autor: B-kay
„Tohle nemyslíš vážně?!“ Tom překvapeně pootevřel rty, jak sledoval reakci svého nejlepšího přítele. Byl si jistý, že se mu ta novina nebude líbit, ale s tím, že vyletí jako čertík z krabičky a budou z něj lítat blesky na všechny strany, opravdu nepočítal.
„Jak jsi to mohl udělat?! Vždyť… jste spolu jenom chvíli,“ znechuceně zatřásl hlavou a snažil se najít ten nejlepší argument, kterým by Tomovi celou tu hloupost se svatbou rozmluvil.
„Tři roky jsou podle tebe chvíle? Andy, vím, že jsem tě tím zřejmě moc nepotěšil, ale už jsem se rozhodl. Teď jsou konečně všichni spokojení, takže-,“ Andreas jej ani nenechal domluvit. Zalapal po dechu a následně zlostně nakopnul roh lavičky, na které do osudné chvíle Tomova svěření seděli společně.
„Posloucháš se vůbec?! Když jsou všichni spokojení?! Kruci, Tome, kdy začneš konečně myslet taky na sebe?! Já tomu prostě nevěřím,“ Andreas nespokojeně stiskl rty, prolétl Tomovu skloněnou tvář rychlým pohledem, a vzápětí se raději zadíval na hlouček malých dětí, hrajících si na hřišti.
Bylo mu líto, že na něj tak vyjel a opravdu jej mrzelo, že mu nebyl oporou, ale v tu chvíli to jinak prostě nešlo. Mia byla sice hezká holka, ale taky hezky namyšlená a rozmazlená. Při pohledu na Tomovu povadlou tvář si uvědomil, že uběhly již celé tři roky, co naposled spatřil jeho upřímný veselý úsměv.
„Myslím taky na sebe. Právě proto jsem ji požádal o ruku,“ pokusil se o tiché namítnutí, ale
vysloužil si tím akorát Andyho nevěřícné odfrknutí.
„Blbost. Požádals ji o ruku pouze proto, že už jsi dál neunesl naléhání její rodičů,“ zasyčel.
„Už jsem byl z toho všeho prostě unavený. Teď má prstýnek a je spokojená. Andreasi, podívej, je to jenom zásnubní prstýnek, který ještě nic neznamená. Svatba se může konat až za několik měsíců, pokud vůbec, takže nemám co ztratit,“ chtěl ještě pokračovat, ale Andreas mu vůbec nedovolil promluvit. Naštvaně nafoukl tváře, posadil se na své původní místo po Tomově levici, a vzal mu tvář do dlaní.
„Můžeš ztratit mnoho, například dokonalou příležitost poznat někoho lepšího,“ třásl mu s hlavou tak prudce, jako by se mu snažil ze všech sil ten bláznivý nápad z mysli jednoduše vytřepat. Nezáleželo mu na tom, že se po nich lidé začali otáčet.
Tom se dokonce po delší době s chutí zasmál. Vzniklá situace mu přišla opravdu vtipná.
„Jsi blázen,“ plácl jej po rameni a uvolněně vydechl.
Měl jej rád.
Znali se odmalička a moc dobře věděl, že i když nyní Andreas přímo zuřil, stejně by jej nakonec v jeho rozhodnutí podpořil. Akorát se snažil nepromarnit poslední příležitost, kdy mohl Tomovi ještě promluvit do duše.
„Tak já jsem blázen? Podívej se na sebe,“ uchechtl se, jeho pohled rázem změkl a byl mnohem přístupnější.
„Chodíš si po světě se skloněnou hlavou, abys nedej Bože, nepotkal někoho lepšího, než je ona. Měl bys konečně otevřít oči, zvednout tvář a rozhlédnout se kolem sebe. Ta osoba na tebe přeci nemůže něco hodit, aby sis jí všimnul,“ Tom se při vyslovení těchto slov lehce pousmál.
Myslí mu téměř okamžitě prolétla vzpomínka na včerejší zážitek v parku. Uměl si dokonale vybavit tvář toho kluka, té malé holčičky, i míček, který byl přesně tím předmětem, o kterém Andy mluvil. Hodila jej po něm sice ta malá princezna, přesto neminul svůj cíl a úkol splnil.
„Včera jsem to udělal,“ zašeptal, a tím zastavil nekonečný proud Andyho slov. Ten když jednou spustil, bylo téměř nemožné jej zastavit.
„Udělals co?“ tázavě na něj pohlédl, připraven na další výbuch hněvu, pokud by opět začal vyprávět o Mie.
„Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem sebe,“ jeho slova zněla tajemně a Andy se nemohl dočkat, až se doví víc. Přímo visel na jeho rtech, které se jemně usmívaly.
„A jaké to bylo?“ zeptal se nedočkavě, jakmile Tom plaše sklopil oči a zadíval se na špičky svých bot. Bylo to, jako by se vrátili do svých dětských let a vzájemně se svěřovali jeden druhému se svým tajemstvím.
„Skvělé. Někoho jsem potkal,“ poslední slova vyslovil tak tiše, že i sám Andy měl problém zaslechnout je, natož uvěřit jim. Ještě před chvilkou mu přeci vykládal o zásnubách a nyní mu snad chtěl napovídat, že se během několika hodin stihl zakoukat do jiné? Přesto všechno jej ta zpráva nesmírně potěšila. Byl nadšený ze všeho, co hrálo proti těm zásnubám.
„Jaká je? Je hezčí než Mia? Jak se vlastně jmenuje?“ během několika vteřin jej zasypal snad tunou svých otázek, očekávajíc okamžitou odpověď.
Tom se místo toho však jenom roztržitě poškrábal ve vlasech a váhal, zdali s tím měl vůbec začínat.
To, co se mu totiž chystal říct, jistě nebylo tím, co chtěl Andreas slyšet.
Netušil, jak by měl vůbec začít. Když se nad tím zamyslel, všechno mu to přišlo jaksi absurdní. Byl to kluk.
Kluk, kterého již zřejmě nikdy nepotká, nemělo smysl to zbytečně rozebírat. Akorát by si o něm pomyslel, že ze zoufalství naléhavě změnil orientaci, a to Tom rozhodně nepotřeboval poslouchat. Raději rychle zavrtěl hlavou a snažil se zahnat obraz toho kluka hluboko do svého nitra. Tam totiž nemohl nahlédnout nikdo. Nikdo kromě něj, a možná právě proto se poslední dobou tak rád utápěl ve svých vlastních myšlenkách. Ty, jako jediné, totiž patřily pouze jemu a nikdo mu je nemohl zakazovat, nebo jakkoliv pozměnit.
„Kašli na to. Půjdu se ještě na chvilku projít, a pak budu muset jít domů. Chci si ty poslední dny dovolené užít.“ Jelikož pracoval ve firmě Miina otce, který byl známý svou povahou workoholika, toho volna si opravdu moc neužil.
„Já bych se na tvém místě raději celý den flákal po parku. Nevydržel bych s ní zřejmě ani minutu,“ Andreasovu tvář opět polila lehká červeň. Tu holku opravdu neměl rád. I když se ze začátku možná snažil, hodně rychle mu došlo, že byla jeho snaha úplně zbytečná.
„Není tak zlá. Možná kdybys ji více poznal, pochopil bys že-,“ ani nedomluvil a Andreas už pobaveně vrtěl hlavou.
„Ne, kámo, děkuju. Raději půjdu, potřebuji se z tohohle všeho vzpamatovat. Ale kdyby sis to všechno náhodou rozmyslel, brnkni a půjdeme společně zapít to, že se ti opět vrátil zdravý rozum,“ uličnicky na něj zamrkal a věnoval mu přátelský pohlavek na rozloučenou.
Tom se pobaveně usmál a zadíval se na jeho vzdalující se záda. Sledoval jeho pomalý, přesto sebejistý pohyb. Drobné, přesné kroky, vedoucí jej domů.
V tu chvíli by dal cokoliv na světě, kdyby mohl jít s ním. Kdyby si mohl alespoň na chvilku přiznat pravdu, že se v podstatě řítí do neznáma, ze kterého již nevede cesta zpět. Přiznat si, že takhle si svou budoucnost rozhodně neplánoval, a netušil, kde udělal chybu.
Kdy vlastně dovolil, aby se mu všechno vymklo z rukou, a rozhodovali za něj jiní lidé?!
On přeci nebyl loutkou. Možná se tak poslední dobou cítil, přesto byl pořád živou bytostí. Bytostí s bijícím srdcem, toužícím po troše štěstí.
„Ahoj,“ nesmělý, téměř neslyšný pozdrav, jej probral z jeho rozjímání během vteřiny. Vyděšeně sebou trhl a zadíval se na narušitele svého klidu. Jakmile však spatřil pár medových očí, šokovaně pootevřel rty a na několik vteřin naprosto oněměl. Jestli mu předcházející den přišel krásný, tak teď byl doslova nádherný. Bledé oblečení na něm doslova zářilo a stejně tak zářila i jeho tvář, polita paprsky slunce. Vypadal jako anděl.
„Ahoj,“ odpověděl stejně tichým, avšak mnohem roztřesenějším hlasem a pokusil se vykouzlit na tváři něco, čemu se říká úsměv. Přes zběsilý tlukot svého srdce zprvu vůbec nezaslechl slova, jež byla vyřknuta jeho směrem.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem tě potkal. Už jsem v to ani nedoufal. Chtěl jsem se ti pouze omluvit,“ jeho slova byla opět tichá a Tom nyní konečně pochopil proč. V kočárku za ním spinkalo to malé děvčátko, které mu včera sedělo na klíně, a Tom z ní opět nemohl spustit zrak. Vypadala jako malý poklad.
„Omluvil ses mi už včera. Opravdu je to v pořádku. Byl to jenom míček,“ Tom překvapeně zamrkal. Slova z jeho úst vycházela úplně automaticky. Ani na chvilku nezapřemýšlel, zdali to, co pověděl, bylo vhodné. Řekl pouze to, co cítil. V tu chvíli jeho ustrašená duše, ukrývající se v loutce Miina světa, konečně vyšla na povrch.
„To jsem nemyslel,“ málem přestal dýchat, jakmile se černovlásek roztomile zachichotal a opět na něj pohlédl. „Chtěl jsem se omluvit za to, že jsem včera tak hloupě utekl. J-já… mám to ve zvyku,“ poslední slova pouze zašeptal, jak jeho tvář nečekaně zvážněla.
„Utíkat od lidí?“ Tom se posunul ke kraji, a tím mu dal jasně najevo, že si klidně může přisednout, kdyby chtěl.
Černovlásek sice na krátkou chvíli zaváhal, nejistě přešlápl na místě, vzápětí se však rozhodl, že nyní už nikam utíkat nebude a posadil se vedle něj.
Přišel se mu přeci omluvit.
„No… spíše od cizích lidí. Nechci, abys to bral osobně, ale nejsem na to zvyklý,“ mluvil v hádankách, jako by se sám do svých slov více a více zamotával, přesto Toma něčím fascinoval.
„Nejsi zvyklý bavit se s cizími lidmi? A co nově nalezené vztahy a přátelství?“ sledoval, jak jeho do té chvíle veselé oči zahalila jakási neznámá bolest.
„Žádné nejsou. Alespoň tedy od chvíle, co jsem se přestěhoval do tohohle města. Jsi v podstatě jediný, koho tady znám… a to tě vlastně ani vůbec neznám,“ na krátkou chvíli si přikryl tvář dlaní a nevěřícně vydechl.
Tohle se mu stávalo pokaždé, když byl nervózní. Začal plácat jednu hloupost přes druhou a nemohl se zastavit. Tomovi však přišel ještě sympatičtější a roztomilejší. Připomněl mu Andrease, a tím si jej zase o kousek víc získal.
„Jsem Tom,“ Tomovi jej přišlo na chvilku líto. Bylo na něm vidět, že se stydí promluvit, aby neřekl ještě větší hloupost. Tomovi však vůbec nepřišel hloupý. Právě naopak. Ukrýval v sobě zvláštní kouzlo a každým gestem, drobnou mimikou tváře, nebo pouhým úsměvem, se jeho síla znásobovala.
Černovlásek k němu opět zvedl tvář a zadíval se na nataženou dlaň, která byla symbolem naděje. Naděje, že jeho život nebyl určen k zatracení.
S pohledem malého nevinného dítěte se k němu přiblížil a konečky prstů zlehka přiložil k těm Tomovým.
„Bill,“ pípl a díky veškeré odvaze, kterou v sobě v tu chvíli dokázal nalézt, mu potřásl rukou. Ne silně. Tom jeho dotek sotva cítil, přesto jej na dlani pálil jako rozžhavené uhlí.
Bill…
„Asi bychom už měli jít,“ pohotově vstal a hlavou ukázal na holčičku, která se právě začala probouzet. Pomalounku otevřela oči a rozespale se rozhlížela kolem sebe. Billovu tvář však ve své blízkosti neviděla, a to ji vyděsilo. Nešťastně zkřivila rtíky a uklidnila se teprve ve chvíli, kdy si ji Bill vzal do své náruče a láskyplně ji políbil do vlásků.
„Už to děláš zase,“ Tom se vesele usmál a opatrně pohladil holčičku po baculatém líčku.
„Dělám co?“ Bill mu krátce pohlédl do očí, vzápětí však raději rychle uhnul pohledem. Byl z toho kluka skutečně nervózní a nechtěl, aby to na něm bylo znát.
„Už zase utíkáš,“ bylo mu tichou odpovědí.
Bill se neubránil něžnému úsměvu a uznale přikývl.
„Budu se muset polepšit. Nechci, aby se to Julie naučila taky. Není to dobrá vlastnost,“ děvčátko v jeho náručí se spokojeně zamlelo a neobratnými prstíky se dotýkalo Billova nataženého zápěstí.
„Julie? Tak ona má i jméno jako princezna.“
„Maminka se v těhotenství zamilovala do Shakespeara. Četla jej dokonce častěji než knížky o dětech, které jí doporučovaly kamarádky,“ rty se mu zvlnily do smutného úsměvu.
Byl si jistý, že Tom neměl ani tušení o tom, čím vším si během posledního roku prošel, a možná to tak bylo i lepší. Nevěděl, zdali by v sobě nalezl sílu opět se ponořit do bolestivé minulosti. Minulosti, která jej připravila o všechno, zároveň mu však nabídla nový smysl života. Žít a bojovat dál, protože nyní už nebojoval sám za sebe.
„No, maminka ti dala krásné jméno,“ Julie po něm zvědavě natahovala malé prstíky ve snaze dotknout se svého cíle. A tím byl pro tu chvíli Tomův nos.
„To jméno jsem jí dal já,“ Bill krátce odvrátil tvář a smutně stiskl rty. „Maminka se jejího narození nedožila,“ Toma jako by v tu chvíli polili ledovou vodou. Vyděšeným pohledem sledoval Billovu skloněnou tvář a v duchu si nadával za to, že s tímhle tématem vůbec začínal.
Takže Bill byl vdovec?
Už v tak mladém věku zjistil, jaké to je, přijít o milovanou osobu a obětovat celý svůj život, pro záchranu života svého dítěte. V porovnání s tím vším se jeho problémy a obavy zdály úplně malicherné.
„Bille, j-já… omlouvám se. Nevěděl jsem,“ pokaždé, kdy se pro něco trápil, se mu na čele udělala vráska, která Billovi přišla naprosto roztomilá.
„To je v pořádku, netrap se tím,“ Bill pohodil hlavou, posadil si Julii na klín a začal s ní zlehka houpat ze strany na stranu. Tom se na ně díval dlouhou chvíli, než nalezl sílu opět promluvit.
„Co kdybychom si zašli na zmrzlinu, hm? Zvu tě, tedy, vás oba,“ věnoval černovláskovi měkký úsměv a doufal, že se nesetká s odmítnutím. Jakmile však spatřil Billův nádherný úsměv a vzápětí vřelé přikývnutí, jeho srdce přímo zaplesalo štěstím…
Strávili společně v té cukrárně snad celé hodiny. Pochutnávajíc si na sladké dobrůtce, se seznamovali se životem toho druhého.
Tom se z Billova vyprávění dověděl, že Julie nebyla Billova dcerka. Byla to jeho mladší sestra, avšak od chvíle, co jeho maminka nezvládla porod, byla jeho dítětem. Svého biologického otce neznal a ten Juliin, byl stejně bezcitný člověk a nestál o ni.
Bill se nechtěl smířit s tím, že by jí poskytli jiné rodině, nebo ji dali k adopci, a právě proto si ji adoptoval on sám. První měsíce byly prý opravdu těžké a nebýt pomoci jeho prarodičů, nezvládl by to. Prodal dům, ve kterém žil i s mámou, a nastěhoval se k nim do města. Oba jej i maličkou milovali, a právě proto byli ochotní mu pomoct. A od té chvíle byl opět součástí rodiny. Rodiny, která zažila neuvěřitelnou bolest, ale díky lásce a vzájemnému porozumění, byla ještě silnější než kdy předtím.
„Bille, moje problémy mi v porovnání s tím, čím sis musel projít ty, přijdou opravdu směšné,“ sledoval dokonalé rysy Billovy tváře a s každým dalším pohledem, který směl věnovat jeho nevinným očím, si pořád víc přál, aby se nemusel vrátit k Mie a aby mohl zůstat už jenom s ním.
„Nejsou směšné. Udělal jsi opravdu důležité rozhodnutí, a přesto nejsi šťastný,“ Bill si vložil do úst lžičku zmrzliny a další lžičkou nakrmil Julii.
Od chvíle, co se dověděl, že Tom byl nejenže zadaný, ale dokonce zasnoubený, cítil na prsou podivnou tíhu a úzkost.
Přesně věděl, co by měl udělat. To jediné, co mu šlo ze všeho nejlépe. Utéct. Utéct od něj tak rychle a tak daleko, jak jenom mohl, dřív než bude pozdě.
Ale jak?
Jak, když se v jeho blízkosti cítil tak krásně? Jak jenom mohl od něj utéct, když jeho srdce toužilo po něčem naprosto jiném?!
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Povídka se mi líbí čím dál víc a pěkně se mi dostává pod kůži 🙂
Toma jsem odhadla dobře, s jeho mírnou povahou byl pro Miu příliš snadným úlovkem. Andy má pravdu, když říká, že se Tom unáhlil, v tom s ním absolutně souhlasím. Mia si Toma nezaslouží, myslím, že s ní Tom není šťastný už teď, natož potom po svatbě. Měl by sebrat odvahu a zvednou hlavu, dokud je ještě čas.
Dneska jsi nám přiblížila postavu Billa a ta je prostě úžasná. Bill je hodný a milující člověk, který byl přes svůj mladý věk postavený před těžkou úlohu. Po ztrátě matky převzít starost a výchovu své malé sestřičky a jak je zatím vidět, zhostil se jí více než dobře. Miluju jeho plachost a křehkost a myslím, že právě těmito svými vlastnostmi se k Tomovi krásně hodí, už teď se tetelím blahem při představě jejich malé rodinky, Tomi, Bill a Julinka 🙂 I když je jasné, že si na to ještě nějaký ten pátek počkám, protože život jim určitě nedá nic zadarmo.
Krásná povídka, moc se těším na další díl ♥
Dokonalý 🙂 Konečně jsem přišla na to proč se povídka jmenuje tak jak se jmenuje!Toma je mi opravdu líto, ale Billa ještě víc..musí to být strašné prožít smrt matky …No jinak je to nádherný díl, tak doufám že další příjde co nejdříve! :*
ta povídka je skvělá! Jsem z toho nápadu přímo nadšená a Julii jsem si zamilovala! 🙂 Jsem ráda, že se ti dva setkali a víc se seznámili! Toma je mi moc líto… že se nechává ovládat! doufám, že se odteď bude rozhodovat jen a jen srdcem, a že se mu z toho vztahu s Miou podaří bezbolestně vybruslit! 😀 Jsem zvědavá, jak to všechno bude pokračovat! :3
Tak strašně moc jsem se těšila na další dílek a vůbec jsem nečekala, že by se tu mohl objevit tak brzo. Jsem nadšená! Andyho jsem si okamžitě oblíbila, Tom potřebuje takového kamaráda, který ho bude popostrkovat k lepším věcem 🙂 Tomi je moc hodný na to, aby ublížil někomu okolo sebe a proto se raději bude trápit sám. Nejhorší je, že on sám si to uvědomuje, že není štastný a že takový život ani nechtěl. Je mi z toho smutno a strašně se těším na chvíli kdy Miu pošle někam – teda doufám, že se to nakonec stane ;)) Billi je úžasně plachý – teda vím, že taková vlastnost není nic moc extra, když je člověk takový .. ale z tohoto pohledu to miluju. A o to víc je to krásnější, když se otevře jenom nějakému človíčku – to už pak něco znamená! Měl chudák hodně těžký život, ale jde vidět, že i přesto nijak nezatrpkl a snaží se dělat co je v jeho silách. Je to prostě osobnost! Už proto doufám, že mu Tomi ten jeho život nějak zpříjemní a všechno nakonec dobře dopadne, protože myslím, že Ti dva si zaslouží být šťastní. Navíc si myslím, že se k sobě povahově skvěle hodí, tak teď už jen doufat, že Bill "nehodí zpátečku" a kvůli tomu, že je Tom momentálně zadaný, se s ním přestane stýkat. Moc moc moc s e těším na další díl! Pomalu a jistě se začínám stávat závislou na této povídce.♥
Z tých zásnub som vytočená asi ako Andreas, alebo možno aj viac. Tomi je také krehučké neviniatko, ktoré nedokáže ani na chvíľku myslieť na seba. Ešteže svoju pozornosť môže venovať teraz Billovi, ten mu nebude lámať osobnosť a ani srdce.
Nádherné, prekrásne dielo ďakujem, že ho píšeš♥
Doufám že Tom dostane rozum a ukáže Mii záda.