Julie 6.

Nepravidelný dech, silně bijící srdce, horkost objetí.
Nic jiného v tu chvíli nebyl schopen vnímat. Jako by ani nebyl součástí svého těla. Celá situace, vůně, vznášející se všude kolem něj, vnitřní souboj se sebou samým, to všechno mu bylo tak povědomé, a zároveň tak vzdálené. Byl unavený, jeho tělo nacházelo v cizí náruči oporu a stabilitu.

Unaveným pohledem sledoval veliké dlaně, plazící se přes jeho ramena až k zápěstím, za které si jej k sobě připoutal ještě blíž. Na jeho prstu nespatřil vůbec nic, ani maličký náznak po prstenu.
Ještě pořád byl svobodný.
Ještě pořád měl naději.

„Je tohle skutečné?“ tichá slova se mísila se vzduchoprázdnem kolem něj. Natočil tvář, zahleděl se mu hluboce do očí a silně stiskl rty.
Tom jej sledoval pohledem nešťastně zamilované osoby, přesto se nepřestával jemně usmívat. Údery jeho srdce byly krátké, přesto intenzivní.
„Proč by nemělo být?“ Tomovy rty se přitiskly k jeho spánku, kam taky zašeptal svou odpověď.
Bill omámeně stiskl víčka, zasténání však překrylo jeho další slova.
„Proč by mělo?“ bylo mu do pláče. Z posledních sil dokázal otevřít uslzené oči a pohlédnout Tomovi do tváře. Mia byla přeci po všech směrech dokonalá, a on?
On nebyl v porovnání s ní ničím.

„Protože ses konečně přestal bát. Přestals utíkat a věřils ve mně. Věřil jsi v nás,“ Tom vyslovoval jednotlivá slova pomalu tak, aby Bill pochopil jejich souvislost. Konečky prstů se přitom dotýkal porcelánové tváře a chvěl se radostí a touhou.
„V nás?“
„Miluju tě, Bille, a ty to víš. Vždy jsi to věděl. Od chvíle, kdy ses mi poprvé skutečně zadíval do očí. A přesně ta chvíle byla koncem, ale taky novým začátkem,“ naléhavé údery jeho srdce náhle přehlušily proud Tomových slov. Teplo jeho náruče sláblo, až jej najednou necítil vůbec. Obraz zamilovaného objetí se pomalu ztrácel, až zmizel úplně. Na tváři ještě stihl pocítit měkké pohlazení…

Právě v tu chvíli prudce otevřel oči, dost neohrabaným způsobem se vymrštil do sedu a chytil se za tvář. Zmateně se rozhlížel kolem sebe a poznával známé věci. Dětskou postýlku, nábytek, fotografie i plakáty různých baletních her, kterými měl polepenou část zdi. To všechno jej usvědčilo v tom, co věděl již od začátku.
Byl to jenom sen.
Dokonce i to pohlazení, které mu přišlo opravdu skutečné, skutečným zřejmě nebylo. Tedy alespoň Tomova spící tvář tomu jasně nasvědčovala.
Nic nebylo jinak. Všechno bylo přesně takové jako předtím, než usnul. Nerozuměl tomu, proč se ve chvíli, kdy usínal, cítil tak šťastně, a náhle cítil v oblasti žaludku nepříjemné chvění. Proč se ještě před několika hodinami cítil tak krásně a náhle mu bylo do pláče?!
Možná svému snu a Tomovým zamilovaným očím uvěřil. Možná si až příliš přál, aby to všechno byla pravda.

„Miluju tě, Bille, a ty to víš. Vždy jsi to věděl. Od chvíle, kdy ses mi poprvé skutečně zadíval do očí…“

On se mu přeci díval do očí již mockrát. Ano, zajisté byly nádherné, ale nikdy v nich nespatřil tak veliké množství lásky, jako v tom snu. Ale co když se mu do nich ještě opravdu nepodíval skutečně? Otázkou však zůstávalo, co to vlastně znamená.
Jakmile si uvědomil směr svých myšlenek, smutně se pousmál a nevěřícně zavrtěl hlavou.
Netušil, proč vlastně začal polemizovat nad něčím, co nemělo žádný smysl. Tom je zasnoubený s holkou, která se zanedlouho stane jeho ženou, a žádné pohledy jejich jistou budoucnost již nezvrátí.

„Bille?“ při zaslechnutí svého jména sebou prudce trhl a vyděšeným pohledem sledoval Tomovu tvář.
V tu chvíli si uvědomil, že by dal cokoliv za to, aby mohl ještě na chvilku pocítit jeho objetí. Pocítit přesně ten druh objetí, o jakém se mu zdálo. Chtěl, aby jej sevřel v náručí jako milence, jako milovanou osobu, o lásku, o kterou tak dlouho bojoval.
„Jsi v pořádku? Měl jsi ošklivý sen?“ musel se jej na něco zeptat. Na cokoliv. Potřeboval zjistit, zdali cítil jeho pohlazení. Protože pokud by jej skutečně cítil, nikdy by si svou chvilkovou slabost neodpustil.
Bill krátce pohlédl na hodinky.
Na to, že bylo pouze půl páté ráno, pokoj osvětlovalo překvapivě jasné světlo. Další pohled věnoval děvčátku v postýlce. Julie ležela na bříšku, unášena hezkým snem a s jemným úsměvem na rtech, Billovi připomněla jejich mámu.
„Jsem v pořádku. Naštěstí to byl jenom sen,“ zakýval hlavou a pousmál se. Nechtěl mu lhát. Bolelo jej, když musel předstírat, že je všechno tak jako předtím, a že jejich seznámení nijak nenarušilo průběh jeho života.
„Ten sen byl zřejmě důsledkem včerejšího večera,“ Tom netušil, co jiného by měl říct.

Měl zvláštní pocit, že cokoliv by v tu chvíli řekl, by vyznělo hloupě nebo nepodstatně. On sám se totiž hloupě cítil. Ležel v jedné posteli s klukem, kterého neznal ani týden, a jediné, po čem toužil bylo, aby již nikdy nemusel opustit jeho blízkost. Kdyby mu Mia, její rodiče, nebo dokonce i jeho nejlepší přítel v tu chvíli uměli nahlédnout do mysli, viděli by pouze zmatek, strach a bezmoc. Byl zmatený, protože ještě nikdy předtím necítil tak silné pouto k člověku, kterého neznal ani sedm dní. Bál se, že jej dřív nebo později ztratí, a právě strach v něm probouzel i pocit bezmoci. Byl bezmocný, protože věděl, že s tím nedokáže nic udělat.

„Vypadá to ošklivě. Možná by se ti měl na to podívat lékař,“ Bill jej zlehka pohladil po namodralé pokožce, sledujíc, jak se medový odstín Tomovy kůže na některých místech mísil s odstínem modré, zelené a fialové.
„Budu v pořádku, Bille,“ pohotově zachytil bledé prsty mezi své ve snaze prodloužit jejich fyzický kontakt alespoň o několik vteřin.
Hleděl do hlubokých, smutných očí a nerozuměl tomu, co se s ním poslední dobou dělo. Noříce se do jeho pohledu, jej tiše prosil o odpověď na otázku, co by měl udělat. Billovy oči mu však nenapovídaly vůbec nic. Dokázal v nich spatřit něhu i neskonalou vděčnost, přesto v nich nezahlédl ani náznak toho, co tak toužil spatřit. Jako by byla mezi nimi vybudována jakási zeď, překážka, kterou se Bill snažil chránit.

„Asi bych už měl jít,“ zašeptal.
Bill polekaně spustil dlaně a se skloněnou hlavou tiše přikývl. Nechtěl, aby od něj odešel, ale neměl jinou možnost, než rozloučit se s ním, a konečně si uvědomit, že patří jiné.
„Omlouvám se, že jsem ti bez dovolení obsadil postel,“ Tom se pousmál, natáhl dlaň a jemně cvrnkl Billovi do nosu. Ani černovlásek se v tu chvíli neubránil úsměvu.
„Já se zase omlouvám tobě i tvé snoubence, že jsi kvůli mé hlouposti skončil takhle. Opravdu mě to mrzí a ještě jednou ti za všechno děkuju,“ snažil se působit vyrovnaně a spokojeně, ale nemohl si pomoct. Při vyslovení slova snoubenka se malinko zadrhl a Tom si toho nemohl nevšimnout. Tázavě pohlédl do Billovy tváře.
„Vyprovodím tě, ano?“ vydechl a dřív, než Tom stihl jakkoliv zareagovat, vstal, přehodil přes sebe svetr a další podal Tomovi.

Po schodech scházeli zcela potichu, slovo nepadlo ani tehdy, když se ocitli přede dveřmi a krátce na sebe pohlédli. Bill se zhluboka nadechl a pootevřel rty. Věděl, co se v té chvíli patřilo říct, přesto se s ním nedokázal rozloučit. Stál naproti němu se skloněnou tváři, chvějící se a trpící pod tíhou pocitu, který v něm Tomova blízkost vyvolávala.
Nakonec se přeci jen odhodlal k pohybu. Zvedl tvář, pousmál se a natáhl třesoucí se dlaň před sebe. Takhle se přeci přátelé loučí, nebo ne?
Pak tedy nerozuměl Tomovu překvapenému pohledu.
„Jsem rád, že jsme se potkali. Prožil jsem s tebou i Julií opravdu krásný večer. Až se probudí, dej jí za mě prosím polibek,“ nejistě přešlápl na místě ve snaze zklidnit své splašeně bijící srdce. Zlehka se dotkl Billových bledých prstů a na krátkou chvíli je sevřel těmi svými. Bylo to zvláštní. I přesto, že byli oba kluci, jejich dlaně do sebe dokonale zapadaly.
„I nám s tebou bylo moc hezky,“ podotkl Bill tiše a slíbil, že jí dá nejenom jeden, ale hned několik polibků.
„Sbohem,“ za Tomovým úsměvem se skrývalo zoufalství. Nechtěl od něj odejít. Při představě, že se bude muset vrátit domů a dalších několik hodin poslouchat naléhání ohledně jejich svatby, mu bylo ještě hůř.

Neochotně pustil Billovu ruku, naposled na něj pohlédl, a poté vykročil vpřed.
Nestihl však udělat ani jediný krok. Otočil se a překvapeně sledoval Billovu ruku, která ještě pořád svírala jeho zápěstí.
„Každý den chodíme s Julií do parku krmit kachní rodinky. K-kdybys někdy neměl co na práci, mohl by ses k nám přidat. Alespoň pokud bys chtěl.“ V jasném světle vycházejícího slunce Tomovi skutečně připomínal pohádkovou bytost. Tak křehký, zranitelný a přesto po všech směrech dokonalý.
„Rád s vámi půjdu krmit kachní rodinky,“ věnoval černovlasému chlapci před sebou veselý úsměv.
Bill jeho úsměv opětoval a nehledě na to, zdali konal správně nebo ne, přiblížil se k němu a vnořil se do jeho vřelého objetí. Ještě naposled.
Tom kolem jeho hubeného těla automaticky omotal své silné paže a přitiskl si jej co nejvíce ke své hrudi. Jakmile jej do nosu udeřila vůně jeho tmavých vlasů, silně stiskl víčka a zalapal po dechu. Bylo mu tak krásně, jako už dlouho ne. Jeho duše byla přesně tam, kde měla být. Byla součástí jeho těla, žila, dýchala a každou vteřinou se pořád víc a víc nechávala omamovat Billovým kouzlem. Už nebyla pouze tichým divákem Miina představení.

„Mám tě rád, Tome.“
„Já tebe taky, Bille.“
„Tak proč se směješ?“
„Protože vím, že nyní už ode mě určitě neutečeš…“

…

Andreas seděl ve svém oblíbeném žlutém křesle, v dlaních přímo drtil hrníček s kávou a střídavě sledoval medové zbarvení nápoje a smutnou tvář svého nejlepšího přítele.
To, že jej vzbudil tak brzo ráno, mu ještě dokázal odpustit, ale to, co se před malou chvílí dověděl, jeho ospalá mysl jaksi nedokázala pochopit. Nebyl si jistý, zdali nedokázala, nebo nechtěla, ale v podstatě mezi tím neviděl žádný rozdíl.

„Tome,“ promluvil poprvé od chvíle, co se mu Tom svěřil se svým tajemstvím.
„Já vím, že jsem z té svatby nebyl vůbec nadšený. Vím, že jsem si nic nepřál víc než to, aby ses pobláznil do někoho jiného jenomže… jsem tím opravdu nemyslel kluka,“ mluvil pomalu, ještě pořád bojoval s touhou stočit se do klubíčka a usnout. Tomův zoufalý výraz byl však mnohem silnější než vlastní sobectví.
Vstal, prohrábl si už i tak dost divoký účes a posadil se na gauč, vedle té hromady neštěstí.
„Podívej, říká se mi to opravdu těžce, ale… pokud Miu miluješ, tak vám rozhodně nebudu stát v cestě,“ nic podobného by za jiných okolností nevyslovil, ale tahle situace byla opravdu vážná. Tom byl jeho nejlepším přítelem. Znali se již od dětství a jeho nejlepší přítel se nemohl zakoukat do kluka.
Sám se divil, že ta myšlenka z Tomových úst vůbec nezněla tak hloupě, jako když se nad tím zamyslel.

„Možná máš pouze strach, protože nevíš, co to všechno obnáší,“ Tom se smutně pousmál.
„Přesně tohle mi řekl Bill taky.“
„Bill?“
„Ano, tak se totiž jmenuje,“ Tom zvedl hlavu a zadíval se do tváře člověka, u kterého si byl stoprocentně jistý, že jej pochopí. Možná dokonce čekal, že bude rád, vzhledem na sympatie, které si u něj Mia vysloužila. V jeho očích však spatřil zmatení. Nic jiného než veliké zmatení, a on náhle netušil, co tam vlastně dělal. Nejraději by byl v parku, seděl by na trávě s Julií na klíně a naslouchal by Billovým tichým slovům.
„Tome, podívej se na sebe. Co to děláš? Víš, kdy jsem tě naposled viděl s modřinou na tváři? V první třídě na základce,“ Andreas už neměl sílu dívat se na to, jak ztrácí kontrolu nad svým vlastním životem. Jako jeho nejlepší přítel se mu opravdu snažil pomoct, ale netušil, co by měl udělat. Nevyznal se v Tomovi a při pohledu na něj pochopil, že zřejmě nebyl sám.

„Co dělám? Poslouchám tě! Řekls mi, že mám konečně jednou myslet taky na sebe, tak to právě dělám. Kdybys jej poznal, měl bys na tohle všechno úplně jiný názor. Bill je výjimečný. Vypadá jako panenka, je neuvěřitelně vnímavý, chápavý a zranitelný. I po tom všem, čím si musel projít, se pořád dokáže usmívat a těšit z maličkostí.“ Andreas jej pozorně poslouchal, ale jakkoliv krásně to znělo, nemohl opomenout fakt, že se baví o stejném pohlaví.
„Ale taky je to kluk, Tome. Víš, co by udělala Mia, kdyby na tohle přišla? Říkals, že k tobě možná taky něco cítí. Jenomže ty se budeš za chvilku ženit. Uvědomuješ si, že mu tímhle ubližuješ?“ Když byl malý a rodiče mu říkali něco, co jej bolelo, zacpal si uši a v duchu si pobroukával klavírní melodii, kterou se právě učil hrát. Klavír byl v době neustálých hádek jeho rodičů jeho jedinou spásou.

Kdyby tak udělal i teď, co by asi slyšel…?

autor: B-kay