Georg naklonil hlavu stranou na matraci, aby se mohl dívat po rušném stanu, sledoval pobíhající sestry, lidi se zaprášenými a krvavými obličeji, jak zoufale hledají své milované. Dole v uličce – takoví přeživší měli štěstí – slyšel, jak pískají a křičí nadšením, viděl matku a dceru, jak spadly na kolena a objaly starší paní, která seděla na matraci. Byly zaprášené a otřesené, ale smály se. Našly štěstí v neštěstí.
„Musím ho vidět. Musím být u něj, potřebuje mě…“ Tom začínal mít utkvělou představu o tom, co dělat, a nikoho neposlouchal, byl zaměřený na to, že je jeho bratr v nemocniční posteli, připojený na milion hadiček, sám, v takové bolesti. Tohle se nemohlo stát, Bill ho tam potřeboval. Kdyby byl Bill při vědomí, tak by se moc bál, byl by sám. „Musím jít…“ i když byl stále dehydratovaný, pohmožděný, polámaný a zavázaný od hlavy po nohy jen s jednou funkční nohou, která mohla podporovat jeho váhu, jen s jednou rukou, která mohla fungovat, musel se tam dostat.
„Je mi jedno, jestli budu muset, kurva, lézt po čtyřech. Já se k němu dostanu. Musím tam být s ním. Je mi jedno, co se mi stane.“ Stiskl kamarádovo rameno tak silně, že se mu nehty zaryly do trika a brzy mu tam udělají modřiny. Ruka se mu začala třást a po zádech mu vystřelovala bolest, dolů do jeho zraněné nohy, jeho tělo si nepřálo nic jiného, než si lehnout. Dalo by cokoliv za to, kdyby si mohl lehnout a ulevit svým svalům a zádům.
„Tome, není to dobrý nápad.“ Řekl Gustav tiše, chtěl ho držet, ale nebyl si jistý, kam dát ruce. „Tobi a já se na něj půjdeme podívat, ano? Brzy se vrátíme a řekneme ti, jak na tom je.“
Jeho tělo to nechtělo, chtělo zůstat. Chtělo si lehnout a přestat se samo se sebou prát. Jeho mysl křičela ohledně bolesti, ale před jeho myslí byl šepot Billova jména. Bylo mu horko a slabo, slyšel, jak mu tluče srdce. To vypětí s ním třáslo…
Ruce ho chytily, aby nespadl dolů, ale nepomohlo to, špína se dostala přímo do jeho ramene a zraněné nohy. Muž, kterého se držel, si klekl vedle něj a snažil se ho otočit nebo mu pomoci, Gustav a Tobi se k němu brzy přidali, pak nějací další lidé. Cizinci, kteří by se normálně jen dívali a litovali ho, běželi k nim na pomoc.
Přes stan, daleko od toho, se Georg podíval na dav, pozoroval jej. Zvedl hlavu a pak svá bolavá záda, posadil se. Zelené oči pozorovaly pohybující se dav, jak někoho, kdo je na zemi, zvedají. Povytáhl trochu hlavu, jako by mu to snad mohlo pomoci vidět lépe přes hlavy, ruce a nohy. Spousta lidí kolem nich se na to také dívala, všichni přemýšleli, co se to tam děje.
„Tobi!“ vykřikl drsným a vysokým hlasem, protože jeho krk byl oteklý a poškrábaný.
Georg lapal po dechu, jak nejvíc mohl, natahoval se po lahvi s vodou po svém boku, aby ji mohl dopít. Ale oči ani na chvilku neodtrhl od mladíka, který právě došel k davu. Georg zachytil člověka, o kterého si všichni dělali strach. Stáhl se mu hrudník tak silně, když zahlédl staršího z dvojčat, když viděl odřeniny a obvazy, když cítil vlnu odhodlání, která z něj vyzařovala. Tom tu byl také, něco dobrého se tu dělo. Bylo to snad něco, co někdo řekl?
Bezejmenný mladík se dotkl Tobiho ruky a nadšeně s ním chvíli mluvil, pak ukázal ke Georgovi. Když se na něj podíval, zachytili navzájem svůj pohled a Tobimu spadla čelist. Otočil se k chlapci, který k němu došel, něco mu řekl a pak se vrátil na pomoc k Tomovi. Chlapec se vrátil ke Georgovi, klekl si vedle něj.
autor: Raiju
Bože, to je strašne boľavé. Som tak rada, že sa všetci tak nejak našli ale Bill? Keď Tom spadol, keď nedokázal ísť ďalej, tak mi vhŕkli slzy. Táto poviedka nepatrí slabým povahám. Snáď ju nejak prežijem.
Z týhle povídky mě vždycky mrazí v zádech. Je skvělá a překlad je úžasnej. Děkuju:-).
Musí být strašné, zažívat to, co Tom. Vždyť co může být horší, než naše vlastní bezmocnost. Pocit, že TO nejde, tak strašně chtít a nemoct…
Tomovo srdce a dvojčecí pouto jej táhlo tam, kde cítil druhou polovinu sebe, své duše, své mysli…
A hned nato i Georgova bezmoc, když chtěl zavolat na Tobiho, upozornit, že je tady…ještě, že měl vedle sebe někoho, kdo mu pomohl.
Už se nemůžu dočkat, až k němu Tobi přijde a on mu bude moct říct, že je Bill naživu. A co teprve až to řekne Tomovi, myslím, že ten se doslova zblázní radostí 🙂
Tohle byl nádherně optimistický díl ♥
A děkuju za překlad 🙂
Bože, já jsem úplně v šoku. Ani nevím, co napsat, jak jsem mimo. Řádky jenom rychle hltám očima, bojím se co se stane dál, koukám na to s otevřenou pusou a slzami v očích. Jsem ráda, že jsou všichni na živu a že se našli. O Billa mám teda ohromný strach, ani si nechci představit, co všechno mu je a jak špatně na tom je. A Toma je mi neskutečně líto. To co zažívá on, ostatní nechápou. To, jak za Billem chtěl okamžitě jít, ale nemohl 🙁 Sakra, tahle povídka mi prostě dává zabrat! Jsem z každého dílu v šoku, vystresovaná a připadá mi to, jakoby tohle byla pravda a proto mám o všechny takový strach! Jak se Tom s Gustavem našli, tak jsem brečela jak malá. A ta Georgova bezmoc, kdy volal na Tobiho, ale nemohl moc hlasitě…
Děsím se dalšího dílu, co se stane, ale zároveň se na něj i těším.
A mockrát děkuji za dokonalý překlad!
Běha mi mráz po zádech nejraděj bych to nečetla,ale nejde to.