Zeiten ändern dich II 18.

„Ahoj,“ zavadím jen pohledem o Andrease a raději se upřeně podívám na Toma.
„Ahoj,“ vrátí mi Andreas pozdrav a mírně se pousměje. Ať to myslí jakkoliv, úsměv mu neopětuju. Kdepak, nejsem ledajaká loutka bez citů!
„Tady,“ předhodím před Toma výsledek od lékaře s přiloženým receptem.
„Hm?“ vezme to Tom do ruky, aby si to přečetl, ale to já už se vydám do kuchyně. A jak Tom správně pochopí, mám ho do chvilky za patami. Vytáhnu si hrneček a napustím si do konvice vodu, abych si udělal svou dávku černého čaje.

„Ty máš angínu?“ ozve se za mými zády. Ano, Tome, chci s tebou mluvit sám, ne před Andreasem.
„Prý jen v začátcích,“ pokrčím rameny, protože se stále věnuji přípravě čaje, zády k němu.
„Říkal jsem ti, že to není jen tak.“
„No jo,“ odseknu téměř.
„Takže jsi tam nakonec přeci jen šel a včas, pokud se ta angína ještě dá zastavit. Proč sis hned nevyzvedl ty antibiotika?“
„Nechci.“
„Bille, vážně, jsi normální?“
„Ježiš vyzvednu si je. Někdy,“ rozmáchnu rukou do vzduchu, abych naznačil pojem času, a otočím se k němu s úšklebkem. „Proč je tady?“ naznačím hlavou do obýváku, ale už takhle mu musí být jednoznačně jasné, že mi to vadí.

„Ty jsi pil? Kde jsi byl doteď?“
„A kdybych pil, tak co? Byl jsem v ateliéru, záleží na tom?“
„Jen jsem se ptal.“
„Jo, něco málo jsme pili,“ pronesu otráveně, abych ho tedy uspokojil, a zakroutím nevěřícně hlavou na důkaz, že mě nemá co zpovídat. Jako by těch pár skleniček bylo podstatných. Mohl bych mu říct, co jsme tak trochu s Patrickem oslavovali, ale to by mi sakra nejprve musel říct, proč je tady dneska večer Andreas!?
„Seš protivnej,“ s větší vervou odloží recept i s výsledkem na linku, „jdi si raději lehnout, hm?“ Doporučí mi a vrátí se zpátky do obýváku za Andreasem. Za tím, který stále nevím, co tu pohledává! Vypláznu za jeho zády jazyk a zaliju si čaj. Hrnek pak seberu, projdu obývákem už beze slova a zalezu si do ložnice.

Později, již vykoupaný, a s vypitým čajem, si zalezu pod deku a začnu si něco vyhledávat v notebooku. Já jsem protivný? To on je protivný, jakmile je v blízkosti jeho kamarád. Kdysi jsem ho výslovně požádal, zda by mne od Andrease držel dál, a nejlépe, když si ho bude chtít pozvat sem, ať se snaží v době, kdy se třeba celý den neukážu doma. A od té doby tady byl Andreas už minimálně dvacetkrát, zrovna když jsem se doma vyskytoval. Tak kdo komu tady dělá naschvály?

Aniž bych chtěl, po delším brouzdání po internetu se mi samy od sebe začnou zavírat oči. Mám pocit, že mám opět horké čelo, ale bude to spíše z toho alkoholu, ačkoliv jsem ho neměl mnoho. Nevím. Možná mám horké čelo díky nemoci, ale to si spíš nechci připustit. Zaklapnu notebook, odložím ho a podívám se na mobil. Deset hodin? Kdy jsem proboha naposledy šel spát takhle brzo? Ale únavu asi nepřesvědčím, že je ještě brzo, takže zhasnu lampičku a zahrabu se pod deku. Z obýváku akorát zaslechnu nějaký smích těch dvou. To není dobrý výběr ukolébavky, takže si ještě pro jistotu, jako bych chtěl být schovaný či nedotknutelný, přehodím deku i přes hlavu. Takový můj únik před realitou.

Druhý den se probudím, ale mám velmi těžká víčka na to, abych otevřel oči. Jemně rukou zašmátrám vedle sebe, zda je vedle mne ještě Tom, ale nahmatám už pouhou opuštěnou polovinu postele. Což mne donutí oči otevřít, abych zjistil, kolik je hodin, zda je brzo či pozdě, a Tom bude už v práci. Jenomže mobil se mi nepodaří rozsvítit, protože se mi přes noc vybil, takže se donutím postavit na nohy a vylézt z ložnice. Projdu obývákem, kde hraje televize, ale nikoho zde nevidím, takže si dojdu do kuchyně udělat čaj, kde zjistím, že je půl jedenácté. Jenomže než se mi čaj připraví, a než si připravím něco k snědku, už stojí Tom ve dveřích. Tak přeci jen. Opře se o futra a jen mne pozoruje.

„Co?“
„My se nebudeme teď ani zdravit?“
„Kdy odešel Andreas?“ sednu si ke stolu a prohlédnu si titul knížky, která na něm leží. Snad abych se Tomovi vyhnul pohledem? Slyším jen, jak vydechne.
„Nevím už ani. Usnul jsi asi brzo.“
„Doporučil jsi mi to,“ řeknu trochu jízlivě, a konečně si ho trochu víc prohlédnu. Nevím už ani, proč mne stále jímá vztek, ale nemohu si pomoci.

„Byl jsi protivnej.“
„Ne, nebyl. Jen mě zajímalo, proč tu byl Andreas. Prosil jsem tě…,“ začnu, když mne ale přeruší.
„Prostě tady Andreas byl. Nevěděl jsem, kdy přijdeš.“
„Hm.“
„Vážně tady bude od rána taková nálada?“
„Neměl bys být už v práci?“
„Táta má nějakou konferenci, nechci tam přebývat, když nemám čím přispět. Dorazím tam až po konferenci.“
„Aha, já musím ve čtyři na focení.“
„A je ti líp?“
„Půjdu si pro ty antibiotika, později.“
„Fajn.“
„Až se najím.“

„Bille, proč jsi takovej? Od tý doby, co jsme přijeli z Berlína, jsi jenom protivnej.“
„Protože se sakra chováš jako dítě! Já vím, co mám dělat, a vím, jak se cítím. A když ti řeknu, že prostě k tomu doktoru nepůjdu, tak ty se urazíš jak malé děcko a zdrhneš!“
„Já se chovám jako malý děcko? Říká ten, co ztropí bůhvíjakou dramatickou scénu, že k doktoru nepůjde, ač to slíbil, a pak si nakráčí s receptem jako nic? To mi přišlo dětinský a ubohý!“
„Chtěl jsem ti tím dokázat tvé zadostiučinění, ale na tom už teďka nesejde!“
„Bille, nepotřebuju pocit zadostiučinění, jen jsem chtěl, abys byl zdravý! Sakra, je to tak težký pochopit?“
„Jo, je těžký pochopit, že bych se obešel bez doktora?“
„Angínu většinou jen tak nevyležíš, a ani by si s ní člověk neměl zahrávat.“
„V tom případě jsi měl jít studovat na doktora ty, aby ti tyhle řeči k něčemu byly!“
„Ne, vážně, Bille, tobě je teď úplně jedno, co ti tu říkám, že? Ty chceš prostě jen vytahovat jakékoliv i nesmyslné argumenty proti!“
„Jasně, a zapomněl jsi zmínit, že se strašně rád hádám! Ostatně moment, tu hádku jsem způsobil já, protože jsem, bez mého vědomí, protivnej už od doby, co jsme přijeli z Berlína!“

„Sakra, podívej se na nás! Je nám devatenáct! Na rozdíl od lidí v našem věku už rok bydlíme spolu, už rok se prakticky snažíme vést dospělý život, ale sakra, očekává se od nás, že budeme i přesto žít, že… já nevím, budeme tu dělat bordel, budeme kašlat na pravidla ostatních! Jako na začátku! Kam jsme se to, Bille, dostali? Momentálně tu jen přežíváme! Přežíváme vedle sebe a snažíme se působit normálně! Snažíme se, aby všechno bylo jako na začátku! Je to fajn, ale něco nám chybí, sakra! Potkáváme se doma, hádáme se kvůli blbostem a…“ Nadechne se, nejspíš aby pokračoval, ale to už já ztiším hlas a promluvím mu do toho.
„Včera mi Patrick řekl, že se mu zdá, že je příliš brzo na to, abychom zvládli žít spolu. Jsme mladí, a ač je to, jak to je, potřebujeme určitou svobodu, určité soukromí, a…“
„Aha, super! Ty už si necháváš radit od Patricka! Bezva, tak si to prober s ním a já tu vlastně nemusím teď vůbec být!“ řekne Tom naštvaně, a odejde z kuchyně. Hned na to zaslechnu až skoro bouchnutí balkonových dveří, takže je mi jasný, že se tam jde Tom zavřít s cigaretou. Podívám se na svůj čaj a na svůj chleba, a už ani na jedno nemám najednou chuť. Odsunu talíř i hrnek a snažím se vymyslet, co bych teď měl dělat, ale místo přemýšlení mám spíš pocit, že mi hlava exploduje, ze vzteku a všech těch nevyřešených argumentů, které ještě v hlavě mám.

Málem nadskočím na židli, když se u dveří ozve zvonek. A protože usoudím, že se Tom z balkonu asi nepožene zrovna otevřít, vstanu, abych tam tedy došel já. Nemám absolutní náladu na nějaký otravný sousedy, či něco podobného, takže s tímhle očekáváním dveře i otevřu. K mému překvapení musím ale okamžitě změnit výraz tváře, protože ve dveřích spatřím Gordona s Nelly.

„Ahoj,“ trochu zaraženě, ale s úsměvem si je prohlédnu.
„Ahoj, ahoooj, Billeee,“ okamžitě se dožaduje Nelly objetí.
„Ahoj, měli jsme cestu kolem, tak jsme zkusili, jestli někdo z vás bude doma. Nerušíme?“
„Ne, ne, vůbec, pojďte dovnitř,“ okamžitě uvolním cestu.
„Jééé, Bille, ty máš krásný ty nový vlásky,“ usměje se okamžitě Nelly a když se k ní skloním, abych ji objal, hned mi je pocuchá.
„Líbí se ti?“ usměju se.
„Moc.“
„Fakt to vypadá dobře,“ přidá se k ní Gordon.
„To jsem rád,“ spokojeně se usměju, „skočím se jen víc oblíknout a hned jsem u vás.“
„Jsi doma sám?“ zeptá se Gordon s úsměvem, když se zouvá. Nejraději bych řekl ano.
„Ne, Tom je na balkoně.“
„Můžu za ním, ho pozdravit, prosím?“ zaškemrá hned Nelly.
„Jasně, jasně že běž,“ pohladím ji po vláskách.
„Vážně nerušíme? Nerad bych…“
„Gordone, vážně nerušíte. Já mám focení až ve čtyři a Tom půjde do práce později. Jsem rád, že jste přijeli, když nejsem schopný já.“
„Vypadáš, že jsi před chvilkou vstával,“ lehce se zasměje.
„No, vlastně máš i celkem pravdu. Oficiálně mám angínu,“ ušklíbnu se, „a teď se jdu vážně víc oblíknout. Hned jsem tady,“ mrknu a odeberu se do ložnice, abych na sebe hodil něco víc, než jen to, co mám na sobě na spaní. Nejraději bych si hned lehnul ještě znovu, probral se za další hodinu a vymazal všechno, co se stalo.

Oblečený se vrátím do obýváku, kde už je i Tom. Z nějakého principu, se mu snažím vyhnout pohledem.
„Jak to, že nejsi ve škole?“ pohladím Nelly a sednu si vedle ní.
„Byla jsem u doktora. U dvou dokonce. Jeden mi dával injekci a druhej mi trhal zub, koukej,“ zazubí se na mě, abych zpozoroval tu mezeru v běžné řadě zubů.
„Páni, bolelo to hodně?“
„Straaašně moc,“ přežene Nelly a náležitě přikývne.
„Je mi to jasný,“ chápavě pronesu s úsměvem a vzhlédnu k Tomovi, když vidím, že si obléká mikinu. „Ty už jdeš?“
„Ne, ještě ne, musím si pro něco skočit dolů.“
„Můžu jít s tebou?“ sleze z gauče Nelly.
„Jasně,“ přikývne Tom okamžitě s úsměvem.
„Nelly, nemusíš být všude,“ ozve se hned Gordon.
„To je v pohodě,“ ujistí ho Tom, „jsme hned zpátky.“
„Dobře.“
„Jo, cestou je lékárna, mám vzít ten recept?“ stočí Tom pohled ke mně. Nejprve mne spíše překvapí, že ho to vůbec napadne pro mne udělat, a teprve pak mi dojde, jak bych byl nevděčný, takže přikývnu.
„Děkuju,“ pípnu. Na to ale už ani jeden nic neřekne a do chvilky se za nimi zavřou vchodové dveře.

„Tak co je nového, kromě těch vlasů?“ usměje se hned na to Gordon.
„Kromě vlasů a kromě toho, že mám angínu, bohužel nového nic,“ pokrčím rameny, ale hned na to se usměju. „Promiň, nechceš něco k pití nebo k jídlu?“
„Ne ne, díky.“
„Nestihl jsem se totiž ještě nasnídat, takže…,“ naznačím, že si pro odstrčenou snídani skočím. V kuchyni jen lehce vydechnu, když si vybavím, proč jsem na snídani chuť ztratil, a raději ji rychle sbalím a vrátím se s tím k němu.
„Klidně se najez.“
„Nemám nějak chuť, ačkoliv mi kručí v břiše, budu to muset nějak přejít,“ napiju se nejprve čaje, a pak si ukousnu trochu z chleba, aby se neřeklo.
„Máte tady pěkný bordel,“ zasměje se. Musím se zasmát s ním.
„Jo, já vím, divím se, že to první nezmínila Nelly. Copak tady, tady to ještě jde, ale v ložnici je to jedna velká katastrofa. Minulý týden jsem prakticky proležel jen v posteli, do toho ten Berlín, takže jsme nebyli ani doma. A prakticky jsme neměli na úklid ani čas ani chuť.“
„Víš, že to neříkám kvůli tomu. Ve skutečnosti je mi to jedno, je to váš byt.“
„Jo já vím, ale menší úklid by to stejně chtělo,“ uchechtnu se.
„Když ale zmiňuješ ten Berlín, co že jste se rozhodli tam vydat?“ Nadechnu se, abych měl dostatek kyslíku na vyprávění všeho. Měl bych začít nejprve tátou, a pak až těmi byty, nebo raději v opačném pořadí?

Nakonec Gordonovi odvyprávím úplně vše, počínaje byty až po tátu, aniž bych ho nějak chtěl ušetřit detailů. Vydechnu a přikývnu na potvrzení toho, že to už je opravdu všechno.
„Máš mou poklonu,“ řekne Gordon nakonec, „netušil jsem, že máš v plánu ho po tom dopise skutečně vidět. Nikdy si nevypadal, ve vší úctě, že na to máš dost odvahy.“
„Taky že jsem neměl. Rozhodli jsme se odjet z minuty na minutu, a až když jsem seděl k němu čelem, tak jsem začal uvažovat, kde jsem tu odvahu sebral a co tam vlastně pohledávám.“

„To mne mrzí, že je to nakonec takhle, ale na druhou stranu, znáš můj názor.“
„Jo, já vím. Nevím ani, co jsem od toho čekal. Změnu? Těžko.“
„Nepřeber si to teď zle, ale jsi jako člověk hrozně důvěřivý. S Tomem jsi sice možná pravdu měl, ale ne každý se mění, dokáže změnit, a už vůbec ne v tom lepším duchu.“
„Tom nějakým nitrem jiný už byl, ale to protože to i chtěl. U táty, a nechce se mi vůbec s Tomem porovnávat, nastala pouze jedna jediná změna. A to, že jsem ho znal jako člověka bez smyslu života, bez budoucnosti, neustále něco hledal. Teď bych řekl, že má alespoň už nějaký cíl, že by dokázal odpovědět na otázku, jak si představuje život. Možná. Aspoň tak jsem to cítil já. Ale jinak se asi nic moc velkého nezměnilo. Taky proto jsem chtěl vypadnout tak brzo. Nemůžeme být spolu, ne déle než tu přetrpěnou hodinu.“

„Tak ale alespoň nějaké pozitivum jsi na tom shledal.“
„Jsem upřímně rád, že jsem ho mohl po těch letech vidět, a že nějakým způsobem na sebe máme kontakt, ač se asi ani jeden druhému neozveme. Prostě jen z důvodu, že jsme ani jeden tomu druhému dosud nechyběli. A už taková situace asi ani nenastane.“
„Než to zase zapomenu, kdy že máte to vysvědčení?“
„Příští čtvrtek, v pět večer.“
„Tom tam bude mít taky rodiče?“
„Vidíš, ještě jsem se ho ani nezeptal.“
„Že bych je poprvé v život viděl?“
„I to je možné,“ usměju se. Jen já si nejsem jistý, pokud tam skutečně budou, že je chci vidět já. Ne, po tom incidentu na Tomově oslavě. Sakra, musím se Toma zeptat co nejdřív. „Ale já mám novinu, kterou jsem nestihl ještě ani říct Tomovi,“ spíše jsem nedostal šanci, pomyslím si a pokračuji, „jak jsem fotil s Patrickem tu poslední kolekci, ta byla pro tu společnost, jak jsem ti vyprávěl, a víš co? Projevila zájem!“ zatleskám si vesele.
„A to pro tebe skýtá co?“ usměje se. Začnu mu vyprávět, co všechno to obnáší, co všechno bych musel obětovat a podepsat, abych u nich mohl mít smlouvu, během čehož se stihnout vrátit ti dva.

„Já jsem vyhrála!“
„Ne, já jsem vyhrál.“
„Ale tys podváděl.“
„Nikdo neřekl, že se to nesmí,“ zaslechnu smích Toma, když do obýváku nakráčí už s protestující Nelly, kterou má hozenou přes rameno.
„Nelly, nedělej kravinky,“ zasměje se Gordon, když ji Tom sundá z ramene opět na zem.
„Ale tati, on podváděl,“ ukáže na Toma se smíchem. Ten na ni s úsměvem vyplázne jazyk a na mne jen kývne hlavou, aby upoutal mou pozornost. Do tří vteřin mi dojde, k čemu mou pozornost poutal. Hodí po mně totiž krabičkou antibiotik, které sice chytím, ale stylem, jakým mi je podal, mu nemám chuť ani poděkovat.
„Díky.“
„Co budeš dělat večer?“
„Tu dnešní kolekci bychom měli fotit dva dny, Patrick nemá dneska moc času, takže bych měl být večer doma. Proč?“
„Protože budeme večeřet u babičky, všichni,“ předběhne ho s odpovědí Nelly, „že přijdeš?“
„Dobře, pokusím se to stihnout.“
„Tome, pokud bys chtěl, můžeš přijít s Billem,“ usměje se okamžitě Gordon na Toma.
„Rád bych, ale dneska večer asi budu muset být v práci,“ pokrčí rameny omluvně Tom, „ale třeba to vyjde jindy.“ Jasně Tome, má takový pocit, že momentálně víme oba, že v tuhle chvíli slovo „jindy“ neznamená vůbec nic.

autor: Mintam