23. srpna 6:17
Ten křik zraněných a umírajících byl pryč. Těžké, sípavé a zrychlený dýchání, které se tak dlouho ozývalo nad ním, bylo pryč. Prsty, které si pamatoval, že měl propletené s jinými, silnějšími, jež se ho dotýkaly na bocích, teď ležely vedle něj a obklopeny teplem. Poslouchal, co nejlépe mohl. Tiché kroky, tlumené konverzace, šustění papírů. Vedle něj bylo hlasité rytmické pípání, ale budík to nebyl. Měl dojem, že vedle sebe slyší tiché kapání – kap… kap.
I když neměl sílu na to, aby otevřel oči, Bill slyšel a cítil všechno kolem sebe: tupou bolest na hřbetu ruky, pnutí nedaleko od ní, jako by mu něco bylo strkáno do žil. V duchu se kontroloval, snažil se identifikovat každý pocit.
V boku cítil tupé pálení, stejně jako když si tam nechával dělat tetování, ale o tolik teplejší. Bolelo ho břicho a cítil se v křeči, nohy se chtěly pohnout, ale neměl na to ještě sílu. Snažil se pohnout nohou, o které si pamatoval, že ji nemohl cítit, zvedl ji o milimetr nad postel, než zase klesla, to bude pro teď stačit.
Jsem naživu. Poslouchal své vlastní dýchání, pomalé a stálé, jako by ještě spal, cítil se za ně tak vděčný, tak ohromený zázraky v jejich podobě. Dělal to pokaždé, celý svůj život, už od dětství, a stejně mu to přišlo jako zázrak. Pro jednou to nebral jako samozřejmost, byl za to vděčný. Zvládl jsem to. Jsem naživu.
Konečky nehtů se dotkl povrchu pod sebou, jen lehce přejel po vlněné látce. Mohl se hýbat, cítil. Slovy nedokázala popsat, jak vděčný byl za pocit, že tu jen leží, všechno absorbuje. Poslední věc, na niž si pamatoval, byla Georgova ruka opouštějící tu jeho, a na myšlenku, že už nikdy neuvidí nikoho ze skupiny. Myšlenku, že ty příšerné věci, co Tomovi řekl, budou jeho poslední slova, že už se nikdy nebude moct omluvit, nikdy už svého bratra nebude moct držet a říct mu, co pro něj znamená. Nechtěl tam umřít, ale jeho tělo to vzdávalo.
„V tomhle stavu si myslím, že by do hodiny zemřel.“ Pamatoval, jak to někdo po cestě říkal. Nemohl si vzpomenout, kdy přesně, ale dalo mu to ten nejhřejivější pocit, co kdy měl. Příjemný, uklidňující. Šlo z toho horko, ten pocit byl lehčí než vzduch, všechna jeho bolest jako by mizela. Zčistajasna ten klidný pocit předčil všechnu bolest. Pálení, krutý chlad a nesnesitelnou bolest, která přemohla každičký jeho nerv, každou buňku v jeho těle a doháněla ho k šílenství. Viděl za očima bílo a chtěl křičet, jen aby se dusil prachem, co měl v krku.
Nebyl si jistý, kdy se to stalo, ale stále si vzpomínal na malé útržky, když všechno, co mohl, bylo jen slyšet a cítit, stejně jako teď. Jen teď to ale bylo snesitelné. Teď mohl myslet a v klidu fungovat. Ale ještě nebyl čas na to, aby se probudil, ne, to nebude ještě notnou chvíli. Potřeboval spát, tak strašně moc…
***
Všichni strávili tak dlouho vyhýbáním se veřejnosti, že už zapomněli na ochotu cizích lidí. Mezi všemi těmi lidmi byli jen obyčejní přeživší. Neměli žádnou speciální značku nebo status. Každý přeživší byl normální člověk, který o všechno přišel. Všichni jen chtěli žít, najít ty, které milovali, pomoci. Všichni museli dělat vše pro to, aby našli důvod, cíl nebo směr, kterým by se mohli ubírat a jít.
Po zoufalém poptávání se kolem, Gustav najal dva mladíky, trochu starší než byl on sám. Tobi, jediný, který mohl cokoliv nést, musel nést Toma úplně sám, nebyl si jistý, jak dlouho to zvládne, ale byl ochotný dostat Toma k jeho bratrovi za každou cenu. Ti dva neznámí byli víc než ochotni pomoci po tom, co vyslechli Gustavův příběh. Bubeník by jim rád zaplatil, ale oni jen chtěli pomoci, bylo jim jedno, co z toho budou mít.
Ti dva nestáli daleko od místa, kde ležel Tom, podávali ruce Georgovi a Tobimu. Jeden byl špinavý blonďák s vlasy dozadu staženými čelenkou. Neměl triko a měl světlé potrhané džíny, tu a tam byly od krve. Ten druhý měl vlasy ostříhané a tmavé, byl oblečený tak, jako se dříve oblékal Tom, měl velké triko a kalhoty pod pasem. Prý byli bratři, ale vůbec tak nevypadali.
„Já jsem Ian,“ potřásl blonďák nejdřív rukou Georgovi, pokýval na druhého. „A tohle je Jason. Nebo Jay.“
„Gustav, Georg- nebo George a Tobi.“ Gustav se zašklebil nad tím, jak strašně silný měl přízvuk. Připadala si tak mimo.
„Bože, všichni jste nějak pošramocený.“ Zamračil se Jason a podíval se na Toma, podal mu ruku. „Hádám, že ty budeš Tom?“
Mladík přikývl a zvedl se, podíval se na dva cizince, pak na své kolegy ze skupiny. Nelíbilo se mu, že by ho měli nosit nebo se k němu chovat jako ke kriplovi. „Můžeme jít? Jsme připraveni?“ byl netrpělivý, stále bez Billa a cítil se od něj tak moc odpojený. Chtěl se tam dostat co nejrychleji, ne tady sedět a čekat.
„Vypadá lehce… můžeme mu udělat nosítka a nést ho, než se dostaneme na pojízdnou silnici.“ Otočil se Ian od Toma k východu ze stanu, odkud stále nosili dovnitř další lidi. „Jo, alespoň si pak vezmem nějaké auto. Říkali jste, že se musíme dostat do White Memorial, co?“
„Jo.“
„Okay, jdeme na to.“ Jasně modré oči znovu projely stan, zastavily se na bratrovi. „Hej, Jayi, budu to triko potřebovat. Je dost velký na to, aby ho uneslo.“
„Vole!“ zaúpěl druhý mladík, postavil se a sundal si triko, které bylo jen zaprášené. „Tady. Ale svoje kalhoty ti nedám.“
„Ne, ne, ty si nech.“ Odfrkl si Ian a podíval se zpátky na Toma. „Jsme odsud, a tak to tu známe. Nedělej si starosti, kámo. Dostaneme tě k tvýmu bráchovi.“ Možná trocha podpory stačila na to, aby si starší z dvojčat zachoval svou pohodovou tvář a měl v každého trochu víc víry. Ale s někým tak drahým a tak daleko od něj byla trpělivost zřejmě to nejlepší, o co mohli všichni žádat.
Neměli ani ponětí o starosti a panice, která jeho myslí procházela každou další minutou. Myšlenka, že ano, možná to Bill zvládl přes noc, ale každou další vteřinou může mít neuvěřitelné komplikace. Nebo že se něco prostě stane. Cokoliv se mohlo stát, zatímco on tam s ním nebyl a nechránil ho, nemohl dát nikomu vědět, nebo se o něj postarat.
Navenek vypadal Tom tak klidně, jen netrpělivě. Ale uvnitř byl vír myšlenek a starostí, věcí, které nemohl pochopit a pobrat, a nikdo z těch kolem něj, ani kdyby věděli, co si myslí, by ho nemohli utěšit nebo uklidnit, ne dokud nebude Bill znovu v jeho náručí. Na celém světě byl jen jeden člověk, který ho dokázal uklidnit, a ten člověk ležel v nemocnici na míle daleko.
autor: Raiju
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Billove myšlienky ma dostali do kolien. Bože toto je neskutočná sila. Ja viem, že sa opakujem, ale je to tak. A tie Tomove pocity… strašne im prajem aby už konečne mohli byť spolu. Aby mohli opraviť tie slová ktoré si povedali naposledy.
Z každej kapitoly tejto poviedky som strašne rozrušená. Príliš ju prežívam, ale nedá sa inak.
Ďakujem.
Jsem ráda, že vím, že je zatím Bill v pořádku. Doufám, že nenastanou žádné komplikace a že se Billovi bude dařit čím dál líp. Nemůže umřít! 🙁 Opravdu tuhle povídku moc prožívám a vždycky se mi svírá žaludek strachem. Tenhle díl byl naštěstí takový oddechovější a já jsem za to ráda. Snad se budou kluci každým dnem uzdravovat a nakonec to všechno dobře dopadne.
V téhle povídce jde vidět to zoufalství a to, jak se všichni snaží někomu pomoci. Je to krásné vidět, že ještě nejsou všichni lidi lhostejní a když to jde, tak pomůžou. 🙂 Ti dva kluci, co se napídli klukům pomoci, jsou vážně milí a já jsem za ně ráda 🙂
Toma je mi poříd strašně líto. Nedokážu si představit, jak hrozně se musí cítit, ať se do jeho kůže snažím vžít sebevíc. Snad mu bude líp až uvidí Billa.
Nádherná povídka, mockrát za ni děkuji jak autorce, tak především překladatelce! :))
Je dobře že Bill žije doufám že se brzo uviděj.
Billovy pocity…to bylo něco tak intimního, něco jako zpověď, poděkování nějaké vyšší síle za to, že ještě stále žije…
Stejně tak Tom a jeho strach, jeho bolest ze ztráty milované osoby, kterou už možná nikdy neuvidí.
Já vůbec nechápu, jak Raiju může tak úžasně psát, ona má prostě dar, nesmírný dar popsat strašné a kruté věci tak nádherně, že se člověku až tají dech…tak reálně a uvěřitelně, že se člověk vcítí do myšlenek postav, jako by to všechno zažíval sám.
Je to něco neskutečného, já to ani nedokážu říct slovy, jenom to cítím…všechny ty emoce, které teď mám v sobě….
Tak strašně moc si přeju, aby už se Bill s Tomem konečně setkali, chci vidět jejich radost, úlevu, štěstí, protože bolesti a strachu už bylo dost.