Julie 10.

Nádech, výdech.

Přesně tohle si opakoval v mysli už celých deset minut, co stál přede dveřmi svého bytu a nenacházel odvahu vejít dovnitř. Nechtěl.

Držet Billa v náručí, líbat jej, šeptat mu do vlasů, že nikdy nedovolí, aby je něco rozdělilo a vědět, že to tak skutečně je. Přesně tohle si přál ze všeho nejvíce.

Unaveným pohledem sledoval hladký povrch dveří, za kterýma se ukrýval úplně jiný svět. Tak odlišný od světa, ze kterého musel odejít. Zatímco s Billem se cítil nesmírně šťastně a svobodně zároveň, přesně u těchhle dveří se jeho pocity rozplývaly v prázdno, které jej náhle obklopovalo. Za těmi dveřmi již nebyl skutečným člověkem, pouze vězněm Miinych tužeb a přání. A nejhorší na tom všem bylo, že si za to mohl sám.

Kdyby se dokázal vzepřít okolí, kdyby se potkali dřív, kdyby dostal nějaké znamení… všechno mohlo být jinak.

Ale nebylo.

Teď stál přede dveřmi bytu, který mu náhle přišel naprosto cizí a věděl, že už nic nebude takové jako dřív. Stalo se z něj přesně to, čeho se kdysi tolik bál.

Podváděl.

Podváděl Miu, tím, že byl s ní, podváděl Billa a v neposlední řadě podváděl sám sebe. Cítil se příšerně. Nenáviděl se za to, jak daleko to všechno nechal zajít, za to, jak bláznivě Billa miloval.

„Ale taky je to kluk, Tome. Víš, co by udělala Mia, kdyby na tohle přišla? Říkal jsi, že k tobě možná taky něco cítí. Jenomže ty se budeš za chvilku ženit. Uvědomuješ si, že mu tímhle ubližuješ?“

Andyho slova mu vířila hlavou a ztrácela se v nekonečném oceánu jeho vlastních myšlenek. Moc dobře věděl, co musí udělat a stejně tak i to, co udělat chtěl. Rozdíl mezi tím byl tak malý, a přesto v sobě obsahoval obrovské množství bolesti.

Jakmile se konečně ocitl vevnitř, uvědomil si, že cítí ještě větší úzkost než přede dveřmi. Zaklonil hlavu, zhluboka se nadechl a pevně stiskl víčka. Jakmile si jazykem olízl rty, setřel tím poslední stopy plachých polibků.

Ach Bille…

„Překvapení!“ ticho kolem něj bylo tak uklidňující, že sebou při zaslechnutí hlasitého zavýsknutí vyděšeně trhl.

Otevřel oči a zmateně pohlédl před sebe. Do očí jej jako první udeřily desítky svíček rozprostřených po podlaze, teprve poté jeho pozornost upoutala Mia, která byla víc nahá, než oblečená. Toma v tu chvíli polil studený pot a po těle mu vystoupila husí kůže. Poprvé to však nebylo způsobeno tím, že jej pohled na její tělo vzrušoval. Jakmile ze sebe stáhla růžový župan a průsvitná košilka se stala tím jediným, co ji chránilo od nahoty, bezmocně pootevřel rty, neschopen slova.

„M-myslel jsem, že budeš spát,“ dostal ze sebe, zatímco se k němu Mia přibližovala ladným tempem hladové šelmy.

„Čekala jsem na tebe,“ ve světlých očích se jí zračila přímo živočišná touha dosáhnout svého cíle. Tom se do nich díval a pořád víc si uvědomoval, jak moc mu chybí čokoládový odstín jeho očí. Na slunci medový, jinak tmavý a spalující. Mohl se utápět v jeho pohledu celé hodiny, a přesto by mu to přišlo jako chvíle.

„A co má znamenat tohle všechno? My něco slavíme?“ Tom se pousmál a chytil se jediného opěrného bodu, který v místnosti nalezl. Láhev kvalitního vína byla nápadným zpestřením stolu, společně se dvěma sklenkami a miskou ovoce.

„Zdali slavíme? V podstatě ano. Slavíme to, že se milujeme. Že jsme spolu, budeme se brát a že nám již nic nebrání na cestě za štěstím.“

Pokud se Tom do té chvíle cítil nepříjemně, nedalo se to srovnat s tím, co cítil teď. Věděl, že jeho nucený náznak úsměvu Miu jistě nepřesvědčí o tom, že sdílí stejné pocity. Rozpačitě se poškrábal ve vlasech a přešlápl na místě. Byl v pasti. A Mia to moc dobře věděla.

„Nebo se snad mýlím?“ stála jenom malý kousek od něj a místo toho, aby se na ni vrhl a pomiloval ji přímo uprostřed pokoje, pouze skláněl pohled a odmítal se na ni dívat.

A právě tahle skutečnost ji děsila ze všeho nejvíce. Něco nebylo v pořádku. Tom jí lhal. Nechtěla si to přiznat, ale vidina toho, že skončí stejně jako její matka, ze které si neustále dělala jenom legraci, náhle nebyla tak vzdálená. Právě naopak. Byla přímo hmatatelná a vyzařovala z Tomova pohledu.

„Co kdybychom se napili, hm?“ Tom chtěl odvést její pozornost jiným směrem, ale nepovedlo se mu to. Mia se před něj postavila jako malé rozmazlené děvčátko, odmítající splnit to, o co jej rodiče požádali. Sledovala jej přísným pohledem a rázně vrtěla hlavou.

„Vím, že mě podvádíš!“ ta slova vylétla z její pusy ještě dřív, než si to stihla všechno promyslet. Tom ve tváři nápadně zbledl.

Jak to mohla vědět?!

Opravdu byla na něm láska k Billovi tak viditelná?

Opravdu dokázala vycítit jeho touhu, sbalit si věci a utéct od ní co nejdál?

Nebo se chovala přesně tak, jak mají žárlivé snoubenky ve zvyku?

Chtěl přikývnout. Tak moc jí chtěl říct pravdu, skončit tuhle frašku, osvobodit se od jediného, co mu bránilo být s Billem a Julií, ale nemohl. Ještě nebyl ten správný čas. Ještě nezařídil věci tak, aby Mia nezpůsobila v jeho životě hotovou pohromu.

„Nerozumím tomu, co tě to napadlo?! Jsem promočený na kost, unavený a jediné po čem toužím, je jít spát. Co kdybychom si promluvili ráno?“ Mia však byla neodbytná. Přiběhla k němu, Tom byl do poslední chvíle přesvědčen, že mu dá facku. Ona však sklonila tvář a přičichla k límci jeho trička, očekávajíc vůni, která by zpečetila její tvrzení.

„Dětský krém. Proč voníš jako batole?“ znechuceně ohrnula nos a odsunula se od něj.

Tom nemohl věřit svým očím. Vůně Julie pro něj symbolizovala jemnost, něhu, nevinnost. Byla přesným obrazem Billovy vůně, pro něj té nejkrásnější vůně na světě.

„Byl jsem navštívit přítele, který má malou dcerku,“ jeho hlas byl poznačen únavou a přesně tak se i cítil.

„Myslíš toho přítele, kvůli kterému tě zmlátili?! Nerozumím tomu, jak může mít takový člověk vůbec dítě.“

Tom sklonil hlavu a silně se kousl do rtu, jinak by jistě řekl něco, co by jej později mrzelo.

Na rozdíl od své snoubenky uměl vycítit, kdy je lepší zůstat tiše. Vůbec mu nezáleželo na tom, co si o něm nebo o Billovi myslí.

Pro něj byl ztělesněním zázraku. Zachránil jej.

Opět do něj vdýchl život a jediným polibkem způsobil to, co se Mie nepodařilo během tří let.

Tom jej miloval. Skutečně miloval.

„Ničemu nerozumíš,“ zašeptal, svlékl ze sebe mokrou mikinu a pomalými kroky mířil ke dveřím ložnice. Ticho, které jej doprovázelo bylo důkazem toho, že Mie došla jak slova, tak žárlivé argumenty.

U dveří se ještě jednou ohlédl. Růžový župan byl opět na svém původním místě, stejně jako otrávenost, se kterou Mia sfoukávala svíčky. Nyní již věděla, že si může o vášnivé noci se svým snoubencem, akorát tak nechat zdát …

…

„Udělals mi velikou radost, Tome.“ Andreas, lapající po dechu, dokázal na své tváři vykouzlit pobavený úsměv, i když mu bylo jasné, že Tom jeho radost vidět nemůže. Pramínek mokrých bledých vlasů mu spadl do tváře, jak utíkal parkem a snažil se vychutnat si posledních minut volna předtím, než bude muset jít do práce. „Myslím, že dnes mi nic nezkazí náladu,“ krátce pohlédl na hodinky, ujistil se, že mu ještě zbývá dost času, a pustil se do běhu s ještě větší vervou.

„Já si ale nedělám legraci, Andy. Opravdu jsem zoufalý. Myslím, že jsem se zbláznil. Ano, to bude jistě to správné slovo,“ Andreas si přesně uměl představit výraz Tomovy tváře. Seděl ve své kanceláři nad haldou podivných papírů a tvářil se naprosto bezradně. Soudíc podle zvláštního tónu jeho hlasu, si tvář zřejmě ukrýval v dlaních.

„Jistě že ses zbláznil. V dnešní době se přesně takhle říká lásce. Ta tvá černovlasá panenka tě zřejmě pobláznila více, než bys čekal,“ zpocené čelo si utřel do rukávu mikiny, který mu na několik vteřin zabránil ve výhledu.

Co Tom odpověděl, a zdali mu vůbec odpověděl, již neslyšel, jelikož do někoho v rychlosti narazil a srazil jej k zemi. Mobil, ze kterého se ozývala ozvěna Tomova hlasu, dopadl na chodník a rozletěl se na několik kousků.

„Omlouvám se,“ bylo první, co ze sebe dokázal dostat. I jemu samotnému chvilku trvalo, než se vzpamatoval. Do uší jej udeřilo podivné kňučení a následně dětský pláč. Bál se otevřít oči. Jistě srazil nějakou maminku, a teď to hezky schytá. Nebo ještě hůř, ublížil tomu maličkému.

Už nikdy nebudu běhat!

Sliboval a s posledním hlubokým nádechem, se odvážil otevřít oči. Kočárek stál necelý metr od nich, takže si mohl oddechnout. Ať už srazil k zemi kohokoliv, dítěti se naštěstí nic nestalo.

Pohotově se sklonil k tmavovlasému chlapci, kterému ofina spadající do tváře zakrývala uslzený pohled plný bolesti.

„Jsi v pořádku? J-já… nechtěl jsem. Neviděl jsem tě. Ještě jednou se moc omlouvám,“ žádná odpověď. Andreas v tu chvíli poznal zdroj toho zvláštního kňučení. Vydával ho ten kluk.

„Moje noha,“ sténal a v dlani silně tiskl své pravé koleno.

„Odvezu tě do nemocnice? Možná to není nic vážného, ale může to být klidně zlomené,“ vydechl třesoucím se hlasem a vzápětí se silně pleskl po hlavě.

Nestihne přijít včas do práce.

„Pomůžu ti vstát, ano?“ nabídl neznámému dlaň, a i když se jej snažil přesvědčit, že je v pořádku, pomohl mu vstát a v rychlosti poskládal svůj mobil zase do původního stavu.

„Zlatíčko, neboj se, nic se nestalo. Neplakej. Julie.“

Julie…

Andreas v tu chvíli málem opět upadl. Z posledních sil donutil své tělo obrátit se a šokovaným pohledem prolétl tvář kluka, který se i přes značné bolesti snažil na miminko usmívat.

Smetanově bílá pleť, černé vlasy, plné rty a dokonalá postava. Zůstal stát u kočárku, protože sám by neudělal jediný krok, a i přesto, že Andymu nevěnoval jediný pohled, věděl, že je to on.

Musel být.

„Bille?“ dostal ze sebe zcela neslyšně v naději, že se spletl a jednalo se pouze o náhodnou shodu jmen. Jakmile mu však černovlásek vyděšeně pohlédl do tváře, věděl, že se nemýlil. I když nerad, musel dát Tomovi za pravdu.

Opravdu vypadá jako panenka.

autor: B-kay