Zeiten ändern dich II 17.

„Kam vstáváš?“ ozve se Tom, sedící na posteli s notebookem na klíně.
„Musím do práce,“ začnu se soukat do kalhot a přemýšlet, co si vezmu k nim.
„Děláš si ze mě srandu?“
„Co je?“ nechápavě se na něho otočím.
„Ty jsi měl ještě včera horečku a dneska hodláš jít do práce?“
„Tome, nebyl jsem tam celý minulý týden, musím tam jít.“
„Nezblázní se tam bez tebe. Ty máš ležet v posteli.“
„Ležel jsem v posteli skoro celý minulý týden. Za prvé mě to fakt nebaví, za druhé mi telefonovali, jestli přijdu, a za třetí je to pitomá chřipka, která běžně trvá týden, takže to za chvíli zmizí.“

„Ještě že máš aspoň super výmluvy. Bille, slib mi, že vážně zajdeš ale i tak k tomu doktoru.“
„To nejsou výmluvy. A k doktoru nepůjdu, je to obyčejná chřipka. A je mi líp,“ doobléknu se a přehodím přes sebe kabát, „mohl bys mi odpoledne přijít naproti.“
„A pak spolu půjdeme k doktoru.“
„Tome!“
„Bille, zdraví máš jenom jedno, a já nebudu riskovat, že zanedbáváš něco, co může vypadat jako obyčejná chřipka! Jenom ho necháme, aby mi to vyvrátil, a zase půjdeme. Tak strašný to být nemůže s těma doktorama. Věř, že jsem je celých pět let potkával denně, taky jsem si s nimi užil, a není to zrovna fajn, takže to pro mě prostě uděláš a zajdeme tam.“
S výdechem rezignovaně zvednu ruce na důkaz míru.

„Ale jen když mi přijdeš naproti.“
„Ve tři jsem tam.“
„Neviděl jsi…,“ začnu, ale to už po mně Tom hodí kapkami do nosu. Neočekávaně se mi je opravdu podaří zachytit, načež si okamžitě kýchnu, ale pak se s lehkým zasmáním rozhlédnu po místnosti. „Spíš jsem myslel telefon, ale nevadí. Kapky se budou taky hodit.“
„Telefon jsem viděl v kuchyni.“
„Dík a nezlob tu.“
„Budu, když mě budeš štvát.“
„Ty to ještě nevíš, ale asi mě miluješ,“ zasměju se, a když mi věnuje jeden ze svých odzbrojujících úsměvů, je mi všechno víc jasnější, než kdyby promluvil.

Odpoledne, když potřebuju spočítat mou tržbu, a tudíž stojím zády k obchodu, jelikož ho hlídá a obsluhuje již jedna z kolegyň, zaslechnu za svými zády slušný pozdrav. Abych nepřetrhl myšlenku při počítání, rychle si to v hlavě dokončím, a pak se rozhodnu otočit s tím, že dotyčného budu směrovat právě ke kolegyni, která mne střídá, ale když se otočím a spatřím tam Toma, musím se rozesmát.

„Ty jsi hérečka!“
„Jak to s tebou vypadá, modelko?“ zeptá se ledabyle Tom a já si jen se svou kolegyní vyměním úsměvy, na předání informace, že je jí jasné, že Tom přišel za mnou, nikoliv jako zákazník.
„Během pěti minut jsem hotov,“ mrknu, a pokusím se to dopočítat a pevně doufám, že se neseknu. Tom by mne neměl rozptylovat v práci často.
„Volal jsem tý ženský, ten byt je zamluvenej, musíme ho teď už jen zaplatit, aby nám ho podržela.“
„Hm,“ muknu jen, abych si mohl v duchu stále počítat, a když se dopočítám konce, jen kasu zavřu, zapíšu informaci a odhlásím na kase můj osobní kód. „Hotovo. Volal mi taky Patrick, prý má pro mě překvápko, a že kdybych chtěl, můžu se v ateliéru stavit ještě dneska. Ale zítra mu teprve přijde nová kolekce, takže bych měl jít něco nafotit.“
„Je ti líp?“ zeptá se, jako by všechno, co jsem teď řekl, přeslechl.
„Nemůžu říct, že mi je dobře, ale už jsem si zvykl,“ skočím si do šatny pro tašku a kabát, oblíknu se, rozloučím s kolegyní a chytím Toma za ruku, abychom spolu mohli odejít.
„Půjdeme zaplatit ten byt hned?“
„Abychom měli jistotu, asi by to bylo lepší.“
„Stejně potřebuju vyzvednout nějaké peníze, tak tam s tím skočíme. A pak bychom mohli zajít do toho ateliéru, hm?“
„Ve čtyři už musím být pryč.“
„Pryč?“
„Andreas chce někam hodit.“
„Ach jo, chtěl jsem se jít najíst.“

Když vyjdeme z banky, zamračím se, když se rozezvoní Tomovi telefon. Může to značit jen jediné, a to Andreas. Kdyby mu nesebrali řidičák a kdyby dostal šanci odmaturovat, nemusel by se jím Tom zabývat, ale nejspíš je pro Toma důležitější, než bych si chtěl připustit. Poslouchám jejich hovor a nezastavuju se v chůzi až do doby, než vstrčí Tom zpět mobil do kapsy a proplete zpětně prsty s těmi mými.

„A teď k tomu doktoru.“
„Tome, ne. Já nikam nejdu.“
„Bille, slíbil jsi to. Řekl jsi, že půjdeš, když pro tebe přijedu do práce.“
„To je ale vydírání a vůbec, je mi fajn, nepůjdu tam.“
„Sakra, Bille! Právě jsi mi řekl, že se rozhodně dobře necítíš, tak proč najednou obracíš?“
„Vyležím to. K tomu nepotřebuju potvrzení od doktora. Naopak, musím být schopný fotit a celkově fungovat.“
„Řekni, že si ze mě děláš jenom legraci.“
„Tome, opravdu, nemůžeš mě nutit tam jít. Je mi přece fajn. Není to nejlepší, ale je mi fajn. A doktoři dneska stejně čumí víc do počítače než na pacienta.“
„Hledáš si jenom výmluvy. Nemám čas ani náladu ti to tady rozmlouvat jak malému harantovi. Kašlu na to, mně to víceméně může být ukradené o to víc. Musím jet.“
S výdechem protočím očima. „To jako, Tome, myslíš vážně? Že se naštveš jenom proto, že mám pitomou chřipku?“
„Slíbil jsi to a já tady prostě nebudu ztrácet čas tím, že tě někam budu tahat. Jestli nechceš, nechtěj, tvoje chyba. Přijedu večer,“ s těmito slovy se otočí a vydá se směrem, kde nechal své auto.

Frustrovaně vydechnu a nesnažím se ho už ani zastavit. V tu chvíli mám zkaženou náladu natolik, že se mi nechce ani Toma zastavovat z důvodu, že chci dostát své tvrdohlavosti. I možná kvůli tomu, že právě odjel kvůli Andreasovi. Doháje! Nějakým způsobem má Tom asi pravdu, ale na druhou stranu přece jenom já vím, jak se cítím!

První, co mne napadne se zkaženou náladou, je zvednout telefon. Když se po třetím zazvonění ozve přijmutí hovoru na druhé straně, nějakým zvláštním způsobem pocítím, že má Patrick výbornou náladu, a ač jen přes telefon, daří se mu ji přenést na mě. Nebo si to chci jen vsugerovat, pokud už se tak nestalo?
„Prosím?“
„Ahoj Patricku, tady Bill. Jen se chci ujistit, že to s tím ateliérem platí. Stavil bych se.“
„Jasně, že platí. Mám tady ještě práci, ale brzo by to mělo být hotové, takže se určitě stav, rád tě uvidím.“
„Dobře. Jsem prakticky pět minut od ateliéru, ale musím si ještě někam zaskočit, takže když se to neprotáhne, měl bych tam být co nejdřív.“
„Budu se těšit.“
„Taky. Zatím,“ už s mírným úsměvem hovor ukončím. Patrick se mnou chce mluvit, a já doufám, že je to kvůli té společnosti Perfect Invasion. Samozřejmě bych se ale neměl nadchnout předem, abych se pak nedočkal zklamání, kdybych čekal takhle velké věci. Ne, budu jen doufat.

Po dvou hodinách, kdy už mám výsledek od lékaře, snad jako částečnou omluvu Tomovi, už vysedávám v ateliéru a sleduju Patricka při práci. Modelku, kterou momentálně fotí, odněkud znám, jen si nemohu vybavit odkud. Byla mi představena jako Anja, ale stejně nemám ani páru. Je nádherná, a je talentovaná natolik, že se občas přistihnu, že ji sleduju bez dechu.
„Takže chřipka je pryč?“ mluví zpoza fotoaparátu Patrick na mě, protože Anja rozhodně instrukce nepotřebuje, na rozdíl ode mě.
„Jo, vyléčená,“ přikývnu s úsměvem. Nechci přiznat, že mi lékař řekl diagnózu, se kterou bych se ještě minimálně čtrnáct dní, podle něho, měl pohybovat hlavně v blízkosti postele.
„To je dobře, už jsem myslel, že budu muset tu kolekci nafotit s někým jiným, což by byla škoda, protože ta pasuje přesně k tobě,“ otočí se od foťáku a s úsměvem na mě mrkne. Nechci se vyptávat, jak to vypadá s tou společností, a proto tu myšlenku raději spolknu, a vstanu, abych se vydal ke stojanu s kolekcí. „Myslel jsem, že si říkal, že máš ještě nějaké plány s Tomem.“

Maličko se zarazím: Opravdu jsem mu tohle řekl? Netuším už ani, co říkám, přitom jsem si výslovně zakázal o Tomovi před Patrickem mluvit.
„Jo no, nakonec jsme se nějak časově nestihli,“ řeknu to první, co mne napadne, a raději se zůstanu kochat kolekcí, aby mi neviděl do obličeje a nemohl tak jasně číst, jak průhledný lhář jsem. Usměju se na Richarda, když mi přinese sklenici džusu. „Díky.“
„Poslední dobou se stíháte vůbec nějak málo, ne?“ padne další otázka od Patricka, a já už se opravdu zamračím. Opravdu hodlá tady, mezi těmi všemi lidmi, probírat můj vztah s Tomem?!
„Ne, naopak,“ odpovím nakonec stručně, aby ho to nevybízelo už k žádné další podobné otázce, a raději se napiju ze své sklenice, abych zapil momentální emoce.

„Opravdu je všechno mezi tebou a Tomem v pořádku?“ dostane Patrick šanci se zeptat podruhé o další dvě hodiny později, kdy se venku začne dost šeřit, a my jsme v ateliéru už dávno osiřeli. Mám v sobě asi tři skleničky šampaňského, které otevřel už předem, aniž by mi oznámil důvod, proč že máme co zapíjet. A možná díky tomu se nadechnu k takové odpovědi, o které prostě nepřemýšlím a vypustím ji.

„Poslední dobou mám pocit, že všechno v pořádku není. Někdy jo, někdy ne. Někdy mě všechno štve, někdy si říkám, proč vlastně, ale… Je to asi jen nějaký můj vnitřní problém.“
„Myslím, že tohle bývá v každém vztahu, ne?“
„S Tomem je to jinak,“ pokrčím rameny, „naše seznámení, už od té doby je všechno jinak.“
„Jak jste se seznámili?“
„Ve škole.“
„Na tom není přeci nic neobvyklého.“
„Když to řeknu takhle, tak ne, ale prostě mi věř, nechce se mi o tom vyprávět.“
„Dobře. Možná jste jen ještě mladí na to bydlet spolu.“ Přejdu jeho myšlenku vyřčenou nahlas, napiju se ze své sklenky, a pokynu k němu hlavou.

„Mohl bych už konečně vědět, proč se mě dnes nejspíš snažíš opít?“
„Nesnažím se tě opít,“ zasměje se, „ačkoliv si zasloužíš dostat na jiné myšlenky. Perfect Invasion projevila zájem.“
„Vážně?“
„Když nafotíme zítra fotky s touhle kolekcí, skýtá to pro tebe prakticky slušnou sumu, pokud bys přistoupil na jejich podmínky, a od srpna bys klidně mohl být tváří podniku.“
„Patricku, děláš si ze mě srandu? Takhle rychle přece nic nejde!“
„Bille, stačí jeden podpis a vítej v Perfect Invasion,“ zasměje se a pozvedne skleničku. Místo ale, abych si přiťukl s jeho skleničkou, ho prostě spontánně obejmu.
„A ty si to celý den necháš pro sebe a mlčíš!“
„Věděl jsem, že budeš nadšený.“
„Nadšený? Jsem víc než to!“ mírně se odtáhnu, abych mu pohlédl do očí, „Máš na tom zásluhu, pod tvýma rukama se stávám tím, kým jsem na těch fotkách.“
„Neříkám, že to neskýtá nic pro mě,“ mrkne, jemně mne pohladí po tváři a usměje se. Nadechnu se, ale už zapomenu vydechnout, což dá mému mozku informaci, že musí s mým tělem okamžitě něco udělat, jinak budu strmě zírat do jeho očí, a ještě ke všemu se udusím.

„Nevím, jak ti poděkovat,“ pronesu pak.
„Ještě mi neděkuj. Nebude to zdaleka lehká cesta, Bille, to si nemysli.“
„Já vím, já vím, ale i přesto děkuju,“ přikývnu a využiji situace, že si s ním přiťuknu, abych byl nucen se trochu vzdálit od jeho obličeje. Nadechne se, upije ze sklenky, ale zdaleka ze mě nespouští pohled. Mám nějaké nutkání neustále vymýšlet něco, čím bych vyplnil tyhle chvíle, které právě mezi námi nastávají, ale zároveň nejsem schopný uvažovat. „Takže, kdy bych měl zítra přijít?“
„Kdy se ti to hodí?“
„Mám prakticky celý den.“
„Žádné plány s Tomem?“ Tom, Tom a Tom. Proč mám nějaké výčitky, při vyslovení jeho jména, nedělám přece nic, z čeho bych se měl cítit vinen.
„Myslím, že bude zítra v práci.“
„Hodí se mi to až ve čtyři, téměř jako dneska. Žádný problém?“
„Ve čtyři budu tady,“ usměju se, a opět zrak i všechna slova utopím raději ve sklence.

„Měl bych běžet,“ ozvu se po další hodině, kdy jsme probírali spíše nějaké modely, abych se vyhnul tématům, která mi nedělají dobře. „Venku už se značně stmívá a mně se nechce bloudit úplnou nocí.“
„No, řekl bych, že tě hodím domů, ale…,“ naznačí na plnou, už asi šestou skleničkou v pořadí, a jakoby nevinně se zatváří, ale na to se oba rozesmějeme.
„Kdybych chtěl, mohl bych si vzít taxíka, ale rád se procházím. Sice se rád svezu, ale ještě jsem nezlenivěl tak jako většina lidí dnes, kteří se vozí všude.“
„Jsem asi jedním z nich,“ pokrčí rameny.
„Není to handicap, dneska lidi mají prostě auto místo nohou. Všichni. Možná bych řekl, že už i Tom. Takže výjimkou jsem naopak já, ten co chodí rád pěšky.“
„Pro takovéto výjimky by se ale člověk rád někdy obětoval,“ usměje se a sjede mě od hlavy až k patě. Nedbaje na alkohol, který v hlavě již mám, náhle jakoby vystřízlivím, otočím se na patě, obleču na sebe kabát, a sbalím tašku.
„Vážně musím jít. A ještě jednou děkuju mockrát.“
„Zítra ti ještě upřesním pár věcí, ohledně těch podmínek, co jsem ti dneska říkal. A neděkuj, největší zásluhu na tom máš ty, naopak já děkuji dneska tobě, že jsi mi dělal společnost. A ty vlasy ti takhle vážně sluší. Pasuje to k tobě perfektně.“
„Díky, uvidíme se zítra,“ s úsměvem ho ujistím a pak, aniž bych se už ohlížel, opustím ateliér. Jak často dnes mluvil o mých nových vlasech od doby, co jsem přišel? Nespočetněkrát, co to znamená? Nějakým způsobem ze mne spadne cosi, co ve mně celou tu dobu dřímalo, ale na druhou stranu ve mně zůstává něco, co mi ponechává i mírný úsměv na tváři.

Asi po dvaceti minutách se mi podaří spíše doploužit domů, protože jsem po dnešku už docela unavený. I přesto bych si ale rád s Tomem ujasnil pár věcí, i kdybych mu měl přiznat, že jsem u lékaře byl. Bez něj. Když ale otevřu dveře od bytu, najdu za nimi cizí pár bot a z obýváku slyším víc než jen hlas Toma, maličko se zamračím. Nechci sdílet dnešní večer už s nikým navíc! Odložím tašku a kabát a nakráčím do obýváku, kde spatřím tu osobu, kterou jsem už podle hlasu tušil.

autor: Mintam

betaread: J. :o)