Zeiten ändern dich II 19.

Kolem desáté se ukážu konečně doma. Spatřím, že už je přítomný i Tom, takže se pokusím začít lepší náladou než ráno.

„Ahoj, jak dlouho jsi doma?“
„Asi půl hodiny,“ jeho pohled upřený do notebooku se ani nepohne, „stihnul jsi tu večeři?“
„Jo, stihnul. S Patrickem jsme končili už v půl sedmý,“ vysvléknu si kabát a jen pohledem zavadím o notebook, kde má Tom rozdělaný nějaký plánek s grafem. Aha, takže v tomhle se vážně nevyznám. „Zítra musím tudíž i do ateliéru, i do práce, takže se asi celý den neukážu doma.“
„Fajn. Bereš ty antibiotika?“ otočí ke mně konečně pohled.
„Musím si to pořádně načasovat,“ utrousím, protože ve skutečnosti jsem na ně zapomněl.
„Aha, tak možná bys to načasování měl zkusit probrat s Patrickem,“ vrátí mi to a pohledem se zase vrátí ke grafu.

„Tobě dělá rýpání dobře, že?“
„Bille, ty léky už máš brát od včera. Takže to vážně není sranda.“
„Já zapomněl, ty jsi tady vlastně ten odborník.“
„Možná, že až se přestaneš chovat jako dítě, budu ochotnej se s tebou normálně bavit.“
Jen se ušklíbnu, když usoudím, že se mi nepodaří zde navodit lepší atmosféru, a otočím se směrem koupelna. Pak si ale přeci jen ještě neodpustím říct jednu větu.
„Nevím, co máš proti Patrickovi, ale očividně něco jo, a to vážně nechápu. Toho kluka ani neznáš a nic ti neudělal.“
„To se pleteš,“ prohlásí Tom v klidu a zaklapne notebook.
„Dobře, tak co?“ vrátím se tedy pohledem k němu.
„Něco přeci jen udělal, změnil tebe samotného. Nejprve jsem si myslel, ano, je to fajn, dokonce to fajn i bylo, ale teď mi dochází, že se to trochu začíná vymykat kontrole. Najednou jsi kompletně někdo jiný.“

„Takže tobě vadí ten pouhý fakt, že prostě fotím.“
„To jsem, Bille, ale přeci vůbec neřekl. Zkus se zamyslet, takhle tě absolutně neznám. Tohle musíš prostě vidět i ty.“
„Ne, to teda nevidím.“
„Vidíš, a to je možná ta chyba.“
„Ne, Tome, ty jenom potřebuješ mít nějaké argumenty k atmosféře tady.“
„Bille, promiň, ale tohle je to, co si opravdu myslím, ne že hledám argumenty. Může ti to přijít, jakože si vymýšlím, rýpu v něčem, co není, ale ne, Bille, tohle je prostě fakt. Nikdy ses nechoval takhle… až arogantně, jako v poslední době, a já sakra nevím, co v tom vězí. Focení je fajn, je jasně vidět že tě to baví, zvedlo ti to sebevědomí, celkově tě to přeneslo jinam, ale všechno má své hranice. To je celé. Vezmi si z toho, co chceš, třeba nic, ale tohle tak prostě je,“ projde kolem mne do ložnice, a mne nechá jen tak stát v obýváku, zírajícího před sebe.

Tohle je nespravedlivý, a to moc! Jediné, co jsem si skutečně nyní schopný uvědomit je, že mě v očích začnou pálit slzy. Nemám právě momentálně jinou možnost, jak na to reagovat. Takže první co udělám je, že si zalezu do koupelny a podívám se na sebe do zrcadla. Možná Tom pravdu má, a možná taky ne. Přiložím si ruku na čelo a nechám už slzy stékat volně. Pokud ale Tom pravdu nemá, proč jsem se dneska zachoval tak, jak jsem se zachoval?

„Potřebuju přestávku, prosím,“ dosednu s výdechem na jeden z gaučů. Patrick zvedne pohled od fotoaparátu a prohlédne si mě.
„Všechno ok?“ Na jeho otázku mu kývnu a podívám se po ostatních lidech, kteří tu ještě zbyli. Takže prakticky jen tři, a to ještě o místnost vedle. „Promiň, nemáme moc času na přestávky. Vím, že je toho dost, ale…“
„Já vím, Patricku, že nemáme čas a omlouvám se, ale dej mi jen dvě minuty,“ složím s výdechem hlavu do dlaní.
„Neříkej mi hlavně, že je to stále kvůli tomu samému důvodu.“
„Promiň, neměl bych tě těmahle věcma vůbec otravovat, já jen…“
„Bille, věř, že jiný lidi bych v práci myslím vyrazil rovnou oknem, ani bych se neobtěžoval ho otvírat, za to, že bychom tímhle ztráceli čas. Ale ač my se neznáme moc dlouho, stejně to tobě nějak odpouštím, protože zase práce s tebou neskutečně dobře utíká, a hlavně probíhá bez sebevětších zádrhelů,“ odmlčí se, „takže ok, máš právě dvě minuty.“
„Promiň,“ špitnu jen a jelikož mám stále dlaně přiložené na obličej, tak nevidím, ale pocítím, že dosedne vedle mě na gauč. Vzdychnu a pevně zavřu oči, abych potlačil to, čemu se snažím celý den bránit, a to slzy. Snaha se sice cení, ale tady je stejně neoceněná.

„Bille, nechceš mi říct, že právě pláčeš, že ne? Chceš si zkazit všechny fotky?“
„Jsem nemožnej!“ prohlásím už plačtivě. Nechtěl jsem, aby to došlo až sem, ale nedokážu se dneska bránit, jsem na to moc slabý. Patrick mi ale dlaně z obličeje odsune a podrží je v těch svých.
„Bille, vážně nevím, co se přesně stalo, ale za prvé, nemožný nejsi, a za druhý, pokud právě pláčeš kvůli Tomovi, pak bych řekl, že by ses nad tím měl zamyslet. Poslední dny jsi takhle zoufalej neustále.“
„Já vím, Patricku, ale není jednoduchý se nad tím zamyslet, on vlastně…,“ pokrčím rameny, protože ztratím vlastně nit toho, co jsem chtěl říct. A pak nevím, jestli je správné odvykládat Patrickovi úplně všechno. Musí ho to otravovat, a hlavně nás zdržuju od práce.
„Co on vlastně?“ zeptá se i přesto, a já k němu jen zvednu pohled. Nevím ani, v jakém okamžiku se to stane, v jakém okamžiku ztratím totálně sebekontrolu, ale přitisknu se svými rty na ty jeho. Pak ale zcela bezostyšně tento dotyk prohloubím v polibek, na který k mému překvapení Patrick zareaguje. Tenhle moment sice netrvá dlouho, ale ani krátce, takže nevím přesně, v jakém okamžiku se zase stáhnu zpátky a šokovaně na něj zůstanu zírat. Pohled mi opětuje, ovšem je více v klidu. Jasně, nemá asi žádné závazky, může mu to být ukradené.

„Omlouvám se, já..“
„V klidu, Bille.“
„Ne, Patricku, já nevím, proč jsem to udělal, nechtěl jsem, já prostě někdy…“
„Bille, přestaň se omlouvat, chápu to.“
„Já…,“ vykoktám znovu, abych si získal místo k promluvě, ale pak už stejně nic neřeknu.
„Víš co? Zabalíme to dneska, dobře? Očividně si potřebuješ odpočinout a promyslet si pár věcí ohledně sebe, hm?“ Mírně se nad tím zarazím, protože co myslí přesně těmi věcmi, které bych měl promyslet? Nachytám se, jak na něho stále jen upřeně zírám.
„Dobře,“ přikývnu pak jen, „omlouvám se, nechtěl jsem, abychom kvůli tomu zrušili práci.“
„Ne, to se neboj. Není to kvůli tomuhle, jsme dneska oba utahaní a potřebujeme si trochu vyčistit hlavu. Takže žádné obavy, prospěje to nám oběma, hm?“ obeznámí mě s fakty situace a pak vstane, aniž by o mě již zavadil pohledem a vydá se uklízet foťák. Zaraženě odkráčím do šatny, kde mám chuť okamžitě sebe samotného usmrtit, pohřbít a místo květiny si na hrob hodit pořádný kámen, abych pocítil tíhu blbosti, která mne dnes navštívila.

Po dobré chvíli, kdy se mi pod sprchou podařilo nějak uklidnit, koupelnu opustím. Zpozoruji, že se Tom pohybuje ještě po kuchyni, a proto se bez nějaké tíhy vydám do ložnice s úmyslem nejlépe do dvou vteřin usnout. S nesplnitelným úmyslem. První co ale udělám je, že si z plata vyjmu první prášek a spolknu ho. Pro jistotu zkontroluji hodiny, abych ho zítra mohl vzít ve stejnou dobu, a položím hlavu na polštář.

Jenomže ležím asi hodinu a stále nejsem schopný usnout, takže oči zase otevřu a jen se s výdechem zadívám do stropu. Je mi dnešek, a vůbec poslední dva dny tak strašně líto, že nedokážu dostat své myšlenky na jiný level, a proto opět do chvilky pocítím slzy. A můžu si za to prakticky sám, takže už ani sebe nelituju. Zítra budu muset zase za Patrickem a už teď vím, že to nezvládnu. Nedokážu obhájit sám sebe, proč jsem se tak zachoval. Každý vztah má někdy nějakou krizi, ale kdyby to každý hned řešil tím, že by si našel jinou osobu, nevyřešilo by se v životě nic. Nejradši bych si vážně nafackoval, což ještě považuji za slabý trest za to, co jsem provedl. Utřu si z tváří zbloudilé slzy, a protože pocítím, že mi v krku vyschlo, a celou sklenicí vody na stolku jsem již předtím zapil prášek, nezbývá mi nic jiného, než vstát a dojít se napít do kuchyně.

Mátořivými kroky se dostanu do kuchyně, aniž bych nějak okomentoval situaci Toma, sedícího stále před notebookem v obýváku. Napustím si plnou sklenici vody a opět ji do sebe celou obrátím. Teď se mi třeba bude lépe usínat, jen ještě přijít na to, jak si vypnout mozek. Jenomže když se mátořivou chůzí vracím přes obývák zpátky pod peřinu, Tom mne jemně, avšak pevně chytí za zápěstí, aby mne zastavil.

„Pojď sem,“ řekne jen, aniž by očekával, že mám právo taky reagovat. Teprve pak se k němu otočím čelem a s výdechem si ho prohlédnu. Odloží ze svého klína notebook a já dosednu těžce vedle něho.
„Dokážu ignorovat hodně věcí a lidí,“ pokračuje pak, „dokážu se tak nějak i na nějakou určitou dobu povznést nad atmosféru tady, ale nedokážu zavřít oči před tím, když tě vidím brečet. Takže prosím, přestaň.“

Chvíli jen poslouchám jeho hlas se sklopenou hlavou, když si mne pak sám od sebe přitáhne k sobě a já si opřu hlavu o jeho rameno. Je to najednou po dvou vyčerpávajících dnech ten nejhřejivější moment, který mi na chvilku dá na všechno zapomenout. Zavřu pevně oči a jemně stisknu jeho ruku v té své. „Omlouvám se. Za všechno.“
„Nepamatuju si už ani, proč jsme s touhle náladou začali,“ chce to udělat jednoduší.
„Vím, že se dost často chovám jako dítě. A to ještě nějakým dětem křivdím. Chovám se někdy příšerně! Před rokem jsem neměl sebevědomí jít si koupit ani něco pěknýho na sebe, a najednou si myslím, že mi patří svět,“ odmlčím se, ale Tom nic neříká. Možná že jsem mu za to vděčný, že momentálně mlčí. Jeho prsty pročesávají velmi jemně mé ještě mokré vlasy a moje řeč je krapet protkaná plačtivým tónem, ale i přesto pokračuju. „Nevšímám si toho, myslím si, že mám na to právo, ale nemám. Vlastně nejsi první člověk, který mi řekl, jak příšerně se chovám v poslední době. Gordon to sice jen naznačil, a naznačil to trochu oklikou, ale až díky tobě mi došlo, že to, co mi asi před týdnem sdělil, myslel prostě tak, abych se nad sebou zamyslel. Dneska jsem asi narazil hlavou do zdi či co, jinak nevím, proč nemůžu spát.“

„Zrovna ti chci říct, že jsem tě nechtěl rušit od spánku.“
„Tome, vážně mě to mrzí, že ti teď způsobuju tohle všechno,“ odtáhnu se jen krátce od něho, abych mu mohl koukat do očí. Ano, dokážu se mu dívat do očí, ačkoliv mne výčitky kvůli dnešku fackují až hanba. Myslím ale, že tohle se Tom nikdy nemusí dozvědět. Prostě mi to ujelo, nechtěl jsem, ani jsem to nijak nemyslel. Každý děláme v životě chyby.
„Jsem rád, že tohle všechno říkáš. Nejsi tak příšernej, jak popisuješ, ale někdy bys prostě měl znát hranice. Focení je vážně fajn, jsem rád, že tě to baví a rozhodně to k tobě už patří, ale zkus myslet i na lidi a svět kolem sebe, kteří součástí focení nejsou. Hm?“
„Je mi ze mě špatně,“ řeknu myšlenkami ještě v ateliéru, takže mi až po vyřčení té věty dojde, že to trochu nesouvisí s tím, co řekl Tom. Nicméně tak jako tak se na sebe vážně zlobím, a špatně mi je ze mě taky, takže jen k němu omluvně vzhlédnu.

„Nemusí ti být špatně z tebe samotného, to jsem nechtěl.“
„Ne, Tome, ty za to nemůžeš, měl jsem si to uvědomit už dávno, a ne až v době, kdys mi to řekl. Včera jsem byl hloupě naštvaný taky prostě z toho důvodu, že tady byl Andreas. Já vím, že to není správné…“
„Já vím,“ vstoupí mi do toho, „máš důvod, proč ho nechceš potkávat.“
„Já ale nechci na tebe být zlý a nechci ti prostě vyčítat, že se s ním stýkáš. Ano, nemůžu ho ani vidět, ale pořád je to tvůj kamarád, a měl bych to tak prostě brát a respektovat a ne se hned naštvat, chovat se jak nějakej harant, kterému není okamžitě vyhověno,“ vydechnu ztěžka a opět mu hlavu položím na rameno. Je mi u něho tak dobře, tak proč se někdy chovám tak pitomě? Je až zvláštní, že nastane právě ticho, a proto se nadechnu, abych pokračoval, ale to už se nadechne i Tom, a proto ho nechám mluvit.

„Pamatuješ, jak jsem ti slíbil, že ti jednou něco prozradím ohledně Andrease?“
„Hm?“ Sice bych to byl už zapomněl, ale o to více nastavím uši.
„Řeknu ti něco,“ vydechne, jako by váhal, „ale slib mi, že už nikdy v životě o tom nebudeme mluvit.“
Mírně pokrčím zamyšleně čelo. Už nikdy o tom nebudeme mluvit? „Slibuju,“ špitnu nakonec, ačkoliv ještě nevím, čemu jsem se právě upsal.
„Říkal jsem ti, že Andreas se mnou často chodil za Joy,“ opět se odmlčí a já tolerantně mlčím také, „a v den, kdy umřela, tam byl taky. Neměl tam být on, měli tam být rodiče, ale nebyli tam. Nebyli vůbec v nemocnici a poslední věta Joy byla, abych zavolal maminku. Věděl jsem, že i kdybych jí zatelefonoval, ať přijede, nebo i kdybych pro ni někam měl běžet, nestihl bych to. Prostě tam nebyli, když se to stalo, a já jsem tak nesplnil Joy poslední přání. Rodiče to neví, tohle ví jenom Andreas, a možná jim nikdy nepřestanu vyčítat, že tam v ten moment nebyli. Byl tam místo nich, byl tam se mnou a pro mě, když už jsem pro Joy nemohl nic udělat,“ řekne a zhluboka vydechne. Pozvednu k němu pohled a v koutcích jeho očí zahlédnu náznak slz. Nejen tento příběh, ale i ty slzy jsou pro mě zcela nové, takže se s tím zkouším vyrovnat po svém a Toma pevně obejmu. „Víš, možná proto jsem prostě citlivej na téma Andreas, možná proto ho prostě nějakým způsobem vyhledávám neustále. Má moje tajemství.“
„Proč jsi to nikdy rodičům neřekl?“ špitnu opatrně, a sám mám co dělat, abych díky své dnešní senzibilní náladě nespustil slzy znovu.
„Bille, prosím. Slíbil jsi, že o tom nebudeme nikdy mluvit. Tím ten příběh prostě končí. Neřekl jsem jim to.“ Řekne tišším hlasem a já ho prostě jen k sobě pevněji přivinu a nepřestávám hladit jeho záda. V duchu se mi množí spousta a spousta otázek, ale slíbil jsem to a chápu, že o tom nechce mluvit.

Ozve se až teprve po hodné chvíli, co zaznamenám, že se tlukot jeho srdce trochu uklidnil.
„Řekni něco prosím. Cokoliv.“
Trochu mě tím vykolejí, protože v tu chvíli jako by můj mozek zapomněl všechna slova a mé rty jsou němé. Bez známky života, jen ve strnulé lince. I přesto řeknu to první, co mi vytane na mozek.

„Myslím, že bych měl začít znovu číst. Knížky mě vždycky uklidnily, a hlavně jsem byl vyrovnanější sám se sebou, protože jsem se pohyboval ve fantazii a ne v realitě. Hodně mi to pomáhalo. Myslím, že teď je správný čas vrátit se ke knížkám.“
„Co jsi četl naposledy?“
„Naposledy jsem četl asi před rokem, mám pocit. Byla to knížka od Michaela Endeho. Děvčátko Momo a ukradený čas.“
„Co to je za knížku?“
„Je plná fantazie, je to pohádková knížka víceméně, ale zároveň pro dospělého člověka sálá neskutečnou moudrostí. Nelly ji zbožňovala, četli jsme si jí spolu,“ usměju se, ačkoliv nevím, zda je dobré teď mluvit o Nelly. Tom ale nijak jinak než dosud nereaguje, takže uklidním své myšlenky a mírně se od něho odsunu a pohladím ho po tváři. Až teprve když se na jeho tváři vytvoří úsměv taky, přiblížím se k jeho obličeji a nechám naše rty o sebe jen otřít.

„Víš, že jsi teď konečně zase mluvil rozumně? A ne jako děcko,“ rozšíří se Tomův úsměv a já mu ho jen opětuji.
„Půjdeme spát?“
„Udělám poslední věc, hm?“ jako by se myšlenkami vrátil opět do práce a mírně soustředěně nakrčí čelo.
„Dobře, počkám na tebe,“ usmyslím si, a když si vezme na klín opět notebook, opřu si lehce hlavu o jeho rameno a zůstanu zírat na obrazovku. „Jak se v tomhle můžeš vyznat?“
„Není to tak těžký.“
„Jasně,“ zasměju se lehce a se zívnutím přivřu oči. Hned na to se ale musím okamžitě usmát a oči zase zaměřit na obrazovku. Tam se totiž přes celý graf velkými písmeny najednou vypíší slova: MILUJU TĚ. Zaculím se jako měsíček na hnoji a jen pootočím hlavu, abych mu lípnu polibek na tvář. „To si nezasloužím.“
„Hloupost,“ řekne Tom, a aniž by spustil pohled z obrazovky, všimnu si, že se taky usměje. Hned na to ale notebook zaklapne. „Jdeme.“
„To už to máš?“
„Jop.“
„A to necháš ten graf takhle s tím nápisem?“ zasměju se.
„Jop,“ přikývne a po chvilce se taky zasměje a věnuje mi hlubší polibek.
„Jdeme,“ zopakuji pak po něm a nechám se jím ruku v ruce doprovodit do ložnice.

autor: Mintam