Profesor 23.

Dny se vlekly neskutečně pomalu. Všechno jako by truchlilo nad ztrátou malé červenovlasé dívky. Bylo zamračeno, šedá mračna nepustila ani jeden sluneční paprsek a občas zavál vítr, který čechral vlasy. Brzy se měl konat pohřeb. Něco se vleklo, ale něco uběhlo tak rychle.

Ani ve škole to nebylo o nic lepší. Bill do ní šel až po třech dnech. Nějak nebyl schopný se soustředit vůbec na nic. Jenom byl hluboce zabrán do svého myšlení a s tím si vystačil. Dnes už však seděl v lavici vedle Andrease a díval se někam, neurčito kam. I on a Georg už o té tragédii věděli, vlastně o ní věděla celá škola. Oni tři to však nesli hodně špatně. Sophi pro ně byla opravdu dobrá kamarádka. Skoro něco jako mladší sestra.

„Bille… půjdeš na ten pohřeb?“ zeptal se Georg opatrně černovláska a díval se mu do tváře. Ten k němu zvedl své čokoládové oči a párkrát zamrkal.

„Asi ano. Musím se s ní ještě naposledy rozloučit. Doufám, že vy dva půjdete se mnou. Její máma říkala, že má přijít každý její kamarád. Každý, kdo ji dobře znal, aby se s ní rozloučil,“ vydechl.

„Dobrá, půjdeme tam, všichni tři společně,“ rozhodl Andreas. Dnešní den nebyl vůbec veselý. Nikdo neměl náladu na šílené vtípky ani směšné hlášky.

„Kdy vlastně je?“ zeptal se ještě svalnatý kluk.

„Tuhle sobotu,“ odpověděl mu stručně Bill, a to byl asi tak konec jejich rozhovoru. Po zbytek dne už toho nějak moc nenamluvili. Stejně ani nevěděli, o čem mluvit.

Den byl tak tíživý, prázdný a nudný. Všichni ve třídě pociťovali to napětí, ale nikdo nic neřekl. Pak nastala hodina biologie. Tu Bill ze srdce nenáviděl, vlastně ani ne tolik ten předmět jako spíš toho profesora, který mu ho znechucoval.

První polovina byla relativně v klidu. Profesor jim jenom něco diktoval a oni si dělali poznámky. Ta druhá už byla horší.

„…V původním významu je ekologie biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem… kdo jako první definoval tento obor? Bille?“ obrátil profesor svou pozornost k černovláskovi. Ten se na něj jenom podíval a zavrtěl hlavou.

„To opravdu nevím,“ řekl sklesle. Opravdu neměl tušení, kdo to mohl být. Ani neměl chuť o tom nějak přemýšlet. Neměl chuť vůbec na nic.

„Je něco, co snad víte? Musím říct, že vaše neschopnost je někdy až dech beroucí,“ zavrtěl hlavou a Bill na něj stále jenom hleděl. Nic neříkal, což profesora překvapilo. „Oh tak dneska nebudou žádné výlevy, či vaše neskutečná moudra?“

„To má být jako nějaká provokace nebo co? Prostě řekl, že neví, budete to muset přenést přes srdce,“ ozval se naštvaně Andreas. Už mu skutečně drásalo nervy to, jak si profesor stále na jeho kamaráda vyskakoval.

„Pokud vím, vás se nikdo na nic neptal, pouze jsem řekl…“

„Tak už raději nic neříkejte a pokračujte. Skutečně mě nebaví poslouchat to, jak se do něj navážíte. Nic vám neudělal, jen vy jste tak nehorázně zabedněný a evidentně rád provokujete!“ přerušil jej.

„Vypadněte a hned!“ řekl vztekle profesor. Andreas nic nenamítal. Pobral si svoje věci a odešel.

Po hodně se vydal Bill hledat Andrease. Jak předpokládal, našel jej sedět na schodech. Proto si sedl k němu a podíval se na něj.

„Děkuju, že ses mě zastal.“

„Nemusíš děkovat. Ten debil vousatý si to zasloužil. Neměl si vyskakovat,“ usmál se na něj blonďák a objal jej kolem ramen. Bill si o něj opřel hlavu a jenom vydechl. Bylo fajn mít takové dobré přátele.

Po 2 dnech

Byla sobota, den, kdy se konal Sophiin pohřeb. Mělo přijít hodně lidí.

Bill stál před zrcadlem a oblékal si černé sako. Dodělával ještě poslední úpravy. Vůbec nepřemýšlel nad tím, jestli mu to sluší nebo ne. Ani se na sebe do zrcadla neusmál. Prostě se jenom oblékl a pomalu šel dolů. Byl domluvený s klukama, že se pro něj staví, a pak všichni tři pojedou přímo na místo určení.

Přijeli k velkému cihlovému kostelu se zašlou střechou. Po jeho bocích se tyčila velká okna ve tvaru zlomených oblouků a nahoře ze střechy vyčnívala věžička, v níž byl zvon. Na samém vrcholku té věžičky byl kříž. Vchodové dveře, které byly mohutné, vyřezávané a lakované, byly otevřené. Proto se všichni tři kamarádi vydali dovnitř. Cestou potkali Sophiiny rodiče. Vyjádřili jim svou upřímnou soustrast a pokračovali dál do kostela. Na každé straně bylo asi deset lavic už celkem zaplněných a v popředí ležela rakev, v níž odpočívala Sophi.

Všichni tři mladíci vykročili ve stejnou dobu, aniž by se nějak domluvili. Mířili k rakvi, kde ležela jejich mrtvá kamarádka. Zastavili se až těsně před ní. Mlčky ji sledovali, nikdo nic neřekl. Billovi se opět před očima vybavila ta nehoda, jak do ní to auto narazilo. Téhle vzpomínky se asi nikdy nezbaví. Z oka mu utekla jedna zbloudilá slza. V tuto chvíli to bylo naprosto přirozené, nikdo se nebude vyptávat, proč dotyčný pláče.

„Vypadá tak klidně,“ pronesl tiše Andreas. Spíš uvažoval nahlas.

„Nechci, aby vypadala klidně, chci, aby se zase usmívala,“ zašeptal Bill a cítil, jak ho Georg objal kolem ramen. I na něm bylo poznat, že už má na krajíčku.

„Ber to tak, Bille. Jistě je už na lepším místě a drží nám tam flek,“ koukl na černovláska, a poté se všichni tři vydali sednout do lavice.

Jakmile dorazili všichni, velké mohutné dveře se zavřely a mohla začít bohoslužba za její duši. Kněz povídal a všichni v tichosti seděli a jenom naslouchali. Nebylo ale úplně hrobové ticho. Byl slyšet pláč mnohých lidí, jak šustili tiše s kapesníky a utírali si slzy.

Když kněz utichl, předstoupil dopředu její otec. Držel v ruce nějaký papír a díval se na všechny přítomné.

„Včera jsme našli v jejím deníku tenhle dopis. Zřejmě je to dopis na rozloučenou,“ jakmile dořekl poslední slova, všichni se na sebe nechápavě dívali. Ona snad věděla, že zemře?

„Je už pozdě večer, ale napadlo mě, co když se se mnou něco stane a už nebudu mít možnost se nějak vyjádřit? Proto píšu tohle. Je to jenom pro jistotu, kdyby se skutečně něco stalo, a pokud tohle někdo čte, tak se asi vážně něco stalo.

Roberto, I love you so much. You’re my true love. Nevím, co bych ještě dodala, asi to, že vás mám všechny moc ráda.“ Jakmile dočetl poslední řádky, v kostele zavládlo hrobové ticho. Bill si až po chvíli všiml, že ve vedlejší řadě sedí Roberto. Poznal ho podle fotky, co mu jednou Sophi ukázala. Jeho hnědé oči byly uslzené a obličej ztrápený. Oči stále upíral na černou lakovanou rakev, kde ležela jeho červenovlasá princezna.

Nakonec čtyři statní muži vzali rakev za úchyty a nesli ji pomalu ven na hřbitov, kde už bylo pro Sophi místo. Všichni přítomní šli v průvodu za rakví až k hrobu, kde byla pomalu spuštěna do země a pokryta velkou vrstvou hlíny, kterou ještě udusali.

Lidé postupně odcházeli a všichni tři kluci se také vydali domů.

V neděli se Will snažil Billovi dovolat. Chtěl toho drobečka mít u sebe. Mohl jenom tušit, jak se asi trápí.

„Ano?“ ozval se tichý ospalý hlas ve sluchátku.

„Ahoj zlato, já tě asi vzbudil, viď? To jsem nechtěl, ale napadlo mě, jestli bys nechtěl přijet za mnou, dojedu si pro tebe,“ mluvil mile a klidně. Bylo mu jasné, že s Billem nebude moc zábava a nedivil se. Ale i tak ho chtěl mít u sebe.

„Tak dobře, za patnáct minut budu nachystaný, jo?“ vyhrabal se z postele a pomalu šel ke skříni. Většinu dne poslední dobou strávil jenom v posteli.

„Dobře, tak za patnáct minut budu u vás,“ ukončil hovor a šel se chystat, aby mohl zajet pro tu svou hromádku neštěstí.

autor: Tina