Julie 3.

„Dnes jste byli pryč déle. Měli jsme strach,“ Billa jako první do nosu udeřila skořicová vůně, která se v podobě sladkého oblaku rozlévala celým domem, teprve poté spatřil svou babičku s tácem čerstvě napečených sušenek a ustaraným výrazem ve tváři.

„Zdrželi jsme se v parku, omlouvám se,“ věnoval jí měkký úsměv a i s Julií v náručí popošel blíž, aby jí mohl věnovat pusu na tvář. Babičku měl stejně tak jako dědu nade všechno rád. V podstatě jej zachránili. Nebýt jich, nedokázal by se postavit na vlastní nohy a bolest by jej naprosto pohltila. A ještě ke všemu se v obou ukrýval veliký kus jeho mamky, a to mu dávalo sílu jít dál.

„Stalo se dnes v parku něco?“ Silvie nebyla zvyklá se svého kluka takhle vyptávat. Dříve ani nebylo proč, dnes však bylo něco jinak. Pohlédla mu do tváře, její pohled náhle změkl. Jeho očima prolétl maličký, nepatrný náznak plachosti, kterého by si možná nikdo nevšiml, jejím zkušeným očím však neunikl.

„Nic se nestalo. Všechno je v pořádku,“ Bill se slabě kousl do rtu a opatrně usadil svou sestřičku, nyní již dcerku, do dětské sedačky. Vzápětí popošel ke kuchyňské lince, odkud vzal broskvovou přesnídávku. Tu měla totiž Julie nejradši. „Proč se ptáš?“ zeptal se tichým hlasem a snažil se věnovat svou pozornost pouze Julii. Nechtěl jí pohlédnout do očí, protože moc dobře věděl, že by v nich nalezla něco, co tam být nemělo. Co tam do té chvíle nikdy předtím ani nebylo.

„Ty mi řekni,“ tváří jeho babičky prolétl náznak nezbedného úsměvu. Když byla zvědavá, chtěla se dovědět víc, ale pokud by se Bill rozhodl mlčet, nepřemlouvala by jej.

„Někoho jsem poznal, ale nepokládám to za důležité. Denně přeci potkáváme stovky lidí, ne?“ vložil Julii do pusinky další lžičku a na krátkou chvíli se zamyslel. Julie se v té chvíli nespokojeně zavrtěla a natáhla se po lžičce.

„Stovky lidí ano, ale kolik lidí z té stovky způsobí, že se staneme během jednoho dne naprosto zranitelnými?“ její hlas v sobě tak jako vždy ukrýval neuvěřitelný klid. Silvie, měla stejně jako i její dcera dar řeči. Dar, který zdědil i Bill, avšak díky bolesti, kterou si za poslední měsíce prošel, se raději uzavíral do sebe a na tenhle vzácný dar naprosto zapomínal.

„Jenom jediný,“ vydechl ještě dřív, než nad tím stihl popřemýšlet. Zvedl hlavu a pohlédl své babičce hluboce do očí. Dovolil jí nahlédnout do svého nitra. Nahlédnout do rozbouřeného oceánu pocitů, které nedokázal ovládat. „Slíbil jsem, že budu žít jenom pro Julii,“ zašeptal a konečky prstů pohladil toho malého andílka po líčku. Julie byla snad nejkrásnějším dítětem, jaké kdy spatřil. Tmavé vlásky jí padaly podél tváře a dokonale kontrastovaly s její bělostnou pokožkou. Její oči měly barvu rozkvetlé louky, tuhle pro jejich rodinu nezvyklou barvu očí zdědila po svém dědečkovi. Její rty měly roztomilý srdíčkový tvar a na první pohled vypadala jako zdravé batole. I přesto všechno však úplně v pořádku nebyla. Blížily se její první narozeniny a ona se přesto ještě vůbec nepokusila promluvit, nebo udělat jediný krůček.

„Zlatíčko, ten slib ale neznamenal, že musíš zapomínat žít ty sám. Už to bude rok. Jsi krásný kluk, neměl bys zůstávat sám,“ naklonila se, aby mu mohla věnovat něžné pohlazení. Jakmile spatřila v jeho čistých očích slzy, zabolelo ji to. Věděla, že jako kluk s malým dítětem neměl největší šance najít si někoho, přesto v to nepřestávala doufat.

„Nejsem sám babi. Mám ji a Julie je pro mě to nejdůležitější,“ moc dobře věděl, o čem mluvil. Při porodu totiž téměř ztratil i maličkou, a to že se jí mohl dívat do očí, mohl ji držet v náručí a naslouchat tichému tlukotu jejího srdíčka, mu přišlo jako zázrak.

Stejně jako když poprvé pohlédl Tomovi do očí.

V tu chvíli, na těch několik kratičkých vteřin, které sobecky ukradl pro své vlastní potěšení, se konečně necítil osaměle. Možná měla jeho babička pravdu. Julie pro něj byla sice smyslem života, ale jak dlouho dokáže být smyslem života on pro ni?!

Jak dlouho ještě zvládne být sám a tvářit se, že tak to má být?!

…

Tom v ten večer dostal neuvěřitelnou chuť opět zasednout za piáno a hrát. Bylo neuvěřitelné, jak moc jej dokázala Billova blízkost ovlivnit. Díval se mu do očí, vpíjel se do nich opravdu dlouho, doufajíc, že mu budou tichou nápovědou na otázku, čím jsou tak kouzelné.

Odpovědi se nedočkal, místo toho však zjistil, čím se liší od všech ostatních. Když se usmíval, jeho oči zářily štěstím a smály se s ním. Dovedly se radovat každé maličkosti. Stačil teplý vánek, vanilková zmrzlina, nebo příslib, že se jistě nevidí naposled.

Tom se při vzpomínce na jejich loučení, musel pousmát. Nevyměnili si mobilní čísla, adresy nebo něco podobného. Rozloučili se pouze tichými slovy.

Setkáme se v parku.

Nestanovili se ani přesný datum, ani hodinu, a Tom si byl přesto všechno jistý, že se tam potkají.

Bill se stal osudovým člověkem jeho života, záchranným lanem, které vytáhlo jeho duši na povrch tělesné schránky, ve které byla tak dlouhou dobu uzamčena.

Usmál se, silně stiskl víčka a konečky prstů přiložil na klávesy. Byl to neuvěřitelný pocit očekávání a vzrušení. Těšil se jako malé dítě, naneštěstí se však těšil až příliš dlouho.

„Když jsem jej ukázala mamce, málem zešílela žárlivostí. Ona prý nikdy nic tak nádherného od táty nedostala,“ Mia vtrhla do obýváku jako blesk. Nezajímalo ji, co Tom dělá, nebo se chystal dělat. Myslela pouze na své potřeby a v tu chvíli bylo tou nejdůležitější postrčit věci kupředu.

„Lásko, musíme si promluvit,“ pípla sladkým hláskem, vzala Toma za ruku a i přes jeho snahu vysvětlit jí, že se chystal dělat něco úplně jiného, jej posadila na gauč a sama se usadila na jeho klíně.

„Tak mluv,“ dostal ze sebe tiše a smutně pohlédl na piáno, kterému se od chvíle, kdy se v jeho životě objevila Mia, nevěnoval.

„Přemýšlela jsem o naší svatbě, a tak mě napadlo, co kdybychom se vzali už tenhle víkend?“ Tom se neudržel a vesele se zasmál. Ani ve snu jej nenapadlo, že by to mohla Mia myslet skutečně vážně. Do víkendu totiž zbývalo pouhých pět dní. „Řekla jsem něco vtipného?“

„Tohle nemůžeš myslet vážně. Zasnoubili jsme se teprve před dvěma dny. Myslel jsem, že když budeš mít zásnubní prstýnek, ještě si to všechno promyslíme, a když si budeme stoprocentně jisti, uděláme to. Někdy to může trvat týdny nebo i měsíce,“ Tom se pod silou jejího pohledu opravdu vyděsil. Její tvář mohla naznačovat cokoliv, kromě toho, že si z něj dělá legraci.

Tvářila se, jako by jí svou reakcí snad urazil.

Právě v té chvíli si vzpomněl na Andrease, který jej před touhle situací varoval, na Billa, který byl za uplynulé tři roky tím nejlepším, co jej mohlo potkat, a taky na Julii, která jej pobláznila jenom o něco málo méně než její bratr.

„Měsíce?!“

Překvapeně pootevřel rty, jakmile Mia jedovatě zasyčela a otráveně slezla z jeho klína. „Tohle je zásnubní prstýnek! Zásnubní!“ opakovala a při tom mu snědou dlaní, kterou zdobil již zmíněný klenot, mávala před obličejem. „Kdybych chtěla obyčejný prstýnek, koupím si jej sama. Proč bychom se neměli vzít tenhle víkend?! Řekni mi jeden jediný důvod, protože jinak si budu myslet, že mě prostě nechceš.“

Tom sklonil hlavu a málem se uhodil, jakmile mu myslí prolétl obraz Billovy tváře a ozvěna jeho sladkého smíchu. Ze všech sil přemýšlel, snažil se najít jakýkoliv důvod, který by byl schopen ji nejenom uklidnit, ale taky oddálit to datum, než si to všechno ještě jednou promyslí. Nešlo to. Byl ze všeho natolik unavený, že nedokázal pro svou záchranu udělat víc, než svěsit ramena a ještě jednou ji poprosit aby nebláznila, že je to ještě opravdu brzy.

Mia v té chvíli přímo zčerveněla zlostí.

„Dnes můžeš klidně přespat v obýváku. A vlastně tady můžeš zůstat tak dlouho, dokud si neuvědomíš, že jsem to nejlepší, co tě kdy potkalo,“ jedovatě mu chrstla do tváře, otočila se na patě a s posledním zklamaným pohlédnutím do jeho tváře za sebou zavřela dveře ložnice.

„To se nikdy nestane,“ zašeptal spíš pro sebe a bezmocně se zadíval kolem. Cítil se jako ve vězení. Jeho plíce náhle odmítaly přijímat kyslík a on se v tom prostředí začínal dusit.

Tom v ten večer dostal neuvěřitelnou chuť udělat opět něco bláznivého. Nyní však zatoužil utéct přede vším na své jediné útočiště.

Do parku.

A nyní věděl, že se Miou zastavit již nenechá…

…

Bill se uslzeným pohledem díval na svůj odraz poletující na třpytivé vodní hladině jezera.

Vpíjel se do smutných očí kluka, kterého náhle nepoznával. Konečky prstů namáčel do studené vody, přesně do té, kam ještě nedávno házel potravu pro malá káčátka i se svou Julií.

Nyní tady však byl sám. Teprve v tu chvíli mu došlo, že bez Julie nebyl vůbec ničím. S nikým se nescházel, lidem se s oblibou vyhýbal a na své vlastní štěstí úplně zapomínal. Žil jenom pro štěstí toho malého děvčátka, ale pokaždé, když usnula a on se neměl o koho opřít, komu se věnovat, cítil se osaměle.

Jeho babička měla pravdu. Možná sám sobě slíbil, že bude žít jenom pro Julii, ale uvnitř cítil, že pokud zůstane i nadále sám, nedokáže to. Miloval své staré rodiče a u obou nacházel neuvěřitelnou oporu, přesto se bál prázdnoty, která jej naprosto pohltila.

Neměl nikoho, komu by se mohl schoulit do náruče s pocitem důvěry a porozumění. Ještě nikdy předtím nepocítil objetí, které by v něm vyvolalo chvění, a on by náhle uvěřil, že všechny zázraky světa skutečně existují a pro tu chvíli patří jen a jen jemu.

Miloval, a přesto lásce vůbec nerozuměl. Miloval, a přitom ještě nikdy doopravdy nemiloval.

Tichý vzlyk proklouzl jeho rty ve chvíli, kdy se zadíval na noční oblohu nad hlavou. Byla stejně pochmurná a prázdná jako on sám. Bylo mu do pláče, a i když se snažil být silnější, při vzpomínce na Toma a jeho zasnoubení mu bylo ještě hůř.

Sám sobě nerozuměl. Toho kluka přeci vůbec neznal, byl pro něj naprosto cizí, a přesto všechno cítil, že se k němu během těch dvou dní, co se znali, přiblížil tak, jako ještě nikdo předtím. Pomalu ničil hradby vystavěné kolem Billova srdce, vytrvale a neústupně bojoval dál ke svému cíli.

Billovy oči opět sklouzly k obrazu na vodní hladině, polekaně zamrkal a přímo zíral do tváře, která tam před malou chvilkou ještě nebyla. Tom stál jenom malý kousek od něj, sledoval jeho třpytící se odraz na hladině jezera. Jeho oči byly stejně prázdné utrápené jako ty Billovy, slzy lesknoucí se mu v koutcích byly jenom tichým důkazem toho, že trpěl.

„Našel jsem tě,“ zasténal neslyšně. Bill pomalu vstal, zhluboka se nadechl a otočil se k Tomovi tváří. Jeho srdce opět tlouklo jako o závod. Nevěřil, že by se po jejich rozloučení pouhou větou Setkáme se v parku, ještě někdy potkali.

„Ahoj,“ zašeptal. Ani on neměl potřebu mluvit hlasitě. Dokonce pochyboval, zdali by se mu vůbec povedlo promluvit.

„Jak se máš?“ jistě, už nic hloupějšího, se jej nemohl zeptat, ale při pohledu do jeho andělsky nádherné tváře jej nic smysluplného ani nenapadlo.

Uplakanýma očima sledoval jeho sněhově bílou tvář s něžnými rysy a toužil se stát jednou z Billových slz. Chtěl se dotýkat jeho tváře, klouzat po ní, a nakonec přistát na rtech a ztratit se v davu dalších.

„Mám se fajn,“ Bill se smutně pousmál, udržujíc bezpečnou vzdálenost. „Co ty?“ oběma přišla jejich konverzace nesmyslná, jelikož stačil jediný pohled do tváře toho druhého, aby pochopili, že se cítí úplně stejně. Přesto jim společný okamžik přišel jako zázrak. Tom opět dýchal, Bill opět cítil své bijící srdce.

„Nikdy mi nebylo líp,“ Tom si nevěřícně odfrkl a vzápětí klesl na trávu následován Billem. Zvedl hlavu a zahleděl se na mraky, slibující hezkou bouřku.

„Chybí mi hvězdy,“ zvedl ruku, jako by se chtěl dotknout oblohy, místo toho však pouze konečky prstů naznačoval, kde se obvykle nacházejí jednotlivá souhvězdí.

„Jako malému, mi maminka říkala, že hvězdy září na obloze díky andělům. Říkala, že pokaždé, když mi bude nejhůř, mám se zadívat na nebe a uvidím je. A pokud ne, bude to znamení, že někdo je na tom hůř než já a potřebuje jejich energii a zář mnohem víc,“ Bill sklonil tvář a Tom v sobě automaticky potlačil otázku, zdali mu chybí.

Jeho slzy mu byly jasnou odpovědí. Místo toho si pouze přisedl blíž a pohlédl mu do tváře. Samozřejmě mu věnoval jenom krátký pohled, víc si nedovolil.

„To je hezké,“ věnoval mu milý úsměv a vzápětí rychle odvrátil tvář.

„Takže máme ještě pořád štěstí?“ v tu chvíli se usmál i Bill.

„No, neřekl bych to tak, ale něco na tom zřejmě bude,“ jejich pohledy se setkaly a Tom si byl v tu chvíli naprosto jistý. Něha, zranitelnost a křehkost za stínem bolesti a strachu. Nic krásnějšího si pro tu chvíli nedovedl představit.

Mýlíš se, Mio, to nejlepší mě potkalo teprve teď…

autor: B-kay