22. srpna 20:40
„Ani nevíš, jak rád tě vidím…“ objal ho Gustav pevněji než kdy předtím a odmítal pustit. „Nemáš ani ponětí…“ měl dojem, jako by měl basáka rozmačkat v objetí, ale nemohl ho prostě pustit. Nikdy. Neobjímal jen Georga, objímal myšlenku, že celá skupina byla naživu. Před několika hodinami byla tohle jediná otázka, na kterou neměl odpověď, ale odpověď teď seděla před ním, a byla to ta nejvíc uklidňující věc, co znal.
„Je Tom v pořádku?“ brunetův hlas byl jen pištivý šepot. Normálně by se styděl, že zní jako 12tiletý chlapec, ale teď to všichni museli chápat. „Víš něco o Billovi?“
„Tom je v pořádku. Jen se rozohnil, když jsme mu řekli o Billovi.“
Georg těžce polkl, zašklebil se bolestí, když mu sliny stekly krkem dolů. „Je… Bill ještě naživu?“
Bubeník se zamračil, okamžitě vypadal ustaraně. „Jediné, co víme je to, co sestra řekla Tobimu. Byl odvezen do nemocnice a nebyl v dobrém stavu. Ale… byls s ním, jak na tom byl, když jsi ho opustil?“
Zavrtěl hlavou, cítil píchnutí v hrudníku, ale nebyl si jistý, jestli to bylo vinou nebo strachem. „Myslel jsem si, že umře, Gustave. Byl na tom tak špatně…“ podíval se na své obvázané ruce v klíně. „Neměl jsem v sobě už nic, nic. Ale vyhrabal jsem se z toho místa, abych sehnal pomoc… protože si opravdu nemyslím, že by bez ní zvládl další noc.“ Odvrátil pohled, nechtěl na to myslet. „Vypadal tak jinak… a část mě… si nemyslela, že ho ještě někdy uvidím se usmát. Je mi jedno co nebo jak dlouho to potrvá, potřebuju ho vidět se znovu usmát, Gustave. Musím ho vidět znovu se smát, m-musím ho vidět držet mikrofon a slyšet ho zpívat, protože jestli ne, pak to nezvládnu. Byl…“ Georg se začal třást, dal si ruku přes oči, když začal odhalovat své poslední chvíle se zpěvákem, „byl prakticky mrtvý.“ Pauza, aby se dal dohromady, stále se chvěl a nebyl schopný se na mladíka podívat. „Když ho vyndali, nehýbal se. Nevím, jestli dýchal.“
Gustav dlouze a těžce vydechl, zavrtěl hlavou. Nemohl uvěřit, že tohle slyší. „Pak na tom byl hůř, než jsme si mysleli… než si Tom myslí.“
„Tom to nejspíš ví. Nejspíš to někde cítí… je to Tom.“ Basák se podíval směrem k Tomovi, který teď ležel jen proto, že ho Tobi držel u země a sestra mu upravovala obvazy na hrudníku. „Potřebuje ho brzy vidět…“
Blonďák vydechl a zavrtěl hlavou. „Dnes nemůžeme nic dělat. Je tam venku tma a nedá se tam pohybovat, dokonce ani s mapou a za světla. Budeme muset jít, až vyjde slunce.“ Cítil v Georgovi všechen strach, jediné, co mohl dělat, bylo být tu s ním. „Bude v pořádku. Vím to.“
Georg se cítil naprosto nemožně. Nemohl stát a věděl, že není žádný reálný způsob, jak se dostat k Billovi, a i kdyby způsob znal, pak i kdyby měl Tomovo odhodlání a nechtěl poslouchat Gustava, tak neměl šanci. „Doufám.“ Doufal celým svým srdcem, že nedošel pro pomoc až moc pozdě, že Bill je v nemocnici v bezpečí, že sestry a doktoři dělají všechno pro to, aby ho zachránili, aby mu pomohli. Doufal, že někdo bude po Billově boku, až se probudí, a že někdo ho ujistí, že je vše v pořádku. Že i kdyby se bál, že tam bude někdo, kdo ho bude držet za ruku, a kdyby něco potřeboval, bude tam někdo, kdo mu to sežene. Všechno, co z této dálky nemohli dělat, bylo doufat, že se najde někdo, kdo to udělá za ně.
Jestli to Bill nezvládne, nebyl si jistý, zda bude on schopný žít sám se sebou.
***
Tmavé oči se dívaly na strop stanu, kde ho podpírala tyč, sledovaly místo, kterým procházela kovovým kruhem a mizela. Přemýšlel, jak PVC nebo plastové trubky nenapínaly látku, a pak jeho mysl zašla k tomu, z čeho ta látka je a jaká by byla na dotek. Zíral na ni hodiny tak moc, že se mu až mlžilo před očima.
Stan byl po většinu času tichý, nebo alespoň co nejvíc to šlo. Někteří lidé zůstali vzhůru a povídali si, někteří přeživší nemohli sedět a tak chodili po stanu. Bylo tu kašlání, úpění bolestí, šustění, popotahování… jeho mysl se snažila dostat do toho ticha, ale on prostě nemohl spát.
Tom se otočil na bok směrem k ležícímu Tobimu, skoro mu záviděl, že může spát. Neuvědomoval si to zřejmé, že se do nemocnice nemůže dostat po svých, jeho mysl tohle viděla jako šanci k útěku. Ale namísto toho tu ležel, doufal a modlil se za svého bratra.
Snažil se nemyslet na Billa v nemocniční posteli, na jehly v něm, na pípající přístroje připojené k němu, na to jak bojuje o život. Doufal, že tam s ním někdo je, sestra nebo doktor. Někdo, kdo ho drží za ruku, někdo kdo ho utěšuje a stará se o to, aby byl v pořádku.
Brzy tam budu. Prosím vydrž, brzy tam budu, Bille. Prosím… bojuj. Starší z dvojčat zavřel oči, snažil se neviset na obrazech v mysli nebo na pocitu naprosté zimy, na prázdnotě, kterou cítil. Naposledy když se viděli, si řekli tak strašlivé věci. Prali se. Nemohl nechat věci takhle skončit, musel se k Billovi dostat a vynahradit mu to. Musel věci dát do pořádku. Brzy tam budu.
Ale spánek ho nenašel. Celou noc byl vzhůru a díval se na strop, na ostatní ve stanu, na sestry, jak spolu mluví nebo kolem něj procházejí. Spánek nikde.
Tom ztěžka vydechl, když se jeho oči asi po milionté zavřely. Nechtěl se obtěžovat a sledovat ty samé věci znovu a znovu, bylo to nudné. Nechtěl vidět další bolest, žádné další umírání. Nechtěl, aby mu to bylo připomínáno.
„Tome? Tome, jsi vzhůru?“
Tiché kroky po hlíně a matrace se trochu prohnula pod váhou, když ho volal tichý a pisklavý šepot. Zvedl pohled a trochu mu spadla čelist překvapením.
„Oh do prdele, jsi v pořádku…“ jeho zdravá ruka se zvedla a objala basáka, málem ho na sebe stáhnul, „rád tě zase vidím. Jsi v pořádku…“ Tomův hlas se trochu třásl, když ho pustil, ustaraně se na něj díval. Georg měl mastné vlasy, špinavé a pobledlé a co nejlépe stažené do culíku. Obličej měl poškrábaný, špinavý, jeho mikina a džíny byly roztrhané a špinavé, jeho ruce obvázané, ale vypadal silně. Vypadal víc naživu než zbytek z nich. „Co víš o mém bratrovi? Všichni říkají, že tys ho viděl naposledy, že jsi šel s ním…“
Zaměřil se na rukávy mikiny, najednou nemohl odtrhnout oči od skvrny kolem jeho zápěstí, byla to zaschlá krev. Nechtěl vidět krev, krev znamenala… oh bože, nemohl teď na to myslet. Odvrátil pohled, podíval se na kamaráda, hledal odpověď na to, proč tam ty skvrny jsou.
Georg zavrtěl hlavou.
„Měl by sis odpočinout. Půjdeme se na něj podívat hned, jak vyjde slunce. Já jen… konečně mi bylo dost dobře na to, abych šel za tebou a podíval se na tebe. Bill je v pořádku. Tam kde je, je v dobrých rukou, postarají se o něj.“ Přemýšlel, jestli je nějaká šance, že jeho slova mladíka uklidní, nejspíš se k němu ani nedostanou, Tom tohle nejspíš slyšel už po milionté. „Tome, znáš svého bratra. Možná je slabý a ufňukaný a až moc přilnavý, ale když jde do tuhého, je to bojovník. Je tvrdý, tvrdší než ty, když na to přijde. Vydržel skoro týden bez jídla, vody, neschopný pohybu, a bojoval. Stejně tak jako bojuje teď. Teď má ale po boku léky a s pomocí se to zvládne. To přeci víš.“
Brunet se opatrně posadil na matraci, snažil se neprobudit Tobiho. Zkřížil nohy a naklonil se, stále mu bylo trochu slabo. Ale o tolik líp než před několika hodinami. Jen tu chtěl s kamarádem na chvíli sedět, jen mu být na blízku a možná mu dodat trochu síly. Podíval se na Gustava, který spal na matraci kousek od nich. Všichni byli tady, v bezpečí… ale co přinese budoucnost? Nedokázal si představit vůbec nic, co by mělo nastat.
Tiché šustění přerušilo jeho myšlenky, když se Tomova ruka pohnula zpod deky a chytila jeho špinavé prsty. Když se na něj starší muzikant podíval, Tom znovu zíral do stropu, jako by se snažil zaměstnat svou mysl. Georg se nepotřeboval na nic ptát, tohle malé gesto pro ně dva znamenalo hodně. Byli přeživší, museli držet jeden druhého při síle, museli držet při sobě.
autor: Raiju
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
musí to přezít proste musi…. 🙁 kdyby to nepřežil budu bulet jako malej fakan. i takhle mam na krajicku.
Tom to cíti, ako je Billovi. Preto sa tak veľmi bojí. Strašne by som chcela aby sa už k nemu dostal a aby to Bill prežil. Celú kapitolu som zase trpela a mala slzy na krajíčku. Tie pocity bezmocnosti a strachu ale aj nádeje sú opísané strašne krásne. Nedokážem ich všetky neprežívať.
Oh bože! Tahle povídka mě vážně emocionálně vycucává. Opět jsem u ní brečela jako malá. Nedokážu si ani trochu představit, jak se všichni cítí. Georga mi bylo tak neskutečně moc líto. Jak se musel koukat na Billa jak se tak tak držel při životě. Jak nemohl on sám nabrat dost energie na to, aby něco udělal. A teď by si to všechno ještě vyčítal, že je to kvůli němu. Právě naopak! To on dal Billovi naději na to, žít dál! Já vím, že je to těžké a v takové situaci si člověk všechno vyčítá a nepřipouští, že by to nebyla jeho chyba. Proto mi ho je tak líto. Stejně jako on chci, aby Bill přežil a mohla jsem ho stejně jako on "spatřit" se usmívat a zpívat. Vážně mám velký strach, že tohle dopadne špatně. Nesmí, to bych nepřežila. A o Tomovi ani nemluvím. Nedivím se, že nemůže usnout, musí to být všechno na něj moc. Přece jenom, skoro nic nevědět o svém dvojčeti. A s myšlenkou, že třeba zítra už může být Bill mrtvý…sakra, ani myslet na to nechci! 🙁 Ještě že se aspoň ti tři mají navzajím, drží se na nahou a podporují se.
Moc se těším a další část, ale zároven se taky děsím, co všechno se ještě stane.
Krásná emotivní povídka, děkuji za ni!♥
A LilKatie, mockrát děkuji za překlad!! :))
Tom to ví…
Ví, že Bill bojuje o život a někde hluboko uvnitř sebe bojuje s ním.
Geo je úžasná osobnost, on si ani sám neuvědomuje, jak silný doopravdy je. Zachránil Billovi život, dokázal téměř nemožné, aby ho udržel při životě a sehnal pomoc a teď má ještě výčitky svědomí, že se nesnažil dost. Je to smutné…
Snad nový den přinese dobré zprávy a naději.
Krásně napsané, člověka to chytá za srdce ♥
Věřím že se Bill uzdravy a budou opět všechny spolu.