Zeiten ändern dich II 15.

Probudí mne jemné hlazení po tváři. Usměju se a teprve až pak otevřu oči. První co zahlédnu, je slunce připravené k východu, a dojde mi, že Tom skutečně zaparkoval téměř přímo proti Brandenburské bráně v Berlíně. Pak teprve stočím pohled k němu.
„Jak dlouho spím? Měl jsi mne vzbudit dřív.“
„Slunce ale vychází až teď,“ usměje se a políbí mne na tvář.
„Jsi zlato,“ opětuju mu úsměv a lehce se protáhnu.
„Až když to vidím z takhle přímé blízkosti, musím říct, že se do Berlína fakt těším,“ proplete naše prsty a jemně mou dlaň stiskne. Pak si opře hlavu o mé rameno a já spokojeně vydechnu.

„Musíš být unavenej.“
„Však si za chvíli už lehneme.“
„Cože?“
„Je něco po pátý ráno, a recepce hotelů mají většinou dostupnost nonstop, takže jsem už do pár hotelů volal a zamluvil nám pokoj. Akorát se můžeme ubytovat až v devět.“
„Jsi šílenec, volat jim takhle ráno,“ zachechtám se, ale stejně jsem neskutečně vděčný, „doufám, že je to hotel se snídaní. Mám šílenej hlad.“
„Půjdeme sehnat něco k snídani a aspoň si ten východ zažijeme na vlastní kůži.“
„Skvělej nápad,“ přikývnu a ještě jednou se ujistím, „pokud jsi schopný jít a nepadnout únavou. Pak by totiž byla řada na mně, klidně bych skočil pro něco.“
„Ale no tak, pro jednou vydržím přes noc až do rána. Hm?“
„Zkazil jsem to viď?“ zeptám se s úsměvem na můj spánek, čímž jsem přerušil naši nonstop noc bez konce.
„Jsi nemocnej, tělo je prostě jen víc unavený,“ pokrčí na to on ale rameny a já mu jen s úsměvem větu dokončím.
„Zvlášť když provozuje namáhavé činnosti.“
„Obzvlášť pak,“ usměje se, „takže jdeme?“
„Jo, nebo umřu hlady,“ přikývnu a pohladím si na důkaz toho břicho.

O pár hodin později, už v jednom z berlínských hotelů, kde jsou ale místo pokojů hostům přiděleny jakési osobní byty rozeseté po celém předměstí, pozoruju Toma, jak se ze spánku usmívá, a sám se k úsměvu donutím taky. Pak vstanu, abych si v místní kuchyňce udělal horký čaj, a kouknu se z okna. Je zde jakýsi výhled do dvora, který mi ale i přes tu obyčejnost přijde krásný, protože je prostě berlínský. Přál bych si, abychom mohli zůstat už v tomhle bytečku. Tenhle hotel, spíše tedy nějaká ubytovací společnost, se mi strašně líbí. Žádná recepce, prostě vyjít ven jako z vlastního bytu, vlastními klíči si zamknout své království a hurá do města. Líbí se mi ten nápad.
Kouknu se na hodiny, a když zjistím, že jsou již skoro čtyři hodiny odpoledne, mírně mě to šokuje. Chceme toho přece tolik prozkoumat. Já jsem něco naspal v autě, a nerad bych Toma budil, když on spát nemohl, ale i přesto s tím odhodláním do obývacího pokoje vejdu. K mému překvapení se ale jakoby intuitivně Tom přetočí, a otevře oči. S úsměvem odložím hrnek s čajem na noční stolek a lehnu si na břicho k němu.

„Jak to vypadá?“ zeptá se a ještě s výdechem oči zavře. Lípnu mu lehký polibek na rty.
„Ty dva první byty nám ukážou zítra, jeden v deset, a druhý ve dvě odpoledne, a ten třetí prý můžeme vidět až v sobotu, protože majitelé tam zítra ještě budou.“
„Hmm, kolik je hodin?“
„Jsou čtyři. Nikam vlastně nepospícháme, jen jsem moc nadšený na to, abych vydržel ještě déle v posteli,“ oznámím mu plný energie, a když mi je jeho odpovědí jen úsměv, nedá mi to. „Co se ti zdálo?“
„Nic moc.“
„Usmíval ses.“
„Nemůžu ti to říct,“ obrátí okamžitě svou výpověď, a zasměje se.
„Proč ne?“ pozvednu obočí, ale hned pak ho s úsměvem jen jemně prstem šťouchnu.
„Nejde to,“ s úsměvem se opře v lokti a rozhlédne se po místnosti.
„Byl to erotický sen!“ okamžitě vypálím první možnost, která mě napadne. Tom se tomu ale jen zasměje a stočí pohled ke mně. „Takže mám pravdu,“ potvrdím si sám s úsměvem.
„Možná,“ pokrčí na to on ale rameny s tím stále stejným úsměvem.
„Určitě mám pravdu, a to mi přece říct můžeš.“
„I když jsi v tom snu nebyl ty?“
Čímž mne zarazí, ale pak ledabyle prohodím: „Byl to jen sen.“ Tom se tomu začne smát, a lípne mi polibek, než se vyhrabe z dek. Snad ani raději nechci vědět, kdo v tom snu byl.

„Tomi,“ nahodím pak jiné téma, když ho pozoruji, jak se líně obléká, „poletíme v létě na dovolenou?“
„Proč ne?“
„Vážně?“
„Proč by ses jinak ptal, kdybys chtěl slyšet jinou odpověď?“
„Asi jo. A kam?“ Tom přestane v oblékání, zapne si prozatím jen oblečené kalhoty a dosedne do jednoho z křesel.
„Kam bys chtěl?“ pronese pak zlehka s úsměvem. Cítím z něho teď šíleně pozitivní až vzrušující energii. Moment, nabíjí mě to, že žárlím na osobu v jeho snu? Dobře, ale na druhou stranu, proč mě to tak vzrušuje?
„Co já vím, úplně kamkoliv. Nikdy jsem u moře nebyl.“
„Jak to že zjišťuji až teď, žes nikdy nebyl u moře?“
„Nevím,“ pokrčím rameny, „prostě jsme nikdy nebyla ta rodina, co by alespoň dvakrát za rok sbalila kufry a odletěla směr Itálie, Chorvatsko… nikdy. A tím, že nevím, co to obnáší, tak jsem to doteď ani nevyhledával.“
„To ale nevíš, o co přicházíš.“
„Přišlo mi celkem i nudný jet k moři, dělají to všichni. Spousta lidí vypráví, že tam přijede, lehne si na sluníčko a nudí se po zbytek dovolený.“ Tom se začne smát.

„Jasný, to dělají obyčejný nudný lidi. Ti, co se nudí i v běžném životě, akorát přemístí svou náladu k moři. Těm věřit nesmíš. Neříkám, že bych tam chtěl být neustále, ale jednou za čas, se prostě podívat na tu nekonečnou modrou plochu, projít se horkým pískem…“
„Právě že vím, že s tebou to bude fajn, a když už k moři, tak žádný nudný válení se na slunci. To můžu i tady.“
„Přesně. Tak já nevím, můžu ti ukázat pár pěknejch ostrovů, kde jsem kdy byl, můžeme projít něco spolu, a něco vybrat. Je spousta pěkných míst, kam jet.“
„Dobře, až dorazíme v neděli domů. Není trochu pozdě v květnu objednávat si dovolenou?“
„Zlato, můžeš se přece rozhodnout i den předem, že chceš někam letět. Nemusíme to vůbec řešit přes nějakou agenturu. Prostě poletíme.“
„Neznám to. Takže asi pozdě není,“ odpovím si s úsměvem sám.
„Už teď se těším.“

„Nejdřív ale Berlín.“
„Nejdřív Berlín, takže dnešní večer máme volnej?“
„Dnešní je celej náš! Můžeme klidně celou noc brouzdat Berlínem.“
„Už jsi volal tátovi?“ zeptá se pak nečekaně. Zarazím se a s výdechem zavrtím hlavou. „Ale proč ne?“ pokračuje, a z křesla se přesune zpátky na postel ke mně.
„Prostě nevím.“
„Nechci na tebe tlačit, ale nikam nejdeme, dokud mu nezkusíš aspoň zavolat.“
„Nechci tlačit? Vždyť přímo i vydíráš!“ protestuju.
„Bille, tohle bylo to prvotní, kvůli čemu ses rozhodl, že pojedeme, takže…“
„Já to udělám.“
„Hned.“
„Později.“
„Kdy později? V neděli, až mu řekneš: Byl jsem v Berlíně čtyři dny, mohli jsme se vidět, ale to padá, protože vlastně už jsem právě na cestě domů?“
„Mám strach.“
„Z čeho? Co se může přes telefon stát?“ pohladí mě, a stiskne mi ruku, „skočím si zatím do sprchy, a ty ten čas nějak smysluplně využij, hm?“ Zabořím obličej do matrace a začnu křičet, ale ne nijak hlasitě. „Zvládneš to, no tak.“

„Prosím?“ Ozve se na druhé straně telefonu, a mně najednou dojdou slova. Nepamatuju se, že by měl takhle hrubý hlas. Možná kouří a jeho hlas tím utrpěl za ty roky. Kouřil kdysi?
„Ahoj, tady… Bill,“ vykoktám potom a pevně k tělu natisknu svá kolena, objímajíc je druhou volnou rukou. Dokonce zaznamenám, že se ta ruka i třese. Proč to?
„Bille,“ ozve se po hodné chvíli, „tys zavolal.“
„Já, víš… jsme teďka na pár dní v Berlíně, do neděle, napadlo mě, že když jsi mě chtěl vidět, možná že by to šlo. Nevím, jestli máš čas, ale říkal jsem si, že bych… asi bych tě vidět chtěl.“

„Bille, jak se máš?“ vydechne po chvíli, a já jen zůstanu zírat před sebe. A odpověď na mou otázku je kde?
„Mám se dobře. Jo, momentálně se mám skvěle.“
„To jsem rád. Vážně jsem rád. A jsem rád, že ses ozval. Myslel jsem že… Ach ano jistě, můžeme se vidět. Zítřek už mám plný, až do večera, ale říkal jsi, že budeš v Berlíně i v sobotu, že?“
„Ano, i v sobotu,“ přikývnu, ačkoliv mne nemůže vidět.
„V tom případě ti v sobotu můžu věnovat jakýkoliv čas. Rád tě uvidím. Bille, nepoznám tě, já…“ Oba začneme větu a vlastně nemáme tomu druhému co říct. Toho jsem se bál nejvíce. Co mu prostě po nějakých deseti letech mám říct? Co?!
„Myslím, že to nevadí, já tě určitě poznám. Jenom, neznám tady téměř žádné místo, nic, kde bychom se mohli sejít.“
„Můžu ti v sobotu zavolat na tohle číslo?“
„Ano, samozřejmě.“
„Dobře, zavolám ti, ty mi řekneš, kde jsi a já za tebou přijedu.“
„Dobře.“
„Fajn.“
„Tak… v sobotu.“
„Těším se, Bille. Jsem rád… díky, že jsi zavolal.“
„V pohodě.“
„Dobře, tak v sobotu.“
„V sobotu.“
„Měj se zatím.“
„Nápodobně,“ prohlásím těsně před tím, než hovor sám ukončím a frustrovaně s výdechem padnul hlavou mezi svá kolena. Neměl jsem se asi k tomuhle činu rozhodnout. Nemusí se bát, že se budeme dlouho hledat, jeho tvář bych nezapomněl ani za sto let. Začnou mne na kraji pálit slzy, a proto prudce hlavu zvednu, vezmu svůj hrnek s čajem ze stolku a vydám se do kuchyně, abych rozptýlil myšlenky tím výhledem.

„Jsi připravený?“
„Cože?“ strhnu svůj pohled a otočím se ke dveřím za Tomem.
„Jestli můžeme vyrazit. Volal jsi mu?“
„Volal.“
„A?“
„Je to divný. Strašně divný. Prostě co říct po deseti letech? Ahoj, jak se máš, v sobotu čau.“
„Uvidíte se v sobotu?“
„Nevím, jestli je to teď správně.“
„Pokud ses k tomu rozhodl, něco v tobě ti muselo říct, že právě takhle je to správně, takže správně to je. Alespoň částečně. Zbytek už je na něm. To ty jsi udělal ten krok, ač bys vůbec nemusel.“
„Asi jo.“
„Určitě. Do soboty času spousta ještě, takže jdeme?“
„Jo, nebudu nad tím přemýšlet, prostě to udělám. Teď Berlín,“ vydám se se oblíknout, když mne ale Tom mezi dveřmi zastaví.
„Nechci to zlehčovat, vím, že to musí být asi těžký, a neumím si představit, jaký všechny pocity teď zažíváš, nevím, co všechno sis s ním prožil, ale ať se stane v sobotu cokoliv, pořád tu máš mě. Pořád tu bude Gordon, Nelly,… všichni budeme stát za tebou, ať se rozhodneš jakkoliv, hm?“
„Díky.“

„Tome, prosííím.“
„Ne, nepůjdu tam s tebou. „
„Ale co když…“
„Bille, jsem ochotný tě tam doprovodit, ale pouze to. A žádný co když není.“
„Je jich spousta!“ Chápu, že se Tomovi nechce. Kdybych nemusel na setkání s tátou, sám bych nešel.
„Doprovodím tě tam, tím naše debata končí.“
„Tome, nezapaluj si přede mnou,“ řeknu podrážděně, když ale přesně tohle udělá, a navrch si mne ještě s výsměchem prohlédne.
„Jsi jenom nervózní.“
„A ty ne, když si zapaluješ?“
„Hmm,“ schválně dlouze potáhne, „z tebe.“
„Vždycky se najde něco či někdo, že?“
„Bille a dost. Jindy ti ta cigaret nevadí.“
„Já vím,“ přiznám po chvilce s výdechem.
„Přestaň být nervózní, teď už jsme stejně skoro tam. Hele, koupím nám zatím něco dobrýho k večeři, a když budeš potřebovat, tak zavolej a já prostě přijdu, hm?“
„Slibuješ?“
„Zavolej klidně za pět minut, ale už jen kvůli mně, ho jdi aspoň pozdravit.“
„Takže pozdrav a pak můžu utéct?“ Tom si mne s výdechem prohlédne a pak se rozesměje.
„Přestaň.“
„Ne, nedám ti pusu, když kouříš a vůbec mě neposloucháš a nepomáháš…,“ začnu s kázacím proslovem, s tím, že se snažím se odtáhnout, když se mne pokusí políbit. Ale mé předstírané odtahování vyřeší Tom nakonec násilím, a to že mne k sobě tvrdě přitáhne. Lhal bych, kdybych řekl, že to nechci, ale protestuji prostě z principu. Nakonec jsem ale já ten, který se nechce nijak odtrhnout a přerušit jen tak ten polibek. Možná taky z toho důvodu, aby se mi chvilku dařilo myslet taky na něco jiného než na tátu. Tom se pak sice vzdálí, ale nechá své čelo opřené o to mé.
„A teď jdi.“
„Pse,“ dokončím mu větu podle toho, jak mi to vyzní, ale pak se oba rozesmějeme.

Pokud jsem to dobře pochopil, vstoupil jsem právě do internetové kavárny, v jedné z uliček vedoucích z Alexadrova náměstí. Nechci a ani se nemusím příliš dlouho rozhlížet, než ho spatřím telefonujícího a s notebookem před sebou na stolečku. V tu chvíli jako bych zkameněl. Pocítím vztek, lítost, nenávist, teplo, chlad… Až teprve co tam jen tak chvíli stojím, zaregistruje i on mě. Jeho rty se přestanou pohybovat a strnou tak, jak byly, když mne spatřil. Polknu, utopím v sobě vše, co mne dosud drželo na místě, a vydám se k němu. Mezitím telefon odloží, notebook zaklapne a postaví se.

„Ahoj tati,“ je první, co řeknu, i přes všechny ty pocity ve mně. Mám chuť se okamžitě otočit, pevně za sebou bouchnout dveřmi a dovolit svým nohám utíkat tak dlouho, dokud by mohly. Na druhou stranu mne ale pocit, že jsem našel po letech něco, co jsem dosud neměl, nutí zůstat stát. Nevím, co to je, ale Tom by mi opět řekl, že pokud to cítím, je to správně.
„Ahoj,“ utvoří se na jeho strnulé tváři úsměv a dost opatrně mě obejme. Bez toho bych se možná myslím obešel. „Posaď se.“ Z dosahu odstraní jak notebook tak i telefon. „Vypadáš… pane bože, skvěle. Tak moc ses změnil.“ To tak bývá časem. Věděl bys to, kdybys věděl, co to znamená změnit se.
„Jo, vyrostl jsem,“ pokrčím rameny.
„Výškou jsi po mamce.“ Po tobě určitě ne a jsem za to rád. „Dáš si něco?“
„Jenom vodu, díky.“ Objedná mi vodu, aniž by ze mě spustil pohled. Chtěl bych mu toho tolik říct, tolik vyčíst,… „Děkuju,“ zvednu pohled k obsluze, když přede mne postaví sklenici.

„Kde teď žiješ?
„Máš moji adresu, poslal jsi mi dopis.“
„Nevěděl jsem, jestli platí.“
„Kdes ji získal?“
„Dali mi ji ti lidé, co teď žijí v Regensburku po nás.“ Po nás? Určitě ne. Po mně, mamce a později Gordonovi, ne po tobě. V tom domě jsi nebyl doma. „Zlobíš se?“ Jako odpověď mu bude muset stačit, že jen zavrtím hlavou. „Moc toho nenamluvíš.“
„Sice na té adrese se občas vyskytuji, ale jinak bydlím teď v Magdeburku. Od září bychom se měli stěhovat sem.“
„To je super. My?“
„Já a… můj přítel,“ řeknu po chvilce váhání. Je na něm trošku vidět, že ho to zarazí, ale pak se pousměje.
„Asi čekáš, že se zeptám, proč ne s přítelkyní, ale ne, nezeptám se, chápu to.“
„Kde bydlíš ty?“
„Momentálně je to různé, ale dům jako ten, co považuji za domov, mám v Marseille.“
„Takže Francouz.“
„Ne, jsem duší pořád Němec. Kdo tedy bydlí v tom,“ luskne prsty, aby si vzpomněl, „Loitsche?“
„Gordon s Nelly.“
„Hm?“
„Mamky přítel a moje šestiletá sestra.“
„Sestra?“
„Jo.“
„Ale…“
„Je to moje sestra.“
„Jak dlouho s vámi žije ten Gordon?“
„Co se narodila Nelly.“
„Takže ta není jenom jeho?“
„Ne, Nelly je jejich dítě. Takže moje sestra je jen přes mamku, ale neberu to tak.“
„Aha.“
„A ty?“
„Měl jsem pětiletý vztah, ale kvůli cestování teď jsem to musel ukončit.“ Jen kvůli cestování? Hloupost. Nevěřím, že by s ním někdo vydržel déle než pět let! „Jak dlouho jsi se svým přítelem?“
„Tom, můžeš mu říkat Tom.“
„Dobře, tak jak dlouho jste s Tomem?“
„Přes rok.“
„Směl bych ho poznat?“

autor: Mintam