autor: LilKatie
Psycholog si je prohlížel zvědavým pohledem, tohle bylo jejich první sezení po dlouhé době a stále neměl pocit, že by se něco zlepšovalo. Vyzkoušel snad všechno a začínalo mu připadat, že by to snad opravdu měli vzdát. Těkal mezi nimi pohledy, prohlížel si je.
Seděli tu před ním, napravo Vilhelm, mladší z nich, i když jen o dva roky; nalevo Thomas, zastánce role muže v této rodině. Manželé, už 22 let.
Nemohl si pomoct, musel je pořád analyzovat, i po všem tom času, co s nimi strávil, pořád to dělal, viděl každý jejich záškub nervu v obličeji, všímal si všeho. Když se na ty dva díval, nedokázal pochopit, jak k sobě kdy mohli najít cestu.
Tom se vesele smál, stojíc na svahu se svými přáteli. „Takže kdo bude poslední dole, bude celý večer platit!“ zasmál se jeden z nich a všichni tři chlapci vyrazili ze svahu dolů. Tom se pořádně nakrčil a ušklíbnul se, tohle měl v kapse. Sníh ho řezal do tváří, slyšel, jak mu kolem uší sviští vítr, jak nabíral rychlost.
V tu dobu byla na sjezdovce spousta lidí, vzhledem k tomu, že to rozhodně nebyla žádná černá nebezpečná cesta, tak tu byla převážná většina začínajících lyžařů. Tom si však na svém snowboardu jel svoji, a opravdu si nevšiml člověka v bílo modrém oblečení, který byl rád, že stojí, že jede, i když se jeho rychlost šneka po kocovině asi nedala nazvat jízdou.
„Klid, Bille, tohle zvládneš. Už jsi skoro v polovině. Dole si dáš čokoládu, počkáš na ostatní a… a zítra budeš muset jít znovu. Ne, před čokoládou si ještě o něco zlomíš lyži a všechno bude fajn!“ povídal si sám se sebou ‚lyžař‘ a nervózně se pro sebe usmíval. Chtělo se mu brečet, jeho kamarádi ho vytáhli na oslavu silvestra do Alp a jemu nezbývalo nic jiného, než říct ano, nechtěl se doma utápět ve smutku z rozchodu s přítelem a pozorovat v televizi Bridget Jonesovou, úplně sám. Chvěl se, nesnášel všechny lidi, co projížděli kolem něj, tak strašně se bál, že se tu zabije, umře a v noci ho sní Yetti. I když s jeho postavou by nejspíš posloužil jen jako párátko mezi zuby.
Bill měl vždycky pocit, že by se měl živit jasnovidectvím, měl neuvěřitelný talent předvídat, bohužel se jeho talent projevil i v tuto nešťastnou chvíli.
Bill ucítil náraz, nohy mu vyletěly kamsi do vzduchu, jedna lyže vzala za své a k jeho radosti se zlomila, zabořil se obličejem do ostrého sněhu, cítil, jak se mu zaryl do odhalené tváře, jak mu zajel pod bundu, do kalhot a až na zadek. Zamrkal. Nechápal, co se stalo, byl v naprostém šoku.
Z šoku ho ale probral křik, který se k němu dohnal.
„Do píči!“ zahřmělo vedle něj, zvedl opatrně hlavu a vyplivl sníh, rozhlídl se a spatřil nějakého chlapce v tmavém oblečení, bez jediného viditelného kousku těla, kromě tváří. „Posral ses, kurva?! Co tady do hajzlu děláš?!“
Bill zamrkal „J-já…?“ vykvíkl nejistě, tající sníh na jeho zadku nebyl zrovna příjemný.
„No ano, ty! Kurva!“ vyzul si Tom snowboard, naštěstí měl obě nohy celé. Praštil s prknem o zem a zvedl se, na výhru mohl zapomenout. Přešel k člověku ležícímu stále na břiše, hlavou dolů z kopce, a klekl si k němu. „Jsi v pohodě?“ odepl mu lyži zapíchnutou ve sněhu v domnění, že sejmul nějakou slečnu. Nemohl si být jistý, vždyť z něj viděl jen dlouhé vlasy zapletené do copu a plné rty odřené od sněhu.
„J-já nevím… nevím…“ zavrtěl Bill hlavou a pokusil se postavit, usykl. „Ne, rozhodně ne, myslím, že mám něco s nohou. A zlomils mi lyži…“ usmál se Bill slabě. „Za to ti děkuju, aspoň už nebudu muset zítra na tohle strašný místo.“
„Děkuješ? Oh…“ nakrčil Tom čelo a sundal si brýle z očí. „Pojď sem, kotě,“ když už nemohl vyhrát, proč by nemohl flirtovat. Vzal Billa do náruče, sehnul se pro prkno, nechal Billovy nepoužitelné lyže lyžemi a vydal se s ním v náručí pomalým krokem dolů. Bill ze začátku prskal, ale pak se uklidnil. Opřel se helmou o jeho rameno a díval se dolů, doufal, že Tomovi nepodjedou nohy. Podjely. „Au, do prdele už, ty mě zničíš, holka…“ zasmál se Tom a vyškrábal se zpátky na nohy.
„Holka?“ zamrkal Bill a sundal si brýle, podíval se na něj. „Já nejsem holka…!“
Tom se na něj podíval, poplašeně se zadíval do černě ohraničených očí a zamrkal.
„Ty posraná buzno!“ pustil ho na zem, Bill usykl. Nejen že měl něco s nohou, teď měl i naražený zadek.
V tu dobu Tom ještě nevěděl, že si tu buznu posranou o dva roky později vezme. V tu dobu ještě ani jeden z nich nevěděl, co všechno jim osud postaví do cesty…
Bill, jak mu jeho manžel říkal, seděl v koženém křesle, nohu přes nohu, jednu ruku položenou na stehně a druhou podrobenou přísné prohlídce nehtů, které si s kritickým pohledem pozoroval. Krčil při tom pravé opravené obočí. Černé extravagantně sestříhané vlasy mu rámovaly porcelánový obličej, na čele se mu tvořila malinká vráska. Zvedl k němu své lehce černě orámované oči a pousmál se, promnul si zápěstí v nervózním manévru a vydechl. Jeho oblečení bylo stejně extravagantní jako většina věcí ohledně tohoto člověka, lesklé, černé, ale rozhodně šik. Rozhodně nevypadal na to, že před týdnem oslavil 42. narozeniny.
Tom, sedící vedle něj, svíral oběma rukama područky u identického křesla. Mračil se na podlahu, rty semknuté do úzké linky, pod rtem měl skoro neviditelnou dírku po piercingu, který to místo před lety obýval. Do čela, na kterém byla ne jedna vráska, mu padaly špinavě blond vlasy. Na sobě měl, k Billově nelibosti, obyčejné šedivé triko, které na něm manžel viděl za poslední tři dny potřetí, a obyčejné plátěné kalhoty. Na rozdíl od Billa, který teď už nepracoval, pokud jste nepočítali sepisování knihy o své báječné minulosti v povolání světového topmodela; byl pouhým učitelem v hudební škole. Upřímně se divil, že ho nenahradil počítačem řízený robot. Blonďák si promnul týden neoholenou bradu.
„Tak budeme tu dnes jen sedět a mlčet, nebo co to má být? Neplatíme vám za to, abyste na nás jen tupě koukal!“ zabručel nakonec podrážděně a poškrábal se na koleni.
Doktor se usmál a zavrtěl hlavou. „Ne, samozřejmě že ne.“ Přejel prsty po svém interaktivním pracovním stole a vydechl, když se začetl do jejich spisů. „Tohle je naše dvacáté sezení, jak jistě víte. A musím říct, že jsme nikam nepokročili…“
„A to s vámi musím nesouhlasit…“ promluvil Bill a promnul si rty.
„Opravdu? Čím to?“ zapálil si doutník, ať se to mohlo zdát jakkoliv zastaralé, miloval jejich chuť.
„Už dál necítím potřebu ho přetáhnout po hlavě pohrabáčem.“ Usmál se na půl rtů a Tom se na něj nevěřícně podíval.
„To myslíš vážně?!“ zavrčel a Bill se ušklíbl, opřel se o opěradlo a podíval se na zápěstí, na kterém se mu ze železného náramku promítal čas.
„No tak, pánové, klid… no tak…!“ vydechl doktor a promnul si znaveně čelo. „Došel jsem k závěru a myslím, že jsem přišel na to, co pomůže vašemu manželství.“
„Opravdu? A co to je?“ mávnul Bill rukou, aby čas zmizel a podíval se na muže za stolem.
„Rozvod.“
***
Tom zaparkoval před domem a podíval se na Billa, který se díval ven z okýnka a přejížděl si konečky prstů po tváři. I když nebyl rád, co všechno jeho choť podstupoval jen proto, aby si zachoval svou krásnou tvářičku, rozhodně nemohl říct, že se to nevyplatilo.
„Na co myslíš…?“ zeptal se, i když znal odpověď předem, také na to myslel, celou cestu sem. „No tak… Určitě… To není definitivní, určitě musí být nějaký způsob jak, jak tohle zachránit…“ Bill vydechl a podíval se na něj.
„Otázka je, jestli to zachránit chceš…“
„Samozřejmě, že… že to chci zachránit, co si myslíš? Myslíš, že bych s tebou chodil k tomu idiotovi, kdybych se chtěl rozvést?“ černovlasý pokrčil rameny. „Zlato, no tak… kdybych tě chtěl opustit, udělal bych to už dávno.“
„Tys mě někdy chtěl opustit?“ nakrčil čelo mladší z nich a otevřel dveře od vozidla.
„N-ne, tak jsem to nemyslel!“ vylezl za ním rychle. „No tak Bille! Bille, počkej! Zase to překrucuješ, jen jsem řekl, že… že kdybych chtěl, tak jsme to udělal, to jako mělo znamenat, že nechci!“ rychlými kroky šel za ním, chytil ho těsně u dveří za ruku a zastavil ho. „Nemrač se. Prosím.“
Černovlasý vydechl a podíval se na něj. „Pusť mě, Tome…“ vytrhl se mu rukou a vešel do domu.
Na hodinách odbíjela sedmá hodina večer, servírovala se večeře, přesně v sedm, jako každý den. Kromě soboty, kdy se jedlo už v šest, aby Tom mohl vyučovat své večerní žáky. „Večeře!“ zavolal Bill od stolu, na který položil čtvrtý plný talíř s čímsi a posadil se na židli. Ozval se dupot na schodech, netrvalo dlouho a do jídelny se vřítil pětiletý Jim a sedmnáctiletá Kristine. Podíval se na své děti se slabým úsměvem na rtech. „Kde máte tátu?“
„Myslím, že jsem ho zahlídla v koupelně, jak hledá další šedivý vlas.“ Zasmála se dívka a dala si za ucho pramen fialových vlasů. Bill trochu protočil oči.
„Jimi, zlato… počkej na tatínka…“ napomenul chlapce, který si rval do pusy plnou lžící salátu.
Bylo to neuvěřitelné, už jen kvůli nim, kvůli dětem se museli snažit, museli to nějak zvládnout. Byly to jejich děti, biologické děti, když Billovi začaly tikat biologické hodiny, domluvili se, že poprosí jednu z nemocnic. Byl to přirozený postup pro všechny homosexuální páry, stačila uměle vytvořená děloha v nemocnici, vložit do ní umělé vajíčko s DNA jednoho a spermie otce a počkat devět měsíců. Pak jste si dítě mohli vyzvednout, nenáročné, pohodlné a s neustálým přístupem k rostoucímu plodu.
„No konečně,“ pousmál se Bill, když Tom konečně přišel a posadil se ke stolu. „Oholil ses, páni…“
„Děláš, jak kdybych byl nějaký… nevím co…“ protočil Tom oči a dal se do jídla, polknul sousto a podíval se kolem stolu. „Proč nejíte?“
„Čekali jsme na tebe, tati.“ Kývla trochu Kris a s popřáním dobré chuti se dala do jídla. „A prosím, zkuste se alespoň u jídla nehádat…“ probodla oba dva rodiče pohledem.
„Tatí? Budeme dneska hrát na kytaru?“ zeptal se Jimi, když dojedl, a Tom přikývl.
„Samozřejmě, přines ji a počkej v obýváku…“ usmál se a zvedl se od stolu, aby Billovi pomohl sklidit ze stolu, zrovna když jeho manžel programoval myčku, ušklíbl se a přitlačil ho k lince. Jejich syn už samozřejmě opustil místnost.
„Co to děláš…?“ vydechl Bill a trochu sklopil hlavu.
„Co se to s námi stalo, lásko…?“ pohladil ho jemně po ruce a nasál jeho vůni, voněl pořád stejně, pořád stejně krásně a svůdně.
„Co by se mělo stát?“
„Já nevím, na to se tě právě ptám… Proč… Proč se se mnou nechceš bavit? Proč na mě pořád tak znechuceně koukáš? Chováš se ke mně jako bych… jako bych byl někdo cizí…“
Bill si povzdychnul a trochu zavrtěl hlavou. „To přeci není pravda…“ stiskl tlačítko na kávovaru a čekal, až se mu káva udělá.
„Mně to tak přijde…“ pohladil ho zezadu po zádech, uslyšel volání z obýváku, a tak se vydal za jejich synem. „Tak pojď ke mně…“ usmál se a vzal mu kytaru z rukou, posadil si ho na jedno koleno a nastavil mu ručku přesně tam, kde ji měl držet. Pak už jen svým ukazováčkem přejel po dotykovém čtverci a kytara se rozehrála. Bill si znovu povzdychl a napil se kávy, promnul si trochu čelo po neviditelné vrásce na čele, dolů přes hladkou tvář bez jediné chyby. Usmál se. Byl vděčný za všechnu technologii, kterou měl dostupnou a která mu mohla společně s trochou botoxu pomoci vrátil jeho perfektní tvář.
***
Bill se probudil uprostřed noci, převalil se na bok a sledoval profil svého spícího manžela, pousmál se. V tom šeru, ve slabém svitu měsíce, když přimhouřil oči, dokázal vidět tvář, kterou tak moc miloval. Přitulil se k němu blíž a propletl s ním prsty; přes všechny problémy a neshody, co měli, stále se u něj cítil v bezpečí. Doktor nemohl mít pravdu, ne. Přeci nemohlo být jediné východisko z jejich problémů, nemohl tu být jen rozvod. Nemohl říct, že by na to nepomyslel, samozřejmě že o tom přemýšlel, poslední dobou častěji a častěji. I když to nechtěl přiznat, Tom měl přeci jen pravdu. Co se to s nimi stalo? Vždyť bývali tak šťastní…
autor: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 20
No sakryš, začíná to fakt dobře. Četlo se to skoro samo. Tenhle nápad se mi opravdu líbí, je skvělý a neokoukaný. Opravdu jsem zvědavá, jak to vlastně celé dopadne a jestli se skutečně rozvedou, nebo najdou jinou možnost, jak být zase šťastní 🙂
Wow, vypadá to vážně zajímavě! 🙂 K tomu prostě nemám slov… Myslím, že bych stejně pořád opakovala to samé – úžasné, skvělé, ohromující a tak dál.. Byl to výborný nápad, nemůžu se dočkat dalšího dílu!! 🙂
Ach, to je tak krasne napsane. Hrozne se tesim na dalsi kapitolu, snad to nebude trvat dlouho 🙂
Katie, tvoje nápady jsou prostě a jednoduše úžasné a tvoje fantazie, zdá, se nemá mezí, což nám dokazuješ každou další povídkou 🙂
Strašně se mi líbilo to jejich seznámení, i když se Tom choval jako debil, když zjistil, že je Bill kluk, ale což 😀 nestěžovala bych si, kdybys přihodila ještě nějaký flashback, jak to tehdy pokračovalo 😀
Doufám, že se nerozvedou, že najdou nějaké řešení a že se jim opět podaří rozdmýchat plamen skomírající lásky 🙂 ale mám takový dojem, že ten psycholog to řekl naschvál, protože tušil, že o tom oba budou přemýšlet a nakonec jim dojde, jak strašně se milují a že bez sebe nemohou být, tudíž rozvod nepřichází v úvahu 😀
A ještě něco 😀 líbí se mi všechny ty vynálezy a pokroky, které jsi vymyslela, obzvlášť ta možnost dětí 🙂
Jeeej to je tak suuuper…ešte som takú poviedku nečítala z doby, kde sú už Bill s Tomom manželia a majú deti…je to veľmi zaujímavee 🙂
Tahle povídka mě hodně zaujala.
Je velice zajímavé podívat se na dvojčata úplně z jiného úhlu pohledu. Jako na dva dospělé lidi středního věku, dvojici, která má svoji zamilovanost už za sebou a teď řeší, co dál udělat se svým vztahem, který léty zevšedněl a všechno krásné a vzrušující se z něj kamsi vytratilo…
První díl na mě zapůsobil smutně a depresivně, asi proto, že je jako ze skutečného života, tvrdá realita většiny manželství po dvaceti letech společného soužití.
Znovu najít ve vztahu lásku, vášeň a vzrušení je nelehký úkol, tak uvidíme, jak se s ním kluci poperou.
Těším se na další díly ♥
No ty jo, tak to jsem zvedava, co se z rozvodu nakonec vyklube 🙂 Doufam, ze se teda nerozvedou. 🙂
A musim ric,t ze tahle povidka me zaujala hned uz jen nadpisem, rekla sem si "pani, to bude zajimave." Rada ctu nove povidky, tak doufam, ze to tu bude pribyvat casteji 🙂
To je krásne 🙂 Páči sa mi úplne nový nápad a aj ten "normálny" problém po dlhoročnom súžití. Dúfam, že sa im podarí oživiť vzťah, láska tam je, len asi trochu zaspala 🙂
Páni! Tak tohle mě opravdu hodně oslovilo! Abych pravdu řekla, tak jsem chvilku přemýšlela, jestli začít číst další novou povídku, ale nakonec jsem si řekla, proč ne 🙂 A musím říct, že jsem skutečně ráda, že jsem to udělala 🙂 Je naprosto originální, nic podobného jsem skutečně nikdy nečetla a moc se mi to líbí. A Tvůj styl psaní se mi taky moc líbí, takže se mi to i skvěle čte 🙂
Moc mě potěšil ten odstaveček z minulosti. Kde nám bylo ukázáno, jak se ti dva vlastně potkali 🙂 Tom byl teda pěkně namyšlený blbeček 😀 Moc mě to pobavilo 🙂 Hlavně ten Bill, jak byl rád, že už se na svah nebude muset vracet 😀 Doufám ale, že tam toho bude víc z minulosti 🙂 Jenom je mi líto, že teď mají kluci nějaké neshody a podle všeho to vypadá, že spolu momentálně nejsou šťastní. Pevně doufám, že všechno nakonec dobře dopadne a že se dozvíme, co se vlastně mezi nimi dělo a že to všechno zvládnou. 22let je přece jenom dlouhá doba. To by bylo škoda to jen tak vzdát, jsem ráda, že se kluci aspoň snaží 🙂 A taky jsem ráda, že v této povídce mají děti 🙂
Moc se těším na další díl 🙂
Panečku, jak jsem zjistila, že to píšeš ty, okamžitě jsem se na to vrhla a musím říct, že se mi to líbí a těším se na další díl!:-* Ostatně jsi asi jediná česká autorka, za jejíž povídkama se vracím a hledám je!:-* Jsem vážně napnutá,co bude dál 😉
Konečně je tady první díl povídky na kterou jsem se neuvěřitelně těšila! 🙂 Za prvé mě strašně zaujal baner k povídce a za druhé to byl děj a téma povídky. Je to něco nového a myslím že je to první povídka ztvárněna na toto téma. Mám ráda něco nového, proto budu velkým příznivcem této povídky! Jen ze začátku mi to připomínalo film pan a paní Smithovi 😀 ale každý bere inspiraci! Avšak tohle je stokrát hezčí v podání Toma a Billa 😀 nechám se překvapit jak to dopadne..22 leté manželství je přeci jen umění! 😀 Jen tak dál!
Tahle povídka je zajímavá tím že to už nejsou mladí kluci,ale nezačína moc vesele.
Manželstvo po 22 rokoch? Originálny nápad. 🙂 Dúfam, že to vyriešia a rozvod nebude.