl jsem zajít se Sophi po nákupech, už dlouho jsem jí to sliboval, takže to asi dneska budeš muset přežít beze mě,“ vykouzlil sladký úsměv.

„To zvládnu, mám toho až nad hlavu. Plno písemek. Tak se jenom jdi bavit,“ usmál se na něj černovlasý muž a vystoupil z auta.

Šli společně do školní budovy. Ještě si věnovali poslední úsměv, a nakonec šli každý jinam.

„Bille, pojď honem,“ přiběhla k němu červenovlasá holka a táhla ho k hloučku lidí. Prorvali se mezi nimi a viděli, jak se Georg mlátí se dvěma kluky. Koutkem oka zahlédl černovlásek Andrease, jak jde nechápavě do hloučku lidí, kteří je ještě povzbuzovali. Jakmile však uviděl, že jsou na jeho kamaráda dva, hned se tam přidal a pomohl Georgovi. Nezajímalo ho, že třeba ani jeho kamarád není v právu. Prostě mu chtěl pomoct. Přece jen, dva proti jednomu bylo trochu moc.

Černovlásek si povšiml, že se blíží profesor. Věděl, že z toho kluci budou mít pořádný průšvih, a proto musel jednat. Nemůže dopustit, aby za to pak měli nějaký trest.

„Přestaňte s ním! Slyšíš, Geo? Nechte toho, budete mít průšvih!“ Ještě s jedním klukem se je snažil od sebe odtrhnout. Profesor se nebezpečně blížil ke skupince lidí, kteří zakrývali celou rvačku. Ale pak se to stalo. Hnědovlasý kluk, aniž by chtěl, se v zápalu boje ohnal a surově praštil Billa do obličeje. Byla to taková rychlost, že ani nestačil postřehnout nějakou bolest, ale pocítil, jak mu z nosu začala okamžitě téct krev, a bylo jí hodně.

Všechny, jako by někdo omráčil. Přestali se zabývat rvačkou a jejich pohledy ulpěly na černovláskovi, který si držel ruku u nosu a byl předkloněný. Krev byla na jeho rukou i na zemi. Vsakovala se mu do bílého trička s dlouhými rukávy. Nedalo se to zastavit. Oběma rukama si chytil nos. Krev mu po nich tekla. Jeho kamarádi jednali okamžitě.

„Ty idiote, neumíš dávat pozor?“ zanadávala Sophie a hned vedla Billa na záchod.

„Tohle jsem nechtěl…“ bránil se hnědovlásek a jenom vyjeveně na Billa koukal.

„Nechtěl? Nemáte se chovat jako děcka ve školce. Jste idioti, všichni!“ vražedně se dívala na ty, kteří se rvali, a popohnala Billa na záchod. Její slova patřila i Georgovi a Andreasovi, kteří byli celou dobu ticho.

Došli na toalety a černovlásek se hned předklonil před umyvadlo a pustil ruce ze svého nosu. Krev mu dál z něj kapala do umyvadla a vytvářela zajímavé obrazce. Sophi mu pomohla krev zastavit. Nějak jí nevadilo, že byla na pánských záchodech. A když se na ni někdo divně díval, jenom drze pronesla něco ve stylu, nějaký problém a dál se věnovala svému kamarádovi.

Černovlásek si umyl krvavé ruce. Rukávy a místa na hrudi měl od červené životadárné tekutiny. Neštěstí bylo, že ho měl sněhově bílé, takže to šlo hodně vidět. Brzy na to se otevřely dveře toalet a v nich stál onen viník, který Billovi rozbil nos. Soucitně se na Billa díval. Nebyl zlý, ale když se jeho kamarád začal rvát s Georgem, bral to automaticky jako Andreas a prostě mu šel pomoct.

„Co je? Přišel sis taky pro jednu?“ zavrčela červenovlasá dívka a vražedně hleděla na hnědovláska.

„Ne, přišel jsem se omluvit. Tohle jsem fakt nechtěl,“ díval se na Billa.

„Příště by bylo fajn, kdybyste se neprali, ale dobrá, omluva přijata,“ kývl černovlásek, kterému už, díkybohu, přestala krev téct.

Když se na sebe podíval do zrcadla, zanadával tiše. Make-up měl zničený od vody a tričko od krve.

„Půjčím ti mikinu, chceš? V tom triku nemůžeš být celý den,“ hned si ji sundal a už mu ji podíval. Byla hezká, na zapínání s kapucí a tvořily ji černé a červené pruhy. Sophi už chtěla něco namítat, ale Bill promluvil rychleji.

„Díky, zítra ti ji donesu. Jenom, jak se jmenuješ, ať vím…“

„Jo, jsem Matt,“ představil se mu. Bill mu taky řekl své jméno a pak už viděl Matta odcházet. Převlékl se tedy do mikiny a potom se se Sophi vydali každý do své třídy.

Posadil se vedle blonďáka a postřehl, že jsou nějak moc ticho a jenom tak nenápadně po Billovi pokukují. Měli trochu provinilý výraz. Možná přece jen neměl Georg na ty trapné poznámky jednoho idiotského borce reagovat a prostě jít dál.

Po celý den vládla vcelku napjatá nálada. Oba černovláskovi kamarádi byli relativně v klidu a opatrně s ním mluvili. Možná, že se báli, že na ně bude naštvaný nebo uražený. Ale Bill nic z toho necítil. Prostě to bral jako nehodu jedné stupidní rvačky.

Když odzvonila poslední hodina a všichni co nejrychleji nacpali věci do tašek, aby konečně mohli vypadnout z toho ústavu, který je sice obohacoval o znalosti, ale neskutečně je nudil, zeptal se blonďák opatrně Billa.

„Nejsi na nás naštvaný?“ upřel na něj své modré oči. Byl tak nějak připravený na všechno.

„Ne nejsem. Byla to prostě nehoda. Netrap se tím. Všiml jsem si, že jste oba byli dneska dost zakřiknutí. Tetička Selma a Helga dneska neštěbetaly. To je zážitek, měl bych si to zapsat do deníčku. Už vidím ten úvod. Milý deníčku, dnes se stala opravdu pozoruhodná věc…„

„Ty si píšeš deník?“ zasmál se Andy a Georg se k nim připojil a všichni šli ze školy ven.

„Ne,“ zavrtěl Bill hlavou a smál se.

„Od koho jsi vlastně dostal tu mikinu?“ vyptával se hnědovlasý svalovec.

„Od toho kluka, co mi dal nechtěně do držky. Přišel se omluvit a nabídl mi mikinu za to zakrvácené tričko, protože nebudu chodit celý den v kabátu, mikinu jsem si nebral.“

„Mohl bys být nahoře bez. My bychom tě štípali do bradavek,“ culil se Andreas.

„No to tak. Nic nebude, ještě bych tě vzrušoval, a pak bys šmidlil pod lavicí. Tohle fakt vidět nemusím.“

Vyšli ze školy na chodník a tam se jejich cesty rozešly. Bill ještě čekal na svou červenovlasou kamarádku, aby s ní mohl jít nakupovat, jak jí slíbil. Nemusel dlouho čekat. Brzy vyšla ze školy ještě se dvěma kamarádkami. Byla od nich tak odlišná. Nejen stylem oblékání a líčením. Prostě byla svá.

„Tak jdeme, muži?“ usmála se na svého černovlasého kamaráda.

„Jdeme, ženo,“ zasmál se Bill a jako správný gentleman jí nabídl rámě.

Do centra to měli chviličku. Jenom prošli pár uličkami a už byli tam. Jejich cíl bylo obchodní centrum, kde se dalo sehnat prakticky cokoliv. Od netradičního a šíleného oblečení, po kosmetiku, kostýmy a mnoho dalšího.

„Doufám, že máš dost peněz, protože tohle bude legendární!“ zajásal černovlásek. Byl tady jako ryba ve vodě. Miloval to tady.

„Budeme to ale střídat. Jednou vyberu nějaký obchod já, pak ty, bereš? A nebudeš se ksichtit jasné?“ aby to zdůraznila, vystrčila na něj ukazováček.

„Slibuju,“ na důkaz své přísahy zvedl dva prsty do úrovně své hlavy.

„Paráda, vybírám první, jelikož dámy mají přednost,“ vyplázla na něj jazyk, chytla jej za ruku a táhla do jednoho obchodu.

„Ty jsi nějak s Robertem zpohodlněla, ne?“ zasmál se černovlásek.

„To víš, je to gentleman tělem i duší.“ Vždycky když o něm mluvila, celá se rozplývala.

„Divím se, že vám to takhle na dálku klape,“ zavrtěl Bill fascinovaně hlavou a už se přebíral v oblečení.

„Jo, často si voláme, píšeme, taky za mnou hodně často jezdí a já za ním.“

„Nepochlubila ses, jak vám to dopadlo.“

„Oh, jeho rodiče jsou úžasní. Byla to hotová pohádka. Byli tak milí a hodní. Vůbec se necítili pohoršeně za to, jaký mám šílený styl. Jeho otec říkal, že kdybych si oblékla vínové šaty, vypadal bych jako princezna. Vážně moc milí.“

„A víš, že má docela pravdu?“ zasmál se černovlásek a prohlížel si svou malou kamarádku.

V centru strávili téměř tři hodiny. Neustále o něčem klábosili a probírali se nejrůznějšími kusy oblečení. Každý nakonec vyšel z centra s pár taškami, kde ulovili opravdu speciální kousky, které budou slušet jedině jim.

„Oh, miláček mi píše,“ usmála se, přečetla si zprávu, a hned mu odepsala a šla dál.

„Mohl bych zavolat Willovi, jestli by se pro nás nestavil. Nechce se mi s tím táhnout,“ pronesl Bill a už hledal jeho číslo, zmáčkl zelené sluchátko a čekal, když však stočil pohled ke své kamarádce, zděsil se.

„Sophi!“ vykřikl.

autor: Tina