My silence 2.

Tom dal obálku na přední sedadlo a jel domů. Za chvíli byl doma. Chtěl počkat na kluky, ale zvědavost ho nenechala a on vyndal papír z obálky, aby se podíval na text té písně.

Tom hltavě četl každé slovo. Dočetl. Měl smíšené myšlenky. Byla to píseň, kterou Bill pojmenoval „Ztracen sám“. Toma překvapilo, jaká slova použil, byla to píseň, která ukazuje, že svět je takový, jaký si ho každý udělá, ale přeci jen jsou zde osudové momenty. Píseň, která popisuje utrpení ze samoty a smutek, který ale lze přeměnit na štěstí. Píseň, která říká, ať si vážíme každého, kdo nám chce pomoci. Píseň o tom, že nic není dokonalé, ale že láska dokáže zázraky – dokáže zničit člověka, ale dokáže člověka i zlepšit. Píseň o tom, že v životě i když člověk nemá svoji lásku, máme někoho, komu můžeme věřit. ´Vím to, tak přestaň brečet, já ti pomůžu s tvojí bolestí,´ Tom si všímal vět, kterého nadchly, ´Nekončeno bolesti je na světě, ale to neznamená, že se nemůžeme cítit šťastní – tak pojď, utečeme spolu´.

V ten moment přišel Bill domů. Všiml si, že si Tom četl text písně, kterou napsal. Tom neuhnul pohledem od papíru, když Bill vešel do místnosti.

„Tome?“ vykoukl na Toma. Tom se podíval na Billa.

„Proč jsi mi neřekl, že jsi složil novou píseň?“ nasadil zvídavý pohled.

„Hmmm… Zlobíš se?“ prohrábl si rukou mezi vlasy.

„Ani ne, ale říct jsi mi o tom mohl,“ řekl Tom a svůj pohled zaměřil znovu na papír. Bill přikývnul a odešel do své ložnice.

„Chtějí, abychom na to složili melodii,“ křikl Tom do Billovy ložnice. Bill na to nic neřekl, prostě ležel ve své posteli a díval se do stropu. Tom zavolal Georgovi a Gustavovi. Když se dohodli, že přijdou, šel do svého pokoje, za chvíli za ním přišel i Bill. Začali vymýšlet melodii. Nakonec se shodli, že to bude pomalá kytarová verze s hlasovými vysokými tóny. Nakonec dorazili i Gustav s Georgem. Ti se shodli s názorem na melodii, ale trochu přidali bubny do refrénu.

„Vážně skvělej text,“ řekl Georg, když schovávali kytary. Bill na to nic neřekl, jen se od něj dočkali malého úsměvu. Tom přikývl, také mu to přišlo velmi dobré, i když není zrovna ten typ, co by v písni používal zamilovaný text.

„Myslím, že to bude mít úspěch,“ dodal Gustav a v duchu si znovu četl text.

„Zítra nahrajeme demo, souhlasíte?“ dodal Tom u dveří, když doprovázel Gustava a Georga. Všichni souhlasně přikývli.

Hned když Tom zavřel vchodové dveře, Bill už stál v kuchyni a hledal alkohol.

„Bille… co to děláš? Ty ses dal na alkohol?“ smál se Tom. Bill na to nic neřekl, protože to byla tak trochu pravda. „Dej mi taky, brachu,“ přisedl si Tom k Billovi. Bill nalil jemu a sobě a zbytek flašky schoval. Když Bill dopil, odešel do svého pokoje a po chvíli odešel i Tom. Ale když si Bill všimnul, že Tom už není v kuchyni, hned tam šel a vzal celou flašku do svého pokoje.

„Bille?“ Tom stál u dveří pokoje a chtěl jít k Billovi. Otevřel dveře a všimnul si, že drží skoro vypitou flašku od vína.

„Bille?!“ rychle zareagoval Tom.

„Co? Aha… tebe určitě zajímá, proč mám tu flašku… no ehmm…“ přemýšlel Bill co říct, ale pravda byla, že by mu musel zalhat.

„Všimnul jsem si, že v poslední době hodně piješ, nemyslíš?“ sedl si k Billovi.

„Cože?!“ Zareagoval Bill. Tom se snažil naznačit, že by se měl začít krotit, poslední dobou, když pije, tak pořádně.

„Víš co, měl by ses prospat, dej mi tu flašku,“ chytl flašku z jeho rukou. Zhasl a odešel z pokoje. V ten moment všechny flašky schoval, nač je vylívat – přeci je tu ještě Tom!

Když se Bill probudil, šel si před dům zapálit cigaretu. Tom se probudil o něco později.

„No skvělý, zase, ale aspoň napsat mi to mohl,“ naštvaně řekl Tom uprostřed bytu. V tom momentě přišel Bill.

„Kde si byl?“ vykoukl směrem k Billovi.

„Jsi snad moje máma?!“

„Ne, ale zajímá mě to. Nemůžu snad vědět, kde je můj brácha?“

„Byl jsem si zapálit cigaretu,“ po chvíli řekl.

Bill s Tomem se nasnídali a šli do studia, aby nahráli novou píseň.

„Zní to skvěle,“ všichni se shodli, když bylo demo hotové.

„Kde jsi našel inspiraci na tento text?“ ptal se Georg, když vypínali studio.

„Prostě z života,“ pronesl klidně. Když už nikdo nepronesl žádné slovo, všichni šli domů.

„Bille, nestavíme se v nějakým baru?“ navrhl Tom. Bill souhlasně přikývnul.

Dorazili do malého soukromého baru nedaleko studia. Bylo tam celkem málo lidí, ale dvojčatům to nevadilo, byli celkem i rádi. Ale to, co Tomovi nechybělo v tomto baru, byly holky. Bill s Tomem popíjeli alkohol a seděli u baru.

„Tak povídej, Bille, co v poslední době máš s tím alkoholem?“ pronesl celkem vážně, možná i ironicky.

„Co tím chceš naznačit?“ neřekl Bill přímo.

„No, že v poslední době piješ o dost víc než obvykle.“

„Tome,“ oddechl si Bill. „Pravdou je, že jsem zoufalý, totálně zoufalý. Už nevím, co dál. Asi umřu úplně sám,“ pronesl smutně.

„Tobě na tom asi hodně záleží, co?“ položil ruku na jeho záda

„Měl bys být rád, že tě to tolik netrápí, protože přináší jen neštěstí na to myslet,“ slzely mu oči. Tom nevěděl, co na to říct, má rád Billa, hodně mu to přeje, ale tohle téma je rozhodně mimo něj.

„Víš, nevím, jestli ti dokážu poradit, co se týče lásky, ale myslím, že bys na to měl jít přímo. Nebrat to vážně a nemyslet na budoucnost, teda aspoň ne na začátku, pak se to zkazí. Zkus prostě mít oči na šťopkách a všímat si, myslím, že kluk jako ty má veliký šance na holky,“ poslední větu pronesl potichu. Ale Billa překvapilo, co mu řekl, a hlavně jak mu to řekl – procítěně. Tohle téma je náhodou pro něj přímo stvořené – myslel si Bill.

„Ale co když v tom láska není, co dál?“

„Stačí si vybrat holku, která ti je sympatická, vypadá aspoň trochu k světu, máš jí aspoň trochu rád a skvěle si rozumíte. Nikdy nevíš, zamilovat se můžeš do ní až později, to se stává.“ Tom mluvil jako profesionál a Bill každé jeho slovo hltal do písmene.

„Já na takové věci nejsem, miluju holky, obecně je miluju. A navíc už nějaké vážné vztahy jsem měl a myslím, že ještě budu mít!“ zamyslel se Tom. Pak už Tom změnil téma, aby se Billovi trochu ulevilo.

Pozdě večer, spíš brzy ráno, se oba vraceli domů opilí. Bill byl tentokrát znovu ten, co byl totálně namol. Tom ho položil do postele, protože Bill nebyl schopný se nyní o sebe postarat.

„Tome, mám tě rád, jsi opravdu kámoš,“ pronesl Bill a lačně si ho prohlížel.

„Já vím. Běž spát.“

„Nejsem unavený.“ Bill chytl Tomovu ruku, když ho přikrýval. Tom na to nereagoval, ale nebránil se, oba byli hrozně opilí.

„Tome, lehneš si ke mně?“ šeptl mu do ucha. Tom si lehl vedle něj. Nic neřekl, byl stále potichu.

„Díky, kámo, jsi skvělej brácha,“ řekl Bill. Otočili se k sobě tváří v tvář. Do chvilky Bill usnul, Tom tam stále ležel a díval se na něj. Prostě nějak neměl chuť odejít, všímal si všech detailů Billovy tváře. Ale usnout stále nemohl. Když si sečetl všechno, co se stalo v poslední době, je to opravdu zvláštní. Nikdy nic takového s Billem nezažil, byl trochu jiný, ale to co se nezměnilo, byla Billova touha po lásce.