Profesor 22.

Všechno se seběhlo tak neuvěřitelně rychle. Nedalo se tomu zabránit. Katastrofa byla nevyhnutelná. Čas jako by se najednou zastavil. Všichni jenom hleděli na bezvládné tělo červenovlasé dívky ležet pár metrů od chodníku. Nezpozorovala auto, které se řítilo velkou rychlostí, a zabraná do psaní zprávy svému miláčkovi, šla klidně přes přechod. Bohužel stříbrné auto nestačilo včas zabrzdit a dívku srazilo, takže ještě dopadla na zem pár metrů od chodníku.

Celé tohle dění viděl její černovlasý kamarád, který zůstal ochromeně stát na místě. Z rukou mu vypadly tašky s nově nakoupeným oblečením. Volal Willovi, zdali by pro ně nepřijel, a když se ze sluchátka ozval jeho medový hlas, nebyl schopen mu odpovědět. Jenom na prázdno otevřel ústa v němém výkřiku a vykulil oči. Pustil na zem mobil, který dopadl na tašky a hovor se přerušil.

„Sophi!“ vykřikl opět a rozeběhl se za ní. Doběhl k bezvládnému tělu jeho kamarádky. Kolem se shlukovali lidi, aby se podívali, co se vlastně stalo. Někdo z nich hned volal sanitku.

Ležela na zádech. Červené vlasy měla poházené po obličeji. Byla odřená a od krve. Krev byla vlastně všude. Už podruhé za den ji viděl. Napřed tehdy, když jej Matt nechtěně praštil do obličeje, a teď krev Sophi. Nevypadalo to ale vůbec dobře. Krev jí tekla i z hlavy a dělala se u ní červená kaluž.

Ze základní školy si ještě tak matně pamatoval, když zkoušeli nahmatat tep a poskytnout první pomoc. Jediné, čeho byl schopen, bylo zkusit nahmatat tep. To se mu ale nedařilo. Nenahmatal ho ani na krku, ani na zápěstí. S uslzenýma očima se podíval na svou kamarádku.

„Ne, nemůžeš mě opustit. Sophi!“ V tom přijela už sanitka. Doktoři urychleně vystoupili z vozu a utíkali mladé dívce na pomoc. Lidé odstoupili a nechali záchranáře dělat jejich práci. Bylo však pozdě. Mladou dívku už nebylo možno zachránit. Náraz byl příliš silný a zlomil jí vaz. Záchranáři jen nesouhlasně zavrtěli hlavou.

Bill těkal z jednoho na druhého. Tohle nemohl být pravda. Přece jeho kamarádka nemohla zemřít.

„Ne! Ne, to není pravda. Sophi, no tak, Červená, prober se. Prober se!“ třásl s ní, ale bylo to marné. Docílil jedině toho, že se její tělo párkrát zavrtělo. Věděl, že je to zbytečné, ale když vám zemře jeden z nejlepších kamarádů, jste skutečně zoufalí a děláte různé věci.

Jeden ze záchranářů jej odtáhl od jeho mrtvé kamarádky. Napřed nechtěl, chtěl s ní zůstat, ale onen muž byl přece jen silnější.

Celé jeho líčení bylo zničené od slz, které tekly z jeho očí jedna za druhou, a nemohl je nijak zastavit. Ten šok a bolest ze ztráty blízkého člověka byly tak velké, že ho celého ovládly.

Cítil na místě, kde je srdce, takovou zvláštní bolest. Jako by mu odtamtud někdo vyrval kus něčeho a ono to teď bolelo. Tepavá bolest, která nešla zastavit ani ničím vyléčit. Jediný lék na tohle všechno byl čas. Ale bude to trvat hodně dlouho, než po tomhle zůstanou jen jizvy.

Bill si začal uvědomovat, co všechno pro něj Sophi byla. Ne, že by si to už tenkrát neuvědomil, ale teď si to uvědomoval opravdu intenzivně.

V hlavě mu proběhlo všechno, co spolu zažili. O tom, jak si říkali svá tajemství a mnoho dalších věcí. Její smích, jak se za něj dokázala postavit. Šílené nápady a mnoho dalšího. To všechno mu teď bude neskutečně chybět.

Záchranář jej posadil na lavičku. Soucitně se na něj díval.

„Vydržte tady, hned se vrátím,“ řekl Billovi jemně a došel do sanitky pro nějakou deku a kávu v termosce. Bylo přece jen už chladno, takže přes Billa přehodil hřejivou deku a nalil do plastového hrníčku trochu kávy.

„Napijte se, bude vám trochu líp,“ podal mu hrníček a Bill si jej vzal do svých roztřesených rukou.

„Líp mi rozhodně nebude,“ zamumlal si pro sebe a z očí mu tekly další a další slzy. Najednou uslyšel známé tóny. Chvíli poslouchal, a poté uslyšel, jak mu zvoní jeho telefon.

„To je vaše?“ zeptal se záchranář a odpovědí mu bylo Billovo kývnutí. Proto za černovláska zašel ke zvonícímu zařízení a podal mu jej. Byl to William. Měl od něj tři zmeškané hovory. Ani v tom chaosu nepostřehl, že mu zvoní telefon. Hovor tedy přijal a přiložil si telefon k uchu.

„Bille, konečně. Kde jsi, nemohl jsem se ti dovolat,“ vyhrkl jeho profesor okamžitě. Černovláskovi teď teklo snad ještě víc slz, že skrz ně skoro neviděl.

„Srazilo ji auto. Je mrtvá… Bože… můžeš přijet?“ odložil hrneček vedle sebe a chytil se za čelo. Předklonil se a loktem se opřel o kolena.

„Cože? Kdo je mrtvý? Koho srazilo auto? Jsi v pořádku?“ chrlil na něj jednu otázku za druhou.

Billovi celkem trvalo, než dokázal uklidnit své vzlyky a srozumitelně svému matematickému princi odpovědět. Neměl tušení, jak ho tím deptá a ještě víc znervózňuje. Měl o Billa velký strach.

„Sophi. Srazilo ji auto. Wille, přijeď, prosím…“ mnul si čelo a cítil, jak mu slzy kapou na džíny a vsakují se do látky.

„Dobře, kde jsi, hned tam budu,“ řekl spěšně Will, nechal opravování a s mobilem u ucha se šel hned obout.

„Jsem u nákupního centra, nemůžeš to přehlédnout. Je tu policie, plno lidí a sanitka…“ zlomil se mu hlas, když viděl kus červených vlasů, které vykukovaly zpod jakési plachty, kterou bylo tělo jeho mrtvé kamarádky přikryto.

„Dobře, zůstaň tam, za pět minut tam budu,“ položil to, popadl kabát a klíče, nasedl do svého bílého auta a vyrazil k nákupnímu centru za svým nebohým miláčkem.

Jak slíbil, tak se taky stalo. Za pět minut byl u nákupního centra. Auto postavil někam stranou a starostlivě se díval kolem, aby našel Billa. Nakonec ho zahlédl. Seděl na lavičce jako hromádka neštěstí, kolem ramen měl přehozenou deku a v ruce malý hrneček. Po jeho levici seděl záchranář a o něčem se s ním bavil. Všiml si také jeho líčení, které ještě ráno bylo takřka dokonalé. Teď však bylo rozmazané od slz.

Okamžitě se k němu rozešel, a jakmile jej černovlásek spatřil, prudce vstal, až mu deka sklouzla z ramen a rozeběhl se k Willovi. Padl mu do náruče a všechno to doprovázely jeho skoro hysterické vzlyky.

„Pšššt zlatíčko. Už jsem u tebe,“ šeptal mu konejšivě a pevně ho objímal. Během toho si taky všiml, že odnášeli mrtvé tělo dívky na nosítkách a nakládají ho do pohřebního auta. Byla to hrozná podívaná. Dívce sklouzla ruka z nosítek, takže jenom bezvládně visela. Pro Billa tohle musel být neskutečný šok a nezapomenutelný a hrůzný zážitek.

„Pojď, broučku. Pojedeme ke mně. Zavolám tvojí mámě, že dneska přespíš u mě, ano?“ vzal jej kolem ramen, pobral i věci, které mezitím pořád ležely na zemi, a naložil Billa do auta.

Během cesty bylo hrobové ticho. Černovlásek byl jako tělo bez duše. Jenom se tupě díval z okna na ubíhající krajinu. U Willa doma to bylo podobné. Moc toho nenamluvil. Jeho matematický princ to však chápal a postaral se o něj.

Napřed se šel umýt. Umyl si Sophiinu krev i šmouhy od líčení. Nakonec jenom ve Willově županu došel do obýváku, kde se ke svému profesorovi přitulil. Cítil, jak jej slzy v očích štípaly opět. Zase začal brečet. Pořád měl před očima tu scénu. Jak do ní auto narazilo. Jak byla všude krev a její bezvládné tělo. Na tohle nikdy nezapomene.

„Jen se vyplakej,“ zašeptal William a podal mu kapesníček. Jeho malý puberťák byl opřený o jeho hrudník a vzlykal. Naprosto jej chápal. Proto ho jenom konejšivě hladil ve vlasech a sázel mu do nich drobné polibky.

Po zbytek dne už ani nedělali nic jiného. Jenom se k sobě tiskli. Bill teď neměl vůbec na nic náladu. Svět mu zčásti zčernal a byl polovičně černobílý. Polovičně proto, že pořád jsou tady lidé, na kterých mu záleží a má je rád.

Nakonec se odebrali ke spánku, protože už přece jen byla noc. Černovlásek se tiskl ke svému profesorovi a snažil se aspoň na chvíli usnout. Byl z toho pláče unavený. Avšak když se mu konečně podařilo zabrat a začínalo to vypadat slibně, opět se objevila ta hrůzná scéna z nehody. Cloumal s ním strach a bezmoc. Tak moc se snažil Sophi zachránit, ale vždycky to skončilo stejně. Vždycky zemřela. Stále se převaloval v posteli a škubal sebou, až to Willa probudilo. Viděl, jak se jeho malý puberťák stále vrtí, převaluje, až nakonec vykřikl, což ho polekalo.

„Ne! Ne, Sophi!“ křičel ze spaní z plných plic.

„Bille, Bille, prober se, no tak,“ zatřásl s ním, až nakonec černovlásek otevřel oči. Byl celý zpocený a udýchaný, jako by uběhl maraton. Vyděšeně na svého miláčka hleděl, a nakonec se jím nechal i obejmout. Tahle noc rozhodně klidná není a nebude.

autor: Tina