autor: Janule
„Nazdááááár,“ znělo čtyřhlasem radostně bavorskými lesy, když se po delším odloučení konečně znovu setkali členové kapely. Vítali se na nádvoří, sledováni zvědavě všemi, co byli zrovna venku, a užívali si nově napadlý sníh. Obyvatelé hotelu Isabella se pak většinou po chvíli přidávali k uvítání hostů, když poznali, kdo přijel. Billa měli pořád všichni rádi, ať staří nebo mladí, přece jen byl léta jejich miláčkem.
„Lidi, vy jste tady ale v zakopaný prdeli,“ objímal Tom Georga a Gustava téměř naráz. „Málem jsme se sem kvůli týhle blbý bílý břečce nedostali, klouzalo to jako blázen.“
„Už jsme mysleli, že nedorazíte,“ poplácal Toma po rameni Georg. „Pojďte dovnitř, za chvíli bude oběd, pak půjdem do zkušebny,“ byl celý natěšený, na tváři permanentní úsměv. Ani netušil, jak moc mu budou jeho staří kamarádi z kapely chybět. Billův široký úsměv a charisma, které už dřív ani nevnímal, mu najednou znovu zazářily před očima. Měl pocit, jako by se věci vrátily do starých kolejí, ačkoliv chápal, že je to jen dojem. Ale krásný dojem. Na rozdíl od Gustava si ještě pořád nezvykl, že jsou venku z Genesis.
Mezitím, co se čtveřice vítala, vylezli z auta další dva mladí muži, Benjamin a Sascha. Ráno si dali sraz u hotelu dvojčat, jeli společně Benovým luxusním bavorákem, který hlavně Tom celou cestu obdivoval. Chvíli dokonce i škemral, aby si mohl zkusit tuhle káru řídit, ale jejich nový manažer psím očím staršího z dvojčat statečně odolával, hlavně vzhledem k ceně auta a povětrnostním podmínkám.
„Až ti bude osmnáct, koupíš si svoje, neboj,“ ujišťoval nafučeného Toma, což zabralo. Dával mu tak snad Benjamin najevo, že za rok by klidně mohl na takovou luxusní káru mít? A možná i na luxusnější, když budou dobří, ujistil se v duchu Tom. Měl jednu takovou vyhlídnutou už od patnácti. V každém případě měl v plánu si udělat řidičák hned, jak bude plnoletý. V čem bude jezdit, už bylo nepodstatné.
„Ahoj!“ zahulákal od vchodu do hotelu Paul s úsměvem od ucha k uchu, byl jen v tričku s krátkým rukávem. Seběhl dolů, když si všiml nebývalého rozruchu na nádvoří. „Pojďte dovnitř!“ volal na ně. Do sněhu a vlezlé zimy se mu nechtělo. Rozmary počasí byly asi to jediné, co mu na povrchu zatím opravdu vadilo. Bill se k němu okamžitě rozběhl a skočil mu radostně do náruče, div ho neporazil.
„No to je dost, že jste se přijeli podívat,“ trochu mu vyčetl Paul, když se pozdravili a Bill ho konečně pustil z nadšeného objetí. „Sluší ti to,“ nezapomněl pochválit Billovu vizáž, moc dobře věděl, jak to má rád. Koneckonců, znal ho do malinka. „Ahoj,“ pozdravil starší dvojče mávnutím přes Billovo rameno.
„Ahoj,“ kývl Tom s úsměvem. „Představím vás až uvnitř, je tady děsná kosa,“ trochu hraně se otřásl, byl ještě vyhřátý z pohodlného auta. „Mám hlad jako herec, doufám, že tu dobře vařej,“ hnal se dovnitř.
„Všechno zatím bylo dobrý,“ potvrdil mu Paul, na tohle měli opravdu štěstí. Hlavní kuchař si vzal do parády všechen kuchyňský personál z Genesis a zapojil je do práce, naučil je, jak pracovat s čerstvými surovinami, a ještě si na stravu nikdo nepostěžoval.
„Billí,“ zaslechl Paul zevnitř hotelu hlas malé Jenny, která jak uslyšela svého milovaného bratříčka, letěla po schodech dolů jako blázen, ačkoliv na ni Mira shora volala, že spadne a něco si udělá. Skočila mu do náruče a nechtěla se ho pustit, dokud ho Mira nepřišla od jeho mladší sestřičky osvobodit. Musel svatosvatě slíbit, že hned jak všechno vyjednají, přijde se na ně podívat a s Jenny si chvilku pohrát. I Mira byla naměkko, když Billa objímala, a medvědí objetí od Sakiho ho hřálo ještě chvíli poté, co se na chodbě rozloučili. Tak strašně rád je viděl, ani si neuvědomoval, jak mu celou tu dobu odloučení chyběli.
„Takže, chlapi,“ vzal si vše na starosti Tom, když se posadili k jednomu z větších stolů v zatím prázdné jídelně. Oběd se teprve připravoval a obyvatelé hotelu byli zvyklí chodit až se zazněním gongu, který tady k tomu odjakživa sloužil. „Chci vám představit tady Benjamina Ebela,“ kývl k mladému pohlednému muži po své levici, a zároveň začal mluvit jeho směrem. „Tihle dva,“ ukázal na Georga a Gustava, „jsou zbývající dva členové naší kapely. Basák Georg a bubeník Gustav,“ hned objasnil, kdo má jakou funkci ve skupině na starost. Jmenovaní si s manažerem přes stůl s úsměvy na tvářích podali ruce, vypadalo to, že se zatím žádné nesympatie nekonají. „A tohle,“ ukázal Tom na Paula, „je bývalý člen, kytarista Paul, který musel ze skupiny odejít, abych do ní já mohl přijít, za což jsem se mu vlastně ještě ani pořádně neomluvil, nebyl čas,“ zašklebil se Tom.“
„Ty si taky nic nepamatuješ, už ses mi určitě aspoň jednou omlouval, a stejně to není třeba, nemohl jsi za to, pravidla byla prostě proti mně,“ usmál se Paul. „Uznávám, že měl David dobrou ruku a vybral za mě fakt dobře.“
„Dík,“ uculil se div ne v rozpacích Tom, tohle uznání vážně nečekal. Počítal s tím, že s Paulem bude trochu problém, až uslyší, co se chystá, a že se bude chtít vrátit do své skupiny, když mu v tom už nic nebrání. Tom doufal, že se jim to společně nějak podaří vyřešit, a nepohádají se. Musel ale pokračovat. „Benjamin je producent a manažer, který s námi byl včera jako host v talkshow, a po natáčení nám nabídl, že když budeme chtít, dokáže nás spojit s nějakou hudební firmou a zařídit, abychom dostali nahrávací smlouvu.“ Když nenastalo všeobecné jásání, jak už Tom ovšem očekával, pokračoval, aby to všechno klukům objasnil. „V podstatě to znamená, že bychom mohli být slavní stejně jako dole v Genesis, jen v daleko větším měřítku. Když budeme dobrý, samozřejmě,“ dodal.
„O tom vůbec nepochybuju,“ vmísil se do toho sám Ebel, aby Toma i ostatní kluky ujistil, že jejich budoucí úspěch je podle něj téměř zaručen. „Bill s Tomem včera na natáčení hráli jen spolu, a sklidili obrovský potlesk,“ mluvil ke dvěma zbývajícím členům kapely, „sami to uvidíte za týden v televizi. Holky v publiku skoro slintaly, a když tomu trochu marketingově pomůžeme, zapojíme do toho váš životní příběh, nebude to trvat dlouho a bude vás znát jako skupinu celé Německo.“ Otočil se přitom na Saschu, který zatím celou debatu jen sledoval a přitom udělal několik fotek. „K tomu by nám mohl pomoct tady Sascha, proto jsem chtěl, aby tu s námi dneska byl, a napsal o vás článek s rozhovorem, který společně nabídneme některému z hudebních časopisů.“ Sascha jen přikývl, už o tom mluvili cestou, Benova strategie útoku se mu zdála dobře vymyšlená, a rozhodně s ním po boku měl daleko lepší pozici, až zaklepe na dveře jakékoliv redakce, aby jim článek nabídl. Když to všechno provedou dopoledne poté, co bude večer odvysílána Kerner show, bude úspěch zaručen.
„Dneska bych vás rád slyšel, jak zníte v plné síle, a pak bychom se dohodli na spolupráci a udělali ten rozhovor, když budete souhlasit,“ dokončil svůj monolog Ebel.
„To je perfektní,“ paradoxně reagoval jen Paul, kterého se celá věc viditelně netýkala, Georg s Gustavem jen ohromeně zírali. V podstatě byli v šoku.
„Ale co ty?“ hlesl najednou nešťastně Bill, zvedl oči k Paulovi, když mu došlo, že se s ním v tomhle projektu vůbec nepočítá. Byl jeho kamarád a nechtěl, aby mu bylo znovu ublíženo stejně jako v Genesis, když musel kapelu opustit.
„Co já? Se mnou si hlavu nedělej,“ usmál se na Billa Paul, „půjdu studovat,“ ujistil svého nejlepšího kamaráda. Z Benova vyprávění mu došlo, že hlavní impuls k dohodě byla pro manažera dvojčata, a on jako bývalý kytarista byl ze hry. Necítil žádnou zášť, vlastně se s tím smířil už dávno v Genesis, že kytara bude už jenom jeho koníček, a když přemýšlel o své budoucnosti, jako profesionální muzikant se neviděl. Když poslouchal Tomovo hraní, bylo mu jasné, že je o třídu níž než on. Tom měl přirozený talent, a to bylo to, co se v tomhle případě počítalo.
„Možná by vás mohlo být pět,“ ozval se Benjamin váhavě, když viděl, co právě probíhá mezi pěti kluky. Tom ho upozornil, že s Paulem by možná mohl být trochu problém, ale netušil, jak se k tomu postaví, takže to nechali až na setkání. „Myslíš, že bys zvládl klávesy?“ zeptal se Paula přes stůl.
„Co?“ zeptal se Paul, byl překvapený. „To jako piáno?“ ujistil se, že to dobře pochopil.
„Jo, elektronický klavír, synťák,“ potvrdil Ebel.
„V životě jsem to nezkoušel,“ pokrčil rameny Paul. „Ale já chci jít vážně do školy. Půjdu studovat. Udělám si maturitu a chci jít na psychologii, abych mohl uplatnit to, co jsem se učil u Kata, už jsem o tom mluvil se Svobodovými, je to předběžně domluvené,“ vysvětloval. „Se mnou si vážně hlavu nedělejte, nechci se živit hudbou,“ ukončil to.
„Dobře,“ kývl Ben, věc byla vyřešená. „Tak až se najíme,“ ponořil lžíci do misky s polévkou, kterou jim mezitím číšník přednostně donesl, „půjdete mi zahrát.“
~*~
„Vážně ti to nevadí?“ zeptal se Paula ještě trochu smutně Bill, když se pozdě večer na nádvoří hotelu loučili. Stáli trochu stranou, ostatní se živě bavili u auta a probírali podrobnosti časového plánu, najednou byli všichni nadšení a natěšení, až se kapela zase rozjede. Gustavovi s Georgem to sice chvíli trvalo, než se rozpovídali a pochopili, o co tady jde, zato teď nevěděli, kdy přestat.
„Ne, vážně ne,“ ujistil Billa Paul a sevřel ho v náručí. „Hlavně na sebe dávej pozor,“ poplácal ho po zádech.
„Mám Toma,“ usmál se Bill. „Ten mě ochrání.“
„Já vím, je to na vás vidět.“
„Tak moc?“
„No… pro toho, kdo ví, tak jo,“ usmál se Paul. Viděl v Billových očích zbožňování, kdykoliv se díval na Toma, snad mu i záviděl, že někoho takového má.
„Bille, jedem,“ ozvalo se ze tmy dvora, motor auta už chvíli tiše vrněl, aby se vnitřek vytopil, byl čas k odjezdu.
„Už jdu,“ zavolal tím směrem, „tak ahoj,“ líbnul Paula lehce na tvář, „brzy zase přijedeme,“ slíbil a rozeběhl se tmou za svým bratrem.
„Ahoj,“ zvedl Paul ruku na pozdrav a sledoval, jak auto odjíždí.
„Ty vole, to je úžasný,“ doběhl k němu Georg, za ním Gustav, už byli celí promrzlí, potřebovali do tepla.
„My budeme fakt hrát,“ povyskočil radostně bubeník.
„Jo!“ zařvali oba na celou vstupní halu a tleskli si vzájemně do dlaní.
„Jak malý kluci…“ uchechtl se Paul, když zavíral dveře.
~*~
Bill spal Tomovi na rameni, když vjížděli do ulic Berlína, Sascha vepředu zíval, Benjamin si potichu pískal s puštěným rádiem, soustředil se na řízení, a Tom vzadu přemýšlel. Na rozdíl od Billa nemohl z toho všeho usnout. Právě se mu plnil jeho životní sen, a on nechtěl propásnout ani vteřinu, chtěl si to všechno naplno užít. Nakonec ten únos bude mít v jeho životě pozitivní vliv i na kariéru, nejen na to, že díky tomu našel svoje ztracené dvojče. Když si to tak všechno promítal zpátky, jeho rozhodnutí jít na konkurz a posléze útěk z domova, bylo zatím to nejlepší, co kdy v životě udělal. Jak se říká, všechno špatné, pro něco dobré. V jeho případě se to potvrdilo bezezbytku.
Hned poté, co se v hotelu Isabella naobědvali, odešli Benjaminovi zahrát do zkušebny, a vlastně po celou tu dobu probíhal Saschův výslech, který si nahrával na diktafon, aby z toho pak udělal článek. Georg vyhrabal z beden, které sem z Genesis přestěhovali, jejich nahrávky, které se používaly na mše, když skupina nemohla hrát, a předal je Benovi, aby je mohl využít pro vyjednávání s hudebním vydavatelstvím. Každou chvilku jim odněkud bleskl do očí Sascha, který neúnavně fotil, aby měl k článku co nejvíce materiálu, za chvíli už si toho ani nevšímali a uvolnili se, takže pak na fotkách vypadali přirozeněji.
Když si později plácli na spolupráci, slíbil Benjamin, že příště přiveze smlouvu, aby ji kluci všichni podepsali, a v tu chvíli přišli na jeden zásadní nedostatek. Skupina neměla jméno.
„Jak se vlastně jmenujete?“ zeptal se Benjamin, když si zapsal nacionále všech členů kapely, aby je předal svému právníkovi.
„Nijak,“ pokrčil rameny Tom. Taky se na to ptal, když přišel do Genesis, ale pak pochopil, že když je jen jedna skupina, je to prostě skupina. Není třeba jí dávat jakékoliv jméno.
„Hm, ale my vás musíme už nabízet jako hotovou skupinu, a bez názvu jako byste nebyli,“ zamračil se Ebel. „Musíme něco vymyslet.“
„Co třeba Genesis?“ logicky nabídl název Gustav.
„Hmm, to by myslím dost neprošlo,“ zachechtal se Sascha a Benjamin se k němu hned přidal. „To už je pětatřicet let obsazený,“ dodal, když si všiml nechápavých pohledů tří kluků.
Tom se k nim přidal aspoň úsměvem. Vybavilo se mu, jak se vzbudil na mínus pětce u Kata, a první, na co si vzpomněl, když si přečetl název sekty na svém triku, byla právě tahle skupina.
„Tak už se jmenuje jedna britská kapela,“ objasnil Tom klukům smích novináře a manažera.
„Mimochodem, tihle slavní britové mají skvělého zpívajícího bubeníka,“ otočil se ke Gustavovi Ben, „Phil Collins se jmenuje, někdy si ho poslechni. Vlastně na ně můžeme zajít, zrovna se dali po letech znovu dohromady a v červnu vyjíždějí na tour, budou hrát pár koncertů i v Německu. Takže i když by se Genesis fakt hodilo, musíme vymyslet něco jiného, co bude znít světově. Tak přemýšlejte, pánové.“
„Když jsem byl malej, chtěl jsem mít skupinu Devilish, vymysleli jsme to s Andym,“ usmál se po chvilce Tom, „ale to je blbý,“ zamítl to rovnou sám. Dnes už mu to znělo divně.
„To není tak strašný, ale taky nic extra,“ uvažoval nad tím chvilku Ben. „Musí to lidi upoutat a měli by si to na první poslech zapamatovat. Nakonec, čím blbější to bude, tím líp,“ zasmál se.
„Jak blbější?“ podivil se Bill. „Přece se nebudeme jmenovat blbě, ne?“ skoro se vyděsil.
„Třeba Krtci, to by se bezva hodilo,“ přidal svou trošku do mlýna ironicky Georg. „Nebo rovnou Kluci z díry,“ rozesmál se, když mu tenhle nápad doputoval do hlavy. „Je to dostatečně blbý?“ zeptal se Bena.
„No…“ chvilku se manažer tvářil, jako že o té možnosti uvažuje, ale pak se rozesmál. „To je blbější, než je třeba.“
Chvíli ještě házeli možnosti jeden přes druhého, ale nemohli se na ničem shodnout. Co jednomu přišlo dobré, ostatní zamítli. Až přišel Sascha s geniálním nápadem. Každý z kluků napíše na lístečky deset slov, která si myslí, že se do názvu skupiny hodí, a pak vylosují dvě nebo tři, která dohromady dají název skupiny. Pokud nic smysluplného nevznikne, budou losovat do té doby, dokud bude z čeho a nenastane alespoň nadpoloviční shoda všech čtyř. Manažer dostal poradní hlas, který mohl zvrátit rozhodnutí, pokud to bude nerozhodně.
„Vy volové, kdo jste tam napsal ten „make-up“?“ zvedl oči od vylosovaného lístečku Tom, aniž by si hned uvědomil, kdo bude nejpravděpodobnějším autorem.
„Já,“ špitl trochu provinile Bill, „řeklo se, že to má být blbý, ne?“ pokrčil rameny, načež se všichni rozchechtali včetně Billa.
„Zahoď to, prosím tě, vylosuju něco dalšího,“ vydal povel Georg, když se dosmáli, „doufám, žes tam dal taky řasenku a barvu na vlasy,“ poznamenal ještě skepticky směrem k Billovi a hmátnul do Tomovy kšiltovky, která sloužila jako osudí. Byl na řadě.
„Hotel,“ nahlásil, když rozbalil papírek. „To je taky blbý,“ hodil lísteček doprostřed stolu.
„Proč?“ ozval se Benjamin, „aspoň je to normální slovo,“ pokrčil rameny. „Sice nic moc, ale každej hotel má nějaký jméno, tak proč ne?“
„Je to sice blbý,“ ozval se Tom, „ale lepší než make-up, to je fakt,“ pokýval. Gustav už mezitím vytáhl další lísteček.
„Vesmír,“ přečetl nahlas. „Hotel Vesmír,“ spojil hned ty dva názvy dohromady. „Pěkně debilní,“ dodal k tomu, aniž by se usmál, tohle mu vážně vtipné nepřipadalo. Začínal pochybovat, že tímhle stylem dají ještě dneska něco dohromady.
„Máš pravdu,“ kývl manažer. „Tak teď ty, Bille,“ kývl na zpěváka. „A dej si záležet.“
„Orel,“ zklamaně přečetl další slovo Bill.
Takhle pokračovali ještě osm kol, vytahovali všechny nesmysly, které je napadaly, když svá slova na papírky psali, a dost se přitom bavili. Neutrální slova jako „nebe“, „hvězda“, „moře“, „slunce“, a dokonce i „měsíc“, aby to bylo skoro komplet, sice nebyla tak špatná, ale nikomu se to v žádném spojení nelíbilo, přišlo jim to příliš poetické na mladou rockovou skupinu. V tomhle „hotel“ zatím pořád ještě vedl.
„Tak Bille, vytáhni konečně něco normálního,“ povzbuzoval Sascha zpěváka, když už v čepici zbývalo posledních pět papírků, už jen jedno kolo a bude konec. Napětí stoupalo, všichni čekali, kdy konečně přijde něco, co zapadne k všeobecně přijatému slovu „hotel“. Novinář celou akci pečlivě monitoroval, každé vytažené slovo vyfotil, aby to později mohl použít do své reportáže, kdyby se ujalo. Kdo z novinářů o sobě může říct, že byl u vymýšlení názvu skupiny? Byl napjatý stejně jako kluci kolem stolu.
„Tokio?“ přečetl Bill spíš s otazníkem v hlase, když rozbalil papírek, to slovo mu nic moc neříkalo, ale podvědomí mu napovědělo, že už ho někdy slyšel. Jo, v zeměpise, došlo mu. „To je nějaký město, ne?“ konečně si vzpomněl a rozhlédl se kolem sebe.
„Jo, to je hlavní město Japonska,“ přikývl Tom, „to jsem tam dal já,“ hned se přihlásil k autorství. „Tohle město mě vždycky fascinovalo, někdy bych se tam rád podíval, ale je to daleko, takže děsně drahý.“ Zdůvodnil všem svou volbu.
„Hele, to není špatný. „Hotel Tokio“ zní celkem dobře,“ uvažoval manažer.
„To zní blbě,“ ozval se Gustav.
„A co to prohodit?“ navrhl Bill. „Jako dát to město první a za to ten hotel, když jsme se na něm shodli. Mně se líbí to slovo, jak zní,“ usmál se a několikrát nově otočené sousloví nahlas zopakoval.
„No…“ ozval se Gustav. „To je o malinko lepší, ale stejně je to blbý,“ zakřenil se.
„A to je přesně to, co jsme potřebovali,“ uzavřel debatu Ben.
Tom se v duchu usmíval, když na to vzpomínal. Celá akce trvala čtyřicet minut, zasmáli se u toho, i se trochu pohádali, když každý prosazoval to svoje slovo, a při závěrečném hlasování, které skončilo opravdu tak, jak předpovídal Sascha, když navrhl jako rozhodčího Bena, to bylo nerozhodně dva dva. Dvojčata proti bubeníkovi a basákovi. Celé to rozsekl manažer, když se přidal na stranu dvojčat, a Géčkům nezbylo, než to vzdát. Od téhle chvíle se jmenovali Tokio Hotel a pod tímhle jménem je Benjamin se Saschou nabídnou vydavatelské firmě.
Když auto zastavilo na červenou, Bill se probral.
„Už jsme tu?“ zašeptal chraplavým hlasem Tomovi do ucha.
„Jo, za chvilku jsme u hotelu,“ potvrdil Tom a nenápadně líbnul své dvojče do vlasů.
„Tokio hotelu?“ usmál se Bill, hned si vzpomněl, co si dnes večer vybojovali za název.
„Spíš u Berlín hotelu, ale hlavní je, že jsou tam naše postele,“ usmál se Tom.
„A peřiny,“ zívl Bill.
„Vždyť jsi celou cestu chrápal,“ podivil se na oko Tom a po Billově vzoru zívl.
„Já nechrápu,“ protáhl se zpěvák. „Jen občas vrním,“ přitulil se zpátky k Tomovu rameni.
„Já vím,“ poplácal ho Tom po stehně, „hlavně když máš rýmu,“ vzpomněl na jednu z vánočních nocí, kterou skoro celou promlaskal, aby své hlučné dvojče aspoň na chvilku ztišil. „Stejně tě miluju,“ šeptl mu do ucha, když auto zastavilo u hotelového vchodu.
„Tak pánové, jste doma, vystupovat,“ otočil se Benjamin akorát ve chvíli, kdy se oba bratři od sebe odtáhli, jako by to měli na vteřinu vypočítané.
„Tak dobrou, chlapi,“ přidal se Sascha, „zavoláme si, přijdu za vámi s tím rozhovorem,“ promluvil ke všem třem. „Snad to všechno vyjde,“ dodal.
„To musí vyjít,“ potvrdil sebevědomě Ebel, „dobrou,“ zavolal ještě na dvojčata, než se zabouchly dveře a chlapci zmizeli ve dveřích hotelu.
„Doufám,“ přikývl Sascha.
„Myslím, že jsme objevili zlatej poklad,“ usmál se na něj Ben. „Jen ho musíme opatrovat jako oko v hlavě, aby nám ho někdo nevykopal dřív, než si ho pojistíme smlouvou,“ nastartoval a rozjel se směrem k Saschovu hotelu.
autor: Janule
Taková klidna pohodova kapitolka.
O Paula som mala vážne strach, ale vyriešila si jeho osud úplne nádherne, dokonca mu ponúkli aj klávesy 🙂 Som z tohoto dielu zase šťastná. Milujem keď nikto netrpí a nikto nie je smutný. Nakoniec slávna štvorica možno po tom ako Paul doštuduje, bude mať súkromného VIP psychológa. To sa im môže hodiť. Cesta v aute pošteklila dušičku 🙂 tí dvaja v Tvojom podaní Janule, sú neodolateľní. Rada by som nazrela do ich izby v Berlín hoteli 🙂 ale keď sú takí unavení asi pôjdu rovno spať 🙂
Ďakujem za kapitolu, za poviedku, za to ako citlivo ju píšeš a za to ako si s ňou užívam pekné chvíle.
jo tak takhle vznikl jejich nazev :). sem rada ze Paul nechce do skupiny a ze bude studovat, treba k nemu jednou budu chodit 😀 kdyz je Cech :D.
pobavila me ta cast s make-upem .. tohle tam vazne nemohl dat nikdo jinej :D. ale je fakt ze 'jenom' plnil ukol – napis nejakou kravinu… :D. a skoda ze se nejmenujou 'kluci z diry' to me taky pobavilo 😀 :D…
😀 tak Kluci z díry neměli chybu, kdyby to byl jejich doopravdy reálný příběh, tak jsem i spíš pro tohle, než pro nějaký Hotel Tokio nebo Tokio Hotel 😀
ale krásně jsi to předurčila Paulovi, bylo mi ho původně líto, a ted jenom budu doufat, že se nedostane do Plzně, kdoví, jak by se tam nakonec dohrabal k titulu 😀
a stejně je mi Paula líto! 🙁 ten měl takovou blbou roli už od začátku. nebyl dostatečným samcem, vykopli ho z kapely, dělal u Kata, musel sám utéct a ještě zjistil, že je jeho rodina z Čech (to poslední je skutečně rána pod pás :D). přála bych mu, aby své místo ve světě našel.
příhoda o vzniku názvy kapely mě pobavila. myslím, žes jim název Kluci z díry klidně mohla nechat. 😀 určitě by s tím díru do světa zvládli udělat taky, krtci jedni. 😀
Yohoho, celá vec zhltnutá za dva dni 😀 *je na seba hrdá* Fakt geniálna vec 😀 lepšie to zhrnúť neviem 😀
Teda Paul mě tak překvapil! Ani jsem nečekala, že by to vzal až takhle skvěle! Jsem ale ráda, že má svoje vlastní, skvělé plány a že na kluky ani trošku nežárlí. Je těžko se vžít do jeho situace, ale já bych asi aspoň trochu žárlila a taky bych chtěla být slavná, když jsem v té skupině taky hrála. Ale psychologii Paulovi zcela schvaluju a závidím! 😀 Sama totiž psychologii miluju! 😀 Ale beztak je mi Paula nějaký způsobem líto. On to nebude mít ještě ani trošku jednoduché. Ale jak jsem si stihla všimnout, tak Paul je šikovný kluk, tak věřím, že mu všechno vyjde 🙂
U vymýšlení názvu skupiny jsem se fakt zasmála 😀 Prý ´Krtci´ 😀 😀 a nebo ´Kluci z díry´ 😀 😀 😀