The Little Merman 12.

„A tohle?“ ukázal Bill na řadicí páku uvnitř Tomova auta, byl nadšený, že mu Tom odpovídá na všechny jeho otázky. A byl také nadšený, že tentokrát může jet s Tomem vepředu a má tak lepší výhled ven.

„To je řadicí páka.“

„Aha, takže… můžu si to taky zkusit?“ zazubil se.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad, Bille. Ještě bychom mohli někam nabourat nebo sjet z útesu rovnou do oceánu.“

„A to vadí? Umíš přeci plavat nebo ne?“

„Umím plavat, jako by si to nevěděl… ale to auto bylo drahý, mám ho rád a nechci s ním skončit na dně oceánu…“

„A kdybychom tam skončili, zůstal bys tam se mnou?“

Tom se zasmál a zavrtěl hlavou. „Nemyslím si.“ Bill tu otázku ale myslel vážněji, než si Tom uvědomoval.

„Takže tobě přijde fér, že já jsem obětoval svůj život doma, svůj krásný ocas, všechny své přátele a sourozence, a šel sem za tebou, a pojedu s tebou k tobě domů, za tvými rodiči, aniž bych o vašem světě cokoliv věděl? Ale tobě je zatěžko se mnou zůstat v oceánu, kdybychom se tam hypoteticky ocitli?“ nakrčil Bill obočí a trochu naštvaně se na Toma podíval. „Můj tatínek měl přeci jen pravdu.“

„V čem měl pravdu?“

„V tom, že lidé jsou sobečtí.“

Tom zadupnul brzdu a auto sebou cuklo. „Vystup si.“ Řekl rozhodně.

„Proč, vyhodíš mě ven a necháš mě tu?“

Tom se odpoutal a jen zopakoval, co už jednou řekl. Bill tedy vystoupil, nebyl připoutaný, protože mu to nebylo příjemné. Tom také vylezl a přešel na druhou stranu auta.

„Tak jdi, sedni si za volant a jeď.“

„Jako, jako fakt?“ Bill nechápal změnu v Tomově chování a myšlení, ale obešel auto a sedl si za volant, zavřel dveře. Když dosedl, Tom už seděl připoutaný uvnitř.

„Připoutej se. Nechci, aby ses zabil.“ Povzdychl si Tom, Bill se usmál a udělal to, i když se mu to nelíbilo.

Auto bylo nastartované, a tak udělal to, co mu Tom řekl, když vyjížděli od domu. Stlačil nohou spojku a pořádně šlápnul na plyn. Auto kupodivu nechcíplo, kola zapískala a Tomova milovaná Audi se řítila vpřed. Bill se pevně držel volantu, oči dokořán, úsměv od ucha k uchu. Tom na druhou stranu seděl zaražený do sedačky, horor v očích a snažil se nebrečet strachy o svůj život. Auto jelo, vrčelo, skákalo přes výmoly, řezalo zatáčky, to vše za šíleného smíchu jeho řidiče. Nakonec Bill za doprovodu pískotu brzd zastavil a usmál se na Toma.

„Tak? Jsme na dně oceánu nebo nejsme?“

Tom se na něj podíval, v obličeji byl celý bílý. Zavrtěl hlavou. „Ale něco ti povím, moje auto od dneška řídím jenom já… Tobě koupím-„

„Co mi koupíš?“

„-možná tak koloběžku…“ ušklíbl se Tom a Bill ho plácl přes ruku, Tom se zašklebil a políbil ho na tvář.

***

Dvojice zastavila u kraje silnice v nákupní zóně a vystoupila z auta. „Kam půjdeme jako první?“ zeptal se Tom, i když ta otázka byla naprosto zbytečná. Bill se kolem sebe rozhlížel s pusou dokořán, oči na vrch hlavy. Nemohl se nabažit všech těch nových věcí kolem sebe a Tom už moc dobře věděl, co to pro něj znamenalo, otázky, otázky a otázky. Kolem Billa prošla malá holčička, která se zastavila, aby obdivovala jeho vlasy, které mu sahaly až pod zadek. A že ten zadek měl ale pěkný, Tom se nad tou myšlenkou začervenal a odvrátil pohled. Když tak udělal, všiml si kadeřnictví na druhé straně ulice. Bylo to kadeřnictví, do kterého vždycky chodila jeho matka, než zemřela. Tomovi bylo jasné, co musí udělat, bylo mu jasné, že kadeřnictví je na prvním místě. Jeho otec byl velmi konzervativní a nechtěl vidět, jak by se tvářil, kdyby si jeho dredatý syn přivedl domů kluka s vlasy dlouhými jako Rapunzel. Bill byl opravdu jako z pohádky, povzdychl si.

Chytil Billa za ruku a táhl ho od té malé holčičky, která za ním mávala svou malou ručkou a ptala se maminky, jestli může mít taky takové vlasy.

„Kam mě to vedeš, Tome? Povídal jsem si s tou milou holčičkou…“

„Ke kadeřníkovi, musíme tě ostříhat.“

Bill zabrzdil. „Cože?!“ vypísknul vysokým hlasem a v obličeji se mu objevilo zděšení.

„Ježiši, ne úplně, jen trochu zkrátit, alespoň… protože… u nás prostě kluci takhle dlouhý vlasy nemají… a přeci chceš udělat hezký dojem na mého otce…“

„… a maminku.“

„Moje…“ Tom si povzdychl a smutně se podíval. „Bille, moje mamka, ona… už nežije…“

„Panebože, to je ale strašné. To je mi tak líto, Tome, promiň…“ chytil ho zase za ruku a jemně ho po ní hladil, Tom se pousmál a zavrtěl hlavou.

„To nic, už je to pryč. Tak pojď. Sem ona chodila ráda, bylo to její oblíbené, určitě se ti tam bude líbit, hm?“

„No dobře, ale jen malinko zkrátit… nemám rád stříhání…“

„Ty znáš stříhání?“ Bill přikývl. „Máte nerezový nůžky tam dole nebo co?“

„Ne, ale… některé škeble dokážou být pěkně ostré, víš? A to nemluví o tom, když tě krab omylem stříhne do kůže… Proto jsem se od 10ti let nikdy nestříhal, maminka mi to dovolila, ale můj otec…“ povzdychl si Bill. „Je opravdu zásadový, takže s tím měl problém. Říkal, že takhle si vílu nikdy nenajdu. Ale já nechci vílu, já chci tebe.“ Usmál se na něj láskyplně a Tom se pousmál.

Zvonek nad dveřmi jemně zazvonil a naleštěná podlaha pod jejich chodidly zapískala.

„Dobrý den,“ usmála se na ně slečna s velmi barevnou hlavou. „Můžu vám nějak pomoct?“

„Eeem, jo… Potřebujeme ho ostříhat,“ ukázal Tom na Billa, slečna spráskla ruce.

„Proboha, to jsou ale nádherné vlasy…“ přistoupila k němu, začala ho obcházet a sahat mu na ně, Bill se nijak nebránil. Jen rozpačitě koukal.

„Děkuju, asi.“

„Tohle chcete ostříhat? Není to škoda?“

„Musí to dát dolů… Ne úplně.“ Dodal, když viděl Billův pohled. „Jen zkrátit, na nějakou normálnější délku…“

„No dobře… Dobře, uvidím, co s tím dokážu udělat…“ usmála se vlídně a mrkla na Billa.

„Dobře, já se zatím půjdu podívat někam jinam, musím si ještě něco zařídit. To víte, práce.“ Usmál se a odešel.

„Tak se posaďte.“ Ukázala slečna k sedačce s umyvadlem a Bill si sednul, zaklonil hlavu tak, jak mu bylo nařízeno. Když na svých vlasech ucítil chladnou vodu, na celém těle mu naskočila husí kůže. Uvolnil se a spokojeně se usmál. „Máš je opravdu dlouhé, jak dlouho rostly?“

„Sedm let, paní.“ Řekl Bill slušně.

„Paní.“ Zasmála se. „Říkej mi Mia. Paní, tak už mi neříkej, paní je moje máma, ne já.“ Smála se stále, zdála se opravdu milá. „Sedm let je opravdu dlouhá doba a ani nemáš zničené konečky… Páni, opravdu kvalitní a pevné vlasy… zdravé, to se dneska už jen tak nevidí. Černá je tvoje přírodní barva?“

Bill přikývl. „Už jsem se s ní narodil.“

Znovu se zasmála. „Samozřejmě. No, tak se zvedni, dáme se do práce.“ Poklepala mu na rameno, svázala mu vlasy do ručníku a posadila si ho před zrcadla do vysoké židle. Přes tělo mu přehodila plášť a zavázala mu ho za krkem. Do vlasů mu dala tužidlo, které Billovi připomínalo mořskou pěnu, která se tvořila po každé bouřce na pláži, a usmál se. Když mu ale začala vlasy rozčesávat, úsměv ho přešel, bolelo to. Nakonec ale došla až do konce a položila mu ruku na ruku. „Tak a jdeme stříhat, co bys řekl tak na nějakou extravaganci?“

Bill polknul. Nechápal, co to slovo znamená. Nevěděl co odpovědět. Jen valil oči a tvářil se ztraceně. Mia se trochu ušklíbla a sáhla po nůžkách.

Tom vešel do kadeřnictví s taškou v ruce, zrovna platil u pokladny v hudebninách, když mu zazvonil telefon. Byl to jeho otec, po tom, co si ho vyslechl, jen zaplatil a vracel se pro Billa, kterého tu ale nikde neviděl. Přišel tedy k jedné z kadeřnic. „Prosím vás, neviděla jste tu takového černovlasého kluka, vysoký, hubený… stříhala ho ta s barevnou hlavou…“

„Mia, ano. Byli tu. Oh, jasně. Museli jít určitě dolů, asi mu dělá i kosmetiku.“ Usmála se slečna a Tom přikývl. „Když tak si tu na ně můžete počkat.“ Dala se znovu do práce, Tom si povzdychl a posadil se do jednoho z křesel na odpočívání, vzal si časopis. Jeho otec bude holt muset počkat. Alespoň zatím zařídí vše, co je potřeba.

Tom nevěděl, kolik času uplynulo, když se na schodech vedoucích z nižšího patra ozvaly kroky. Zvedl pohled od časopisu a uviděl Miu, smála se něčemu, co Bill řekl. Vyšla až nahoru a podívala se na Toma. „Oh, vy už jste tady… No, co na to říkáte?“ kývla směrem k Billovi, ale Tom pobízet nepotřeboval. Už teď na něm pohledem jen visel.

Bill vypadal nádherně. Opravdu nádherně. Jako naprosto nový člověk.

Vlasy měl zkrácené tak, že mu sahaly pod ramena, okolo obličeje je měl trochu kratší, vyžehlené tak, aby byly perfektně rovné. Vzadu je měl trochu vytupírované, aby se mu celkově zvětšil objem vlasů (ne že by to potřeboval). Obočí měl dokonale upravené, kůži pod ním ještě trošku červenou od podráždění. Mia ho i nalíčila, takže měl pleť krásně jednolitou a porcelánovou. Oči zvýrazněné kouřovými stíny. Rty jemně přetřené leskem na rty, Tom mu ho chtěl slíbat dolů.

„Ahoj Tome,“ usmál se na něj doširoka.

„A-Ahoj…“ vykoktal ze sebe nevěřící Tom.

„Tak co? Vypadám přijatelněji? Vypadám už víc tak, jak bych měl vypadat? Bude se tvému otci líbit? Vypadají takhle kluci u vás? Není to moc? Kdy půjdeme nakupovat oblečení? Proč jdeme k autu? Tome, Tome, stalo se něco? Co se děje? Já se ti nelíbím?“ zašeptal Bill smutně, oči ho začaly pálit. Toho se bál.

Tom se na něj otočil, zastavil se a pousmál se, chytil ho za ramena. „Líbíš se mi. Strašně moc se mi líbíš, Bille. Jsi překrásný. Vezmu to popořadě, ano? Na všechno ti odpovím, jen nastup do auta…“ usmál se, pustil ho a odemkl Audi.

„Tak co se děje?“ zeptal se Bill, když se připoutal.

„Vypadáš přijatelněji. Vypadáš nádherně a líp, než vypadá kdokoliv jiný. Mému otci se určitě budeš líbit, ale nevím, jestli pochopí, že spolu chodíme. Takhle u nás kluci nevypadají, jen někteří, jen ti, kteří chodí s kluky, a to ty děláš, takže je všechno v pořádku. Je to trošku víc, ale jsi dokonalý. Oblečení nakoupíme přes internet, protože nám do toho něco vlezlo. Proč jdeme k autu, no… už v něm jsme, takže nemá smysl na tohle odpovídat. Stalo se to, že mi volal táta a prosil mě, abych přiletěl už dneska, takže teď pojedeme domů, zabalíme věci a pojedeme na letiště, tam nasedneme do letadla a poletíme ke mně domů… a jak už jsem řekl, líbíš se mi strašně moc, strašně strašně moc, jsi to nejdokonalejší a to nejkrásnější stvoření, které jsem kdy v životě potkal a… bojím se, že pro tebe nejsem dost dobrý…“

„Jsi pro mě nejlepší, Tome, opravdu… co je to letiště a letadlo?“

„To je stroj, něco jako auto, jen to lítá…“ pousmál se Tom slabě, vpíjel se mu do očí.

„My poletíme? Jako ptáci?“ pootevřel Bill pusu.

„Ano, jako ptáci…“ usmál se Tom, nevydržel to a hladově Billa políbil. Ten se do polibku uvolnil, vydechl a plný náruživosti mu ho začal oplácet.

autor: LilKatie