And the winner is… 6.

„A posledním šťastným postupujícím nebo postupujícími… je nebo jsou…“ nastala chvíle dlouhého napínavého ticha, která se ani jednomu vůbec nelíbila. Nakonec ale zazněl gong a moderátor vytáhl z obálky poslední jméno.

„Bill a Andreas Kaulitzovi!“ vykřikl a halou se rozlehl nadšený jekot doprovázený vítěznou hudbou a radostí dvou chlapců. Bill se okamžitě vrhl Andymu kolem krku a rozplakal se štěstím. Diváci ho mají rádi. To bylo jisté. Oba začali všem děkovat a objali se s nepostupujícími.

Po krátkém rozhovoru s porotou se odebrali všichni do backstage a vzájemně si gratulovali. Jenom černovlásek se musel pořád otáčet, protože měl pocit, že se na něj někdo pořád dívá. Ano pozornost v tomto případě byla na místě, ale tohle bylo jiné. Jako by mu někdo vrtal díru do zad. Nechápal to. Že by Tom? Ne to přeci není možné. Pochválil ho sice. Ale… to nestačilo. Bill věděl, že to nemyslel upřímně. Zavrtěl nad tím hlavou a dál se tím snažil nezaobírat a všímal si svého brášky a lidí kolem.

„Billi, vidíš? Říkal jsem ti to!“ otočil se blonďáček k bratrovi a objal ho.

„Já vím, Andy, že máš vždycky pravdu,“ usmál se černovlásek a dal mu pusu na tvář. V hlavě toho měl opět moc. Nemohl uspořádat myšlenky do nějaké přirozené lajny, aby dávaly smysl. Pořád se v nich motal Tom s tím svým arogantním úsměvem a pitomými připomínkami.

„Víš… půjdu si pak po skončení ještě něco zařídit, hm? Nečekejte mě… vážně,“ usmál se andělsky na svého bratra. Ten nechápal, ale jelikož znal tvrdohlavost svého mladšího brášky, jenom přikývl a nechal to být. Stejně chtěl jít s ostatními slavit úspěch.

***

Po uplynutí zbývajícího času přenosu černovlásek sebral veškerou svou odvahu a vyšel do backstage, kudy se museli vracet všichni porotci. Schoval se za jeden z velkých repráků a čekal. Jen co vešel Tom, zarazil se. Má za ním jít? Ale ano! Musí s ním znovu mluvit. Musí! Viděl ale, že Tom s někým volá. Vypadal tak klidně… tedy až do té doby, co znejistěl a podíval se jeho směrem.

„Sandro, já nevím, co dělat, zavolej si někoho, kdo tomu rozumí, sakra!“ mumlal tiše do telefonu, aby nevzbudil nějaký rozruch kolem. Cítil však, že kromě něj a pár lidí z týmu je tu ještě někdo jiný. Někdo, kdo byl jeho srdci a myšlenkám blízký. Někdo, s kým si teď přál mluvit. Ukončil hovor s ječící Sandrou a rozešel se směrem k repráku.

Černovlásek se snažil couvat a někam se vsáknout, ale to bylo vzhledem k okolnostem nemožné. Navíc Tom byl už úplně u něj, tak vylezl ze svého úkrytu a podíval se mu zpříma do očí.

„Sleduješ mě?“ pozvedl pobaveně obočí Tom a založil si frajersky ruce na prsou, zatímco Bill si nervózně skousával ret.

„Já… ne… jenom si chci promluvit,“ začal slabým hláskem a snažil se dívat pořád nebojácně do čokoládových očí před sebou. Jako by je znal věčnost. Jako by snad patřil k němu. Připadal si v jeho blízkosti divně. Něco bylo jinak než jiné dny. On nebyl obyčejný. Ne pro něj.

Oba teď stáli jako přimrazení na jednom místě, neschopni pohybu. Hleděli si do očí a ani jeden nebyl schopen slova. Jako by pro ně přestal existovat čas. Jako by svět kolem nich utichl a zanechal bodový reflektor jenom na nich dvou. Každou chvíli se jeden z nich nadechl, že už protne to tíživé ticho narušené jenom zrychleným tlukotem dvou srdcí, ale nestalo se tak. Tep obou se zvyšoval natolik, jako by jeli na horské dráze. Nahoru a dolů. Nahoru, dolů.

„Jo… a… c-co žes mi to chtěl?“ vzpamatoval se jako první Tom. Od jejich střetnutí uběhlo několik desítek vteřin, co si jenom tak hleděli do očí. Nechápal se. Nechápal, jak to, že už dávno neodešel?! Proč tu s tím pískletem takhle ztrácí čas?! Nevěděl. Nevěděl nic.

Bill zamrkal několikrát, aby se probral a zpracoval situaci kolem sebe.

„Já… chci jenom vědět, co proti mně máš!“ řekl narovinu a založil ruce v bok jako největší supermodelka světa. V tuto chvíli se tak i cítil. Potřeboval to z něj už vydolovat.

Tom pozvedl obočí a sjel ho pohledem. V rozkroku mu nechtěně zacukalo z toho pohledu. Vypadal naprosto k sežrání! K sežrání jako snad ještě nikdy. A to že ho viděl zatím jenom párkrát. A to na pódiu a ve svých divokých snech, kde zastával podobu temného anděla.

„Víš… popravdě,“ zarazil se a povzdechl. Chce mu to vůbec přiznat? Ale ano, chce. Proto tu s ním ztratil už tolik času. Všiml si, jak Bill zpozorněl, proto pokračoval. Snažil se o to. „Popravdě kvůli tobě nemůžu ani spát!“ rozhodil rukama a schoval mobil do příslušné kapsy v saku. Pak vzal Billa za ramena a přitáhl ho víc k sobě, aby nemusel mluvit nahlas, a tím pádem nikdo nemohl poskytnout tato slova bulváru, což by se nejednomu člověku zde hodilo. „Lezeš mi do snů, nenecháš mě chladným… stačí jediný tvůj pohled, jediná nota, jediná hláska! A já… jsem v háji,“ přiznal rovnou celou pravdu. Měl v oblibě mluvit narovinu.

Černovlásek na něj jenom zůstal hledět jako na svatý obrázek. Přehrával si v hlavě vše, co mu teď onen záhadný mladík, který na něm mohl údajně oči nechat, řekl. Pobral to a nasucho polkl. Teď ještě vymyslet kloudnou odpověď ve smyslu nech mě být, nebo nemám zájem nebo cokoliv jiného. Nějak ho odbýt. Ale to mu jeho srdce zakázalo docela razantním způsobem.

„Fajn… a… tak… nezajdeme někam?“ vyklouzlo z něj úplně bez úvahy. Zakousl se do svého piercingu v jazyku a poplašeně sledoval Tomovy pomalu se rozjasňující oči. Sám si neuvědomoval, jakou radost právě teď cítí. To, že s ním tady mluví. Že cítí jeho neodolatelnou vůni, kterou si uvědomil až teď. Situace byla až moc nabitá emocemi, než aby zůstal v klidu.

„Ehm no… vlastně proč ne,“ odpověděl Tom a sjel to černovlasé, rozklepané stvoření znovu pohledem od bot až k jeho nádherným očím.

„Dobře tak… zítra v sedm buď u Modré růže, hm? Měj se,“ mávl rukou Tom a zmizel. S lehkým úšklebkem na rtech otevřel dveře a vyšel z místnosti pryč. Pryč od toho pokušení, které momentálně lomcovalo celým jeho tělem. Až v autě se hodil do klidu, když vzal volant své milované Audi do rukou. Zavrtěl hlavou a vyjel domů.

Padlý anděl jenom zůstal zírat na zavřené dveře před sebou, kde ještě před minutkou stál on. Probralo ho z tranzu až zhasnutí světel a hlas jednoho z bodyguardů, že by už měl jít. Sebral si tedy své věci, bundu, tašku a šel. Venku byla už tma, a tak si vzal taxi a nadiktoval adresu.

Až doma si uvědomil, co vlastně způsobil. Jde na rande s ženatým mužem! Musela to být přeci jeho žena, se kterou tak často volá. Žena. Ano. Proto mu bylo tak divně. Cítil se před ním jako školačka, kterou se on snaží zatáhnout do mlází a zaučit ji do nemravných věcí.

„Bille, jsi idiot,“ povzdechl si, když ležel v posteli a snažil se aspoň na chvíli usnout. Nechtěl mít druhý den kruhy pod očima, protože to byl až moc důležitý den. Alespoň jeho podvědomí se domnívalo, že to bude zlomový okamžik v jeho životě. A nejen v jeho, samozřejmě.

autor: Iveth Biersack