Zeiten ändern dich II 20.

Druhý den, když se konečně po práci dostanu na focení, prvního, koho potkám, je Stefan.
„Patrick nemá dneska nejlepší náladu. Bacha na něj,“ upozorní mě s úsměvem.
„To se budeme doplňovat,“ uchechtnu se nad jeho poznámkou a pokračuji do ateliéru. „Ahoj,“ pozdravím okamžitě, co vejdu, kde Patrick už připravuje fotoaparát. Mírně nervózně se rozhlédnu kolem, zda je v místnosti s námi ještě někdo, ale když zjistím, že ne, moje nervozita o to stoupne víc. Mohl bych se jít okamžitě připravit a vynahradit tak čas, který jsme ztratili díky mně včera, ale přeci jen zůstanu stát, jako bych tu byl první den.
„Ahoj,“ řekne jen, aniž by se odpoutal od své dosavadní činnosti. Opravdu není asi dobře naložen.

„Patricku, ten včerejšek… vážně se ještě jednou omlouvám, už se to nikdy nestane. Mrzí mě, jestli máš kvůli tomu špatnou náladu.“
„Jak jsi usoudil, že mám špatnou náladu kvůli tomu?“ vzhlédne konečně s přísným výrazem, ale hned na to se jeho grimasa uvolní, a dokonce ho ozdobí drobný úsměv. „Není to kvůli tomu, ok? Jen mám blbý den. A na včerejšek zapomeň.“
„Děkuju.“
„Raději se jdi převléct, hm? Tam, kde jsme skončili včera.“
„Rozumím,“ přikývnu okamžitě a mířím do šatny.

Jsem rád, že jsem tenhle krok podstoupil. Nejprve jsem si říkal, že bych mohl mlčet, nemluvit o tom, ale pak mi došlo, že by to bylo ještě horší, protože by panovalo, alespoň v mém těle, jakési napětí. Takhle je alespoň všechno vyřešené. Už se to nikdy nebude opakovat a Tom se to nikdy nedozví. Tečka. Ale vážně to Patrick bere až tak v klidu? A proč by neměl?! Napomenu káravě své svědomí, ať se nezabývá jinou myšlenkou, než že je všechno fajn, a dám se do převlíkání.
V tu chvíli se ale ozve krátké zaklepání, a hned na to se bez vyzvání dveře otevřou. Jak Patrick mohl vědět, že může vejít a že tu třeba nejsem už nahý? Ok, možná přeháním, ještě jsem nestihl ani sundat boty, ale stejně.

„Ještě jsem ti zapomněl říct, ačkoliv je ještě čas, že za 3 týdny bude Perfeckt Invasion pořádat večírek. Do té doby se ti ještě určitě ozvou osobně, aby tě pozvali, ale chtěl jsem, abys to věděl a byl připravený. Doufám, že půjdeš,“ usměje se. Maličko mne to znervózní, ale co se mi může stát?
„Nikoho tam ale nebudu znát.“
„Bude tam nespočetně lidí a vzájemně se jich moc osobně nezná,“ mrkne, „ale hlavně o to právě jde, poznat co nejvíce lidí. Rádi tě uvidí.“
„A ty tam budeš?“
„Určitě, jsem tam každoročně. Před každou sezónou je jeden večírek, na který se snaží dostat spousta lidí.“
„Aspoň že tak.“ Alespoň někoho, koho budu znát. Zeptal bych se, zda bych třeba nemohl přijít s Tomem, ale pak tu myšlenku skousnu, asi z důvodu toho, co se stalo včera.
„Dobře, už ti dám prostor, aby ses mohl převléct,“ mrkne pak s úsměvem a zmizí za dveřmi. Takže večírek na seznámení? To se mi líbí, ač už nyní jsem pekelně nervózní.

O týden později ve čtvrtek mám na sobě už zase společenské oblečení. To, jak jsem se v něm ale cítil naposledy, je dnes kompletně jiné. Naposledy jsem v něm absolvoval maturitu, teď si převezmu už jen důkaz o tom, ve formě papíru, že jsem ji absolvoval úspěšně. Cítím se dobře, ačkoliv tahle formální atmosféra všude kolem je nudná a zdlouhavá.
Sedím na místě mně přiděleném podle jména. Tom, s příjmením od K, sedí dost vpředu a já nemám prakticky vůbec možnost na něj vidět. Dokonce dorazili i jeho rodiče, kterým se zbaběle snažím vyhýbat a doufám, že se mi to podaří dotáhnout až do samého konce. Alespoň Gordon s Nelly, která je kupodivu dneska potichu, sedí celkem v mém výhledu, takže si je s úsměvem prohlédnu naposledy, než se spustí samotný ceremoniál.

Nakonec, než se naději, ten kus papíru v doplnění živé růže držím v ruce i já, a najednou je všude kolem spousta gratulujících rodičů a sourozenců. Vyhledám si ty své, s plánem najít ale také co nejdříve Toma.
„Wow, mám to za sebou,“ radostně vypísknu, když konečně najdu Gordona s Nelly.
„Gratuluju,“ věnuje mi Gordon úsměv a Nelly mě donutí se sklonit, aby mne mohla obejmout.
„Děkuju,“ řeknu a lípnu zároveň Nelly pusu na tvář. „Spadlo ze mě konečně všechno.“
„Co se bude dít teďka?“
„Teď,“ rozhlédnu se, abych zjistil, zda je vůbec už někdo připravený, „by se mělo udělat pár společných fotek a pak je afterparty, kterou ale s Tomem nejspíš vynecháme. Uvidíme ty lidi hned už zase příští týden, takže tak.“
„Dobře, tak my půjdeme ven, než se vyfotíte, jo? Nelly není dobře, potřebuje na vzduch,“ mrkne Gordon, aby mne obeznámil se situací. Musím zkonstatovat, že je tady skutečně značně vydýchaný vzduch po hodinu a půl dlouhém ceremoniálu.
„Fajn,“ přikývnu, „snad to nebude trvat dlouho.“
„Nevadí, my počkáme, hezky si to tady vychutnej do poslední chvíle.“
„Dobře, děkuju,“ usměju se ještě na Nelly a pohladím ji po tváři, „běžte.“

Po vyfocení neskutečného množství společných fotek a neskutečného množství přípitků, se dostanu konečně s Tomem trochu stranou.
„Šílenost!“ pronesu a hraně vykulím oči. Skleničku v ruce odložím na nejbližší stolek a jen si Toma prohlédnu. Je totálně k nakousnutí, že mám chuť z něho celý ten oblek strhat bez pardonu. Ačkoliv, kdo mi to právě teď zakazuje?
„Pojď,“ s mrknutím ho vezmu za ruku a jen krátce se ohlédnu po ostatních, kteří se v chumlu neustále jen motají, proplétají a nevědí pořádně, kde se vzájemně hledat.
„Co je?“ pousměje se Tom, když ho odvedu do nejbližší prázdné místnosti, kterou jsou pánské toalety.
„Ty,“ zasměju se, rukama si ho obmotám kolem pasu a tvrdě se mu vpiju do rtů.
„Kvůli tomuhle jdeme až sem?“ vydechne Tom s úsměvem po chvilce do mých rtů.
„Možná,“ pozvednu krátce obočí, mírně se svými rty vzdálím od těch Tomových a rukama sjedu na zapínání jeho kalhot.
„Ach Bille, kéž by se tvé myšlenky někdy daly přečíst,“ vzdychne jakoby pohoršeně, ale pak se krátce zasměje a vpije se zpět do mých rtů.
„Copak, něco proti?“ schválně se odtrhnu, ale rukama sjedu pod jeho rozepnuté kalhoty.
„Mlč,“ doporučí mi s úsměvem, skousne mi jemně spodní ret a odstrká mne do jedné z kabinek, aniž by se od mých rtů již vzdálil. Nechám se jím opřít o dveře kabinky a stočím ruku tak, abych dosáhl na zamykání dveří. Jeho rty jemně mnou můj spodní během toho, co já se mu spokojeně dostávám do kalhot. A protože asi oba intuitivně tušíme, že na sebe nemáme spoustu času, za prvé, než by nás tu někdo objevil, a za druhé, protože na oba čekají naše rodiny venku, chvatně ucítím hned na to i své kalhoty u kolen.

Připravím svou mysl na to, že jelikož je tohle zcela spontánní rychlá chvíle, tudíž není po ruce žádný kondom ani gel, bude tu jistý tlak, jaký vždy tahle situace „nasucho“ skýtá. Tom mi ale vzápětí tyto myšlenky rozvíří tím, že z kapsy vytáhne jeden z kondomů.
„Hm?“ chvilku ho blaženě pozoruji, jak zkušeně roztrhne fólii, dožadujíc se ale odpovědi.
„Jsem prostě jen praktický,“ mrkne, a hned na to se ale vpije zpět do mých rtů. Jasně, ta Tomova praktičnost. Spíš zázrak, nazval bych to občas. Jednou rukou si vyhledám jeho ruku, ve které má kondom, a převezmu si ho od něho. Krátce se odtáhnu a tentokrát už za použití obou rukou mu dost tvrdě stáhnu trenky a nasadím mu kondom precizním způsobem.
„Sakra!“ zalapá hned na to po dechu, a já jen skousnu svůj spodní ret z pocitu, který se ve mně usídlí, jakmile se podívám do jeho tváře. Když se mu na tváři vykouzlí úsměv, vrátí svůj pohled do mých očí, a jednou rukou si mě za bradu přitáhne opět ke svým rtům. S intenzitou, s jakou mu polibky oplácím, netrvá snad ani půl minuty, aby si mne Tom hezky nenatočil, kvůli vstupu do mě.

Tentokrát zalapu po dechu já, když najednou pocítím jeho penis v sobě, a s již zavřenýma očima zvrátím hlavu dozadu. Oba jsme tak nabuzeni vzrušením, že jsme téměř okamžitě ve stejném rytmu a naše tempo je maximálně vražedné. Nestíhám v ten moment vnímat fakty jako to, jak hlasití jsme, jestli se někdo nevyskytuje na záchodcích a podobné věci, které by nemusely znamenat zrovna pro přítomné lidi příjemné zpestření jako pro nás dva. Ovšem upozorní mne na to až Tom, a to tím, s jakou vervou se vpije do mých rtů. Pochopím to jasně jako signál, že se budu muset mírně ztišit, což sice udělám, ale absolutně z toho ztrácím mozek kdesi v nebesích. A protože i on má co dělat se sebekontrolou, je mi jasné, že jsme oba před finále, ze kterého pocítím to vlnu energie v těle. Pozice, ve které Tomovi usnadňuji přístup do mě, je sice krajně nepohodlná, ale za to maximálně účinná, což těší hlavně mou prostatu. Když Tom pevně opře svou hlavu o dveře, je mi zcela jasné, kde se momentálně nachází, a ačkoliv jsem vzrušený maximálně od konečků vlasů až po palce na nohou, stejně s pocitem, že se Tom udělá, mám já pocit, že mi exploduje hlava, jak chci mermomocí docílit orgasmu, který má asi dovolenou nebo co.

Trochu zoufale zavzdychám, a ačkoliv se Tom i nadále ve mně zůstane pohybovat, nemá to na můj orgasmus žádný vliv. Mám pocit, že jestli se nedostaví během tří sekund, že začnu křičet stůj co stůj!
„Ach Bille!“ pronese Tom z posledního dechu doznívajícího orgasmu, a mně je jasný, že pochopil, že je tu problém. Najednou si mé tělo pevně přitáhne k sobě, neskutečně tvrdě do mne párkrát přirazí, a pak rukou sjede mezi naše těla a obemkne ještě pevněji můj pulzující penis. Svými rty se přisaje k mému krku, párkrát rukou sjede po mém penise, a když po něm nakonec přejede lehce, avšak intenzivně i nehtem svého palce, moje tělo totálně pod jeho rukama exploduje. Marně se snažím zachytit dveří za ním, během čehož zaznamenám i fakt, že se Tom důsledně snaží, abychom oba zůstali neposkvrněni. Což se mu kupodivu i daří.

Až když poberu dech, s úsměvem mu pohlédnu do očí a věnuji mu jeden polibek.
„Děkuju. Nevím, co se stalo, jen…“ Umlčí mne již vášnivějším polibkem a teprve pak ze mě vyjde. „Do háje, to bylo skvělý!“ ujede mi ještě z toho, jak rozpolcený ze všech těch pocitů najednou jsem. Tom se místo toho jen usměje, odhodí kondom do přistavěného koše a začne si zapínat kalhoty. Pak se ale rozhlédne po té místnosti a se stále usídleným úsměvem v jeho tváři, se na mě podívá.
„Myslíš, že se odsud rozléhá hodně zvuků ven?“ Chviličku ho pozoruju, než se musím rozesmát, přičemž se obléknu už i já. Odemknu dveře od kabinky, a ačkoliv bych asi nemusel, umyji si ruce s Tomem. Pohlédnu na sebe do zrcadla, abych spatřil, jak moje tváře dostaly zdravě lehce načervenalou barvu.
„Hm, bylo by lepší jít ven jednotlivě, kdyby náhodou přeci jen bylo něco slyšet?“ podotknu pak, když se mě trochu zmocní panika, že se tak vážně mohlo stát.
„Dopřejeme jim tu radost?“ zakření se uličnicky Tom, ale pak mi lípne drobnou pusu a lehce plácne po zadku. „Ok, tak běž první.“

Musím se zasmát nad jeho stylem, jakým mě pošle ven mezi tu zvěř. Když ale vlezu do sálu, situace tam zůstává neměnná a chaotická, takže všechny mé obavy jsou rázem pryč. S úsměvem se ještě cestou k východu pozdravím s pár lidmi, a když vylezu na čerstvý vzduch ven, pocítí mé tělo teprve jakoby to správné uvolnění. Vyhledám si téměř okamžitě postávajícího Gordona s Nelly u auta a vydám se k nim.

„Jsem tu. Už je ti líp?“ kouknu na Nelly a pohladím ji po vlasech. Ta pokýve hlavou, a dokonce nasadí i přesvědčivý úsměv, takže se s ještě spokojenějším úsměvem podívám na Gordona.
„Takže, co máte v plánu? Nerady bych ti to nějak narušil.“
„To se vůbec nemusíš obávat. Jak jsem říkal, na tu after party dneska nejdeme, takže teďka jen chci počkat na Toma, abych se s ním rozloučil, a můžeme vyrazit.“
„Dobře.“
„Bille, ty pojedeš s námi k Miriam?“
„My jedeme k Miriam?“ usměju se sice na Nelly, ale krátce hodím pohledem po Gordonovi.
„Nelly, víš, že to mělo být to naše menší překvapení, viď?“
„A jo!“ vyhrkne hned na to Nelly a zakryje si dlaní pusu. Musím se rozesmát.
„Takže mi už nic víc neřekneš?“ zkusím ještě, když ale Nelly prudce zavrtí hlavou. „Ok,“ pronesu jakoby zklamaně, ale hned na to se usměju na Gordona způsobem, jako že se stejně těším, i když je něco prozrazeno. U Miriam jsem byl všehovšudy dvakrát a musím říct, že její útulný byt dýchá tak domácí atmosférou, že mám vždycky chuť tam skejsnout po zbytek života. A protože mi Gordon slíbil jakousi menší oslavičku, o to více mne těší, kdyby se konala i s Miriam a ještě u ní v bytě. Sice bez Toma, protože jeho rodiče mi ho chtějí unést, ale toho uvidím zase brzy. Tedy alespoň doufáme, že budeme oba večer propuštěni, abychom si mohli udělat svou menší oslavičku svobody. Svobody od školy. V tu chvíli si všimnu, že Tom vyjde ven ve společnosti Patricie, která okamžitě, když mě zmerčí, mne běží obejmout. Jak snadno se v davu lidí dá přehlédnout pár spolužáků.

„Máme to za sebou!“ vypískne mi do ucha v objetí a já se jen spokojeně rozesměju, když už k nám přijde i Tom.
„Máme to za sebou,“ přitakám jí, a pak už úsměv věnuji Tomovi, který se okamžitě zatváří trochu nespokojeně.
„Budu muset jet.“
Nevím, komu dřív se mám věnovat, když do toho špitne ještě Nelly. „Bille, nevíš, kde jsou tady záchody?“ Při slově záchody si jen s Tomem vyměníme pohled a já mám co dělat, abych se při myšlence na tu chvíli, odehranou před pár minutami, nenechal unést opět do mimo reality.
„Říkala jsi ale, že ti je už dobře,“ reaguji pak už trochu s obavou.
„To ne, potřebuju na záchod, není mi špatně,“ oznámí stále tiše jak mně, tak zároveň i s pohledem na Gordona. Už ji chci vzít za ruku, že ji tam doprovodím, když ale Patricie věnuje Nelly široký úsměv.
„Vlastně tam právě mířím taky. Můžeme tam jít spolu, hm?“ nabídne jí, ale hned na to Nelly stočí pohled zase ke mně, což Patricie vycítí jako strach. „Neboj se, samozřejmě tě vrátím hezky v pořádku zase sem k Billovi,“ mrkne na mne. Nelly už jistěji přikývne a směle si bere Patricii za ruku.
„Děkuju,“ usměju se na ni vděčně a kouknu na Toma.
„Tome, ještě jsem to nestihl, takže gratuluji,“ pronese Gordon s úsměvem, natáhne k Tomovi ruku, za kterou si ho krátce, když ruku přijme, přitáhne k sobě, aby ho poplácal po rameni.
„Děkuju,“ věnuje mu Tom vděčný úsměv, a pak už lípne mně na tvář drobnou pusu, „uvidíme se večer.“
„Večer,“ přikývnu s úsměvem, jemně mu stisknu ruku, a když se rozloučí i s Gordonem, spokojeně se za ním zůstanu dívat, jak odchází směrem k autu svých rodičů. Kdypak ho zase dostanu do společenského oblečení?

autor: Mintam