18. srpna – 23:20
„Někdy je to prostě až moc. Vím, že nemám některé ty věci dělat, ale… pomáhají. Pomohly mi upravit si život tak, abych mohl jít v tempu, ve kterém mě všichni chtějí.“ Schovával si ruce v bundě, hlavu skloněnou. Byl vděčný, že tu nebyli paparazzi nebo fanoušci, vypadal hrozně. Stále Georgovi neřekl přesný důvod, proč se hádali, jen že se poprali. Tohle nebyl velký boj, ale bylo to dost na to, aby ho to rozhodilo.
Basák šel pomalu za ním, na hlavě měl kapuci a ruce měl v kapsách mikiny. Díval se na chodník ubíhající pod jejich nohama a jen poslouchal Billovo stěžování. Na světě byly věci, které o něm nikdo nevěděl, které chápali jen jeho kamarádi ze skupiny, občas potřeboval, aby ho někdo vyslechl, když už toho měl až po krk.
„Dneska v noci ho opravdu nechci vidět.“ Bill se zastavil a opřel se o zeď zavřených lahůdek, díval se dovnitř do tmy, která tam byla. Slabě ve skle viděl svůj odraz, nebylo to něco, co by chtěl vidět. Rychle odvrátil pohled a zadíval se na nebe.
„Chceš se ale vrátit? Můžeš zůstat u mě v pokoji. Gustav může zůstat s tvým bratrem.“ Brunetovy oči pozorovaly každý stín na zpěvákově obličeji, lesk v jeho očích. „Pojďme se vrátit.“
Mladší z nich vydechl a opřel se hlavou o zeď, přivřel oči, podíval se na ulici, na pár aut, co kolem nich projelo. Nechtěl se vrátit, nechtěl vidět Toma, nechtěl, aby na něj David nebo bodyguardi křičeli… to že utekl, jim nejspíš dělalo starosti, i když Georg Davidovi volal a řekl mu, že se vrátí, až Bill vychladne. Ne, to nejspíš ničemu nepomohlo, i když Georg ukončil hovor v naprostém klidu.
„Nechci se vrátit.“ Byl klidný, hlas měl unavený a skoro smutný. Otočil se a znovu vyrazil na cestu k hotelu, i když nechtěl. Tentokrát šel pomaleji, koukal se na chodník a přemýšlel, musí přestat se takhle chovat. Tom měl pravdu v tom, co udělal, a hluboko uvnitř to Bill věděl. Nechtěl to přiznat, ale Tom pro něj chtěl jen dobré.
Po pár vteřinách chůze a rozhodování, jestli se vrátit, se Bill zamračil a podíval se na bruneta po svém boku, vypadal zmateně, nebo jako by mu najednou něco došlo. Zastavil se, pohledem pomalu přejel od Georga k ulici, k autům, co jely kolem nich, k městskému osvětlení, k pár lidem, co tu šli po chodnících…
„Co se děje?“
Zpěvák se na chvilku podíval na zem, stále se tak divně díval. Najednou se každý chloupek na jeho těle naježil, každý pór ztuhl a naskočila mu husí kůže, ta která znamenala nebezpečí. „Tys to necítil?“
„Já… nic jsem necítil.“
Byla to ta nejslabší vibrace, ale byl si jistý, že to cítil ve vzduchu. Najednou cítil, jak se vzduch zastavil, bylo takové ticho, že to bylo až děsivé. Vzduch kolem nich stál. „Georgu…“
Zvuk tříštícího se skla zachytil pozornost jich obou, nebylo to daleko od nich, explodovalo to zevnitř a vyrazilo do ulice jako sprej malých kousků vypadajících jako sníh. Najednou se země pod nimi zachvěla, Georg spadl na všechny čtyři, vzduch naplnil zvuk praskajícího kamene. Syčení hlíny a drolení kamene je obklopilo, světla zablikala a cupot padajících kamínků nad nimi byl umlčen hlubokým, ostrým praskáním skla vedle nich.
„KURVA!“ Bill zakolísal a málem spadl vedle praskliny v zemi, chytil se Georga a narovnal se. Stáli blízko u sebe, oba oči navrch hlavy, zpanikaření dýchali, drželi se za ruce tak pevně, že by z toho mohli mít modřiny.
S dalším praskáním a hřměním, které naplňovalo jejich uši, si Georg přitáhl kamaráda k sobě a couval, musel se pohnout. Museli se odsud dostat. „POHNI SE, BILLE,
POHNI SE.“ Strkal zpěváka do zad, když se rozeběhli. I když se země na chvíli přestala hýbat, něco mu říkalo, že to je jenom začátek. Něco bylo opravdu moc špatně. Neměli tušení, kam běží, jen že
běží, a snažili se dostat od nebezpečí, co nejdál to bylo možné. Ale nevěděli, kam utíkat, když tu nebylo žádné bezpečné místo.
Když se země znovu zachvěla, bylo to silné, a znovu a znovu, mladíci za běhu spadli na zem. Vykřikli překvapením a svalili se na chodník, pak zabručeli nespokojeností, když se o chodník odřeli. Třískání, tření, praskání cementu a kamenů kolem nich se stalo hlasitějším s každým úderem jejich srdce. Země se pod nimi chvěla tak silně, že se nemohli postavit ani pohnout, Bill se snažil vylézt na kolena, jen aby znovu padl k zemi.
Na zemi kličkovala auta, brzdy pískaly, byly nepoužitelné, jelikož země sama těla aut posílala a posouvala po silnici s velkou silou. Zaparkovaná auta skákala tam a zpátky, dopředu a dozadu, některá bourala do ostatních a jejich alarmy pípaly do noci. Země sama praskala a kusy asfaltu vyskakovaly na povrch jako kusy ledovce, drolily se a lámaly jako suchý chleba. Auto se vymklo kontrole a narazilo do hydrantu, voda vystříkla a zajiskřilo díky tomu, že vylítla přímo do elektriky a popadaných drátů.
Sklo a prach naplnilo vzduch, kusy cementu a cihel na ně pršely, skákaly jim na ramena a záda, zatímco se dva mladíci pokoušeli postavit, nemohli tu zůstat, museli pryč.
Temné oči se zvedly a hledaly v prachu nějaké bezpečí, ale nebyly schopny vidět víc než metr před sebe. Slyšel křik, sirény, rány, praskání a vrzání, troubení aut a alarmů, tříštění skla a exploze, celý zasraný svět kolem nich končil.
„BILLE!“ Georg mu držel ruku, pevně tiskl a tahal Billa dozadu.
Bill ho neslyšel, neviděl, ale ta ruka mu dala novou sílu, novou chuť bojovat a přežít. Strčil do Georga, vrátí se tam, odkud přišli, a najdou si úkryt.
Další pohyb země seslal zpěváka do zdi, strhl Georga s sebou. Nevěděli, co dělat, kam jít, ani jeden z nich. Chytly ho roztřesené ruce a dlaň zakryla temeno jeho hlavy, přitáhl si Billa blíž a chránil ho. Instinkt nutil mladšího chlapce dělat to samé, když se svět třásl silněji, když ztratili rovnováhu, když se zeď za jejich zády začala sypat…
***
„NEZASTAVUJTE!“ křičel David přes praskání železa a cementu, když se hotel silně chvěl. Světla, která osvětlovala schody, zablikala a zhasla, vrátila se k životu a bolestivě zářila, bzučela a syčela, pak znovu zhasla a nechala hosty v naprosté temnotě. „JDĚTE DÁL! POHYB! POHYB!“
Tom se držel kovového zábradlí, co nejvíc mohl, zastavil se od pádu, když se jim budova pohnula pod nohama. Praskání cementu a řev ohýbání oceli se ozval všude kolem nich. Pak rána, velká, pak dvě a další, vyvolalo to bolestivý křik hrůzy. Neviděl, moc neslyšel, jediné co cítil bylo, že šel dolů po schodech, co nejrychleji mohl. Zakopával o lidi, kteří spadli, párkrát ztratil rovnováhu a držel se zábradlí jako o život.
Adrenalin jím projížděl jako šílený, tak tvrdě, tak rychle, skrz jeho žíly, necítil, jak na něj padaly kamínky, hotel se řítil k zemi. Adrenalin mu nedovoloval cítit nebo myslet, jen se hýbal tak rychle, jak mu to tělo dovolovalo.
Kytarista vykřikl, když znovu spadl na kolena a zvedl se, spadl znovu, když se kolem něj hnali lidé, připadal si jako ryba, která se snaží plavat proti proudu, když to jediné, o co se snažil, bylo postavit se na svoje dvě nohy.
Se světlem z oken východu v dohledu se natáhl po dveřích a rozrazil je, zatímco znovu zavrávoral. Tom padl na kolena, najednou ho někdo nakopl a pošlapal, jeho stehna, jeho záda, břicho, spadl do ostrého skla, tlačili jeho hubené tělo na stranu železných dveří. Tom se sebral ze země na kolena, chytil se strany dveří, aby se zvedl. Ale ten předvídající řev železa, exploze skla pod tlakem, co na něj pršela, všechno to mu vneslo instinkt, aby si dal ruce nad hlavu, ať cítil bolest, jakou chtěl. Umře?
***
„KDE JE TOM?!“ Gustav pevně sevřel bodyguardovu ruku, skrz prach Tobiho skoro neviděl. „TOM!“ neslyšel ho, nemělo to smysl.
Dal si triko přes pusu a nos a kašlal tak, že se málem zlomil v pase, bubeník se rozeběhl zpátky k hotelu po cestě, odkud sem přišel. Tom byl přímo za ním na schodišti, když světla zhasla, musel ho najít. Blonďák dal triko dolů. „TOMEEEEE! TOOOOMEEEEE!“ znovu si zvedl límec a tlačil se skrz lidi, kteří do něj naráželi, skoro ho sráželi k zemi, několika se to i povedlo, ale vždy se vyhrabal zpátky na nohy. Díval se z obličeje na obličej. „TOOOMEEE!“
Ale ve všem tom rozruchu se všichni rozdělili. Nemohl říct, kde Tom je, jestli je v pořádku…
„TOMEEEEE!!“
autor: Raiju
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Bože to je……….. SUPÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉR =))
Tvl…… mám strach…. bojím se o ně ani nevíš jak…… 🙁
To je úplne hrôzostašné 🙁 nemohla som sa nadýchnuť 🙁 rýchle prosím ďalšiu kapitolu.
Takhle nějak asi vypadá peklo…
A jsem ráda, že si Bill uvědomil, že ohledně jejich hádky má Tom pravdu. Možná právě proto na bratra tolik vylítnul, protože v hloubi duše to ví…
Bill je pod velkým tlakem a tak si našel berličku, která mu pomáhá se s ním vyrovnat, bohužel, nevolil právě šťastně.
Geo je dobrý přítel a jsem ráda, že v té osudové chvíli je Bill právě s ním. I tak budou nadcházející události hodně drsné, pro všechny.
To musí byt hrůza člověk si to neumí ani představit je dobře že Geo je z Billem.