Wish you were here II 4.

V neděli večer, kdy museli jít brzo spát, protože následující ráno oba museli do školy, šli brzo ležet. Nejprve se koukali na film, potom si chvíli povídali, a nakonec skončili v Billově skříňce, kde měl různé blbosti jako náramky, řetízky, prstýnky… z časopisů, které dříve sbíral. Teď už ne, přišlo mu to o ničem. Psali o totálních kravinách, které třeba nebyly vůbec pravda, v kolonce „Novinky“ byla třeba i měsíc stará zpráva. Měl přeci doma internet, no ne? A dárky k tomu stejně stály za nic.

Pamatoval si, jak tohle všechno měli vytáhnuté, když u něj byl Tom, když spolu teprve začínali… Vyzkoušeli si snad všechno. Největší problém, který nastal i teď, byl – všechno rozmotat. Což se nepodařilo a snad ani nepodaří. Vše do sebe bylo strašně moc zamotané a někdy i zauzlované. Nesnášel to. Ale co se dalo dělat, jedině rozstříhat. Tom si tehdy vzal pár těch cinkrlátek domů. Teď však nic, protože nebylo ani co.

„Tome,“ zabručel Bill, když ležel na zádech na zemi. Netušil proč, přišla mu teď strašně pohodlná.

„Mm?“ Oplatil Tom taktéž zabručením.

„Posaď se, prosím,“ udělal to, co řekl a počkal, až jej Tom napodobí. Poté si na něj sedl a objal jej. „Miluju tě, miluju tě, miluju tě, miluju tě…“ opakoval pořád dokola. Nevěděl, co to do něj vjelo, cítil se tak… zvláštně, jako by se poprvé v životě zamiloval. V tuto chvíli. Ale on jej miloval už přes rok. „Strašně moc, nikomu tě nedám, nikdy…“ říkal, to co vždycky, ale byla to pravda. „Ty seš ten jedinej, koho chci a… argh!“ Začal se smát, houpal sebou a Tomem dopředu a dozadu, jindy zase do boku. „Miláčku,“ zaskučel. Netušil, co dělat. Chtěl se smát tak nahlas, až by si na něj lidé ukazovali, jaký je blázen. Až na to, že byli v pokoji sami. Chtěl skákat deset metrů do vzduchu, křičet… Byl tak šťastný!

„Já tebe taky,“ usmál se Tom a pevně jej chytil. Začal se smát s Billem.

Za chvíli už však opět leželi na zádech, Tom s nataženou rukou a Bill na ní. Miloval, když se k němu mohl schoulit. Tom jej ochrání, a ať si říká, kdo chce, co chce. Věřil mu. Kecy ostatních jej nezajímaly. Tohle byl jeho život. Jejich společný.

„Dobrou noc!“ Ukradl si Bill ještě pusinku a lehl si zpátky do původní polohy.

„Dobrou noc.“ Zopakoval i Tom.

Černovlásek by nejraději šaškoval dál, pusinkoval dreda všude, kde se jen dalo, objímal jej, dělal jej šťastným, smál by se s ním, jenže věděl, že nemůže, bylo pozdě a ráno museli do školy. Proto poklidně ležel. Alespoň se o to snažil. Užíval si Tomovy blízkosti a toho, že je tam s ním.

Po chvíli se nadzvednul, aby zjistil, jestlipak už spí. Měl pravdu. Otočil se k němu na bok, pozoroval jej a hladil. Po tváři, po rukou, ramenou, po boku. Naklonil se nad něj a ukradl si ještě jednu poslední pusu. S úsměvem se otočil zády k němu, ruku mu dal opatrně pryč, přitiskl si plyšáka k tělu a vydal se za ním do říše snů.

Ráno je probudil opět ten otravný budík. Tentokrát se černovlásek vykašlal na všechno to zkrášlování, takže si spokojeně ještě ležel. Potom si jen hodil lehký make-up, vlasy přežehlil, neměl je až tak zkroucené, a dokonce mu i tak zbyl ještě čas. A Tomovi taky. Proto si pustili písničky, skončili v objetí a začali tancovat na písničku, jak jinak než od Enriqueho – Somebody’s me. Černovlásek miloval takové chvilky. Byly naprosto úžasné a kouzelné. I když bylo teprve šest ráno.

Písnička skončila a naskočila další. Interpreta neznal, ale písnička se jmenovala In your shadow. Miloval ji a bylo mu jedno, že je tam Tom, začal si ji okamžitě zpívat.

I hate my life
I can’t sit still for one more single day
I’ve been here waiting
For something to live and die for
Let’s run and hide

Položil si hlavu na Tomovo rameno a usmíval se. Nepřestával však zpívat. Právě byla na řadě část, kterou měl z celé písně nejraději.

You are the sun and I’m the moon
In your shadow I can shine

Přestal zpívat, avšak ne se usmívat. Museli se ztišit, protože černovláskova máma spala hned vedle. Ještě si chvíli povídali, ale čas utíkal tak rychle, že byl čas si vzít svačiny, hodit batohy na záda a každý si měl jít svou cestou.

Venku před domem se ještě rozloučili. Bez pusy, těch dvou kouzelných slovíček, objetí a mávání si se to neobešlo. Poté každý z nich zašel za roh a už na sebe neviděli. Zase až za téměř dva týdny…

Bill zasedl do školní lavice a nemohl se přestat usmívat. Tenhle víkend byl naprosto dokonalý. Troufl by si i říct, že nejlepší ze všech, ale to nemohl tak najisto říct. Pokaždé, když byl s ním, se dělo něco výjimečného. V uších mu hrály jeho oblíbené písničky, a on před sebou viděl sám sebe a jeho, jak sedí na posteli, a Tom mu šeptá do ucha dvě slovíčka, která mu neřekne nikdo jiný, než jenom on – „Jsi nádherný.“

autor: Kiki