22. srpna 14:30
V jeho očích bylo jasné bílé světlo, za víčky vypadalo červeně a růžově. Poprvé za několik dní slyšel hlasy, cítil jemný a horký vánek, a mohl ležet na něčem jiném, než byly kameny a sklo. Matrace, na které ležel, byla možná až moc tvrdá, ale jemu teď přišla jako ta nejměkčí věc na světě. Deka, která ho přikrývala až k hrudníku, byla snad ta nejteplejší, jakou na sobě kdy měl, byla jemná na dotek, i když by mu kdykoliv jindy připadala drsná a štípavá. Uvědomil si, jak je vděčný za každý dotek, za každý tichý zvuk, za každou vůni.
Za ním klečela sestra, obvazovala mu oteklou ruku po tom, co z ní vyndala kamínky a sklo. Nemohl ani pohnout prsty, tak moc to bolelo, ale cítil je. Cítil její ruce, tak jemné a něžné, ale rychlé. Cítil, jak do jeho dehydratovaného těla něco pumpuje IV hadička, přísahal, že mohl cítit, jak každá molekula vjíždí do jeho žil, jak je napravuje, bylo to úžasné. Znovu se cítil živý.
„Můžete se posadit?“
Georg se zamračil, když ho sestra chytla, a pomohla mu se posadit. Když poprvé otevřel oči, porazila ho vlna ohromení. Všechno kolem něj, všude kolem byl velký stan, kde na matracích byli lidé, někteří jen leželi, někteří seděli a povídali si. Někteří tu chodili, přeživší hledali své milované. Sestry v uniformách a jiné v obyčejných věcech pobíhaly kolem a snažily se pomoct zraněným, některé se ptaly, jestli někdo potřebuje pomoc. Tak moc…
„Tady je voda. Musíte si co nejvíc navlhčit krk a pusu, nedýcháte dobře.“ Malá sestra mu podala vodu a kelímek, položila vedle něj další dvě lahve vody. „Pak tohle všechno vypijte, co nejvíc to půjde. Zapsali vás na seznam, když vás přinesli, že ano?“
Georg pomalu přikývl, zaklonil hlavu, aby mohl co nejvíc vypít. Potřeboval to tak moc, ať to píchalo, jak chtělo. Potřeboval to.
***
Žádná z nemocnic neměla na seznamu jejich jména, Bill, Tom a Georg byli stále nezvěstní. Co mohl vědět, třeba už nežili. Když to slyšel od jiného člověka, bubeníkovo srdce kleslo a ruce se mu roztřásly. Co když je opravdu všechny tři ztratil? S tím by nemohl žít.
Jak procházel pozůstatky dříve překrásného města, Gustav se stále rozhlížel. Tobi šel blízko za ním, díval se také, jestli náhodou někoho neminuli.
„BILLEEEEEEEEEEE?!“
„GEORGUUUUUUUUUU?!“
„TOMEEEEEEEEEEEE?!“
„BILLEEEEEEEE?!“
„Co když se jim opravdu něco stalo?“ Gustav cítil, jak mu přebíhá mráz po zádech, najednou ho jeho představivost přenesla na místo, které si představoval; viděl sám sebe, kde bude stát, jeho kamarádi ležící ve tři metry hlubokých jámách obklopeni květinami, jejich přátelé a rodiny budou plakat, a on tam bude stát sám, nedotčený. Bubeník si promnul čelo a podíval se znovu důkladněji do trosek.
Šli tak dlouho, každou ulicí, kterou mohli, hrabali se přes spadané cihly, před dřevo a železo, přes několik malých ohňů. Dávali se do tváří přeživším, kteří se snažili najít další přeživší, ptali se, jestli neviděli někoho, kdo vypadal jako dvojčata, přeci jen, kdo by je přehlédl, ale nepomohlo to.
O několik hodin později, když zapadalo slunce, následovali skupinu lidí do velkého bílého stanu, dívali se z jedné strany stanu na druhou, vypadal jako nemocnice. Gustav zamžoural do jasných světel, pomalu se díval na každý obličej, který mohl. „Poptám se tu, najdi seznam, Tobi.“ Blonďák byl k nezastavení, byl na misi.
Mladé, staré, slabé, obličeje smrti, které ho míjely, jejich trápení jim zamlžovalo oči. Slzy přeživších začínaly topit jeho naději, ale Gustav hledal dál. Nikdy nebude schopný odpočívat, dokud je nenajde, prostě to potřeboval vědět. S každým dalším obličejem se modlil, aby je našel naživu, ale jestli byli mrtví, musel je alespoň najít.
O pár metrů dál uličkou Tomovy oči našly známý obličej. Tak dlouho se díval po živých, až si nebyl jistý, jestli je to opravdu někdo, koho hledá, byl to ten poslední člověk, kterého tu čekal. „GUSTAVE! GUSTAVE!“
Bubeník zvedl ohromeně pohled. Srdce mu poskočilo do krku a zadusilo ho, nohy se mu rozeběhly dřív, než si to uvědomil, konečně. Jednoho našel, našel Toma a byl v pořádku. Byl v pořádku!
„Gustave, jsi v pořádku…“ Tom nebyl člověk, který brečel, nikdy. Nikdy před nikým, kvůli ničemu. Když se postavil na vlastní nohy, trochu skákal, protože měl na koleni dlahu, objal bubeníka, co nejvíc mohl, slova nemohla vyjádřit, co cítil, co si myslel. Jen slzy mohly, byl tak šťastný, tak nadšený a tak se mu ulevilo, proto jen kamaráda objímal, musel to ze sebe dostat. Bylo mu jedno, kdo ho uvidí.
„Bože, tolik jsi mě vyděsil.“ Řekl Gustav skrz zaťaté zuby, objímal kytaristu svou zdravou rukou a snažil se vyfiltrovat všechnu bolest. „Bože, ksakru, Tome…“ nikdy ho nechtěl pustit, ale ustoupil, aby se mohli konečně nadechnout. „Slyšels… něco o ostatních?“
Tomův výraz v obličeji najednou vypadal, jako kdyby mu někdo vyrval srdce.
„Chceš říct, žes je nenašel?“
Blonďákův výraz ztvrdnul. Tohle nebyla odpověď, kterou chtěl slyšet. „Jen tebe…“ žaludek se mu kroutil. „Jsi si jistý, že jsi ne-„
„Bože…“ mladší odvrátil pohled a složil si obličej do dlaní, mnul si ho, aby se tady nesložil. „Musím ho najít. Mám takový špatný pocit, Gustave. Musím najít svého bratra…“ použil svou zdravou ruku a položil se zpátky na matraci, díval se naštvaně na dlahu na noze. Nemohl s ní chodit, byl tady zaseknutý.
„Gustave! Gust-“ volal na něj starší muž, rychle k nim šel. Slova mu došla, když uviděl Toma sedět před bubeníkem, oba vypadali ustaraně a zdeptaně. Tohle nebyl pohled, který čekal, až se najdou. Tobi si klekl, když došel k matraci, prohlížel si Toma, obzvlášť jeho zápěstí a koleno. „Rád tě zase vidím, Tome. Jsem tak rád, že jsi to zvládnul…“
„Taky jsem rád, že jsi v pohodě.“ Černovlasý chlapec zavrtěl hlavou a zasmál se, dva živí. Ale jeho bratr…
„Mám pro vás něco, z čeho budete mít radost.“
Oba dva se na něj okamžitě podívali, poslouchali každý jeho nádech, viseli na každém slově.
„Georg je naživu. Je tady. Myslím, že někde támhle.“ Ukázal ke dvěma dalším řadám s matracemi, jeho směr nebyl moc specifický, bude trvat, než ho najdou, „není v dobrém stavu, ale je naživu.“
„Šel za Billem… o-on bude vědět, jestli je Bill-“ Tomovo srdce bilo rychleji nadějí, a najednou se chtěl zvednout a běžet, nechtěl zastavit, dokud bratra nenajde. Bill musí být s ním!
„Uklidni se, nech mě domluvit.“
Tom se na něj znovu podíval. Je toho víc?
„Bill je také naživu.“
Rty staršího z dvojčat se rozšířily do úsměvu, upřímně šťastného úsměvu, začal se smát úlevou. Jeho popraskané suché rty ještě víc praskaly, ale on bolest necítil. Bill… byl v pořádku. Na tom jediném záleželo.
V tu chvíli jako by žádná bolest neexistovala. Vina, která ho tížila, zmizela do vzduchu jen díky pár slovům. „Bože…“ tom pomalu zavrtěl hlavou, věděl, že se na něj dívají, ale byl tak přemožený, že nemohl zastavit slzy. Skryl si obličej do dlaní, popotáhl a snažil se to neztratit.
„Odvezli ho do White Memorial Hospital,“ pokračoval Tobi, díval se ustaraně na kytaristu, „Ale není v dobrém stavu, Tome.“
Velké hnědé oči se na něj upřeně podívaly, stále lesklé od slz. Něco mu neříkal, a Tom to cítil. Položil si ruku na kolena, jeho pozornost visela na bodyguardovi, snažil se najít jedinou známku pesimismu.
„Jak to myslíš, že není v dobrém stavu?“ nechtěl slyšet odpověď, ale musel. Byl Bill opravdu v pořádku? Zvládne to?
„Hasič, který přinesl Georga, zaregistroval Billovo jméno… nezněl moc optimisticky ohledně toho, že by měl přežít. Odvezli ho do nemocnice, to je jediné, co vědí.“
autor: Raiju
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Uf, aspoňže tak… zatiaľ. Je to príšerne depresívna poviedka. Stojí veľa síl, nepremýšľať o nej ako o skutočnosti, pretože aj keď našťastie TH také niečo neprežil a ja dúfam, že sa im to ani nestane, predsa sa to stalo iným ľuďom a na tých záleží tak isto 🙁 ale je písaná tak úžasne, že nedokážem nečítať.
Souhlasím se Zuzankou, že je to depresivní povídka a navíc je i strašlivě realistická, s celou svou děsivostí, co všechno by se mohlo stát. A ve světě kolem nás stále i děje…
Jsem šťastná, že se kluci znovu setkali, i když jejich radost zkalila zpráva o Billově vážném zdravotním stavu.
Ale alespoň mají naději a to je důležité 🙂