autor: LilKatie
Prošedivělý pán se na něj usmál. „Pokud byste si přál podívat se na naše nejlepší olivovníky osobně, nevidím jediný důvod, proč ne. Jen počkejte do večera, až tu dnes skončím, složím krám a zavezu vás k sobě domů. Máte štěstí, dnes se tam totiž vracím.“
Azizi se vděčně usmál a pokýval hlavou, nebyl si jistý, jestli teď už může říct slova díků, a tak radši pomlčel, jen se uctivě poklonil a posadil se na zem. Obchodník se na něj však podíval přes pult a trochu se zasmál.
„Když už jste tady, mohl byste mi trochu pomoci, mladíku. Myslím, že vaše pěkná tvářička by mi sem mohla pomoci přivést spoustu zákazníků.“ A tak princ poprvé v životě pracoval, vystřídal starého obchodníka za dřevěným pultem stánku a usmíval se vlídně na všechny kolemjdoucí. Měl pravdu, ten den vydělal nejvíc za celou svou obchodní cestu.
Vůz se kodrcal po kamenité cestě. „A odkud vlastně pocházíš, chlapče?“
Princ se na něj jen podíval, pousmál se a nic neřekl.
„Chápu, ty prostě nemluvíš… Nebo nerozumíš… A umíš jen jednu větu. To budeš asi zdaleka. To asi nebudeš z naší říše.“ Azi přikývl na souhlas, pán se usmál a pobídl koně k rychlejšímu poklusu. „Možná z nějaké exotické země?“ chlapec znovu přikývl a usmál se. „Doufám, že nejsi něčí otrok, nechci mít problémy.“ Princ se zamračil, nebyl otrokem.
Uprostřed noci, když byl měsíc vysoko na nebi a hvězdy zářily, obchodníkův vůz zastavil před jeho domem. Prince to zastavení probudilo, promnul si unaveně oči a zazíval. Celé tělo ho bolelo, nebyl zvyklý spát vsedě.
„Už jsme tady, chlapče, akorát budeš muset vydržet do rána. Protože v téhle tmě bys moc oliv asi neviděl…“ zasmál se a pomohl princi dolů na zem. Azizi se zadíval na dům před ním, byl krásně bílý, zdobený, jeho hostitel musel být zřejmě bohatý. Nad vchodem do domu se tyčil strom, jehož větve clonily stříšku. Větve olivovníku. „Můžeš přespat v pokoji mého staršího syna, bohužel zemřel, než se stihl vrátit z výpravy domů. Byl to voják, dobrý voják. Stejně jako můj mladší syn, ten ale žije.“ Usmál se. „A byl nedávno jmenován generálem.“ Byl to hrdý rodič, Azizi malinko přikývl. „Tak pojď za mnou…“ vedl ho do domu, avšak ve dveřích se princ zastavil a srdce se mu skoro zastavilo.
„Tome…“ vydechl zasněně, doufal, že ho jeho unavené oči neklamou. Blonďák se na něj vyděšeně díval, trochu se mračil a krčil čelo. „Tome… Jsi, jsi naživu!“ proklouzl dveřmi a vrhl se mu kolem krku, oči ho pálily od slz, hrdlo se mu svíralo. Po tak dlouhé době, už skoro přestával doufat.
„Azi…“ usmál se mladý voják a pevně ho objal. „Co tady děláš?“ odtáhl ho od sebe po chvilce. „Jak ses sem dostal? Co, co to máš na sobě?“ prohlédl si ho pořádně a dal mu z obličeje špinavé vlasy.
Princ zavrtěl hlavou. „Já jsem, přijel jsem na nějaké lodi, nemohl jsem tam zůstat, můj bratr zešílel. Nevěděl jsem, co se děje, nevěděl jsem, že na vás nachystal past. Tolik mě to mrzí.“ Objal ho znovu, už nemohl dál potlačovat slzy.
„Neublížil ti, že ne?“ černovlasý zavrtěl hlavou a popotáhl. Obličejem se mu tiskl pod bradu.
„Tome? Nechceš nám něco vysvětlit?“ ozval se ze dveří jeho otec.
Tom od sebe prince odtáhl a lehce se pousmál na své rodiče. „Já… Tohle je ten, o kterém jsem vám vyprávěl, egyptský princ.“
Jeho matka rozbila tento týden už druhou mísu a otec jen překvapeně zamrkal. „Princ? Tohle?“
„Normálně vypadá o moc líp, opravdu…“ pousmál se Tom a palcem princi utřel špínu z tváře.
„U všech bohů, vaše veličenstvo!“ poklonila se hluboce starší paní. „Ihned vám přinesu něco k jídlu, pití, oblečení!“
„U všech bohů, vaše veličenstvo!“ poklonila se hluboce starší paní. „Ihned vám přinesu něco k jídlu, pití, oblečení!“
Azi ale jen zavrtěl hlavou. „Přestaňte s tím. Nechci vám dělat škodu.“
„Škodu? Jakou škodu? Nikdy za celý život jsem neměla tak vzácného hosta!“
„Ale…“
„Žádná ale, Tom vám ukáže, kde můžete spát.“ Odešla do kuchyně.
Tom se tiše zasmál a znovu si ho k sobě přitulil, jemně ho políbil na vyschlé rty. „Už jsem si myslel, že tě nikdy neuvidím. Už jsem ani nedoufal… Pojď, musíš mi všechno říct. Všechno, třeba ti dokážu nějak pomoci.“
***
Tom se s princem těšil pevnému zdraví, žili spolu v domě hodném generála, nikdo neměl ani ponětí, kdo Azizi ve skutečnosti je. Všichni ho měli jen za exotického chlapce, který přijel s obchodní lodí a do kterého se Tom zamiloval.
Po večerech spolu sedávali a princ mu vyprávěl o všech tajemstvích jeho země, o všech zákoutích, tajných cestách, tajných místnostech a kobkách. Vyprávěl mu o tom, jak by byl moc rád, až zemře, aby byl uložen do své hrobky v Egyptě, která se krásou žádné nevyrovná a do které mu už od útlého dětství služebnictvo nosilo všechny jeho oblíbené hračky a věci.
„Co to povídáš? Proč bys umíral? Vždyť jsi mladý…“
Princ se od srdce zasmál. „Je mi 18…“
„A? Jsem starší než ty, taky žiju a jsem pořád mladík…“ zasmál se a malinko ho pošimral na břiše. Princ se usmál a jemně ho políbil.
„Když myslíš…“ ozvalo se zaťukání na dveře a venku bylo slyšet řinčení zbraní. „Ne…“ vydechl černovlasý a pevně Toma chytil za ruku. „Neodjížděj, prosím…“
„Musím.“ Zvedl se Tom z pohovky a dal si do úst poslední kuličku hroznového vína. „Víš, že musím, je to moje práce, jsem generál, potřebují velení. Jsou to jen pitomci, ale bojují dobře.“
„Tome… Prosím… Mám z toho špatný pocit…“ klekl si a složil pod sebe nohy.
„Tak pojeď se mnou. Vždyť celé tohle tažení je jen pro tebe, alespoň mi přineseš štěstí.“ Usmál se generál a vytáhl ho na nohy, přitáhl si ho za pas a vpil se mu do rtů.
„Myslíš, že bych měl?“
„Azi, lásko, jestli o mě pak budeš mít menší strach, nevidím jediný důvod proč ne… Navíc, na vodě nehrozí žádné nebezpečí, nevědí, že se chystáme zaútočit… Pojeď se mnou a pomoz mi osvobodit tvůj lid…“
„Můj lid…“ pousmál se princ slabě.
„Jen tvůj…“ přikývl blonďák a s úsměvem se mu vpil do rtů. Zabušení na dveře se znovu ozvalo.
***
„Generále, musíte jít…“ přiběhl do Tomovy kajuty jeden z vojáků. Dovnitř zabloudil chladný noční vánek.
Tom přikývl a naposledy prince políbil na čelo, Azizi spal a nevnímal svět kolem sebe. Nevnímal to, když mu jeho milenec odcházel do tmy, vydat rozkazy k tomu, aby vojáci podpálili Egyptské vojenské loďstvo. Aby vyšli na pevninu, aby zapálili skladiště zbraní, aby zabili Besamona.
„Pane, vstávejte!“ zatřásl s Azizim kdosi, princ si promnul ospale oči a rozhlédl se.
„C-co, co se děje…?“ zazíval a mžoural na člověka, který ho probudil.
„Musíte rychle pryč, blíží se k nám vojáci… Pojďte!“ vytáhl sluha prince na nohy a rychlým krokem ho vyvedl na palubu lodi.
„Kde je Tom?“
„Thomas je na břehu, šli do paláce…“
„A-Ale, to ne, tam se nedostanou…“ zavrtěl princ rychle hlavou.
„Nebojte se o něj, no tak, pojďte…“ odtáhl ho ke kraji a pomohl mu do loďky, která odplouvala z lodi pryč někam, kde by je nikdo nenašel. Loďka zaplula mezi vysoká stébla trávy, Azizi si smočil ruku v chladivé vodě Nilu. Slabě se pousmál. Doufal, že Tom neudělá žádnou hloupost, doufal, že poslechne všechny jeho rady, že si pamatuje každou tajnou chodbičku, o které mu řekl. Avšak nevěděl, že mladý generál měl jiné plány.
***
Mladý generál se i se svým vojskem dostal do královského paláce, ničili vše, co jim přišlo pod ruku, vojáci zabíjeli každého, kdo se jim pokusil postavit na odpor. Tom rozrazil dveře do korunního sálu a zamračil se na faraona sedícího na svém trůně. Seděl tam, s dvojitou korunou na hlavě a usmíval se jakoby nic. Jako by je snad čekal.
„Vítej, starý příteli…“ usmál se na něj svými úzkými rty.
„Nejsem tvůj přítel, ty kryso…“ obořil se na něj Tom zlostně. Služebnictvo, co tu stálo, vyvalilo oči, nikdy, nikdo takhle s jejich vládcem nemluvil. Nikdy.
„Co tady děláš, Thomasi? Neměl bys být někde jinde? Někde, kde si neublížíš? Odsud neodejdeš živý, ne, ani kdybys mě zabil, tak jak si moc přeješ, neodejdeš odsud živý. Bohové promluvili.“
„Nezajímá mě, co říkají tvoji Bohové, přišel jsem si pro tvou hlavu a bez ní neodejdu.“ Faraon se zasmál a zvedl se ze svého trůnu.
„Ty hlupáku, jestli jsi sem přišel, aby dobyl tuhle říši pro mého slabomyslného bratra, myslím, že ses sem vláčel zbytečně.“
Tom povytáhl meč z pochvy a nakrčil jedno obočí.
„Azizi je mrtvý.“ Usmál se škodolibě. Besamon byl vždy dobrým hráčem a ještě lepším lhářem.
autor: LilKatie
betaread: J. :o)
Ne, ne, ne! Tohle je celé strašně špatně >_< Doufala jsem, že se dočkám onoho krásného "žili šťastně až do smrti a potkali se v další inkarnaci"… Tohle vůbec není to, v co jsem doufala. Chápu Billův stesk i Tomovu touhu vrátit ho na trůn, pomstít ho a zabít jeho bratra – ostatně kdo by si něco takového nepřál, však on je to od prvního pohledu zmetek :D:D Jen to úplně kazí moji idylickou představu o jejich společném a navýsost šťastném životě…
Bojím se toho, co bude s Billem, ten sluha, který ho z lodi odvedl, se mi vůbec nezdá, zvlášť při poslední větě. Co když je to pravda? Sice tomu sama nevěřím, ale tahle hra se může kdykoliv úplně obrátit, člověk nikdy neví. Nejhorší ale bude, když tomu uvěří Tom. Nechci vidět, jak tohle dopadne =( Ale i tak se těším na další díl :DD Tohle je vážně skvělá povídka a já jsem zvědavá, co se v ní odehraje v příštích dílech =) Jen doufám, že to nebude tak hrozné, jak si představuju… 😀
Mně něco klepne.Píšeš krásně,ale dědiš.
Promíň,ale mnělo tam byt děsiš.
Trafí ma. Ako to, že mŕtvy? Veď je v loďke. Do prčic. Idem ďalej, toto je až moc kruté.
Tak toto sú iné zvraty. Nečakala som, že Tom pôjde až tak krutou cestou. A teraz ako to bude pokračovať s tou Besamonovou lžou… no uvidím teda.