Boys Don’t Cry 9.

„Cože, jaké problémy?“ Odtáhnu se od něj, napjatě čekám na odpověď. Mezitím však zabouchnu dveře a vezmu ho víc dovnitř do bytu, sedneme si. Samozřejmě se mu hned přimknu do náruče. Miluji ten pocit, když mě svírají jeho paže. Mám vždycky tak dokonalý pocit ochrany, ani za nic se jí nechci zbavit.

„Volali mi.“

„Co? Kdo ti volal? „

„Ti chlapi. Já nevím, co se stalo, nebo proč mi volali, ale prostě nějak vědí, že žiju.“

„Počkej, počkej, řekl jsi jim své jméno? Protože před chvílí tu byl Nathan a také mi říkal, že poslouchal náš… ehm… telefonický rozhovor,“ ještě že je tu taková tma, jinak by Tom uviděl, že na mé tváři se jasně rýsují červené skvrny stydlivosti. Stále je mi to trošku trapné o tom otevřeně mluvit, i když je Tom můj přítel a před ním se nemusím za nic stydět.

„Vždyť to řekni normálně. Sex po telefonu,“ zasměje se a líbne mě do vlasů. Pod jeho dotykem se příjemně ošiju.

„No… Ano, to,“ ušklíbnu se i já jako malé dítě, když si s ním poprvé povídají o „dospělých“ věcech.

„No a co s tím?“

„Jo, no že mi odposlouchávali telefon a celé to naše divadlo slyšeli a on přišel za mnou a říkal mi, že mám někoho nového a kopu ošklivých věcí. Takže oni nevědí, že jsi to ty. Myslí si, že jsi jen nějaký další chlap, kterého využívám na to…“

„Sex přes telefon,“ roztomile mě doplní. Stále je mi divné to říct, brr, měl bych se to už naučit. Kdo ví, jestli to ještě někdy budeme opakovat. I když je to naživo samozřejmě nesrovnatelné, ale tohle je také fajn. Mnohem lépe, jako bych si měl přece vystačit sám, ne?

„Ano. No, takže zatím o tobě nevědí, to jsem chtěl. Ty jsi jim neřekl své jméno, že ne?“ Tajně doufám, že to opravdu neřekl. To by byl teprve potom problém.

„Ne, ne. Ale přišel jsem proto, zlato, musíme odejít. Já nechci riskovat, že mi tě zase vezmou. To bych už nepřežil, přísahám,“ hladí mě po vlasech, sem tam mě líbá nebo prsty přejde po líci. Více si mě přisune k sobě, aby se i ty drobné milimetry mezi námi vypařily do neznáma.

„Já také ne. Ale kam půjdeme, hm? Chtěl bych žít normální klidný život s tebou, bez jakýchkoliv těchto monster, která nás chtějí od sebe jen rozdělit a nic jiného,​​“ mluví mi přímo z duše. Co bych dal za to, kdybychom takto mohli být. V hlavě se mi narychlo promítne několik představ, jak bychom mohli fungovat. Bože, jak moc je to krásné…

„Já vím, já vím. Víš co? Kdyby se nám to jednou povedlo, první týden bych tě miloval v kuse.“

„Miloval? Jen první týden?“

„Ano, myslím, že pak mě už nebudeš chtít u sebe minimálně měsíc ani cítit.“

„Jaaaj, takže miloval jako miloval, ne miloval jako miloval. Aha!“ Medvídek zlatej, až teď mu to došlo, jak to myslím.

„Ne, to se pleteš. Promiloval bych s tebou i celý život.“

„Tak to uvidíme, kolik vydržíš,“ zasměju se, zvednu k němu pohled a okamžitě si ukradnu jeden nevinný polibek.

„No to by ses divil, lásko moje,“ teď mi pro změnu jeden věnuje on sám.

„Takže?“

„Takže co?“

„Los Angeles nebo Tokio?“

„Jo. No… Já nevím. Kam chceš ty? „

„Tak pojďme do Tokia. Tam nás nenajdou, je tam hodně, hodně, hodně, hodně, hodně, hodně, hodně, hodně…“ Nenechám ho domluvit, vlastně další slovo „hodně“ slyšet nepotřebuji. Raději se natáhnu po jeho rtech a vydechnu mu do úst: „lidí.“

Kašleme už na další řeči, jen se líbáme. Proplétáme navzájem jazyky. Tom mě trochu zatahá za piercing, ale vzápětí mi jakoby vynahradil brutalitu a něžně mi obkroužil linii rtů jazykem. Celý vnitřek úst mi zvědavě přezkoumává, téměř až odpadávám z myšlenky, že je to opravdu on. V životě jsem nepotkal nikoho, kdo by líbal lépe. A vášnivější, více s láskou. Jsem si vlastně jist, že takový člověk na světě ani neexistuje.

Občas mě do jazyka kousne, ale ne tak aby mě to bolelo. Jen na to, aby to ještě více podtrhlo atmosféru vášně. Nyní se do polibku více zapojím já. Převezmu vedení nad naší touhou a sám se prodírám do jeho úst. Nejdříve ale vsaju jeho piercing ve rtu, dávám pozor, abychom se nezachytili. Přece jsou jeho kuličky a můj kroužek až nepřirozeně poddajné.

Zakousnu se mu do spodního rtu, ale také ne silně. Nechci mu přece způsobit bolest, ale naopak ho více vyprovokovat.

„Co se děje?“ Pozdvihnu obočí, ustaraně se na mě dívá, když přestanu. Fakt netuším, najednou mě ale polilo strašné horko, jsem jakoby zamrzlý. Jen se dívám před sebe ve snaze zahnat ten blbý pocit.

„Já, já nevím…“

„Jakže nevíš? V pořádku? „

„Ne, není to v pořádku a fakt nevím, co mi je,“ mám v sobě jakoby prázdno nebo co. Hruď mi nepříjemně svírá, každý můj úder srdce mi připadá zpomalený, až věčný.

„Bille, co je?“ Ustrašeně mnou zacloumá; snažím se zhluboka nadechnout, ale nejde to.

„Tome, Tome. Já,“ prudce ho chytím za lem trička, silně sevřu v pěst od tak velkého tlaku, „nemůžu dýchat!“ Trhaně se snažím, ale každý pokus mě strašně bolí a mám pocit, že umřu. Nevím, co se to se mnou děje, mám strach, až se mi oči začnou lesknout.

„No tak, no tak, Bille. Panebože, co mám udělat?“ Tom začíná docela slušně panikařit, já jsem zoufalý. Kdybych tak věděl, proč se to děje, ale já netuším ani to.

„No tak, no tak!“ Třese se mnou, už to nejde. Upadám do bezvědomí, zcela jistě se udusím.

„Bille!“ Slyším trhaný výkřik. Před očima se mi zamlží, jen černo, nic jiného. Bez dechu upadám.

Alespoň tak to cítím, najednou se mi ale zrak a vnímání vrátí. Tom se přisál k mým ústům a vdechl do mě kyslík, což mi umožnilo nadechnutí a vrácení se zpět do reality. Kašlu, cítím v plicích prázdno, ale nějaké pozůstatky Tomova kyslíku tam jsou. Jako bych se topil, začnu vzduch opět trhaně a dychtivě nasávat. Moje tělo ho potřebuje a žádá si ho příliš rychle na to, abych se uklidnil.

„Zlato, no tak, tohle mi víc nesmíš dělat. Nesmíš, panebože, nesmíš…!“ Silně mě obejme můj zachránce a zaboří mi obličej do krku. Já ještě chvilku popadám dech, ale pomalu se to všechno vrací do normálu.

„Už je dobře?“ Vzhlédne mi do očí, pohladí po tváři. Jako by mi nemohlo být dobře, když si užívám jeho jemný dotek?

„Ano, už je. Ach, děkuji. Zase jsi mi zachránil život,“ usměju se, trochu se mu otřu o rty těmi svými.

„Ne, že zachránil. Ale ty jsi mě skoro zabil! Víš, jak jsem se bál? Co se ti vlastně stalo?“

„Já ani nevím. Udělalo se mi prostě jaksi nevolno a najednou jsem nemohl dýchat. A… je mi opět jaksi… špatně,“ žaludek se mi už poněkolikáté nepříjemně převrátí, cítím, jako bych byl na kolotoči. Prudce se postavím a utíkám do koupelny, dobře známou trasou. Dnes se mi to stalo už několikrát a mám velmi špatné tušení, že se to bude zhoršovat. Nejdříve to bylo jen jednou – dvakrát do týdne. A teď tři krát za den. Přestává se mi to líbit, pohlcuje mě strach. Navíc to, co se mi stalo dnes, si neumím vysvětlit.

„Tak ale tohle se mi už nelíbí!“ Do koupelny za mnou vejde Tom, podrží mi vlasy. Moje tělo mi oznamuje, že už by to, tedy alespoň na nejbližší chvíli, mělo být v pořádku a mohu se odlepit od záchodové mísy.

„Já, já opravdu nevím, z čeho to je. Prostě se mi jen tak zničehonic udělá špatně a je to,“ opláchnu si pusu a provinile se mu podívám do očí. Štve mě to víc kvůli Tomovi, jak kvůli mně samému. Nechci, aby se trápil jen proto, že můj organismus stávkuje. To by mě zraňovalo víc, než nějaké hloupé zvracení.

„Jakmile se nějak dostaneme s těchto problémů, půjdeš se dát vyšetřit, jasné? Osobně na to dohlédnu!“ Stále vidím v jeho očích trochu přísnosti a strachu, ale to je i v mých. Tedy asi jen ten strach.

„Och, a teď pojď sem,“ jeho ruka si mě k sobě přitáhne za bok, druhou mi zahrabe do vlasů a ztuha obejme. Zabořím hlavu do jeho krku a nasaju tu příjemnou svěží vůni. Mám pocit, že se mi dostává do oběhu krve namísto kyslíku. Jak je on potřebný pro život každého člověka, tak je pro mě nezbytná Tomova vůně. Bez ní se prostě nedá žít.

autor: Diana