Přesunul se k nohám, poprvé pomalu otevřel oči. S každým mrknutím měl víc a víc starostí, konečně byl schopný vidět, co je kolem něj, co se stalo. „Kurva…“ jeho myšlenky letěly rychleji s tím, co viděl, nebo spíš neviděl.
„Je tam někdo?“
Gustav se otočil, aby se podíval za sebe, přímo do zdroje světla z jeskyně, kterou trosky vytvořily. Nemohl se skoro pohnout, viděl jen stíny a odrazy. Slunce vycházelo, ale tam, kde byl, nemohl poznat, jestli je noc nebo den, byla tma.
„Haló?“
Bubeník znovu silně zakašlal, tentokrát se opřel o znecitlivělou ruku. Začínalo ho v ní lechtat, jak se vracela k sobě, dobré znamení.
„Gustave?“
„Jo, už to tak vypadá.“
„Gustave, jsi v pořádku?“
Zvedl hlavu, když mohl zase dýchat, snažil se vidět, kdo mluví. Ozval se druhý hlas a třetí.
„Kde… jste?“ tmavě hnědé oči projížděly znovu přes díru světla, viděl teď trochu víc než jen stíny.
„Mluv! Myslím, že jsem už skoro u tebe!“
„Vidím ho!“ ten hlas – znal ho. Byl to jeden z jejich kameramanů. Ben! „Gustave, můžeš se hýbat?“ najednou měl na rameni a jeho chycené ruce něčí dlaně, ale tohle byl někdo jiný, někdo, kdo byl naživu. Na tom záleželo.
„Moje ruka… nemůžu s ní pohnout.“
„Hej! Pomozte mi tohle zvednout.“ Více stínů se nad ním teď sklánělo, jeden trochu větší a dva hubenější, ale nic víc nedokázal rozpoznat.
„Ano.“ Hlava se mu točila, bylo těžké se soustředit. Možná ztratil víc krve, než si myslel. „Myslím, že je to jen ruka.“ Gustav usykl bolestí, když se překulil na záda, byl vděčný za ruce, které mu pomáhaly na nohy.
„Můžeš stát?“ ruka většího z mužů byla pod jeho pažemi, držela ho nahoře, zatímco blonďák klopýtal a motal se. Třásl se a naříkal kvůli bolesti v levém kotníku. „Budu v pořádku. Bolí to, ale budu v pořádku.“ Ale co ostatní?
První věc, které si všiml, byl zápach levného šamponu z hotelu, toho samého, co nedávno použil. Zaúpěl a zavřel pevně oči, celé jeho tělo bylo v bolesti, obzvláště bok, na kterém ležel.
Zvedl se, dostal se na všechny čtyři a kašlal směrem do země, byl to instinkt, nebyl si vědom zázraku, který právě dokázal. Bylo to víc, než mohli ti kolem něj udělat.
„Oh bože…“
Husté černé vlasy, které byly kdysi hrdé a lesklé, teď ležely pokryté prachem a popelem, stmelené potem a krví, která pokrývala i většinu zpěvákova obličeje. Ta hebká, perfektní kůže na jeho tvářích, jeho pěstěné nehty, ta jediná kůže, kterou Georg viděl, byla poškrábaná, nehty polámané, v pěsti svíral prach a jemně se chvěl.
„Bille… j-jsi v pořádku?“ Cítil to?
Ruka plná otlačenin se dotkla zpěvákova stehna, jemně přejížděla po jeho noze, smetávala pryč prach a snažila se ujistit, že nemá žádná další zranění. Ale to jedno, co měl na boku, i když to bylo to jediné, co viděl, bylo stále dost na to, aby si nemohl oddechnout. Bylo to špatné.
„Mluv na mě, Bille. Prostě… mluv.“ Zhluboka se nadechl, najednou cítil povědomé šimrání v hrudníku, pevně zavřel oči a rozkašlala se. Přikryl si pusu, tak tvrdě kašlal, že se sotva držel na kolenou, měl dojem, že mu z toho tlaku vybuchne hlava. Nemohl tady dýchat. „J-Jak dlo-dlouho-“ potlačil další kašlání, odmítal ho, ale jeho břicho protestovalo. Když ten pocit přešel, jeho břicho bolelo, jako by udělal tisíc sklapovaček, a s každým potlačeným kašláním to bylo horší a horší. „Jak dlouho jsi vzhůru?“
„Chvíli.“ Billův hlas byl jemný, mluvil pomalu jako vždy, když mu bylo opravdu špatně. Následovala dlouhá pauza, zpěvák se díval na svého kamaráda, nebyl schopný pochopit, co se děje. „Georgu…“
Basák si klekl a sedl si na paty, sundal mikinu a odložil ji. „Pokusím se zastavit krvácení. Mluv na mě, ano?“ nemohl nechat Billa mít zavřené oči moc dlouho. Potřeboval ho vzhůru.
„Pokusím se.“ Sklené hnědé oči se zase otevřely, horké slzy tekly po jeho nose a tváři.
Trochu triko přitlačil na krev a snažil se ho držet u zranění, Billovo tělo se zoufale snažilo ránu zavřít, ale krev byla čerstvá a tekla pryč. Georg polkl, snažil se nemyslet na nejhorší, když držel provizorní obvaz na ráně. Bude na něj muset tlačit, když bude třeba.
„Nebuď srab, Bille. Tohle zvládneš. Zvládneš to.“ Pevně to tam držel, v tichosti se modlil, aby to nebylo až moc, aby Bill neomdlel.
autor: Raiju
Proboha….. a kde je Tom???? tvl me se chce brecet 🙁
Doufám že to Zvládne.. :(( Tomi ho potřebuje stejně jako teď celá kapela sebe navzájem…
To je štrašné, toto by som v živote nechcela zažiť. Som rada, že Gustava našli, tiež dúfam, že najdu Georga z Billom a pom ôžu im, a tiež som zvedavá, kďe je Tom, a dúfam, že nieje moc vážne zranený. Smutný a pre mňa trochu desivý diel.
Ďakujem za preklad.
Dneska to byl hodně krutý díl, vrátil mě z minulosti do drsné reality.
Jsem ráda, že je Gustav v pořádku, horší to bude s Billem, který je opravdu vážně zraněný.
Protože děj znám, je pro mě strašně obtížné psát komentáře, ale musím říct, že tady strašně obdivuju Georga, on je úžasný 🙂
To je hrôzostrašné 🙁 Chudák Bill. Nechcem aby sa trápil. Georg mu pomôže 🙁
Ja strašne dúfam, že sa zachránia všetci štyria. Pri tejto kapitole trpím:(
Raiju je prostě neuvěřitelná.
Ale já si vždycky nemůžu pomoct a musím si její povídky přečíst hned v originále, protože mě vždycky tak rozhodí, že prostě nemůžu čekat ani minutu na další díl v nejistotě 😀
Každopádně, LilKatie – díky za překlad. Tvé překlady jsou vždycky precizní a skvělé.
Uuuh..
Krásný :)) ..
Jen kde je Tom? :DD ..
Bille to zvládneš! ;))
Oh, sakra… jsem opravdu ráda, že Gustava našli, úplně jsem se totiž vžila do těch jeho bolestí… nekecám, bolí mě ruka 😀
Je mi skoro až špatně, když si představím, do jaké situace se Geo s Billem dostali… a že se z ním ještě minimálně další dva dny nevyhrabou…
Skrz tuhle povídku mám konečně šanci se vcítit do pocitů lidí zasažených přírodní katastrofou, protože já sama jsem nic takového nikdy nezažila (a také doufám, že nezažiju)
Raiju píše tak dokonale, že mám opravdu pocit, že vše prožívám spolu s postavami 🙂 A Katie to zvládá zase výborně překládat, takže původní dílo neztratí své kouzlo 🙂
Doufám že je najdou.